na další stranu
Vladimír Stibor
KDYŽ MLUVÍM SÁM SE SEBOU O TOBĚ
Jak můžeš zapomenout na toho,
kdo tě líbá ve tři hodiny ráno.
Jak můžeš zavřít oči
a dělat, že nevidíš,
že v potrhané knize knih stojí psáno:
Slunce je nahé, prostořeké,
prostě k zulíbání.
Dělá s tebou všechny ty hrozné a krásné věci,
nakonec klopýtá úvozem.
Jak můžeš semena
planých a divokých divizen
ze svého podbříšku
nechat zmizet mezi polibky?
Já vím.
Nemůžeš,
miláčku.
BYLA TO HVĚZDA
Byla to hvězda;
dřív, než jsme ji viděli,
už jsem ji líbal.
AŽ
Až dojdu k hoře,
probleskne tvé údolí.
Kámen v řečišti.
MÉ NEJKRÁSNĚJŠÍ
Musím s ní něco mít,
na tolika fotografiích jsme zachyceni spolu.
Že by fotopast
nebo jen cílová kamera,
břeh, co hoří,
když se kolébá?
Musím s ní něco mít,
rodný list s věnováním ebonových lvic,
povolávací rozkaz,
když přestávám i číst.
Kdybych se nestyděl,
den a noc bych o ní vyprávěl
do nejmenších podrobností;
ve tmě o světélkujících ostrovech,
nad ránem o jejích rtech,
co mi lámou vaz i kosti.
Musím s ní něco mít,
abych si ji zasloužil.
Její jméno tají bůh
i nepozvaní hosti.
|
