na další stranu
Vladimír Stibor
CO BYCH JEŠTĚ CHTĚL
Chtěl bych si ji přidat do přátel,
nebo ji alespoň vlézt pod sukně;
pak v tůních řeky Váh
vytahovat z její třinácté komnaty
lehce pomačkaný svatý grál.
Chtěl bych ji celou a pro sebe
až k zbláznění;
až do nebe;
prsty by zavadila o mne a o sebe.
Chtěl bych ji mít jako svou poslední;
řekla by
Ty jako jediný rozsypeš můj popel
kolem návrší u kostelíčka na Chvojínku,
odkud odplouvají mlžní ptáci k říčce Úhlavě.
Tam tě vítr povalil na zem.
Pak se rozplynul.
SNY O TVÉ VŮNI
Už se zbavily tíhy;
letí,
smějí se,
nedotýkají se snad ani země,
drží se kolem ramen.
A zahlédnou-li tě,
jak se za nimi díváš.
Nechají poslední modlitbu napospas,
než ji zabalí do záclon tvé ložnice.
O LÁSCE K TOBĚ
Bolest může mít více žen,
ale žádné děti,
snad jenom slunce tmavé pleti;
slunce,
co spí na kožešinách;
přenáší v zubech věčné světlo
z místa na místo.
Slunce,
co se pomátlo.
Bylo šťastné
ve tvém otroctví.
Dýchalo stejný vzduch.
|
