na další stranu
Vladimír Stibor
O VĚRNOSTI
Už mi nesmíš přát
slova na nebi,
korouhve na přídi měsíčních plachetnic,
protože z nich sestupují ptáci,
na zádech klínovým písmem
vyšívaný hermelín.
Už mi nesmíš přát hvězdy,
co se brodí v potoce,
pytlačí štiky v řece Váh,
naváží se do strun měsíce.
Už mi nesmíš přát vůbec nic;
jsme si tak blízcí navzájem,
až mám z toho strach.
Jsme jako otroci,
proč bych to nepřiznal,
co se bojí za druhého nedýchat.
SNY NA DLANI
Ty sny, co tě milují,
mě posílají do vyhnanství.
Cvrkot pouště slibují
i květy, co přijdou o panenství.
Napodobují vážky se čtyřmi křídly,
ukrývají uvnitř šerpu z růžové fáčoviny;
tajně se políbily, než vzlétly.
Jsou v nich šminky naší viny,
pahýly tmy, stvoly poznání,
jižní stráně, co se rozvoní
a pak ještě jednou vyběhnou na hřeben.
Zahlédnou světla, co se potápí,
berou na palubu rukojmí;
měsíční prsten položí buben.
|
