na další stranu
Vladimír Stibor
O ZDI PŘED NÁMI
Až postavím tu zeď,
zeď hliněnou,
val z obsidiánu,
už nebudeš mě smět zadržet;
před tebou pokleknu.
II
Až postavím tu zeď,
přeroste stromy do nebe;
vítr ji možné přeleze
jen s vypětím všech svých sil
a pak se rozvolní;
pochopí dole v nánosech
říční kameny.
III
Až postavím tu zeď,
řekneš
Je to chrám,
vyčesané vlasy Teplé Vltavy
nebo jen chaloupka v lesích u Borových lad?
IV
Až postavím tu zeď,
bude mé srdce bít jen pro tebe,
pro nosiče,
k nimž se hlásím a počítám;
přinášejí ti v košíkách z proutí
koláče k snídani.
Zeď nezestárne,
jen se nachýlí.
BÁSNÍKU PETRU PETŘÍČKOVI
Naděje možná není,
ale má tisíce malých sestřiček.
Postávají u pouštní studny.
O SLOVECH
Za slova,
co odejdou,
bude těžká náhrada.
Budeme je hledat
na stráních blízké planiny,
ve spisech Marca Aurelia;
budeme je prosit nad ránem
i držet pod hrozbou smrti
a říkat jim
Vy moji blázínkové,
vraťte se.
V té krajině bloudí laně
s kapkou potu na čele.
|
