Vojta Kadera

ÓDA NA KUŘECÍ STEHNO

Skrček s krvavým úsměvem vášnivě diskutoval se svým kumpánem, zatímco pro mě vážil po kilu banánů, hroznů a mandarinek. Vyplivnul rozžvýkané sousto betelu někam ke stánku s totožným zbožím, podal mi černý sáček narvaný ovocem a řekl si za to sto rupií (asi třicet korun). Počínaje tím ránem jsem se rozhodl konečně započít frutariánský experiment a vytáhnout tak do boje proti střevním potížím za pomoci vitamínů.
Rozhlédl jsem se po okolí a má banda byla pryč. Chvíli jsem se zmateně motal od stánku s burákama, ke stánku s masala čajem a zase zpátky, když v tom jsem zaslechl Alenku. Mávala na mě zpoza zamřížovaných oken předpotopního autobusu. Posadil jsem se dovnitř mezi ostatní a nabídl jsem každému kus ovoce. V tom k oknu přistoupil očividně nervózní muž a velmi stručně mi vysvětlil, že jsem byl právě podveden. Nebyl jsem si jistý, co má na mysli a on mi po chvíli přemýšlení vysvětlil, že mi prodavač dal o dva banány méně, přičemž ho navedl jeho proradný bratr. Pak přišel takový zvláštní moment, jak on čekal, že se procpu přes celý narvaný autobus ven a jakožto člen té nejvyšší kasty (běloch) ukážu prodavači zač je toho banán. Místo toho jsem svému samozvanému informátorovi dal jednu mandarinku a on v rozpacích odešel.
Ještě než se ta rachotina dala do pohybu, tak si Alenka bystře všimla prodavače nanuků. Možnost sehnání jakéhokoliv zboží s výjimkou chlazeného piva během prostojů byla ostatně největší přednost indické hromadné dopravy.
„HEJ? ÁJSKRÍM MÉÉN! WÍ WANA ÁÁJSKRÍM!“ křičel jsem na něj a on pohotově vytasil dva podomácku vyrobené kornouty a podal nám je přez zamřížovaná okna. Úplná idylka.
Čekala nás předlouhá štace z Utarpradéše až do Radžastánu, do města Puškar. Pro mě to ale byly jen nic neříkající názvy, stejně jako pro většinu mých čtenářů. Silnice byla hrozná. Pod koly a tak vůbec kam oko dohlédlo se prášilo takovým způsobem, že bylo otevření oken naprosto nemyslitelné a tak jsme se v pojízdné troubě pekly zaživa, přestože v místním způsobu vnímání ročních období byla zrovna zima. Mé rozházené tělo se s tou situací jen těžko srovnávalo a pro ukrácení dlouhé chvíle se nedalo dělat téměř nic. Čtení nebo psaní bylo směšnou utopií, stejně jako spánek. Sluchátka s relaxační hudbou mi vypadávala z uší, když v tom autobus prudce zastavil a celý se začal jakoby kývat. Pasažéři zběsile opouštěli jeho útroby a ti nevyzáblejší lezli z oken mezi železnými mřížemi. I my jsme potápějící-se loď spěšně opustili ale kapitán za volantem dle očekávání zachoval chladnou hlavu. V momentě, kdy se zdálo, že stroj skutečně spadne do škarpy, otočil volantem, zařadil zpátečku a katastrofa byla zažehnána. Jen náš navazující spoj díky tomu incidentu získal náskok a jedoucí vlak nezastavíš.
Uteklo nám to o pět minut. V normální cestovatelské skupině byl možná v ten moment proběhla porada, nikoliv však v té naší. Toho dne jsme byli ve složení - Já, Alenka, Sváťa a dva Indové, které jsme slepě následovali, naivně si myslejíc, že vědí co dělají. Nasedli jsme do prvního tuktuku co jel kolem a že prý ten vlak doženem. Realisticky jsem se snažil přijít na to, v jaké situaci by se dalo na úkor vlaku získat jakoukoliv výhodu ale nic mě nenapadalo. Krom toho už měl náskok přes pět minut a my stejně sveřepě kličkovali chaotickým provozem, až někdo zavelil - „Stop!“ a všichni jsme přesedli do Taxi Džípu. To byla panečku jiná jízda. Mít v Džíp v provozu, kde se ctí pouze právo silnějšího, znamenalo být skutečným králem silnic. Stejně tak to ale znamenalo velkou oběť pro naše šrajtofle a celá výzva jako vystřižená z Top Gíru byla pořád stejně absurdní. Nejbližší stanice byla vzdálena asi stotřicet kilometrů a asi nikoho nepřekvapí, že byl vlak rychlejší. Nutno však uznat, že byl finiš velmi těsný. Celkový rozdíl v čase příjezdu byl pouhé dvě hodiny.
Byl to těžkej provar. Mizérie. Voser. Maraz. Asi bych i byl nasrán, kdybych neviděl to, co jsem viděl. Všude kolem se prodávala kuřata na sto způsobů a nejen to... všude byly obchody s chlastem a dokonce i bary. Snad bych si i myslel, že blouzním, kdyby to nebyly tak nehorázně zaplivané špeluňky. Přesně ta úroveň, jakou by si mohl od Indie očekávat a možná ještě horší. Džíp zastavil v centru a ostatní diskutovali o možnostech, zatímco já tupě následoval vůni grilovaných kuřat. Svůj batoh jsem nechal v kufru a i na ten frutariánský experiment jsem najednou zapomněl. Po dvou měsících konzumace rýže, čapát a dálů nebo sabdží, pokaždé s tou samou směsí koření, pro měl bylo kuřecí maso dokonalou reminiscencí domova. Vstoupil jsem dovnitř a na moment mě ještě napadlo, že by přecejen bylo vhodnější ostatním říct kam jsem zmizel, ale to už se mě chopil jednooký muž tmavě černé pleti v ušmudlaném tričku, které snad kdysi před dávnými věky bylo bílé. Dal mi na výběr z pěti různých omáček k vysněnému stehnu a já si poručil dvakrát kuřecí na kari bez rýže a on se ještě ujistil, zdali si k tomu dám pivo. Přikývl jsem.
Když mě Sváťa objevil, ležela předemnou už jen hromádka kostí ohlodaných tak čistě, jako by byla kuřata padla zaživa do hnízda supů a na jejich ohlodané kosti pražilo několik měsíců slunce.
„Sem tě nemohl poznat, přes to hejno much.“
„Tady jsou nějaký mouchy?“
„Seš slepej? Tady zrovna ne ale podívej se ven, kde se ty kuřata připravují.“
Měl pravdu. Venku to bzučelo tak silně, že přesto byl sotva slyšet zvuk dopravy. Prohlédl jsem si interiér podniku a teprve v ten moment jsem si všiml plesnivých zdí, po kterých tekl olej a obnažených kabelů, které visely a trčely ze zdi. Plastové židle byly taktéž pokryté těžkou vrstvou černého oleje a špíny. V místnosti nebyla žádná okna a podnik nejvíce připomínal dílnu, což zřejmě nebylo daleko od pravdy, protože se z druhého patra a i od sousedů pořád ozývalo startování motorů, řev čirkulárky a kvílení flexy. V klidu jsem popíjel své pivo a bylo mi tak blaženě, jako bych byl na střeše pompézního baru, kde obsluhují holky nahoře bez. Sváťa si objednal to samé co já a zdál se taktéž spokojený.

Nakonec se do toho obskurního podniku dopotáceli i všichni ostatní a Alenka dokonce přitáhla můj batoh, za což jsem jí také objednal jedno kuře. K mému překvapení se však ta iniciativa nesetkala s pochopením, protože prý maso nejí a už vůbec ne na takových místech. Naši indičtí přátelé naproti tomu považovali kuře za vegetariánský pokrm a bezelstně si každý objednal po jednom stehnu. Góvinda nama óohm.
Ulice zapadlého města kdesi v severní Indii se kolíbaly jako pirátská bárka nebo jsem se možná tak kolíbal já. Opřel jsem se o kapotu luxusního autobusu, který nám zprostředkovával únik z toho místa. Jeho kufr jsme naplnili bagáží a já dovnitř nesl už jen ovoce, solené buráky a jednu butilku extra silného piva. Uvnitř byla dvoupatrová řada roztomilých postýlek s elegantními závěsy. Každý si našel tu svou nebo tu, kterou sdílel s někým dalším a čekala nás celá noc na cestě do růžového města Džajpur.
Ráno ale nebylo zrovna růžové. Když jsme opustili lóže, tak byla ještě tma ale tuktukáři a stánkaři už dávno fungovali. Jeden přes druhého se nám každý z nich snažil něco vecpat a mě se zatím jenom chtělo srát. Vlastním tělem jsem tedy byl nucen absolvovat dalekou cestu, během které mě dvakrát málem přejel autobus, až k nejbližšímu sociálnímu zařízení. U vratkého stolečku jsem se snažil uhradit výpalné (dvacet rupií) pětikilem, načež jsem byl do kontaminovaného prostoru vpuštěn zdarma. Před korozí rozežranými dveřmi, ze kterých se linul nesnesitelný smrad, stály dlouhé strnulé fronty otupělých místňáků. Mezi nimi já. Rozespalý Evropan navyklý na hajzlíky s vůní právě rozkvetlé louky. Stál jsem tam tak dlouho, až jsem úplně zapomněl, proč tam stojím. Nakonec se však přímo přede mnou otevřely dveře do toho posledního místa na světě, kam bys chtěl vstoupit, a přesto tam vstoupit musíš. Dřepěl jsem tam tak dlouho, až mě z toho smradu začaly pálit oči a bolet hlava. Nakonec jsem sáhl po křivém kohoutku, co byl pár čísel nad zemí a z něj začala téct rezavá voda, čím dále silnějším proudem, až byl nakonec kohoutek fuč a ta břečka prýštila všude. Na boty, na batoh, na kalhoty, co jsem měl u kolen. Snažil jsem se narvat kohoutek zpátky do zdi a než se mi to podařilo, tak jsem vypadal, jako bych zrovna vylezl ze sprchy. Rozhodně jsem tak ale nebyl cítit. Venku už bylo světlo ale díky silnému smogu se žádný východ slunce nekonal. Šoural jsem se růžovým městem, zpátky ke svým druhům a nějak mi došla nálada.

HODINOVÝ HOTEL

Vstoupil jsem do baru Dublin, který měl s Dublinem společný jen ten název. Byl to takový obskurní podnik, jaký jsem už dlouho toužil navštívit. Kolem stolů se rozvalovalo několik štamgastů a skrze oblak dýmu bylo sotva vidět k výčepu. Pár z nich se semnou dalo do řeči, ještě než jsem stačil přesvědčit své nohy k chůzi vstříc výčepu. Veškeré pokusy o překonání jazykové bariéry se ukázaly jako marné a přesto jsem se posadil k dřevěnému stolu a mladík jménem Michail mi přidělil půllitr piva, který soudě dle kontextu ještě před chvílí patřil někomu, kdo si jen odskočil na toaletu nebo pro cigára. Řádně jsem se tedy napil, jak se v takové situaci sluší, načež Michailovo bratr Georgij zpod stolu vytasil třílitrovou petflašku gruzínského piva a dolil můj půllitr po okraj. Celému dění přihlížela paní Mája, která se představila jako matka těch dvou pijanů, ale všichni kolem dokola byli bratři a sestry, včetně mě, a na pokrevní linii se tady nehrálo.
Otáčeli jsme jeden škopek za druhým a já měl za to, že Georgij dělá vtipy o ženách a souloži, přičemž se mě ve skutečnosti snažil přemluvit, abych jim zaplatil dámskou společnost a můj hurónský smích si vyložil jako znamení souhlasu, načež se rozplakal štěstím. Michail navrhl, že bychom se před tím ještě mohli posilnit nějakým khinkali a tak na můj účet objednal jednu extra velkou várku. Bystřejší jedinec by si možná hned všiml, že jsou ti chlapi švorc a snaží se vytřískat z „bohatého Evropana“ nějaké lari ale já tu skutečnost s blaženou lhostejností ignoroval, protože jsem byl vlastně rád za to, co se kolem mě děje. Po třech týdnech srkání tureckého čaje bylo na čase přestat škudlit a raději konečně rozfofrovat mou zápaďáckou výplatu.
Na stole přistály tři velké talíře, nacpané koulemi z mletého jehněčího, které byly však pečlivě zabalené do těsta bledé barvy. Z tváří přítomných bylo velmi čistě čitelné, že právě nastala velmi důležitá událost a bratrsky mě u toho plácali po zádech, jako bych snad khinkali připravil vlastními silami. Pro tyto příležitosti jsem v kapse vždy nosil uzaviratelnou zkumavku, naplněnou práškem z Caroliny Reaper, která byla vyšlechtěna křížením papriček Habaňero a Bhut Jolokia, a v roce dvatisícetřináct prohlášena za nejpálivější na světě. To jsem však svou gruzínštinou ani ruštinou říct nedokázal a tak si Georgij nasypal na své khinkali nebezpečnou dávku, nedbajíc mé vyděšené grimasy. Pořád se ještě usmíval, když žvýkal první sousto ale tváře se mu již v ten moment začínaly vybarvovat do hřejivých barev. Při druhém spoustu mu již po tvářích tekly slzy a Michail si v ten moment degustaci rozmyslel a s upřímným zalíbením hleděl na svého bratra. Ten začal připomínat lidský papiňák, jak se mu kouřilo z uší a celý se přehříval. Marně se snažil uhasit požár ve svém těle dlouhými hlty gruzínského piva a přesto ke mně s obdivem hleděl a nakonec se dokonce zeptal, jestli bych mu trochu toho pekelného zázraku nevěnoval.
Všechno to spořádat bylo nadlickým úkolem ale tradice obžerství byla ve všech zemích více méně stejná. Po tom, co poslední kus khinkali spočinul v našich útrobách, jsme bez hnutí seděli na svých místech a povolovali si opasky. Georgij začal znovu básnit o místních kurtizánách a čekal, jestli se toho chytnu. Já na takové věci zrovna neměl ani pomyšlení ale celá noc byla ještě před námi a tak jsem mu vrazil do ruky sto lari (asi osm set korun), ať si dělá co chce. On se tvářil, jakože za do dokáže sehnat holku pro každého z nás a ještě taxíka a hodinový hotel, o čemž jsem pochyboval ale v ten moment už nebylo co ztratit.
Nastoupili jsme do rezavého žigulíku, který měl na své střeše nenápadnou ceduli s nápisem „TAXI.“ Georgij sdělil šoférovi náš směr a pak mu barvitě líčil, co se právě chystáme udělat. Michail na mě hleděl s neskonalou úctou a já už do proudu událostí moc nezasahoval. Všechno bylo v jejich režiji a na mě zbylo jen zatáhnout účet za tágo. Dal jsem soférovi náhodnou bankovku, neboť jsem v té tmě a v tom stavu nedokázal rozlišovat jednu od druhé.
V hotelu nás přivítala bábuška jako z pohádky o mrazíkovi. S přirozenou vlídností nás zavedla do prvního patra, kde jsme se posadili na kožený gauč a já objednal každému po jednom lahváči. Na malou chvíli jsem se začínal bát, že bábuška je tou nymfou, která nás má všechny obšťastnit, ale Georgij každou chvíli s někým vášnivě komunikoval prostřednictvím svého prastarého telefonu, což mě naplňovalo optimismem.
Po schodech vystoupala žena, která se zdála přitažlivá asi tak do toho momentu, než si sundala huňatou zimní bundu. Krom postavy panáčka mišelin ale byla celkem sympatická a oslovovala mě bejby, čímž podrhovala grotesknost celé situace. Do poslední chvíle jsem měl za to, že bude celá šou záviset jen na jedné šlapce, ale co nevidět se v místnosti objevily další dvě. Jedna buclatá a druhá obstarožní. Georgij si vybral tu, co vypadala jako mišelin, Michail si zabral tu obstarožní a na mě zbyla ta malá tusťoška, která ale na její obranu měla ňadra větší než pupek a hlavně uměla anglicky tři věty, se kterými jsme si improvizovaně vystačili.
Rozdělili jsme se po párech každý do jednoho pokoje a bábuška ještě každému přinesla šálek kávy. Má gruzínská ženšina si zabrala koupelnu a zatímco si píglovala frndu, já v klidu pokuřoval. Jako v té písni od Nohavici, jen ona nebyla žádná nevinná dívka. Naopak v sobě již měla celou řadu různých ptáků ale na to jsem v ten moment raději nemyslel.
Vyšla z koupelny omotaná čistě bílým ručníkem a chvíli jsme si jeden druhého prohlíželi. Hlavou mi přecejen šrotovaly pochybnosti. Jako když přesolíš omáčku a nic jinýho doma není. Víš, že si moc nepochutnáš, ale v žaludku ti kručí a tak to do sebe prostě našťoucháš.
Leželi jsme pod dekou a já perverzně kroutil těmi jejími obrovskými prsy, načež jsem každou bradavku poctivě podudlal. Chutnala jako mejdlíčko z pisoáru, které omyješ pod proudem horké vody a namlouváš si, že na něj předtím nikdo nemočil. Docela nenuceně si mě do sebe naštelovala já si ani neuvědomil, že to bylo v mém životě historicky poprvé, co ťapina zapomněla na šprcky. Ano, každý máme na cestách jiné mylníky. Postel chvíli vrzala a klepala do zdi, aby každý obyvatel hotelu věděl, co se právě děje. Epicky jsem ji u toho držel za její mléčné žlázy a kdyby byl přítomen fotograf, tak jsme mohli stvořit geniální snímek do turistického průvodce po Gruzii, ke kterému bych samozřejmě poskytl rozhovor a případně ještě přiložil tuto povídku.

Kráčeli jsme mizerně ovětlenou ulicí. Já, Georgij a Michail. Ti dvá se mačisticky chvástali, jak každý z nich naklepal té svě řízky a já spokojeně mlčel. Naše bratrství bylo zpečetěno a zdálo se, že to všechno bylo úplně normální.

SAN PEDRO

Mezi vulkanickými kameny byla vyskládána amatérská výbava na grilování. Nad námi se tyčily majestátné palmy, okolo nás agáve, opuncie, hrnce a talíře se zbytky od oběda. Seděli jsme okolo vyhaslého ohniště. Já, Barča, Paul, ti dva kluci, kteří si povídali jen mezi sebou, jedna další žena a Bred, který nás na ceremonii pozval výměnou za deset Tripů, o které se podělila Barča. Bylo to za vesnicí Firgas. Daleko od civilizace.
Bred přinesl několik kýblů, ve kterých byly velké fláky kaktusu. Vypadalo to děsivě. Vůbec jsem netušil, jak se to konzumuje. Seděl jsem a Bred mezi tím rozdělil kaktus na požadovaný počet porcí po nějakých třech kilech. Každý dostal prostě čtvrt nebo půl kaktusu. Začal kolovat tlustý džoint a každý, kdo ho zrovna svíral mezi palcem a ukazováčkem, řekl skupině, co od té zkušenosti očekává. Když přišla řada na mě, tak jsem řekl, že netuším, kde jsem se tu vzal, ani co mě čeká, což je dle mé teorie pro autentický zážitek nejlepší.
Nejdříve bylo nutné velmi pečlivě oddělit trny a následně odstranit slupku a ořezat tmavě zelené části z okraje. Pouze tato tmavě zelená dužina měla vysoký obsah meskalinu. Ten proces trval velmi dlouho ale nikdo nikam nespěchal. Naopak všichni pokorně opracovávali svůj kus a následně čekali jeden na druhého, abychom mohli započít konzumaci ve stejný moment. Nakonec to nevypadalo tak špatně. Z kaktusu zbyla jen malá hromádka dužiny. Chuť ale byla velmi hořká. Snažil jsem se svou mysl přesvědčit, že je to delikatesa ale tělo se bránilo. Dostat kaktus přes chuťové buňky bylo první skutečnou výzvou. Je to okurka. Je to okurka. Je to okurka... nebyla to okurka.
Když jsem do sebe oslizlými prsty vpravil poslední část, začínalo se stmívat. Divadlo začínalo. Myslel jsem, že už něco přichází ale to byly spíše jen doznívající účinky THC.
Opustili jsme ohniště a sestoupili jsme do údolí, abychom pohřbili zbytek kaktusu a poděkovali mu tak za vize, pocity, barvy, za celé představení, které klepalo na dveře našeho vnímání reality. Drali jsme se skrze husté houští k očekávanému místu, které se však ponořilo hluboko do nového světa. Přechod z jedné dimenze do druhé byl tak přirozený, že si ho mnoho z nás v ten moment ani neuvědomovalo. Jen jsme se jeden na druhého otáčeli, jakože: Jo, taky jsem tam.
Proces pohřbívání kaktusu mě z nějakého důvodu minul, protože ohňostroj, uvnitř mé hlavy, pumpoval s každým úderem srdce další a další nápory energie, barev, představ a na nic jiného nebylo možné se soustředit. Stromy se mnou komunikovaly. šuměly ve větru a já cítil jejich neobyčejně silnou energii. Zhluboka jsem dýchal. Byl jsem natolik uzavřený ve svém světě, že jsem si zpočátku vůbec neuvědomoval, kolik lidí stojí okolo. Někdo mě chytnul za ruku z jedné a někdo z druhé strany. Koukal jsem na nebe plné hvězd a na obrovský měsíc. Ani jsem nevěděl kdy se setmělo. Rozhlížel jsem se kolem sebe. Držel jsem se za ruce v kruhu, společně s Barčou, Paulem, dvěma kluky, kteří si povídali jen mezi sebou, jednou další ženou a Bredem. Všichni dlouze mlčeli, neboť nebylo co říct. Jako ticho před bouří. Něco ale bylo v prostoru. Obrovský virbl. Energie stoupala. Najednou jsme všichni křičeli. Křičeli jsme z plných plic a já sotva držel rovnováhu. Chvíli jsem myslel, že mi exploduje hlava. Pořád a pořád jsme drželi energii nahoře, až to najednou splasklo. Bylo ticho. Všichni se to snažili rozdýchat. Skupina se chvěla.
Opustili jsme sevření kruhu a tím začal pekelný tanec. Byl jsem naprosto pohlcený džunglí, která mě spolkla. Uvěznila mě ve svých spárech a já ztratil pojem o čase a prostoru. Mé oči fungovaly v režimu dvou snímků za vteřinu. Následky svých činů, jako bych cítil se zpožděním. Poškrábal jsem se na zádech a až po několika momentech jsem pocítil tu slastnou úlevu.
Mohl jsem dělat cokoliv a nějakým způsobem to bylo zajímavé. Obvykle jsem jen seděl a hleděl do stromu, který se měnil v milióny malých zrníček, přičemž v každém zrníčku tančil malý skřítek.
Plakal jsem, neboť mi bylo líto, že jen já jsem jedním z vyvolených, kteří můžou něco takového spatřit. Bylo mi líto, že to nemohu ukázat všem, aby pochopili.
Děkoval jsem trávě, keřům, květinám, obloze a stromům za představení, které pro mě hráli. Sotva, že jsem dokázal udržet vládu nad svým tělem. Pohyboval jsem se zcela instinktivně. Kolem mě se plazili ostatní. V ten večer jsme nebyli lidé. Byli jsme součásti přírody. Tak divocí, jak to bylo v naší přirozenosti.
V určitých okamžicích jsem byl zpátky, zcela při smyslech, jen aby mě mohla smést další vlna.
Po čtyřech jsem pomalu lezl do kopce, zpátky k ohništi. Cesta byla dlouhá jako celé roky. Najednou jsem to spatřil. Oslepující světlo, na které jsem si ale po chvíli zvyknul a užíval jsem jeho příjemné teploty. Světlo plápolalo. Byl to oheň. Jiný než obvykle. Posadil jsem se k němu a v jeho plamenech bylo možné spatřit malebné fantasy světy. Spousty malých mužíčků, kteří měnili dřevo na popel.
Chuť, pocity, čas, zvuk, obrazy, všechno se proplétalo v jedné spirále, která mě unášela hlouběji a hlouběji do toho světa, který tady byl vždy, jen já ho neviděl. Byly chvíle, kdy už jsem ten prostor chtěl opustit ale na tom nezáleželo. Nemohl jsem lusknout prsty a ukončit to. Mohl jsem to jen nechat plynout.
Pak někdo vytáhl flétnu. Vycházely z ní takřka orgasmické zvuky. Ty melancholické melodie mě přiblížily zpět k realitě a já si prohlédnul, kdo sedí vedle mě. Byla to Barča. Chtěl jsem něco říct, ale neměl jsem síly. Přiložil jsem svou hlavu k její a naše energie se střetly. Pomalu k sobě nalézaly cestu, až nakonec proudily tam a zpátky v naprosté harmonii. Oba jsme to cítili. Byly to takové momenty, které i z největšího cynika dokázaly udělat vnímavého člověka. Kaktus San Pedro nám to prostě servíroval bez servítků.
Dřevo hlasitě praskalo. Naříkalo pod náporem plamene, který různě měnil svou barvu a intenzitu. Dlouze jsem pozoroval kámen a pak ke mně začalo doléhat rytmické dunění bubnu. Pam! Pam! Pam! Pam! Chtěl jsem zjistit, kdo tak zarputile mlátí do blány afrického džembe ale nemohl jsem odtrhnout oči od jeho rukou. Bylo to omamné. Mystické. Každý úder vibroval mým tělem. Nic jiného v tu chvíli neexistovalo. Pak nastalo zvláštní ticho, které se pomalu přelévalo prostorem. Klid mě vracel zpátky. Hluboko do mých fantazií.
Pokusil jsem se postavit. Bolelo mě břicho. Měl jsem pocit, jako bych držel půst celé týdny. Plazil jsem se okolo ohně a štrachal jsem ve věcech. Vyštrachal jsem půlku housky. Následně jsem ji uďobával po miniaturních kousíčcích, tak, aby mi vydržela co nejdéle. Byla to ta nejlepší houska na světě. Chutnala jako východ slunce, který ukončuje těžkou noc. Jako naděje. Uspokojení všech smyslů. Nechápal jsem, proč lidé vůbec jedí něco jiného než housky. Absolutně jsem si nedokázal představit, že může být něco lepšího. Pak jsem na dně bedny našel malý kousek čokolády. Asi tak jeden čtvereček. Pomalu jsem si ho vložil do úst a mým tělem se rozproudila energie, která hladila a laskala každé zákoutí mé duše. Dosáhl jsem naprostého vrcholu blaha ale víc čokolády už tam nebylo. Jen dvě jablka a syrová brambora. Zakousl jsem se do jablka má tvář explodovala nebo jsem to tak jsem alespoň cítil. Ta kyselá chuť mě přímo odrovnala... ani syrová brambora už mi zdrojem kýžené blaženosti nebyla. Chutnala prostě jen jako syrová brambora.
Začínalo se rozednívat a já chtěl jít spát. Nešlo to. Kdykoliv jsem zavřel oči, pohltil mě temný svět, který do mě pořád pumpoval další barvy a výbuchy... BAM! BAM! BAM! BAM! Cítil jsem energii kamarádů, kteří leželi opodál. Všechno se třáslo a proplétalo. Každý šramot byl silně slyšet. Mé tělo pulzovalo.
Jako bych měl mokré oblečení, které bylo těžší než obvykle a ta tíha byla světem, který jsem právě vstřebal. čekal jsem, až to uschne, až se oprostím od té magické reality, ale nešlo to. Bylo to moc těžké. Vtahovalo mě to stále zpět do spárů nekonečné noci.<