na další stranu
Vladimír Stibor
MÉ MILOVANÉ
Vrať mi ji,
nebesa si klidně nech;
vrať mi ji,
ať ji mohu držet za ruku,
až bude ve mně za tebou odcházet.
BÁSEŇ O ODPUŠTĚNÍ
Proč se křižuješ?
Protože jsem nesl křížů
už několik.
Proč neodpovídáš
a nekřičíš
a nevyhrnuješ si rukávy k boji?
Protože jsem v krvi
našel volací znaky odpuštění.
Přišel jsem až za tebou.
PŘÍBRAMSKÝ PŘÍTEL
Básníka Jana Mičku jsem miloval.
Nemohl jsem pochopit,
že raději už v pátek pro svou rodinu vařil rajskou
na celý víkend,
než by seděl v křesle
a poslouchal verše, hudbu hloubek i šerosvit lysohlávek,
kam nesmíme;
hudbu,
tu možná ano.
Ale nejvíce si vzpomínám,
jak jsme proti sobě kráčeli opuštěným náměstím
u kostela svatého Jakuba,
až jsme se málem srazili čely.
Byl jsem jedním z posledních,
kdo s ním mluvil před smrtí.
„Boha jsem minul,“
říkal Jan, „a na lavičce onkologie
jsem ho nepotkal.“
Díval se mi do očí a mlčel.
Stisk jeho ruky pálil.
Ta báseň mi dodnes
nezmizela z paměti.
HODINA SMUTKU
Hraje si se mnou,
v poutech mě – probůh - vodí k oltáři.
Bolest, tu druhou, důtkami ověnčenou
nechá klesnout k nohám, má pletky se žháři.
O slunci s maskou, co nemá a nemůže mít lidskou tvář;
tvrdí: Prohlédnout znamená zemřít,
alespoň pro chátrou otrhaný breviář,
v němž každý den lze číst
ponížená a nenávistí chudá slova mezi řádky,
i to, že pro nás někdo, ale kdo, strká hlavu do oprátky.
Pak žádá oběti.
Vzpíráme se, nemůže nic vzít zpátky,
ani úděl, jen včely z minulého století.
Je to náš Nejvyšší, pláče-li pro sny, pro děti?
|
