na další stranu
Eva Frantinová
Milý Lu, přeposílám svou první knížku - budu ráda když něco vyberete s tím, že by se to mohlo nadepsat prvotiny. Vyšla v roce 79 v Mladé frontě. To mi bylo 23. Díky moc. Eva
NOCI BEZ KRAJNIC
DĚTSTVÍ
Zrcadlo ještě nepočítá
v umazaných tvářích podhoubí pih
či zakázané polibky pečetěné kouřem
a v zubech se ti neudělá ani malá loužička
kazu
opodstatněná sladkými šlapky z večerního kina
protože vše je přísně chráněno
od mechovky papučí
které nikdy opatrně nepřezuješ
tak aby maminka ztratila svůj
absolutní sluch
umaštěných cípů slabikáře
až k nábojnici nalezené
v půdním ostohu...
Často mi bývá líto
že se už nikdy nenaučím
zakopávat o jeho tkaničku
nanovo!
RADEK
Na tatínkově koleně
div rozehřáté tílko nezaskočí chumel smíchu
že nedělní den otevřel kouzelné brány domácí
nálady
zlomená hokejka na protější střeše
s úsměvem mává slunci
a tkaničky se těší
na výběhy v les - blažené
mumrajeo volnosti
kdy knoflík povinností nedopíná
a my se vděkem zdařeného rodu
sbíráme kůru pro další teplo...
BABIČČIN SVETR
Kuchyňské hodiny
jdou jako po flámu
den za dnem pluje
v rytmu
hladce
obrace
Stařičké ruce
drží jehlice
na něž se navíjí
čas vnoučků
rychlostí odloženého
kočárku
Je třeba
mnoho přemýšlení
jaký volit vzor
aby byl schopen
hřát v roce 1995
vzpomínkově
SKLÁDKA
Čtyřleté Lence
vybíhá na spánku žilka přezutá do smíchu
když louská v našem sklepě pečené kaštany
a já se dovídám kdy přijde domů tatínek
o schránce plné bílých dopisů
a proč ptáci usínají ve stromech
na sousedním dvorku - potichu
nechci dát znát tolik krásné
přistižení dětství i prostoty
a jenom tedy moje tvář
/musím ji položit na dřevo
které tak opožděně přivezli/
dovede odjistit vůni do všedních dnů
kde už je láska frankovaná časem
a šum všech modřínových lesů
slyšíme z jediné třísky...
BABIČČINY NÁVRATY ZE SMĚN
Přesně o půlnoci zakoply klíče o zámek
a já slyšela
z koupelny hukot vody
jak si umývala mastná stigmata
tovární práce
provoněná salámovou slupkou
tenčí dětského nehtíku
i hluchý šustot oděvů
když se celé tělo prohnulo
milióntým zívnutím
až záclony soucitně přitakávaly
a únava spuštěná
od krku k zemi
na lanech budoucího spánku
vnesla ticho porušené jenom
vzdechy bílého výtahu
do kterého už tehdy
vcházelo její pohlazení
jako obava popírající svůj původ
vprazárodku této básně
NUTNÝ KAZ
V podvečer za odlivu
přerývaného husího zpěvu
uvolnila si babička šedou a malou
vánočku kadeří
aby jí z tváře stačilo vychvátat slunce
celé voňavé obilným dechem
než přijde noc
a ona tak mohla otevřít
nevyrušena cizími kroky
mahagonovou zásuvku s dopisy
ohrazenými ošoupanou sametkou
na níž přeplouvala její podoba
v šelestění do minulosti - krajiny
všech přání chutnající stiskem druhé paže
s třmeny vášnivé mužnosti
která neopadá s petrklíči
ale proč jeden vylomený zub
kostěného hřebenu svítící na zemi
jako svět kam nedohodíš
si už nedovede přivinout
ani vlas snů?
POLEDNÍ SADY
Uprostřed jarních dnů
poupaty vysoukaných ke kožené vůni
tramvajové soupravy
dovedou starci na jazycích rozcupovat
šněrovačku pomluv
a tajně přát si usnout na dívkách
zdobených znaménky které dosud nikdo neobjevil
jako by zítra nastal zákal okenic
a deštěm lesklé kmeny
nepřipomínaly teplý
i nebezpečný výmol klína té
co zemřela dříve
než na svět přišly zipy z umělých hmot
a inkubátor chytal krev tělíčka
zpátky k životu...
A každý z nich tak plachý
zatlučeným dlátem nemoci
šeptá své holi někde u pivoněk sbratření
protože srdce mlátí zrno lásek
aby se kůra podepsala zde na této zemi
a nežli začne všechno rezivět
vnouček si pamatoval z darované kudly
aspoň monogram...
SOUSEDKA
Když jsem ji potkala
opřenou o domovní vrata
jen těžko mezi překvapenými zuby
lepila koláž pozdravu
nůžky plic stříhaly dech
zalknutý spoustou schodů
a v kyčelním kloubech bylo slyšet
že budík dávno pohltila popelnice...
A jak to vždycky bývá po letech:
taška plná broskví pro vnukova synáčka
voněla do šedivých i mastných vlasů
prsty namodralé cévním neduhem
slábly do koryta klíčenky
a plno otázek o mém růstu
kdejaké rozbité okenici
a že už po šedesátce
mění dny nátělníky
Proč ale tedy
nikdy nemůžeme pochopit
jak jsme odhodili strakatá trička dětství
/písek je šťastný i bez toho!/
a že se za pár tisíc let
bude v teplém srdci lidí
handrkovat s láskou
úplně tentýž
RH - faktor?
STAŘENKA Z TRAMVAJE
Ne: nic ji nemůže oslovit lépe
nežli hrneček na kávu
či uvadlý lístek zahradní jiřiny...
Zemřela před pěti lety - úplně zaživa a bez hudby
s posledním mužovým límcem košile
jako by byla slabá na plíce
či najednou selhala pancéřová pěst srdce
kolem níž právě teď
nábožně spouští paže v klín
/z kůže má dovno staré leporelo
práce i starostí/
a laská šustivý pohyb let
skoro jako kroky blízkého
či dětské sbírání žaludů
nebo tře dlaně o ošoupané rukávy kabátu
z nichž už vystrčila podšívka
svůj chrup...
Když se však před svou stanicí
postaví na vyschlý pult chodidel
a šedinám poručí přeběhnout
minové pole zapoceného čela
vidíš jak propadlým mostem hrudi
vzpírá čas - bláhová
již zbývá jenom najít
to místo
STAŘENA TOPÍ
Proč nejdřív do šedivých houštin
poštvat rozzlobený úprk popele
a v slabých kloubech nechat skřípat
narození ohně
jako by domem vzkřikla vzpomínka
/tak zarážející a slepá vystřeleným
šípem minulosti!/
kdy milenec jen konal přání
jež napřed tušíš
v okvětních lístcích?
Vždyť jiným stačí
z jednoho kusu dřeva odštěpovat třísky
tenčí než zvuk porouchaného zvonku
a přitom smeknutím utrpět ránu
co dodatečně oteče - ponoří v každý
koutek vnoučkových slabik
jistotné teplo...
Jenomže tahle když zvedla ruce
od novinového mísení /...hned věděla jsem
že vůbec nikoho nemá a taky umí plachou chůzí
zastavit dopravu po celém náměstí.../
a zpod řas rozhučela vítězství
až k spánku žil
byla krásná...
PODMÍNKA
V záhybech stařenčina zimníku
ještě spí nevykartáčované vlasy
a šátek jako květovaná přilbice
/je tolik očekávaná vnukem!/
se svažuje až k ústům kde slyším
praštit dřevo nadávek za každou báseň
kterou v duchu píšu
a její souznění úplně zanikne
jestliže každé ráno nebudou
krámy napěchované
čerstvým chlebem!
VDOVA
V každičké slze co vyklopýtá do rukávu
nebo skrovné večeře
uslyšíš tikat kapesní hodinky
jak chybí mužův kašel nebo sliby
a dírka odlétlého života se sceluje...
Už sedm let si sčítá před zrcadlem konvoj vrásek
klobouku mlýnek skutečnosti oprašuje sny
a léčí hořkou pauzu po nedělním ruchu
- - -rozvěsit na balkónu vysílený úsměv
začistit ovlhlý stroj vzpomínek
a pomaličku projít kolem skříně
/je dosud zamčená a voní tabákem/
aby nezklamala snubní prsten toho
jehož vnučka zítra porodí...
JARNÍ ŽILETKY
Tramvaje pracují jak díže
s horkou ucpávkou dívčích těl
pečlivě naskládaných do visutých můstků vůní
i ňader z kterých vystřeluje úžas
chytlavé zátky přepitých hostin
Když na klepadle jazyků
co odhodilo kalendářní sny
s nezatrženým jménem
houstne koberec pomluv
a lítost sbírá slzám nosovky
z křivulí lásek bobtná první semeno
i vypraná spokojenost košil
V zahradách bývalého ticha
košatí od pařenišť schůzek smích
a jeho dokončený chrapot i jedním
vystříknutím chlubných motouzů
/odnese je v nenávratno křídlo včel/
rozboří chrám i zanícené mandle
stesku
Před prahem domů
skvostně vymeteným slunečním rejžákem
a prachovkou oblohy
se v ošoupané kapse
cuká báseň...
ČEKÁNÍ ŽENY
Rostlinka věčně popínavá
hradbou vyžehlených límců a manžetek kalhot
přeteplou dlaní
natahuje budíka
Pomocí sladké sliny
stránku novin oddělí a čte si v inzerátech
o prodeji vyhaslých kamen
nebo veteše
Bedlivě
při tlukotu stesku počítá
kolikrát v břiše zakručelo
spásné teď - pojistné znaménko
napětí
Žihadla výčitek
že muž spí s jinou
/krásnější a bez vrásek!/
odhání k medu lží
i miliónům chabých proti
A s balkónem se dělí
o vzpomínku na zetlelou galantnost
jež předložila šedivému uležení
ňadra
kolena
i samu naději
Nikdy bych nevěřila
jakou moc má pouhé zavrznutí kliky!
TĚHOTENSTVÍ
V střevíčcích občas tiše praská
Vždyť ještě nevědomé - zakoupeny na míru
chtěly by s trávníkem se nekonečně laskat
tak jako hvězdy v středu vesmíru
A zatím věrně u obchodů stojí
s plamínkem čekání až někdo přednost dá
a góly syna břišní branku znepokojí
bolestný potlesk začne život otvírat
Nakonec ale rozuzlí se hádka tkaniček
před soudem porodního sálu
a žena - plodem odpočatá družice
přemění domov v zpěvnou katedrálu
DÍVKY ZAČÁTKEM JARA
Bez ustání by pletí vynášely zpěv
když sukní kmitá teplý jazyk vzduchu
jak v nejkrásnějším poupěti co čeká na milostný náraz
srdce se plaší prvým trsem z hebkých splavů trav
/...kdopak se letos chytne v sladkou oprátku?/
a neposedné vlasy šumí v laťkách smíchu
jako by docela už nikdo nedokázal
rozprostřít proti slunci šlahoun stesku
a cesta nevěděla o začátku vrásek tam
kde vyrábějí zrcadla...
V STESKU
Ráno prchá z travnatých mezí touha rosy
pobodaná prvním sluncem a dychtivé květy
planých růží přihlazují střídku nového dne
či nachýlené střechy starých chalup
jako bělavou strusku pleti ženy
co navečer ještě přiložila pod stáložárnou pec lásky
soušky polibků i syrové kořeny objetí
zrovna když v mých širokých dlaních
ani jedna jiskérka tvé přítomnosti
nezanechala chvost popáleniny...
NEDĚLNÍ CESTA
V našem vagóně visí déšť barevných oděvů
i plstěných chráničů důstojnosti
které si muži sundávají z kluzkých hlav
upírajíce pohledy na hláď novin
či někam daleko do syrové krajiny dubna
co nás míjí v navršených homolích písku
mezích spálené trávy
a plástem koksu strnulého
na jazyku běžícího pásu
který omráčen úpalem slunečních paprsků
nakukuje skrz špinavé sklo
až do malé dírky v proštípnuté jízdence
mileneckého páru
osleplé příslibem
že na zahrádku jejich syna
vyběhne pravnuk...
NAD ROZBITÝM ZÁMKEM
Když už je muž celý prorostlý
dráty vysokého napětí
na nějž usedají vlaštovky zoufalosti
vratké otázkou kam postavit hnízdo
čeká docela jistě v bráně rodných dveří žena
a rozhazuje z ošatky úst
úsměv za úsměvem
jako tmel všech stébel soudržnosti
v korunách deště i zim
i odletů za nutnou potravou
a je neskonale šťastná
pod přístřeškem z dětských ruček
chladivou trávou jarní země
po níž šla ještě včera bosa
i vědomím že se snad nikdy
nemohou stát pamětí
ani přesto
že by je rozkymácel
někdo cizí...
VÍKENDOVÉ VERŠE
Pestré dívky co vyšly tanečním krokem
do ulic města a pod skleníkem hrudníku
se jim houpe teplá srdeční cibule
usmívají se o houslový čtvrttón
/tak málo a se sněhovou záludností/
a z jehlanů podpaží jim bleskově vyráží
jablečná vůně sadu i tráva potu - ta odvěká
peřej lásky i včelích tonutí
pod níž si někdo docela tichounce
lehne a usne
aby co nejtěsněji
stiskl závit okamžiku
který se už nikdy v trhancích kůže
ani v žihadlech mlčení
nevrátí
PROSTĚ O TĚŽKÉM
Už u první opilé tyčky dřevěného plotu
si uvědomí celá tvá bytost zatížená hejnem
zavazadel
věčnou a nikdy neutuchající
lásku k rodné zemi
a tvé srdce se v záblesku vteřiny
staně vězněm doutnajících vzpomínek
na prázdninové vzlety letním krajem
i ocelovou přítomnost k bandasce mléka
slunící se na zápraží
pod maminčinou obětavostí
či vrzavému zvuku pumpy
s rozmytým obrazem dívčích pat
nebo té klice dveří ohlazené dědečkovými sny
které napínaly plachtoví
od cestopisů v nízké knihovničce
až k narození tvých rtů - těch slibných
dopisnic budoucnosti
a proto
piješ -li po těžké práci mléko
muješ -li si opocenou tvář v čisté vodě
a vcházíš - li unavený do pokoje
nezradils
adresáta
HRADBA
Nádraží u kterých odpoledne nečeká
ani dítě voňavé těšením na mávání
bývají smutná a zasněná
hluboko do krajiny stromů i cest
jako šedivé oči ženy
co zůstala v den svých narozenin
docela sama bez kytice bezu
a každé hnutí ciferníku jí zavěje víčka
slzným prašanem
i mrazem do červena bolavým
ale proč jenom je v tobě
s každičkým příjezdem domů
o člověka navíc
tolik najednou a tolik tiše
že se ten pravý uvnitř
bojí pohnout
i nad známým spárem podlahy
či otevřeným víkem studně?
VERŠE
Miláčku dej mi černou tmu
modravá tichá rána která smutek jasní
a mezi tím se oba naučíme hru
na rozhoř nebo zhasni
Soudit nás budou lucerničky dlaní
hlubokým ponorem osnovami žil
deštíkem polibků zkódují zazpívání
šťastného trosečníka vidícího příď
Ale loď mlčky přejede kolem něho
skropená ledem a slzami
sirénou poví že láska láska nenajde ho
protože její triumf jiskří nad námi
SEPTIMA
Hladit aspoň pomeranč
když jsi sám v opuštěném bytě
či ucítit nad rozevřenou knihou
druhý dech schoulený do všech zářezů dlaně
chce se ti nejvíce večer
když v sousední ulici
odkládá mladá žena
všechno co zrazuje pleť
aby rozsvítila lampu
s povoskovaným kloboukem
a vzpomněla jak by se smáli
všichni ti nenarození
kdyby po citu
nezůstaly jenom
skořápky...
VĚTRÁNÍ CHATY
Tak dlouho jsme si nevyměnili sliny
přikryti houní všední poráce!
Jen knůtek léta doutnal mezi prsty
jak odhrnutá vzpomínka
z podušky nezlíbaných vrátek
a potom vlas
co zůstal civět v ručníku...
Ale od těch chvil pracuje o každou píď
horkého sblížení
páčidlo samoty naprosto bez poruch
lásky...
SLINA NAD PLAMENEM
Čekám jen přiblížení toho dne: otevřu
obálku a rozchod pohltí mé tělo
květiny za okny škvár stesku ovane...
/tak prosils milování aby nebolelo!/
A jednou vydrápe tě z mých snů jiný
rukama něžnýma a chvění ve skulinách řas
oživí výčnělky v kterých jsme jásali i pili
placeni touhou proměnlivých krás
Zazvoníš zítra? Řekneš - tady?
Otázku tluču kloubem další otázky
a šílenému běhu zbývá stopa
úžas vynášený mrazy
za všechen papír přikládaný do lásky...
ČERVENCOVÝ PÁTEK
Hbité prstíky dívčích přání
provedly doma poctivou masáž
otcovy peněženky
aby je obchodní dům
zapřáhl před pluh front
i poptávku
jak královničky
Cizinci odstaveni dodýcháním
autobusových plic už brousí
lustry ňader se světýlky úsměvů
a opředeni potom spí na betonových
nárožích - chvějivých článcích ruchu
To motýl horka
slétlý nad město
sedá si pod praskající tětivy páteří
že hledáš výstavu
i mizerného malíře
kde funí průvan
odlehčení dne
Budu ti ještě večer
zázračnou kapičkou?
HÁDANKA
/Karlu Sýsovi/
Až řekne léto stínek džberu
Konečně pokos ostrou trávu
Bude srp celý od rezu
Až řekne zima
Ještě bolet nepřestanu
Utrhni v šeru modrou pavézu
Potichu
Jemně
Bez zachvění
Pij víno lásek
Žárný sladký med
Jsi hledač žízně která rosou pění
Jsi hledač rosy v které žízeň je
KDYŽ SE LIDÉ VRACEJÍ Z PRÁCE
Ženy mají napjaté popruhy paží
vinrující tíhou nákupu
a jejich hruď se stává
podezdívkou žulových starostí
když třásně hladu nejbližších
převrací svahy žaludku
Obsah pánských aktovek zevluje
nedořešenými rovnicemi lásky
až praská konvice lýtek
a majitelé prázdných sádek rtů
odhazují udičky pohledů
rozmrzelé bezúlovkem
Ošoupané chodníky
vroubí věnec těl
a zorničky vrávoravých očí
tančí na špičkách únavy
která stéká snítkou obočí
v polehlé tváře
Ale síto domova
vyplněné smíchem
rozhodí buňkám potravu
a hloučky tepen se dají do povyku
jako pluhy vítězící nad brázdami
DÍVKA Z KANCELÁŘE
Když někam pospíchá s přivřenými víčky
a míjí uvýskané děti sběhlé kolem zametače
nebo rušných výkladů
cítíš jak podpatky jí kvasí přímo k noci
v klínu se hravě vzbouzí vidina obtěžkaného
listonoše
a pod tlukoucím srdcem
křidélko lásky rozechvívá
ta konečná dochrchlání podzimního slunce
- - - hodinu kdy písmenka psacího stroje
utichnou
jak včelstvo po zemdlení plných mošen
v bytech se teplem zduří kamna sdílnosti
/jak jsou pak všechny dlaně podobné
zadýcháním citu!/
a někam před nás
do budoucna vnoučat
zmizí salvy práce...
PORUCHA?
V neděli
musíš nechat cukat
tepny telefonních budek
Jak vězeň ženy
pohladíš zrcátko
v němž synek zkoušel
trpělivost holicího strojku
a z kalendáře vystrnadil hlásek
milenek
co jednou přijdou větrat
portmonky svých těl
a slibem zapečetit
další střetnutí
Ale i ty jsi rozdával vždy nejvíc krásné:
vlas který dívky nikdy neviděly prokvétat
i úpěnlivé ave otomanu
na klice zahrad otisk líbání
a zipy sukní neodvratně odsouzené
vinou předkusu
Stačilo potom připsat do miláčku
dlouhodechou pomlku
záclonu přimět k lenivému shrnutí
a v sloupci žití odštrikovat
řádek vzpomínky
že možná ta co byla pravidelně
předposlední v ohmataném seznamu
do cely jiných vnáší světýlko...
NA SÍDLIŠTI
Stlát lokty pod hlavu a uslyšet jen chvění
z pralesa kapradin jímž sluneční pluh táh
zas stonat milováním pro všechno co není
utonout sladce v sáhodlouhých ach
To přírody moc zruší mravenčení města
/ubohá duše ve vodotěsném hrníčku!/
vzbudí mě potlesk - splín zklamaných děvčat
prach u hodinek pozastaví ručičku
A začne život v mléce - ne kazajce spěchu
z panelů dobrých rad i ústředního topení
očichám hospůdky a zhltnu víno věku
těch devatenáct roztodivných koření
z nichž žádné drceno i bubnem pěsti
nenechá zhynout ani ptáčkům jazýček
radostně pružnou páteř vtlačí do bolesti
slizkého pachu ochmýřených uliček
uprostřed čtvrti kde je láska mana
zorničky plyše k baru sena útočí
letadlo bez pilota k zemské tíži padá
vzruch jenom pro křidélko vykročí
že akrobata není dělat komu:
poslední vláček skládá štaci nádobí
mech pilně češe vrásky cizích domů
zahrádka vzrůstá - třeba nerodí...
CHVÍLE ROZHRANÍ
Nekonečně dlouho chci hladit
nad tvýma očima hebounké křoví
a ukazovákem zmokřeným letní bouřkou
uprostřed kopřiv přitlačit víčka
abys neoslepl od dvou slunečních šípů
a tušení
které už začátkem srpna
v celém těle rozprostíralo
zpěv silných paží - budoucí lásku
stmelenou do tvého večerního zkoušení
zda nemám na rtech schůdky
od červeného vína
zrovna když kladívka našich tepů
bijí přesně do sebe
a dětské ruce jako by doháněly
nejméně deset let
na jakýsi poplach
neznámého slitování...
ZAJETÍ KRUHU
Ještě se nad našimi hlavami - těmi
přetlakovými komorami lásky
pohupují nebesa panelového stropu
jako intimní krajky v rozechvělých
rukou starců /gramofonové desky
jejich uschlé kůže točí se už jen
pod vrzavou jehlou vzpomínání/
a už vnitřkem zavlhlé boty
projíždí nemilosrdná žiletka
ranního paprsku
aby zkřížila
příjemný průduch těl
angínou loučení i neprůstřelnou
stěnou denních povinností
za níž pak oba dva vstáváme
tlačeni pístem malátnosti
překročit spořitelní knížku citů
co leží na zemi ještě pootevřeně teplá
a nahá od dvaceti prstů
jimž chybí odvaha
dlužit
STRŮJCI MÉHO PÁDU
Když jsi čekal u kamenné hráze
na zásah bolavé i krásné vůně lásky
která tebou projížděla
jako nůž roztaveným těžítkem
/to v něm se naklánějí ústa duhy
hledat klíč žízně hluboko pod zemí
třebaže prorostl kořeny jahodníků
i šlápotami mnoha mrtvičných.../
slily se mi chloupky na nazlátlých stehnech
ve větvičky kopru
hýčkané odpoledním sluncem
a oblýskaná říditka kola
nic netušící zlý úmysl
se chvěla někde v lípách
strnulých hudbou osin
činely širokých sukní žen
jako zahořklá jádra budoucího pádu
pěstěná žárlivostí chtíčných muk
mít někdy silné milencovy paže
plné zápalné směsi vášně
která tě tisíckrát neutopeného
utopí
v bažinách chmelu
ZÁVORA
Miláčku chtěla bych napsat
dlouhou a krásnou báseň
o našem mlčení
ale které jediné slovo
by bylo tak odvážné
aby se vešlo do všeho řečeného
tolik
že by pohltilo
i samotnou hudbu?
PLEŤ
Při letmém zhasíná lampy
ukryje žena uzel vlasů do důlků
teplých vábniček
i dlouze rytých zajíkání
a naplněna vůní medu
/popraskala snad všechny žilky
krásných snů/
vyhrkne zralý hrozen ňadra husté tmě
v níž laskán vodotryskem
porouchaných zipů
či napěněných jezů dávné samoty
nepíšeš tělem dopis
známkovaný láskou...
TĚSNĚ PŘED SVÁTKY
žena už od rána
mezi hraním na pestré rejstříky zátek
nebo rybích kostí
kraluje velehoře prádla
keříkům dětí klestí prostor k výkvětu
pletací jehlice provokuje k souboji
a plavbou boků hlídá úplněk - bubínek
roztopený do slasti
aby ses mlčky pozastavil před plotem
/někdy tam leží pošlapané zrníčko/
z koberce sebral nitěného hádka
a na odřezku z překližky
rozpoznal záchrannou
moc majáku...
ŠŤASTNÝ VKLAD
Co všechno pracně vyčteš
z partitury ženských boků
je jmého synka který tě v třesu stáří
naučí zažíhat plynový kohoutek
přidrží s trochou obav dveře
a podle praku dětství
/na otlučené kůře zbyla kůžička
a důlek pro tesklivé střely/
začne milovat právě tu
jíž se krásná hlava i zpěv
skutálely rovnou pod břicho
kde houslový klíč lásky
otvírá osnovu života
zas a zas
jenom slyšícím...
RODIČE
Po letech nevěříme vyspraveným kamaším
/zkušení kaskadéři lásek/ a ani tomu
proč se jejich ruce začínají třást
o výskyt tepla v uspěchaném srdci
zašedlé mapě vzpomínek
a obyčejném slově
rád
Snad tisíckrát už přerovnali polštáře
v kterých jsi loupal kůru plánů
či četl o vynálezech
a schválně pletli jízdní řád
- možná že právě dnes nezavře neděli
čekání u špehýrky naděje...
Uměli by však žít bez tvých chyb
i záletů aby tu vlastně dávno mrtví
drželi při životě sen?
DÍVENKA
Před trůnem čtrnáctin se češe udiveně
že mezi štěstím mince stesku propadá
čas bez milosti čapne ženu v ženě
pleť zpívá déle zrůžovělá la
A zrcadlo se klaní její kráse
když nedorostlá stoupá na špičky
jako by kvůli vlčce nastydla se
prašan všech lásek dřímal pod víčky
Však každá z oněch chvílí - her
jen s péčí chystá taje nenadálé:
ach věrným sněním přivábit i krále
co osvobodí zmatky třeba na úvěr
CO SI PŘEJE ČTRNÁCTILETÁ DÍVKA
Už už být ženou
která vaří pere a míchá olej touhy
na paletě snu
Pod kůží mužů
množit organismy štěstí
kouzlem malíčku
Popelem lásky k nerozkvetlým stromům
nahřívat kleště vnad
Uprostřed nedočkavých autobusů
zlenivět klíčům víčka
V deštivé válce střevíčků
obehrát trpké desky
až do šustění políbené vrásky
i zpuchřelosti básně psané tuhou nežití
Na bílé modlitbě nohou
vystavět sídliště návratů
hnízdečka nevyspalých slz
i oteklý stín výčitek
A sukní po letecké lince ráje
vypouštět čapí vzdech
v němž sídlí jako naviják tmy
slunečník i kypré zúrodnění
Jenom ji nechte najít
ten nejširší
rám
ZTRACENÉ KLÍČE
Jak nenápadně vytratí se jejich psí samozřejmost
tak usilovně hledáš po zásuvkách netečnosti
nebo milování
a v rozbrázděné sopce mozku
nosíš zoubky strachu /zakousnuté!/
že někdo cizí sedá za volant
aby tak bořil stěny zařízených bytů
a běda: vlezl si i do vany!
Málokdo pozná cenu domova
jen díky prázdné kapse...
DOKUD JE MI DVACET LET
Načichlá jarem drtím vůni muže
Sukničku touhy hrne uzpívaný píst
Láska - ten věčně našlehaný bůžek!
Perleť snu kypré zemi pluje vstříc
jen aby řasou stehen crčel lustr něhy
za jehož teplem lesy odpařují verš
a doteky /v ach upečené chleby/
vybídly hosty: ukrojte
rody co tak prahly po létání
k všem znejasněným planetám
kde šeď se prokousává dýmající strání
a kořen vrásky suchem zakvétá...
BEZ VÝBĚRU
Radostné dívky paličkami ňader
tlučou na bubínky blůz i vůní pročištěné
plíce náměstí
a ty co si je přečtou z řádků vrásek poprvé
střílejí vláčným pohledem až k zemi...
Ale snubní prstýnek
jim navlékne jak jedovatou stopu her
milenec po pořadníku lásek dvacátý
kterého dávno mezi zoubky výsměch rozemlel
pro úzká ramena
a nižší trvanlivost
A možná jsi jím právě ty
/použitý a stárnoucí/
jenž hádáš podle pleti
jméno jedné z tisíců
otvíráš lýtka zasvěceným něžnostem
a nevejdeš se příliš tlustý
ani do snu o snědeném muži...
OTÁČEJÍCÍ SE ZA MLADÝM PÁRKEM
A/ Podívejte se - už ve čtrnácti s takovým
a ve zšeřelých žilách veřejného parku!
/určitě líbá líp než její manžel a přináší
i květiny co neuvadnou tlakem noční paměti/
B/ Na které lodičce ji asi k ženě trpce poveze
...už dnes.../ó paní která z vás je ještě
trochu zavlhlá a mísoto cích a peřin okatých
koupe se v bílé smetaně i lukách ochočených
elektrickuo něhou?/
A/ A podprsenku má na malý knoflíček snad
aby z blůzy vytryskla ta nedozrálá poupátka...
/neslýchaná hrůza - i průjezd by se více lekl
horkých světel vlaku či kopřivové vůně/
B/ Jen dejte dobrý pozor na vnučku protože ani
zakřiknuté dívky netusí nebezpěčí v lese
za řekou kde do těla se hrne touha a koníčci
všech božských doteků jen klusají...!!!
A/ Ten mládeneček /určitě vypil cárek piva/
nezná slušné chování a jistě do tanečních
zaslal potrhanou přihlášku: tak tu chudinku
tiskne sukýnku k nebi zdvihá pláče...
B/ Však k tomu ještě trousí slibem postříbřená
slova jak Kecal na dívadle, cha!
AB/-----------------
/Pročpak teď obě skryly
levé ruce do kapes?/
SOUHLAS V OBCHODĚ
Pět minut před zavřením jsi převázaný láskou
jak balíček na který vydělala touha
A potom - už neodvolatelný vazal účtu
kodrcán tramvají až na konečnou stanici
vrtíš se zvědavostí nebo strachem
zda nepopadneš těžké konkurenci
zahraničních výrobků co stejně
pochlebují horám šedi
či odložené skříni...
Nosím tě na svém těle dodnes
jen díky hromadnému zlevnění
uprostřed letní sezóny?
V NÁDRAŽNÍ HALE
Kolikpak asi mužů mne může obejmout
jen tak - na vlahém schodišti květnového rána
kde proštípnutý lístek spánku vztahuje ručičky
k úklidu?
Jedni svá malá těla opevnili láskou
jak nebezpečný náklad praporky a druzí /odloženci vyžilých
rodin neklidu a změny/ uspokojí tak decimálku
nebo mastný celofán...
Najde se pro tebe skulinka?
MILOVÁNÍ
Postel je po deštivém potlesku vyhaslým jevištěm
Snad z omluvy si na něj sedá kouř otlačených kolen
a dlouhá píseň útočících oprstů cinká únavou...
Jednou však všechno bude tenkrát - provazy líbání
spoutaný kolík času a trochu za obočí hořkých rán
Štěstíčko zbude na samotce s karanténou vzpomínek
Za řekou spolykáš poslední doušek vybledlého snu
Ale já půjdu hledat kdo by mne měl rád
i s jednou sirkou v kapse...
CIHLA
Za šedou záclonou vypranou netečností
dědeček nevytluče z těla špačky tuku
ucpaný nudou jako nedělní potrubí domu
který čeká na zbourání
Jenom cent chlupaté deky sune se
po zrezlých kontaktech nohou
tam kde klín dosluhuje naději
že přiblížený psací hrot
vyštěkne lásku
světlem polonahých žen
jež líbal
při houbaření prázdnin
po světové válce...
Ale i teď je život
vázanka na krku prostoty
a třeba stehovaná infarktovou jehlou:
těšíš se solí zítřejšího oběda
z dlaní ti vzlétá motýl letního počasí
a spřízněn potem rozplétáš horečnaté věnce
jako ten den kdy ses sklonil
nad mým kočárkem
obklopen sklíčkem doufání
že kopr na zahrádce
pošlapali zloději...
V PŘÍRODĚ
Nátlakem chůze
zapraskaly jehličnaté větve
jak drobní mravenci je vystavěli k pyramidě
údivu
aby tak v duši neochably dětské vroubky
za krádež od ovoce prvních polibků
nahota skrytá stříbrem trávy u potoků
hřebenem slunce laskala se k výkvětu
a kopřivy co palcům připomněly klín
nechaly odjet vláčky něhy do měst
kde hučí pot a mlýnská práce lásky
jenom k trhlinám...
Proč ale tedy dávno po nevěře
když smíchem vyplachuješ zubům prach
a od zápěstí snímáš nenasytný ciferník
/zůstává chladný steh jak místo pod včelínem/
hádá se levá plíce s čerstvým vzduchem?
ÚKLID V SOBOTU
Tentokrát popeláři ukryli svůj budíček
do vyhřátých postelí jak kluci prvý nůž
Snad si tam schrupne na celý další týden
a zarachotí v ženě chrabrým neklidem té lásky
která táhne na doraz a snad tak neucítí příboj
křivd
když plácáš po zadečku líný vysavač
kbelíkům vyprazdňuješ velké žaludky
a leštěnému nábytku stříháš vlásky prachu
docela šťastna tím že mimo toulek muže
pražádné vylepšení ještě neselhalo...
NOCI BEZ KRAJNIC
Vjíždíme vstříc si tělo na těle
Někdy se ptáváš: k čemu proč a kam?
Miláčku budem doušek v hrdle postele
vyprávět rozrušeným terasám
o domu kde se vůbec nikdo nenudí
hořlavý na malíčku panelových stěn
a v smycích rána /vinou bílých osudí/
pomluvy brzdíš nahý oblečen...
PŮDA
Za oknem do zahrádky
plné rybízových vojsk
kde nahý pral ses o vysavač prvních nevěr
ukrývá stařena v tučných pouzdrech boků
osamělé kamery lásek
a kolem nohou se jí tulí
svlačec rodu - vnuk
oblečený pískem letních her...
Každý den tady vidím
vteřinu svého dětství
jak vytrvalou přebornici
na plovárně času
svádět trenérovy
stopky
Každý den pícka náhod
přilepší vrásce další růst
a pilně topí steskem z překližky
že na mé hlavě zůstane slet pavučin
dokud syn nezašustí stydkou rallye
v patičkách trávu kterou jsem posekala tělem
ještě jako milenka...
HOUSLOVÁ MATURITA
Na ramenou mi svačí delegace smůly
Jsem už prý dobrá jenom k zadělání na lásku
a vyškrabávat žlutá zrna papírům
jak nepokojné jaro pípot ženské sukně
či pubertální smích...
A co jsou vlastně čtyři naladěné struny
za stydnoucí rukou Paula Hindemitha?
Mění se v pot u klejícího mávátka dveří
kde sedí pár let před svou smrtí
všichni ti kteří prales tučných
konzerv letovali přetvářkou
NOČNÍ PRÁCE
Tak jako v zemi klíčí ve mně slova
zážitkem obtloustlá a málo potřebná
aby je pískot pera ze snu vyrušoval
na archu rytmu báseň usedla
A zdá se to tak prosté - sůl břeh
a papír pevné plachty do nichž se choulí
vichr zpráv: snad předhoníte nejrychlejší jachty
snad jednou narazíte na maják
Pohlížím ale k všemu z neplavecké výška
Hle - obzor dávno plný melodické linie
a láska která chvěním rozvířila smysly
pláštíkem potu ani úzkost nekryje...
TEČKA
Pomalu vytrácíš se z milenčiných malíčků
pro důležitost laku nebo obálky
a schoulen v číslech na listině stárnoucích
či odložených namastíš své potřeby útěchou
spánku...
Však jí se vlasy stále lesknou pro sestřelení lásek
když měsoto varem jara klokotá jak nejpestřejší báň
a do klíčových dírek srdcí postačí sypat vůni
úsměv i lehké podvrtnutí klína tahem slin...
Proč ale dosud nevyškytlo její svědomí k žádnému
z ulovených v tomto vibrujícím honu
a ještě stihlo na zklamané šňůře
stáhnout rolety?
BÍLO V HOTELU
Pod lampou vzdechů choulíme svá těla
jak zvěř uštvaná tramvajovou třenicí
a stmívání i láska palcem rozeznělá
napíná struny v mokrých kolících
Proč se mi bráníš? Co jsem nesehnala?
Límeček košile tě zítra jiné přiškrtí
a jako vor poveze touhu /kdysi praskávala/
k důvěrným břehům dalších tonutí
Ještě je ale svítilnička - peruť doteků
a zažívání sladkých vrásek k ránu
pro jejichž štěstí na mráz vykvetu
všedním dnem chránit jízdní dráhu
STRUSKA
V průjezdních uličkách jen zřídka
větří čenich nezaparkovaných automobilů
Milence se tu spikla očka na punčochách
ke vřelé dýmovnici svlékání i vábničkám
uletěl v lopatkách větrného mlýna
přes věže města
a napnout telefonní šňůry sblížení
pro tikot spánku
šumot smyslů
a žízeň mateřského údělu...
Už nikdy bych tě nechtěla obcházet
jak ležácký sud nakvašený láskou
bez jediného usrknutí!
TŘICETILETÍ MUŽI
Snad všichni odhodili kravaty
a pod nátlakem sukní utrousili teskný tón
jak vykvašený soudek lásky
zapraskal
Lenivá křídla peněženek
vtlačili na říhnutí mody obchodům
kde u prádla se plazí fronty zájemců
a větrák zlobí unavením
Po jarních touhách o mateřství
připoutali si vůni pádů
drátěnou hlavu kalendáře
zatkli nemocí
a celé duši dali
volný směr
Není to ale pilíř nezbytnosti
k visutým mostům dívčího smíchu?
JEŠTĚ
Tajně se milovat a hltat závrať žití
než řemen ochočí si první vlak
do kraje loučení štěstí jež nezachytíš
naposled u nahoty zašeptaným rád
Bude nám dobře v suterénu snění
kde výtah času nikdy nechrchlá
nápěvy steskům rozeženou pohroužení
v bojišti něhy nasytí se tma
A po paměti která hasne jako cela
vynajdem krásné rýžoviště chvil
Ach lásko polibek slzu a věčný pyl
U srdce touhy vzdychá střela
OBĚH
Každá žena se češe jinak
Ale z vlásenek co jich vůbec je
vypadne báseň oblá a hebká jako
posolený chléb či pozdrav korespondenčního
lístku
snům - - - dobrou noc!
To vyžhavené dráty tmy
zkonejší vlaštovky štěstí
na změnách meteorologických stanic
věčném podnájmu sluníčka
i chvilky kdy se šeptá
že práchnivění neodejde zániku...
Jenom milenci znají stesk
o krásnou plničku lásky
kterou jednou převezme cizí zrcadlo
aby z nich udělalo pouhá razítka
PŘED NÁVŠTĚVOU
Tak zase všechno od základu oprášit:
vysoký účes ovdovělé kredence
obrazy neznámého malíře
zčernalé koko gramofonu
a vlastní tvář už obehnanou vráskami
i tučnou zdí v níž ztrácíš právo zažít
výjimečnost
A jenom pro pár slabých hodin
k hlíně blíž
aby tu rodinka vytasila meč
těžce vydobytého štěstí
album se slastí zatřáslo
a pookřála loňská střída
korunových vyhlídek
na betonovou terasu
a nový automobil...
Nesluší nám to mnohem lépe
v původním stavu?
TÁNÍ
Nizoučko od večeře
zvedá otec hlavu jen aby uviděl
zda zítra nezaskočí v barometru sníh
a pomuchlané číslo novin hlesne novotou...
Zas malým světlem činů bliká hodinové sklíčko
a spánek stele na únavu ticho - jediná chvíle
co jezdí k srdci jako bezpečnostní stráž
zapošít dírky po smutku i vrutech lásky...
Pokaždé když odnáším poslední
tlesknutí lžíce
bodne mne jehla zapomnění
že s nití nemluvíme
již čtrnáct dnů
KVĚTNOVÝ ÚŽAS
Polštáře sedí v oknech
jak nazobané slípky
a vtírají se do rašení pouličních vchodů
kde hlídkují jen sběrny papíru
či přemoudřelé tlachy popelnic
- to na pětníku slzy letí z dívčích hrdel vlaštovky
poskládat stébla trápení
v bílou pleť nekonečných vzdechů
/probudila se ráno na ústředním topení
a tolik svědí vytržením!/
kde se bojištěm břicha
osídlí zákop lásky
právě ten
o něhož v tlačenici autobusu
opíraly záda...
STARÝ RADIOPŘIJÍMAČ
Kolikrát změnily se
názvy stanic nebo znělek!
Zašedlá řasa bakelitu
pod matným víčkem světla
nesečítala prázdninové dny
v nichž sál jsi z prsou tajemství
jak vzlétat a nakypřenou vlajkou smíchu
vedl kopřivové války
vždy jenom k porážce
a krupobití pupenců...
Kdo ale věděl
že s léty opeřená šňůra
začne se plazit
do zásuvky vědomky
až v rukou nemocného dědečka?
Kdo že tu budeš poslouchat
ten lítostivě praskající šum
z něhož už nelze vrátit
ani cíp souvislé hudby?
VDANÉ ŽENY
Jako malé
prokously vajíčko spánku
a na hlasivkách pomazlily život
Ale teď poznávají trpké povinnosti
prát zašívat a péci tažný závin pro milého
protože jedině on je schopen rozbušit mandl lásky
tak aby záchrannou vlajku rodu
převzal syn...
ZKOUŠKY
V půl čtvrté ráno
zahustím myšlenky jíškou naděje
že v remízách se narodila stávka
Vlhký prst ještě trčí v klínech knih
jak odsouzený vězeň a lampa neharaší
oddychnutím žárovky - roční sen
/o tabuli učesané do noblesy houbou/
omílám mezi zuby a v zrcadle má hlava
pouští verš
čmeláky omluvenek
stahuje...
Zase čpím nažehlenou kůží dospělosti
Pastelky metu od prahu a žebravou pouť modřin
posílám sousedovic dětem
Ale než obuv zapálí smůlou osudná
ložiska zjistím zda cesta póru
zaškobrtla u Homéra
či Zikmunda III.
Jestli se na spodničce lesknou
plíšky taháků jak dějiny všech
hromad strachu díky nimž
propadám z lásky
PSANÍ MATURITNÍCH OTÁZEK
Odvinout snaze běhoun pěti smyslů
zvlhlou zápalkou dětství škrtat v paměti
anebo v poloprázdném věžáku myslet co zažívají
jiní?
O patro níž se roštem milování propékají vzdechy
Fotoaparát doteků /vylákán na důvěrné svahy těl/
v exportní obuvi střeží rozhled do města - hle
střechy plné bachu zamžené bubny oken a přiopilá
zábradlí!
Prachové stromy knihoven a špalky skříní strouhá čas
Lustry se v šumu houpají jak tetičky u letní snídaně
Je po volání na nejvyšší místa soudu: hmyz tlukotu
a soustředění plave po nekonečném doušku žízně
zpátky k podkoří...
A já v nejhorších drnech touhy pasu beránky snů
Čekám na ucuknutí třepetavých křídel zvonku
A prchá přede mnou už i listování
v telefonním seznamu naděje
MARNÝ PŘÍJEZD
Na dvůr se vybíhalo dlouhou chodbou
Voněla naštípaným dřevem a zašustěním
dědečkova kapesníku nebo mávání...
Snad věděl že tvrdý žloutek času připíše
čárku bílku života až po skončení dětství
v kterém se koleje snů zdrcly do postýlky
a tajně objevený radar lásky dokázal
vyhašteřit s televizí nepřístupný film
Komu mám ale říct že dům je
prohledaný od základů k půdě?
Kolem mých nohou přeběhla myš
jako by nepatřila do rodiny
A v předsíni se fláká věrný
hubertus a pilka...
PŘED PROMĚNOU
Teď si tě láska staví do skvostného hradu
jak zedník v neděli a troubí po nárožích
že pytlů cementu i trámů dosyta...
Ale čas sám vyseká libové od tlustého
zvlášť pro rty dívenek a rozkrok žen
protože ne každá může snídat
na zřícenině
DIAGNÓZA
Moje knihovna
má špatný chrup
Chybí jí šestka vpravo nahoře
/to je Nezvalův Edison/
a k tomu má velkou
paradentózu
Rozumíme tím
neschopnost udržet
i tu nejmenší knížku poezie
před zvikláním mojí ruky
Když pomyslím
že pode mnou klesla
jak zvíře raněné šípem
indiánského náčelníka
chtěla bych jí vrátit
všechny zuby
ale ten náhrdelník
mi vrostl dávno
do krve
Snad to odčiním
blýskavou protézou
z detektivek
VYTAŽENÝ LOS
Už je to tak - jsi talent
A kritika tě očichává od zátylku k patám
Kolikrát denně používáš vodu po holení?
Vždyť k zacílení touhy spotřebuješ nit
Tělesná váha překřikuje normy ideálu
A ženy - něžné vyklízečky pohlaví...!
Vodíš je do krmelce lůžek solit slova?
Marně se básní vzpírá bozem klení
Papírky s vyblýskanou pointou odhání
za šťavnaté žití v hrůze
že čtenář nevydrží další plyn...
Uvízl sběratelce POEZII
na klíčku od luk
jako vzácný motýl
a ještě nepřipíchnut
smí několikrát
vzdychnout...
POEZIE
Ach ne to není jenom
oprašovat šedá půdní slova
a nad stolem si vyhrnovat rukávy
ve svaté důvěře že každá povrchnost
se malá schová za cestou básně
co nejhlouběji do škváry!
Deštivé drápy i lis času ti vždycky
klíček peň i jíly k sobě pozvou
tak jako macecha vítá další dítě
---zmizelý polibek něha špatné spaní
a když se tónem bouře nad krajinou ozvou
mlčení čtenářovo bleskem překvapí tě raní
KARIÉRISTA
Sotva zatáhl sklepy paměti
v zářivé ohradě rozhlasové krabičky
znamená každý nepěstěný vlas a pohyb
zpěváka
Jen zřídka
/jako u krupičné kaše bez cukru/
zakrouží nad jeho hlavou stíhačka
pestré sukně
mimo manželskou trať
PO projedených sloupcích nedělí
roznáší u příbuzných gramy tuku
s omluvou proč po zrození syna
není čas
A vytrvale na hřebíky snění
věší příležitost kdy v teploměru platu
stoupá rtuť za tření
mnoha nemocných
Uvědomil si ale někdy
že podemílá zdravý chrup budoucnosti
více než zubní kámen?
Portrét několika tahy
A JÁ?
V ústech mi dřepí sliny
a v pase telefonní drát
Už kvasí k první vrásce
masti na bolest i vůně sena
Kopyty veršů rozviklané krmítko
a pokladnice nectností
Tak často nemám dobrou barvu
a hýřím divným gestem létat
Strašlivě velký spací vagón
pro malé muže mnoha rodin
Tisíckrát vyškrtnutá z kalendáře lásek
hrotem úsměvu
V tlakovém hrnci předposledních prázdnin
vyškvařená kůže
Odvažuji se ještě žít
o trochu víc než nepoužitá věc
KOUPEL
Než hladkým tělem přijme žena náruč vany
a popožene vlasy do copu zhodnotí zrcadlo
štíhlost jejích nohou i nejskrytější sluje
pyšných cest - medové mezníky
kolem nichž vyrývá se manželova touha
být aspoň ve snu cípem toho ručníku
na který život nikdy nepřišije
poutko...
DÍVČÍ MÓDA
Jsi u nich odložený kabát
na věčném věšáku zlaceného kroužku
co hřeje zásobárnou sádla nebo tesknoty
A ani nit pro tebe nepřekousnou ve výstřelcích
smíchu či prudkém dešti novinek...
Jen urovnají křehký záhyb sukně
kde včera ztratily mávání loudavé lásky
a ochudily další výlohu
Není snad mnohem krásnější
vyjít si po ulicích s přehozem?
NÁČRT MALÉ HRY
takové přistižení
a ještě k tomu
na půdě!
/hlas z hloučku
pouličních soudců/
Prvý den večer
/zcela bez kulis
jenom pár tahů vábné vůně/
...při loučení
šeptal - z úpletu dechu
při každém kroku pouští očka sípotu
jak důkaz nejmíň šedesáti let
odstěhovaných horkou jehlou řečí
a v deštnících už dávno baby
utýraly netopýry...
/jenomže dlaně
dlaně měl jak žehličky/
...mám prý nejrůžovější ouška
ze všech spolužaček pro rychlý přechod
klubíček - snad vzrušení a předpůlnočních
beránků
/že nikdy lásku neunaví držet jehlice?/
...a jak je vytrvalý když chce prstýnek
který mu pro závratě štěstí musí patřit
/i kdyby nepřežil ten pád!!!/
...mé celé tělo je prý uzamčená kaplička
před kterou vkleče píše nekonečné modlitby
vyslyšené jen kutnou hoře...
/proč jiní kupují tak často
tupá ořezávátka?/
...a už snil také o tom
jak se spolu koupeme ve chvíli
kdy na klíčové dírce nechal oko kamarád
/zítra ji ucpe přísnost babičky
- ten olověný roubík!/
...určitě ale teď
na svoje okna orosená prvním jíním
maluje mé srdce pokaždé od zrození znovu
/ach.../
...je tolik krásná
a oni křičeli: vždyť ten pán
nemá ani vous
je zkáza aby se jen pozastavil
nad květinkou toho dítěte!
/já ale bože myslel
na vůni/
...a ještě něco: taková hanba
a jak je přísně vychovali!!!
...kdyby tak čas navnadil udičku
a byla v mých sítích aspoň v kalhotkách
celé její tělo bych prošel polibkem
a nastavil i týden
kdyby nestačil
básničku o kopytech sepsal
v její klín...
/když ale ona bude muset
ještě několik narozenin zůstat
obálkou zapečetěnou
voskem hlídání
zatímco jiní užívají páry.../
...vždyť jaké ráno bez milování
a jaké léto bez sadů - kanónů zralých třešní
když slast si hoví nestřesená!
/chtěla
tolik chtěla zrát pod deštěm
mých stisků!/
/několik hlasů z dálky/
co jí jen může dát než pomuchlat
a pak zas hyjé - dál!
/a co ty šrámy paninko?/
...Pch...mužskej tak píď nad šestnáct
...chce to jen hlídat dopisy
prádlo co nejvíc škrobit
aby v něm nebyla znát
ani vystrčením růžku
černá růže...
/brousil si na ni tři měsíce zuby!/
...jo a vadnout bude
v obyčejný váze!!!
/ô panenství
ô panenství/
...chodila pravidelně spát
lampičku jsem jí byla zvyklá zhasínat
než...
/to bude nejlíp v tomhle věku
za dohledu mikroskopu snů/
Druhý den ráno
/pozadí jenom několika
slz.../
1/ Pokoj je uzamčený
na tři západy
2/ Voňavé prádlo
úpí ve škrobu
3/ Na stolku
roztrhaný dopis
s maličkým P:S.:
- celou vilkou
prošel
vztyčený
ukazováček -
PŘED ROZCHODEM
Vysoko v horách touhy
kde nejvíc lokáme prach zklamání
tkali jsme skvoucí rukavice snům
kam až si jednou spolu vyjedem
pro hrsti tepla a jižní ovoce
Všude je stejně rovný stůl
stejně prchavá láska na cestách
k stejným cílům vychozeným
i stejně užívané slovo
miláčku
Stát se tak aspoň
jedinou z tvých řas
na chvíli vteřinku zadívání
do zrcadla abych tak uviděla
jak po nemoci objeviješ vrásku
v koutku úst a učíš slzy zapomínat
smíchem
co bývá větší nežli odložený kabát
i vyplněné prázdno věšáků!
Pomáhala bych ti
v každém ročním období
ulicích autobusech nebo lese
ulpívat na samých pěkných věcech
a až bys vymnul moji svědivost
pokorně vítala bych usínání
v důlku umyvadla /tam ruce
noříš po práci/ anebo
líci koupacího pláště
jímž celé tělo utíráš
až k vyrovnané svěžesti
Obojí bych si strašně přála
a v obojím bych byla šťastná
jak známka na svátečním dopise
odřené ouško u nákupní tašky
i slina amalgámu mezi
rozbolavělou stoličkou
Neznal bys moje jméno Eva
Nepovšiml si řasy vypadlé
Ale zemi tepla a jižního ovoce
by vystřídal domov
|
