literární časopis založený v roce 1964

Jiří Novák

PUBERTA

Opět se náhle ochladilo. Chlapec, jak bývá u chlapců v tomto věku pravidlem, nemá u sebe žádný kapesník. Potahuje nosem. To však nestačí. Použije pro tento účel způsob osvědčený celými generacemi takovýchto chlapců. Jednoduše si utře nudli do rukávů. Možná je chlapci dvanáct, nebo čtrnáct let. Kdo ví? Nepříliš vysoký hubeňour s krásnou, skoro andělskou tváří. Pozorný divák by mohl v jeho modrých očích spatřit stín krutosti, kterou ho vybavil život na ulici. V této čtvrti mu jinak neřeknou než kluku. Všem připadá, že se na ulici narodil. Ve skutečnosti bydlí s nemocnou matkou a malou sestřičkou v podkrovním bytě na samém konci ulice. Dlouhá ulice je lemována starými, nevzhlednými a vysokými budovami. Domy tu stojí od minulého století, tak nikoho nepřekvapí absence výtahů. Z domu ráno odchází do školy. Z té se vrací až po poledni. Přinese domů něco k snědku. Pak znovu odchází na ulici, z které se vrací pozdě v noci. Někdy si přivydělává pomocí místním obchodníčkům. Také žebrá. Hlavní obživu si však obstarává krádežemi. Dokonce se z něho stává celkem zručný kapsář. Ve škole není žádný premiant, ale zvládá ji lehce, i bez učení. Chodí tam jenom kvůli mamince. Chudák věří, že ho čeká lepší život. Zasmál se při té představě a zapálil si jednu z právě vyžebraných cigaret. Labužnicky, zcela jako dospělý. Potáhnul a kvalitu tabáku ocenil prvním, dlouhým šlukem. Dobrá, opravdu dobrá, zamumlal sám sobě pochvalu. Stmívá se. Město se rozsvěcením pouličních lamp připravuje na nadcházející noc. Chlapec v klidu dokouří cigaretu. Má čas. Počká, až budou zavírat bistra a bufety. Vždy jim zbude něco dobrého. Maminka i sestra budou mít dnes hody. Dokouří. Pak světácky cvrnkne nedopalek přes celou ulici. Nedopalek se v letu několikrát otočí. Připomíná vystřelenou světlici při oslavách. Jeho let zastaví až karoserie naleštěného auta, parkujícím na druhé straně vozovky. Na rozloučenou mu vypálí do laku malý, nevzhledný cejch. Dobře mu tak! Projeví drsně radost chlapec. Je čas jít. Pomalu se loudá kolem obchůdku a cpe do batohu vše, co se může hodit. Spoustu netknutého jídla. Budou mít doma několikadenní hody. Staré nebo načaté jídlo by nikdy nevzal. Ale neokousané ano. Město utichá. Po ulici projíždí jeden z posledních taxíků. Je hluboká noc. Obyvatelé mají zhasnuto, dávno spí. Rozsvíceny jsou pouze výlohy obchodů lemujících ulici. Vlastně tu svítí ještě jedno okno. Patří jisté dámě, bydlící v přízemí domu uličky přiléhající k hlavní třídě. Dáma se živí tím nejstarším řemeslem a stížností sousedů dbá jen pramálo. Musí se přeci nějak živit, že ano? Ulička stoupá do kopce. Chlapci tedy stačí vyběhnout o pár délek výše do uličky a ono okno má jako na dlani. Možná třicetiletá žena právě někoho pouští z bytu. Pak vejde do malé koupelny. Chlapec je netrpělivý. Zapaluje si další cigaretu. Konečně vyšla z koupelny do osvětleného pokoje. V Evině rouše je jako vytesaná z mramoru. Pomalu a smyslně se otáčí před obrovským zrcadlem. Chlapce zaskočí náhlá, silná erekce. Vítej v pubertě. Hlásí mu nekompromisním tlakem v kalhotách. Jeho vykulené oči hltají onu krásnou podívanou. Nervózně potahuje z cigarety, až se nahlas rozkucká. Žena cosi zaslechla. Zkušeně se usmála. Zavřela okno a zatáhla závěsy. Chlapec, nevěda co s přírodou, jež mu otevřela nové obzory, stojí na místě jako sloup. Ty jsi se, tu ztratil? Vyruší ho ženský hlas. Je to ona. Ta žena z okna. Překvapen svým stavem, přestal vnímat okolí. Neví, co by jí na to řekl. Ona si ho pobaveně prohlíží. Takový klučina. Letí jí hlavou. Moc dobře ví, co se s chlapcem děje. Začala velmi brzo. Mezitím k oběma přichází policejní hlídka. Na dotaz hlídky, co tu v noci pohledávají, odpoví ona pohotově. Vedu synovce k jeho matce. Nemohu ho přeci nechat v noci jít samotného. Uchopí jej za ruku a pomalu kráčí směrem k jeho domu. Cestou mlčí. Chlapec odemyká domovní dveře. Stále je v rozpacích. Ona přeruší ticho. Už k tomu oknu nikdy nechoď. Na to máš spousty času. Vtiskne chlapci do ruky několik bankovek. To máš pro maminku a sestřičku. Oči jí šibalsky zajiskří. Má oči jako herečka z plakátu, napadlo chlapce. Pak mu podá velký, jemně vyšívaný kapesníček. To je pro tebe. Bude se ti hodit. Pak se jako malá holčička rozesměje. Pomalu se otočí a zmizí ve tmě. Zůstává po ní odeznívající vůně parfému.

HOUSKA

Vyšla si na procházku. Konečně! Myslel jsem si, že po zimě zůstala ležet na lůžku. Elegantní dáma v již opravdu dospělém věku. Věku kouzelných babiček. Útlá, oblečena do karmínového baloňáku jde do místního parku. Štíhlý pas má vkusně stažený páskem. Z dálky by jeden myslel, že jí je tak patnáct let. Sněhobílé vlasy má upraveny do kdysi moderního mikáda. Střevíčky i kabelka mají stejný odstín. Na blankytných očích nese hrdě brýle s úzkou kostěnou obroučkou. Královna třicátých let. Je tak krásná, jak jen může v tomto věku žena být. Její pleť je tak hladká, že by jí hebkost mohli závidět dívky z orientu. Představuji si ji tenkrát svůdnou, s cigaretou v dlouhé špičce. Taková to byla tenkrát móda. Kolem její sličné tváře stoupá namodralý dým. To je ona, kdysi slavná subreta. Kolik vlivných mužů jí leželo u nohou. Tisíce květin, které dostávala od neznámých ctitelů. Její lehký a pohrdavý úsměv doháněl ctitele k šílenství. Bydlí v podkroví, ve starém činžovním domě, hned naproti našemu paneláku. Zvykl jsem si na ni. Ta její nonšalance. Jedná s každým s grácií opravdové dámy. Nikoho neponíží, přesto k ní má každý úctu. Dneska by se řeklo, že má osobnost každým coulem. Ale ona je opravdová osobnost. Nikdo za ní nechodí. Leckdy svítí dlouho do noci. Co asi dělá? Prohlíží si fotografie plné vzpomínek? Kdo ví. Sám do parku chodím často. Nacpu si fajfku, a pak sedím na břehu potůčku protékajícím parkem. Vedle je malé jezírko. Krmím kačeny houskou. Jako dnes. Pomalu potahuji z dýmky. Po očku sleduji onu milou dámu, jak se ke mně blíží. Snad nejde přímo ke mně? Možná budu mít tu čest poznat ji blíže. Opravdu došla až k lavičce, na které sedím. Stojí. Její oči na mne vážně hledí. Mlčí. Došlo mi to. Dobrý den, pozdravím nesměle. Dobrý den, odpoví ona s neutrálním úsměvem. Víte, že jste si sedl na mé oblíbené místo, mladíku? Mladíku? Ví ona vůbec, kolik mi letos bude? Tedy, jestli bůh dovolí. Zamračeně na ni pohlédnu. Ona však klidně stojí, nehne se a její oči mají laskavý výraz. Vše nasvědčuje tomu, že se jen tak nevzdá. Já však také ne! Co bych to byl za chlapa. Přesto se na lavičce posunu tak, aby měla dostatek místa pro sebe. Prosím, vypadlo ze mne. Co to provádím, napadlo mne. Přeci se nerozsypu z jedné ženské. Krátký okamžik váhala a pak se rozvážně usadila vedle mne. Uražený mlčím. Uražená ješitnost mne může roztrhnout. Lehký vánek přivál z její strany jemnou vůni parfému. Rychle, aby si toho nevšimla, na ni pokradmu pohlédnu. Sedí s rovnými zády, jako ve škole. Upřeně se dívá do jezírka. Je tak křehká. Uraženost mne přešla. Sedím, mlčím. Mlčíme. Já sporadicky hodím kousek pečiva kačenám. Chodím sem pravidelně třikrát týdně. Krmím tu také kačeny. To už je asi úděl našeho věku, že ano? Dodá s úsměvem. Jenže dnes, dnes jsem si opomněla zakoupit pečivo. Dodá tiše. Začínám ji obdivovat. Dobře ví, jak to dopadne. Mohu vám nabídnout ze svého, mám dost pro oba. Jestli vám to nevadí? Doplním, abych nepokazil hru. S pochopením se usmála. Ten podvečer jsme tam seděli až pomalu do setmění. Moc hezky umí vyprávět své příběhy ze života. Našla ve mně vděčného posluchače. Život je tak krásný. Takhle se scházíváme již rok. Kromě zimy samozřejmě, jezdí někam k sestře do zahraničí. Posílá mi moc hezká psaní. Vždy se moc těším, až přijede domů. Začne jaro a naše oblíbené posezení u jezírka v parku. Dnes je ten smluvený den. Nemůžu se dočkat. S pečivem v papírovém sáčku v jedné ruce. V druhé třímám obrovskou kytici rudých růží. Jdu jí naproti, až k jejímu vchodu. Nikdo z domu nevychází ven. Konečně někdo vychází ze vchodu. Zklamán otáčím hlavu. Je to její sousedka. Takřka mne mine. Pak se zastaví, pohlédne na mne a zeptá se. Vy hledáte tu starou paní z toho podkroví? Tak ta včera zemřela. Pronese lakonicky. Pak se otočí, a zcela netečně odchází. Jako v mrákotách docházím k jezírku. Slzy mi tečou po hladce vyholených tvářích. Po jedné vhazuji růže do vody. V dálce slyším houkání vlaku. Už se sem nikdy nevrátím…

PLAČKY

Vyplakala jsem si poslední slzu, promluví první plačka. Já taky, odpoví druhá. Jdeme domů. Ano? Ano. Takový krásný pohřeb. Nevíš, kdo to vlastně umřel? Ten z Horní ulice. Takovej ten... Malej? Jo malej a umanutej. To mi tedy pověz, takový pitomec a měl tak honosný funus. Představ si to. Byl prý samá ženská. Není se co divit, měl peněz jako želez. Hm, odmlčela se náhle jedna z nich. Zasněný pohled vypovídal, že o tom něco ví. Druhá také mlčí. Vůbec si nevšimla reakce té první. Malý mužík před ní defiluje v Adamově rouše. Pak se na sebe obě podívají. Nyní pláčou doopravdy... Už nám nikdo nezbyl, zašeptá jedna z nich.