Mike Perry

POETICKÝ DÉMON

Mike Perry, přítel recitátora Mirka Kovaříka, asi posedlý poetickým démonem a současně erotickým

K RÁNU

Na stole tiká
odjištěný čas
rozbuška nastražená
na vzdechnutí
stačí se otočit…
básníci umírají k ránu
Žalostné vytí vlků
krájí tmu
do rytmu srdečního stepu
první záblesk
jak prskavka za obzorem
Urvané spřežení
divokých psů
a saně letící nad zemí
nezastavíš
Sedřené tlapy vyryté
do myšlenek
krvavou stopou
Exploze všehomíra
a torza veršů
rozmetány po okolí
Pod oknem první
popelářská samba
Vědělas
jak bezedná
je vlčí něha?

MALOSTRANSKÉ SVÍTÁNÍ

Ráno jak bílý kafe s pěnou
od lopatek parníku Čechie
pěkně našlehanou
A Kampa orosený šálek
po deštivé noci
rozdýchává další kapitolu věků
s názvem „O emoci“
Lucerny u Čertovky
ještě nevychladly od celonoční služby
jak milencům tu splňovaly
i nejtajnější tužby
když temné kouty pohlídaly-
- ať do očí si aspoň vidí
Teď blednou tady od závisti
nad vzrůstajícím jasem
Svítání nad Rudolfinem
na vodní hladinu
stříbrný koberec pokládá
a já opilý jak mladým vínem
vidím tě po něm přicházet
až do mé náruče
tak božsky vznešenou
do jitra oděnou
symfonickou básní zpěvnou…
A srdce se zběsile roztluče
jak Malostranský zvon
Beru tě za ruku
líbám tě celou
v milostném kvapíku
a navzdory rackovu chechotu
- vždyť už se rozbřesklo
tak co sníš chlapíku?
dávám ti o lásce
svou věčnou záruku

ILUZE

Dneska jsi umřela
iluze moje
představo o něčem
co vlastně není
Skonalas tiše
tak jako bdění
jak odcházející sníh
zfušovaný bypass
Dneska jsi umřela
a já tak nějak s tebou
Ještě jsem doufal
v tvé vzkříšení
vždyť jsem tě vypiplal
z naděje prýštění
tisíc let bylas mi společnicí
milenkou hříšnou
umíráčkem i polednicí
Je těžké tě teď ztrácet
a je kruté mě teď opouštět
představy a sny mají odcházet
spolu s naší duší
ne mimo nás
Dneska jsi umřela
iluze moje...
To skutečnost tě zabila
tys byla vánku dýchnutí
mořská pěna
s malinovou příchutí
Ona z masa a kostí
mlíko i krev
jen hlupák se postí!
Já měl tě jako štít
však pálila bez milosti

Dneska jsi umřela
představo moje
iluze staletá…
Budiž ti jiná hlava
lehká

ŠÍLENSTVÍ V OKNĚ

Je vám až k zešílení –
a netřeba to dlouze rozvádět
jak šílená je tahle chvíle
šílená žárem tvých vlasů
i rytmem mých prstů
šílená oknem do vesmíru
kde rozvlnilas růže květ
O trny tvé rozdírám
svou touhu
až krví rudne parapet
Teď věřím všemu
že okno dá se s námi v let
a pohled na tvé lístky okvětní
navždy do očí vypálí mi
znamení šílenců…
…a jen růžím budu závidět

POZVÁNÍ NA KAFE

Vsadil bych se
že jsi četla podobné knihy
jako já
lovila stejné bobříky
a po kapsách nosila KáPéZetku
sem tam hrála s klukama fotbal
a skákala šipku do bazénu
Krk bych za to dal
že jsi stála tříhodinové fronty
na lupeny do Klubu
aby ti neutekl žádný Bergman nebo Visconti
vedla jsi intelektuální studentské řeči
v začouzených hospůdkách
jako já
a alespoň jednou jsi s přitroublým úsměvem
vyvrávorala z Blatničky
do vlahé burčákové noci
A ruku do ohně strčím
že ses smála stejným politickým vtipům
a idiotským projevům papalášů
a chtělo se ti brečet beznadějí
jako mně
a poslouchala jsi podobná poškrábaná elpíčka-
- na výběr jich tenkrát moc nebylo
a spěchala po stejném chodníku
abys doběhla devětadvacítku u refýže
kupovala stejné džíny v Tuzexu
za bony vyšmelené v Lazarské
nebo někde jinde…
Jako já
A já tě dnes nesmím pozvat ani na kafe

Jsme teď každý z jiného břehu
čas nás vystřelil na rozdílné planety
a mě osud uhnětl z jiné hlíny-
- odvaha zakázána
Nesmím ti ani říct
jak moc ti sluší to červené triko
protože naše postavy
odříkávají zcela odlišný text
a nikdy se nesejdou na stejném jevišti
Aspoň jedno černý presso
dole u kostela!
Ostatně – devětadvacítka už tu
dlouhé roky nejezdí
Blatnička je jen pro turisty
a kino Klub dávno zrušili
(kam ti mladí dnes chodí na umění?)
To jen já sám už tu brečím beznadějí
Aspoň jedno malý kafe…

KOMPOZICE

Jsi jako prstýnek z pampelišky
co na prst jsi mi navlékla
i nejkrásnější kapitola z mojí knížky
a smetana co z hrnku přetekla
Jsi přívěšek z korálků s barvami lesa
a já jsem řetízek když tvou hruď obtočí
i smítko jsi jenž nade mnou klesá
pak padne mi z nebe přímo do očí
Jsi jako knoflík utržený z blůzky
já vánek jenž proklouznul ti na kůži
jsi políbení z naší tajné schůzky
jsi moje kompozice o ženě a o muži

LISTOPAD

Samota minut v hodinách
samota listů na větvích
samota duší na hrudích
všeobjímající samota....
A přece souznění
vůní - barev - emocí
Přikládáš dřevo na oheň
venku to studí
a listopad jak sudí
teď vyřkne ortel svůj:
ty dešti úřaduj
a vichr přizvi pro své hrátky
Ať den je krátký!
Hledám tvé dlaně -
hřejivé plamínky
co přísliby tají...
Hledám tvůj klín
je antickou bájí
o bohyni hojnosti
a nebeského medu

Nastal čas zrození a štírů
na křídlech temnoty
přináší víru v minuty příští
a naše těla jedno o druhé se tříští
jako to listí padáme k zemi
víříme větrem v trychtýři noci
jsme v milostné moci
návratu není.....
Přikládáš svou krásu na oheň
ničí a pálí mlhu i chlad
v ohnivé křeči se vzpíná...

Za okny listopad
snad pěvec potulný
a na klávesách tvé kůže
můj prstoklad
Netruchli po létě
tenhle podzim bude náš...

SKVĚLÝ PÁR

Mohli jsme být tak skvělý pár
života půl i tisíce jar
byla jsi pro mě na nebi star
mohli jsme být tak skvělý pár

Chtěl jsem ti složit odvěký slib
v rauši tě vzít na milostný trip
natočit o nás hudební klip
jenže tys nechtěla - v tom je ten vtip

Mohli jsme kroužit i mléčnou dráhou
vymetat koncerty… toulat se Prahou
chtěl jsem tě malovat – cudnou i nahou
jenže tys nechtěla být mojí drahou

Mohli jsme být tak skvělý pár
souhvězdí štíra i magických čar
v srdci teď zbyl mi jen básnický škvár
- a to jsme mohli být
tak skvělý pár….

ŠANCE

Přivyklý tempu expresní doby
přivyklý zákonu silnějšího
přivyklý na vestu svěrací róby
spíchnuté z barviva ochranného
přivyklý na čehý
kde jiní maj hot
přivyklý na hloubku
kde měl by být brod
přivyklý na tango
když já cítím waltz
přivyklý dávat
své triumfy v šanc
přivyklý na průměr
remízu
odvykání….
Tak nikdy si nezvyknu
na rána bez svítání
a zvuk druhých houslí
na ostrov bez moře
a že nesmím do ringu
na vstup jen pro zvané
ani že mě tam nahoře
nevyzvali k tanci
a tys řekla:
Nechci se do tebe zamilovat….

Je třeba zvyknout si
na nerovnost šancí

V BOUŘI

Když pluji dlaní po tvé šíji
když brázdím vlny ve tvých vlasech
a hromy na tvé hrudi bijí
když dlaň se tříští na útesech
a proud mě žene k zrádné sluji
vír mnou v dravém kotli smýká
tak já přesto k tobě pluji
i pod vlajkou trosečníka