|
na další stranu
Emil Machálek
Jezdecká socha v evropském středověku
1) ÚVOD
Kůň žije s člověkem od nepaměti. Svědčí o tom kresby pravěkých lidí ve francouzských a španělských jeskyních. Kůň provázel člověka ve všech stádiích jeho vývoje, v průběhu věků se však měnil jejich vzájemný vztah a prohlubovala se vzájemná závislost. Z loveného zvířete poskytujícího člověku potravu a další produkty se díky jeho domestikaci stal plnohodnotný pomocník a partner, který pomáhal člověku přepravovat břemena, a obdělávat pole a nosit jej na svém hřbetě. Pod jezdcem se díky své síle stal významným pomocníkem v boji, ale i rozvoji zábav a trávení volného času lidí. V minulosti přinášel kůň svým majitelům vyšší společenské uznání, koně můžeme vidět zapřažené v bojových vozech egyptských faraonů a triumfálních vozů římských císařů, panovníci se na nich představovali svému lidu jak v době míru tak i válek. To je důvodem, proč se na zpodobnění koně s jezdcem zaměřila řada umělců, a zanechala pro nás řadu nádherných děl, která obdivujeme dodnes. Žádné zvíře ve středověku nebylo zachyceno z tolika pohledů a v tolika pozicích jako právě kůň.
V naší práci jsme se soustředili na období středověku a pro vymezení tohoto významného období v dějinách lidstva jsme použili nejčastěji používaná symbolická data stojící na počátku a konci středověku: 476 – zánik Západořímské říše a 1492, kdy Kryštof Kolumbus pro Evropu objevil americký kontinent.
Abychom ilustrovali dlouhé dějiny koně v umění, pouze krátce se dotýkáme i prvních obrazů koní na jeskynních malbách koní v pravěkých francouzských jeskyních, ale i v hrobkách staroegyptských panovníků a vysokých úředníků. Vzhledem k významu antiky pro vývoj umění ve středověku, ale i dalších historických obdobích, zmiňujeme podrobněji i dvě sochy z antického Řecka a jedinou zachovanou venkovní jezdeckou sochu z doby starověkého Říma, která připomíná císaře Marka Aurelia.
2) JESKYNNÍ KRESBY A VÝZDOBA STAROEGYPTSKÉ HROBKY
2.1. Tečkovaní koně z francouzské jeskyně Pechmerle
Kůň s černými tečkami z jeskyně Pechmerle (Lot, Francie). Malba nazývaná Tečkovaní koně je umístěna v hlavní síni jeskyně a měří 3,4 m. (Pijoan, Dějiny umění, I. d., str. 20)
2.2. Obraz koně z francouzské jeskyně Lescaux
Lascaux je jeskyní komplex nacházející se v jihozápadní Francii, jež se řadí mezi nejpodivuhodnější prehistorické památky světa. Jeskyně s mimořádnými malbami je pro svůj význam nazývaná také Sixtinská kaple prehistorie. Obraz koně je umístěn v tzv. Kruhové místnosti, která se nachází poblíž vchodu. Vedle koní jsou na stěně zobrazeny i realistické malby zubrů a vysoké zvěře. K jejich zhotovení byl použit černý uhel a rumělka. Stáří malby se odhaduje na 17 000 let - mladý paleolit. Obraz koně je velmi realistický a kůň je dokonce zobrazen i v pohybu. To svědčí o tom, že pravěcí umělci zvířata velmi dobře znali a sledovali je v jejich přirozeném prostředí.
2.3. Růžový kůň z Caninejova hrobu
Růžový kůň, malba z Caninejova hrobu č. 74, (Wéset). Nádherný fragment malby z doby Thutmóse IV. (kolem roku 1420 př. n. l.) ukazuje na vliv krétského malířství. Poetický obraz růžového koně na modrém pozadí dokládá zobrazení koně v pohybu a napětí (Pijoan, Dějiny umění, I. d., str. 124)
3) ANTIKA – ŘECKO, ŘÍM - JEZDECKÝ POMNÍK MARKA AURELIA
Jezdecké pomníky byly v období antiky a středověku včetně prvního období renesance vytvářeny především jako oslava bohů panovníků, vojevůdců, dobyvatelů, světců a dalších významných lidí. Pro sochaře jde o jednu z nejkomplikovanějších prací, protože ve vytvářených sousoších musí současně řešit dvě značně rozdílné živé bytosti - člověka ovládajícího a koně ovládaného v jejich vzájemném vztahu. Většinou šlo o velmi prestižní zakázky. Zachycení společné „symbiózy“ člověka - jezdce a koně, ve které oba aktéři splývají v jeden organický a provázaný celek, pro ně vždy znamenal velkou výzvu.
Významným obdobím pro rozvoj jezdeckých soch bývala antika.
3.1. Antické Řecko
V řeckém umění a filosofii byl člověk měřítkem všech věcí a umělci a filosofové vycházeli z přesného a důsledného pozorování přírody a věrného zobrazování bohů, hrdinů i zvířat. Z období antického Řecka (okolo roku 800 př. n. l. do doby rozmachu křesťanství) se díky vzácné shody okolnosti zachovala ve vraku ztroskotané lodi jezdecká socha nazvaná Žokej z Artemision, která je dnes součástí sbírek Národního archeologického muzea v Athénách. Pro zajímavost a jako doklad vývoje umění v raném archaickém stadiu řeckého umění připomínáme překrásnou abstraktní sochu kobyly kojící hříbě. I tato socha je k vidění v athénském muzeu.
Bronzová socha jezdeckého koně a žokeje
Bronzová jezdecká socha Žokeje z Artemision je dílo z pozdního helenistického období (150 - 140 před n. l.) znázorňující jezdeckého koně a mladičkého jezdce, který ho vede. Jedná se o vzácný originál bronzové sochy z antického Řecka. Většina bronzových soch byla v pozdějších letech roztavena, aby se získal materiál pro výrobu dalších uměleckých děl. Tato socha byla po mnoho staletí zakonzervována ve vraku lodi potopené u mysu Artemision na severu ostrova Euboea (druhý největší řecký ostrov po Krétě). Vrak lodi byl objeven v roce 1926 a jako první se podařilo vyzvednout bronzovou sochu představující boha Dia nebo Poseidona (Artemision bronze, výška 2.09 m). První část jezdecké sochy byla nalezena v roce 1928, další části až v roce 1936 nebo 1937. Socha koně a žokeje v životní velikosti, (délka 2.9 m a výška 2.1 m) je složena ze čtyř částí odlitých do ztraceného vosku a vzájemně svařených. Jezdec původně držel v ruce bič a otěže, které chybí, stejně jako uzda. Kůň i jezdec působí velmi realisticky, kůň je znázorněn ve skoku s oběma zadníma nohama na zemi a předníma ve vzduchu. Zadní nohy jsou silnější než přední, zřejmě ze statických důvodů. Na pravém stehně koně je vypálen obraz bohyně Niké, držící ve vztyčených rukou věnec. Takto se v antickém Řecku označovali jezdečtí koně. Jezdec je dětského věku (cca 10 let), 84 cm výšky, zřejmě afrického původu, o čemž svědčí jeho fyziognomie a původní černé zbarvení. Krásné oči však současně ukazují i na řecký původ, jedná se tedy asi o míšence. Jezdec nepoužívá sedlo, na nohou má sandály a oblečen je do krátkého chitónu. Otáčí se zpět přes levé rameno, jako by kontroloval své soupeře jedoucí za ním. Autor není znám. Socha je uložena v Národním archeologickém muzeu v Athénách, č.exponátu X 15177.
Bronzová socha klisny kojící hříbě z archaického období antického Řecka.
Bronzová figura klisny kojící hříbě vznikla v argoské dílně v polovině 8. století před n. l. (město Argos, region Argolis, se nachází ve východní části řeckého Peloponnesu a je jedno z nejstarších, nepřetržitě obydlených měst na světě). Kůň, symbol bohaté a vládnoucí třídy starověké řecké společnosti a oblíbené zvíře bohů a hrdinů, stejně jako myšlenka mateřství byly umělecky zpracovány abstraktně. Toto podřízení znázorněných živých bytostí – kobyly a jejího hříběte určitým abstraktním principům má zřejmě počátek v geometrickém umění archaického období (8. – 5. století před n. l.). Argos byl vedle Athén jedním z center geometrického období (argoské/argivské malby na vázách). Typické pro argoské geometrické vázy jsou velké obrazové panely, obsahující buď koně, nebo muže a koně. Autor není znám. Socha je uložena v Národním archeologickém muzeu v Athénách, č.exponátu X 7647.
3.2. Antický Řím
Řecká kultura se významnou měrou promítla do doby římské říše, jejímž prostřednictvím se rozšířila do většiny Evropy a položila tak základy moderní západní civilizace.
Nejslavnější a jediná jezdecká socha své velikosti, která se zachovala z doby antického Říma, je jezdecká socha císaře Marka Aurelia, který žil v letech 121 - 180 a vládnul v období 161 - 180 našeho letopočtu. Socha byla zhotovena z bronzu v letech 173 - 176. Přitom z literárních pramenů vyplývá, že podobných soch byly v Římě desítky. Nevíme, kde se socha původně v Římě nacházela. Na Piazza del Campodoglio (Kapitolské náměstí), nacházejícím se na nejmenším ze sedmi římských pahorků s názvem Kapitol, který byl v dobách starého Říma náboženským centrem, ji v době renesance umístil Michelangelo Buonarroti, autor celého řešení tohoto významného římského náměstí. Dnes již na tomto místě, kde stával kdysi chrám Jupitera kapitolského, nejposvátnější místo v celém antickém Římě, jezdecká socha Marka Aurelia nestojí. Vzhledem k nepříznivým venkovním podmínkám byla socha přemístěna „pod střechu“ do Palazzo dei Conservatori, který je součástí Kapitolských muzeí.
Socha se zachovala proto, že v době, kdy se vlády začalo ujímat křesťanství, a vše „barbarské“ z minulé doby bylo nemilosrdně likvidováno, se mělo všeobecně za to, že se jedná o sochu císaře Konstantina, který žil v letech 274 - 337 a v roce 313 jako římský císař vydal Edikt milánský, jímž ukončil pronásledování křesťanů a zaručil náboženskou svobodu všem obyvatelům říše. Východními křesťany byl uctívaný jako Svatý Konstantin.
Velmi důležitým posláním římských uměleckých děl byla účinná „propagace a publicita“ Římské říše a jejích představitelů. To se samozřejmě týkalo i jezdeckých soch, která byly v převážné většině případů tvořeny v životní velikosti, takže působily monumentálně a přesvědčivě. Jezdec se na prostý lid díval z výše hřbetu koně a to mu dávalo potřebnou suverenitu a nadhled a v neposlední řadě i nadřazenou pozici.
Socha Marka Aurelia je vrcholným dílem starořímských umělců i kovolitců. Byla odlita z jednotlivých dílů, poté sestavena a následně byl bronz opracován tak, aby překrýval všechny spoje a socha navenek působila jednolitě. Odlití tak velké sochy a její precisní opracování prokazuje velkou schopnost římských umělců, kovolitců a dalších řemeslníků při zacházení s materiálem, ale také zobrazení člověka i zvířete v pohybu a v souladu s jejich anatomií a životními projevy.
Dílo bylo vytvořeno na počest triumfálního návratu císaře Marka Aurelia z bojů s barbarskými Markomany a Kvády. Císař na koni má v tváři vítězný suverénní výraz a z jeho pózy v sedle koně lze vyčíst obrovský pocit jistoty. Levá ruka lehce drží otěže, pravou ruku má vztyčenou v pozdravném gestu a vítá se s římskými občany.
Z hlediska hipologického je v sousoší zpodobněn teplokrevný hřebec většího rámce s mohutnou muskulaturou. Jeho pohyb je přirozený a harmonický. Co se týče jezdce z hlediska dnešních jezdeckých zvyklostí, je jezdec na koni bez sedla posazen o něco více dozadu, z hlediska absence třmenů a ovládání koně koleny by možná bylo přirozenější spustit kolena trošku níž a upravit polohu pravé nohy.
4) JEZDECKÁ SOŠKA KARLA VELIKÉHO
Po pádu Západořímské říše v roce 476, od kterého datujeme období středověku, se vývoj v oblasti tvorby volných jezdeckých soch v životní či nadživotní velikosti na dlouhou dobu zastavil. Pokus o obnovení antické tradice můžeme vidět v období tzv. karolínské renesance (přelom 8. a 9. století).
Francká říše (nebo Franská říše) byla státním útvarem, jehož území se zhruba krylo s dnešním Německem a Francií.
Zakladatelem a prvním nejvýznamnějším panovníkem této říše byl Karel I. Veliký (747 nebo 748 - 814), francký král a první středověký římský císař.
Karel Veliký byl velkým milovníkem umění a velmi umně podporoval jeho rozvoj k propagaci své osoby a zdůrazňování své velikosti. Toto období se nazývá karolínská renesance, jejíž trvání se dá vymezit nástupem Karla Velikého na francký trůn a rozdělením této říše Verdunskou smlouvou. Měla navázat (znovuobjevit) na kulturní tradice antického Říma a Řecka.
Jezdecká soška Karla Velikého je jediná bronzová plastika, která se zachovala z 8. století. Císař má na hlavě korunu, v ruce meč a říšské jablko. Dnes je soška uchována v pařížském Louvru. Kromě tohoto malého dílka, které je z uměleckého hlediska spíše raritou, se z období karolínské renesance nedochovala žádná jiná socha.
5) GOTICKÉ JEZDECKÉ SOCHY
5.1. Bamberský jezdec
Gotické sochařství bylo ve své prvotní fázi pevně svázáno s architekturou a bylo vpodstatě její součástí. První gotická socha vznikla podle dostupných informací ve Francii při výstavbě opatství St. Denis. Po roce 1200 se gotické sochařství začalo rychle rozšiřovat z Francie do německých a dalších zemí. V letech 1211 - 1237 byla v Bamberku (Bavorsko, jihozápadní Německo) vybudována velkolepá katedrála, která bývá také označována jako císařský dóm. Katedrála je významná tím, že je stavbou s největším počtem gotických soch v rámci jedné budovy, a současně i tím, že jedna z těchto soch tzv. Bamberský jezdec, která vznikla okolo roku 1230, se stala první jezdeckou středověkou sochou v Západní Evropě. Socha koně s jezdcem je umístěna na kamenném výstupku z mohutného pilíře oddělujícího hlavní a postranní loď. V době svého vzniku byla pravděpodobně kolorovaná, jezdec v purpurově nachovém plášti seděl na bílém koni, který byl většinou vyhrazen císaři. V dalším období byl kůň přemalován podle zbytků inkrustace na ryzáka. Zobrazený jezdec je mladý muž v „civilním“ plášti, na hlavě má královskou korunu. Představuje ideál středověkého rytíře. Do dnešního dne se vedou diskuse, koho socha představuje. Odborníci soudí, že by to mohl uherský král sv. Štěpán, švagr císaře Jindřicha II. Podle některých odborníků socha zobrazuje samotného císaře Jindřicha II., zakladatele bamberského biskupství nebo prvního křesťanského vládce a ochránce papežství Konstantina Velkého nebo tehdy vládnoucího císaře Fridricha II. Štaufského. Tuto teorii však zpochybňuje to, že jezdec nese pouze královskou korunu, a pravidlo, že pokud se nejedná o náhrobek zemřelé osoby, musí se jednat o osobu svatořečenou.
Zajímavou a novou hypotézu publikoval v roce 2004 historik Hannes Möhring z univerzity v Bayreuthu ve své publikaci König der Könige, Der Bamberger Reite (viz citace). Podle jeho názoru zveřejněného v této knize nezpodobňuje Bamberský jezdec žádného konkrétního pozemského vládce ale Krále králů, Pána pánů čili Mesiáše (jeho příchod předpovídal prorok Izajáš i apoštol Jan). Podle kapitoly Apokalypsa z Bible Mesiáš přijede na bílém koni, jeho oči budou zářit jako plamen ohně, bude mít na sobě krvavý plášť a na hlavě množství královských korun. Möhring vychází z původní barevné podoby sochy i toho, že koruna na hlavě jezdce je větší než běžná korunovační insignie.
Žádná teorie však nebyla jednoznačně přijata jako prokázaná a identifikace osobnosti jezdce stále čeká na budoucí badatele.
Socha vytesaná do kamene je na svoji dobu velmi věrným zobrazením jezdce a koně. Jejich podoba dosahuje reálnosti, i když postoj koně je trošku strnulý a zdaleka ještě nedosahuje dynamičnosti antických soch.
5.2. Magdeburský jezdec
V centru Magdeburgu (Spolková země Sasko - Anthaltsko) stojí naproti radnici nedaleko zdejší dómu, nejstarší gotické katedrály v Německu, jezdecká socha nazývaná „Magdeburský jezdec“ – bronzová kopie nejstarší volně stojící jezdecké sochy na sever od Alp.
Originál tohoto slavného sousoší, vytvořený v roce 1240, byl v roce 1967 přestěhován do Kulturně historického muzea (Kulturhistorisches Museum Magdeburg, Otto-von-Guericke-Str. 68 - 7339104 Magdeburg), kde je očím diváků podstatně lépe přístupný. V minulém roce byl pomník restaurován a v souvislosti s tím pořízena podrobná fotodokumentace, která bude publikovaná v odborné publikaci Magdeburský jezdec, jejíž vydání je připravováno na jaře 2017. Na základě osobního jednání s ředitelkou magdeburského muzea paní Dr. Gabriele Köster a jejími spolupracovníky se nám díky jejich vstřícnosti podařilo pro naši práci získat originální, dosud nepublikované fotografie, které jsou dostupné v obrazové příloze předložené závěrečné práce.
Ušlechtilý kůň s elegantním jezdcem není zpodobněn v pohybu, stojí ukázněně a klidně na všech korektně postavených nohách. Z fotografií je vidět, že kůň původní sochy nemá uzdu ani udidlo, není tedy ovládán prostřednictvím otěží, ale pouze stiskem nohou. Z postoje koně, držení jeho hlavy, pevného sedu jezdce v sedle s nohami v masivních třmenech lze usuzovat na spolehlivé sebrání koně a jeho plné ovládnutí.
5.3. Socha svatého Jiří na Pražské hradě
Nejstarší českou gotickou sochou umístěnou ve venkovním prostoru je socha svatého Jiří bojujícího na koni s drakem. Byla zhotovena v roce 1373 z bronzu bratřími Martinem a Jiřím z Kluže v Sedmihradsku. Je až s podivem, že umělci z Rumunska byli schopni vytvořit tak dokonalou sochu. Někteří odborníci přisuzují o autorství i Petru Parléřovi, který patřil ve své době mezi nejvýraznější umělce evropské vrcholné gotiky vůbec a působil převážně v českých zemích, nebo jeho stavební a umělecké huti.
Jezdecké sousoší sv. Jiří na III. nádvoří Pražského hradu patří k nejvýznamnějším památkám gotického sochařství na našem území. Je výjimečné zejména tím, že se jedná o volnou sochu, nevázanou na architekturu a rozvinutí hmoty do prostoru nemá v tehdejším evropském sochařství obdobu.
Socha byla původně pozlacena a podle svědectví Bohuslava Balbína z roku 1677 sv. Jiří třímal štít s gotickým nápisem, který se do dnešních dnů nezachoval.
Předlohou pro zhotovení sousoší sv. Jiří na Pražském hradě zachycuje vrcholný ve svatojiřské legendě velmi přesně definovaný moment z příběhu osvobození dcery krále z libyjského města Silena tak, jak ji ve své Zlaté legendě zachytil Jakob de Voragine. Rytíř poté co se setkává na břehu jezera s ohroženou princeznou navzdory jejímu prosbám, aby před drakem, který ji ohrožuje, utekl, nasedne na koně, pokřižuje se a drakovi, který se mezitím vynořil z jezera, se statečně postaví. „Chopí se kopí, odevzdá se do vůle Boži a jediným mocným rozmachem srazí draka k zemi.“ (Benešovská, 2007)
Zlidovělá legenda vypráví, že u vodního pramene zásobující libyjské město Kyrenu se uhnízdil drak. Aby si lidé mohli načerpat vodu, museli obyvatelé města vylákat lidskou návnadou vybranou losem draka z hnízda. Jednou však los padl na královskou dceru a král marně žádal o život své dcery. Když však měla být princezna předhozena drakovi, objevil se projíždějící voják křesťanské víry a draka zabil. Vděční lidé pak přijali křesťanství.
Bazilika svatého Jiří na Pražském hradě je jeden z nejstarších českých kostelů a pohřebiště Přemyslovců, u kterého byl založen první český klášter svatého Jiří.
Ve 14. století došlo ke gotické přestavbě baziliky i kláštera, se kterými zřejmě souvisela objednávka bronzové sochy sv. Jiří, jenž tak reprezentoval umělecké a kulturní prostředí dvora v době Karla IV. V této době byl na Pražském hradě i vodovod. Voda se sváděla do dřevěné kašny před Královským palácem. V r. 1373 byla kašna ozdobena jezdeckou sochou sv. Jiří a poskytovala pitnou vodu.
V dalším časovém údobí se socha stala součástí kašny vybudované v roce 1662 (období raného baroka) Francescem Carattim, na III. nádvoří Pražského hradu jako nádrž pro ryby. Francesco Ceratti (1620-1677) patří k význačným architektům a stavitelům raného baroka v Čechách. Realizací kašny byl pověřen G. B. Spinet. Tato kašna byla v 90. letech 20. století rozebrána a v současné době je jedna její část na náměstí U svatého Jiří a zbytek se stal součástí Orlí kašny, umístěné před vstupem do Starého paláce. V současné době stojí kopie sochy na vysokém soklu uprostřed mělké moderní kruhové kašny v úrovni terénu, kterou vytvořil J. Plečnik v roce 1928 jako součást úprav nádvoří.
Socha měla v průběhu historie dost pohnutý osud. V roce 1541 byla poškozena při zhoubném požáru Pražského hradu, kdy ztratila pravou ruku, která musela být znovu přivařena, a v roce 1542 byla opět poškozena při korunovaci Maxmiliána II. v r. 1542. Další vážnější nehoda se stala v roce 1562. V průběhu na náměstí konaného rytířského turnaje na ni s cílem lepšího rozhledu vyšplhali diváci, sochu zvrhli a ulomili koni hlavu. Opravy provedl v roce 1563 mistr Tomáš Jaroš, jehož dílem je i Zpívající fontána před Letohrádkem Královny Anny (Belvederem) . Byl to vynikající puškař, ale i vynálezce různých strojů a technických zařízení pro vodárenské věže i čerpadla k odvodňování dolů. K zajímavostem patří, že mistr Jaroš si zbudoval přímo na hradě huť, ve které vyrobil známý 7 tun těžký zvon Zikmund.
Vyspělá kompozice plná dramatického napětí se vzpínajícím se koněm, který otáčí hlavu, vedla k domněnce, že socha je renesanční a byla výrazně pozměněna během oprav v letech 1563-64. Z nalezeného archivního dokumentu ale vyplývá, že královský kovolijec Tomáš Jaroš pouze opravil ulomenou hlavu koně a nedotkl se výtvarné koncepce památky.
V současnosti se na nádvoří nachází bronzová kopie sochy, její originál je vystaven jako součást expozice „Příběh Pražského hradu“ ve starém královském paláci. Další sádrová kopie s povrchovou úpravou, je umístěna v Lapidáriu Národního muzea v areálu pražského Výstaviště v Praze 7 – Holešovicích a ve vestibulu Akademie výtvarných umění v Praze.
Kompozice sousoší sv. Jiří bojujícího s drakem na Pražském hradě otáčející se kolem osy kopí je specifická a navazuje na tradiční schéma zobrazování souboje s jezdcem na koni s nebezpečným tvorem. Drak útočí zleva, ovíjí ocas kolem předních nohou koně a zvednutou hlavou útočí proti jezdci. Ten útoku čelí pozvednutím v sedle, pevným postojem v třmenech a vede do boje koně sevřením boků koně nohami. Kopí drží ve vysoko zdvižené pravé ruce, aby zásah do drakovy tlamy byl co nejpřesnější a nejprudší. Levou ruku, kterou zřejmě přidržoval dnes už neexistující uzdu, má připravenu k případnému tasení meče.
Podíváme-li se na koně ze zootechnického hlediska, na první pohled nás překvapí široké plece, které kůň svatého Jiřího má, hrudní končetiny jsou až nepřirozeně od sebe. Dalším anatomickou zajímavostí je tvar hřebcova šourku. Je známo, že hřebci mají níže zavěšeno levé varle, vyobrazený hřebec to má opačně.
Oba bratři, Martin a Jiří, byli v době, kdy vytvořili sochu sv. Jiřího velmi mladí (cca 23 let, podle dostupných údajů se narodili někdy okolo roku 1350 a socha a vznik sochy sv. Jiří je datován 1373).
Jako mladí byli na zkušené v Benátkách, kde se určitě v bazilice sv. Marka potkali se známým antickým čtyřspřežím z doby přelomu letopočtu. Sochy stály původně v Římě. Z Konstantinopole, kam je dovezl římský císař Konstantin I. Veliký, je přivezli jako kořist křižáci. Sochy (každý kůň je odlit ze dvou kusů) jsou měděné, původně byly pozlacené. Originál je v současné době uložen v Muzeu sv. Marka, ve venkovním prostoru je možno vidět kopie z bronzu. Navíc v té době vládl v Benátkách kult sv. Jiří. Jak je patrné z dostupných fotografií, jako u většiny antických soch, jsou koně nikoli statičtí, ale v pohybu, je zde vidět náznak rotace.
Bratři z Kluže vytvořili na objednávku biskupů z Velkého Varaždínu – Oradeo v Rumunsku) dalších několik soch (z toho jednu jezdeckou - Ladislava I. Svatého /1077-1095/, ta je datována rokem 1390). Bohužel žádná socha se do dnešních dnů nezachovala, byly zničeny Turky v roce 1660.
V Korunovačním/Matyášově kostele v části Budapešti ležící na pravém břehu Dunaje je umístěna freska zobrazující Krále Svatého Ladislava bránícího Uhry proti východním nájezdníkům. Tematicky je tato freska, kterou bratři mohli znát, velmi blízko soše sv. Jiřího, i když na ní není kopím z hřbetu koně zabíjen drak, ale útočník z východu.
Svatého Jiřího najdeme na Pražském ještě jednou, tentokrát na portále Baziliky svatého Jiří v hlubokém reliéfu. Na jižním boku chrámového trojlodí je renesanční sloupový portál z počátku 16. století s kopií pozdně gotického reliéfu sv. Jiří v tympanonu od Benedikta Rejta. Sv. Jiří je zde vyveden v kameni. Na tomto reliéfu nebojuje Jiří s drakem kopím, ale mečem. Tato práce se však se sochou připisovanou bratřím z Kluže nedá srovnat.
Dalšího svatého Jiří, tentokrát ze dřeva, nalezneme v Anežském klášteře v Praze, kde tvoří střední díl tzv. Oltáře z Rábí z roku 1500.
6) JEZDECKÁ SOCHA V OBDOBÍ ITALSKÉ RANÉ RENESANCE
Italská renesance, jako životní styl a kultura vznikla v Itálii ve 14. století. Pro období středověku bylo charakteristické spojení sochařství s architekturou, většinou jako součásti náboženských staveb. Období renesance znamená pro rozvoj sochařství velmi důležité období. Vlivem zachovaných antických soch se sochařství stalo prvním uměním, kde došlo ke změnám směrem k renesančnímu pojetí. Sochařská díla se vyčleňují z architektury, stávají se samostatnými uměleckými díly nalézajícími umístění ve volném prostoru. Zatímco ve středověku byli autoři sochařských děl většinou anonymní, v období renesance se již sochaři vydělují od kameníků a bronzířů jako umělci a jejich jména se již zapisují do dějin umění. Z hlediska tématu naší práce zabývající se jezdeckou sochou patří k význačným sochařům rané renesance Donatello (1386-1466), který vytvořil jezdecký pomník kondotiéra Gattamelaty. Další generaci sochařů představuje především Andrea del Verrocchio (1435 - 1488), který proslul především pomníkem kondotiéra Colleoniho v Benátkách.
6.1. Donatello: Jezdecká socha kondotiéra Gattamelaty
Donatello, vlastním jménem Donato di Niccolo di Betto Bardi (1386-1466) patřil k význačným sochařům rané renesance.
V období 1444-1453 vytvořil na základě objednávky rodiny kondotiéra Gatamellaty jeho jezdecký pomník. Pomník vytvořený z bronzu byl vysoký 340 cm. Gattamelata („mazaná kočka“) byla přezdívka Erasma di Narni, kondotiéra (velitele nájemné armády, žoldnéře) a velitele místní domobrany.
Donatello se při realizaci této první renesanční jezdecké sochy zřejmě inspiroval slavnou římskou jezdeckou sochou Marka Aurelia. Při své práci musel skloubit požadavky objednatelů, kteří samozřejmě vyžadovali důstojné zpodobnění kondotiéra jako významného vojevůdce a válečníka a současně i své výtvarné vyjádření a výrazově-kompoziční vyvážení spojení mezi jezdcem a koněm. Mohutný kůň je zobrazen v pohybu a jeho rázný krok je podepřen koulí pod jeho nakročenou levou nohou. Tvář je zpodobněna velmi důstojně a nevyjadřuje tradiční vlastnosti kondotiérů – nájemných vojevůdců – krutost a bezcitnost, ale odhodlanost a vůli po vítězství. Postavení a funkce jezdce je zdůrazněna dokonale a do značných podrobností ztvárněné zbroje (ostruhy apod.)
Socha byla odhalena v září 1453 před průčelím chrámu Sant´Antonio v Padově.
6.2. Andrea del Verrocchio: jezdecký pomník kondotiéra Colleoniho
Andrea del Verrocchio, vlastním jménem Andrea di Michele di Francesco di Cioni (1435 - 1488) byl italský renesanční malíř, zlatník a sochař, který pracoval na dvoře Lorenza I. Medicejského ve Florencii. Byl Donattelovým pokračovatelem a všestranným umělcem. Mezi jeho žáky patřili i Leonardo da Vinci, Pietro Perugino, Domenico Ghirlandaio a Sandro Botticelli, ovlivnil i Michelangela.
Jeho nejvýznamnější dílo je pomník kondotiéra Bartolomea Colleoniho v Benátkách. Colleoni (1400-1475), byl italský kondotiér; působil v neapolských, milánských a benátských službách, od roku 1454 velitel vojsk benátské republiky.
Verrochio se svým pojetím pokoušel překonat sochu Donatellovu jezdeckou sochu. I on přitom vycházel z antického vzoru marka Antonia. Vytvořil monumentální dynamickou, velmi expresivní sochu představující suverénního a silného jezdce. Na rozdíl od Donatellova mohutného koně je Colleoniho kůň lehčího typu, což mu spolu s vysokým krokem dodává elegance. Jezdec i kůň jsou pevně propojeni a z polohy koňské hlavy i držení uzdy jezdcem je vidět, že kůň je pevně ovládán. Na rozdíl od spíše filosofického výrazu Donnatelova kondotiéra vyjadřuje tvář Bartollomea Colleoniho krutost, zpupnost a násilí.
Verrochio stačil za svůj život (zemřel v roce 1488) zpracovat pouze hliněný model. Technicky velmi náročné odlití tohoto modelu v bronzu provedl až v roce 1490 benátský bronzíř Alessandro Leopardi.
Jezdecký pomník kondotiéra Bartolomea Colleoniho stojí na Campo dei Santi Giovanni e Paolo v Benátkách. Dílo bylo odhaleno v březnu 1496.
6.3. Znovuzrození obřího koně Leonarda da Vinci
V historii doby renesance sehrál velmi důležitou úlohu i věhlasný Leonardo da Vinci (1452-1519), jehož obří socha koně se nezachovala, ale při studiu této problematiky ji nelze opominout. Leonardo da Vinci byl všestrannou renesanční osobností. Stal se významným malířem, sochařem, architektem, přírodovědcem, hudebníkem, spisovatelem, vynálezcem a konstruktérem. Leonardo kreslil koně ve stájích milánského vévody Ludovico Sforzy (1452 – 1508). V té době na základě vévodovy objednávky na vytvoření největší jezdecké sochy na světě oslavující jeho otce Francesca vytvořil potřebné skici a začal se zabývat uměleckými i technickými možnostmi tohoto mimořádně náročného úkolu. Musel vycházet z předpokládané velikosti sochy a plánovat co nejmenší tloušťku pláště. Vytvořil 8 m vysoký hliněný model, vycházející z fyziognomie iberského koně z Andaluzie, oblíbeného plemene vévody Sforzy. Dřív než získal takové množství bronzu, z kterých by byla socha odlita, však vypukl vojenský konflikt mezi Milánem a Francií. Vévoda potřeboval zbraně a bronz použil pro výrobu děl. Mohutný hliněný model válku nepřežil, údajně ho zničili francouzští lukostřelci, kteří ho používali jako terč.
Dávnou myšlenku Leonarda da Vinci obnovil v 70. letech minulého století pensylvánský Američan Charles Dent inspirovaný článkem, který nalezl v časopise National Geographic, a věnovaný Leonardovým skicám, které se nalezly v Madridu. Po téměř pěti stech letech založil nadaci, shromáždil příslušné odborníky a pustil se do realizace původního společného záměru vévody Sforzy a Leonarda da Vinci. Problémem bylo, že žádný z nalezených dokumentů nezobrazoval finální podobu sochy. Zde se práce ujala sochařka Nina Akamu (japonsko-americká sochařka nar. 1955). Ty vytvořila 3 m vysoký hliněný model podle iberského koně. Podle tohoto modelu odlila velmi složitým procesem newyorská slévárna po částech (60 kusů) osmimetrového koně. Jednotlivé díly byly svařeny do sedmi částí, přepraveny lodí do Itálie a v Miláně sestaveny do konečné podoby. Velká hmotnost dílů si vyžádala originální konstrukci, na kterou byly jednotlivé díly navěšeny, a která byla pevně zakotvena v podstavci z bílého karalského mramoru. V roce 1999 byl pomník slavnostně odhalen na milánském závodišti Ippodromo di San Siro jako americký dar Itálii.
7) SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
Přehled použité literatury je zpracován podle zdrojů (odborné publikace a časopisecké články, osobní jednání a internet), informace dostupné na internetu jsou specifikovány do tematických okruhů v souladu s členěním práce.
Odborné publikace a časopisecké články
Chatelet Albert, Groslier Bernard Philip, Světové dějiny umění, Larousse S. A. 1990, Česká edice, Ottovo nakladatelství, 2004
Pijoan José, Dějiny umění, Odeon, Praha 1977 (I. díl)
Garin, Eugenio: Renesanční člověk a jeho svět, Praha, Vyšehrad, 2003, 230 stran
Koňariková Kristýna, Jezdecká socha – kůň v umění, bakalářská práce, Masarykova univerzita Brno, Pedagogická fakulta, katedra výtvarné výchovy, Brno 2016
Válková Eva, Jezdecký pomník v evropské kulturní tradici, bakalářská práce, Masarykova univerzita Brno, Filosofická fakulta, Ústav hudební vědy, Brno 2009
Benešovská Klára, Sv. Jiří drakobijce na Pražském hradě, věčný poutník bez domova, Umění LV, 2007, s. 28–39, 93.
Dalibor Dostál, Jan Robovský, Miloslav Jirků. Divocí koně – geny promluvily, byli to hnědáci, Vesmír 94, 484, 2015/9
Kůs Evžen, Paleohippologie ve světle jeskynních maleb…aneb Každému co je libo, Vesmír 94, 484, 2015/9
Kováč Peter, Úsvit renesance (Dvorské umění císaře Fridricha II.; Bamberský a Magdeburský, Ars Auro Prior, 2013
Möhring Hannes, König der Könige, Der Bamberger Reite, Langewiesche, 2004, 65 s.
Osobní jednání
Kulturhistisches Museum Magdeburg, Otto-von-Guericke-Str. 68-73 39104 Magdeburg, SRN, ředitelka Dr. Gabriele Köster, pracovnice Uta Siebrecht M. A.
Jezdecké pomníky a jejich autoři - obecně
http://www.gmpardubice.cz/co-pro-nas-dnes-socha-muze-na-koni-jeste-znamena
http://www.rodon.cz/zivotopisy-umelcu
Prehistorie a starý Egypt
https://www.lovecpokladu.cz/home/lascaux-sixtinska-kaple-prehistorie-3300
https://cs.wikipedia.org/wiki/Lascaux
http://www.slideserve.com/theta/prav-k-um-n
http://vtm.e15.cz/clanek/prilis-stara-jeskyne
http://vtm.e15.cz/clanek/prilis-stara-jeskyne
Markus Aurelius
https://cs.wikipedia.org/wiki/Marcus_Aurelius
https://khanovaskola.cz/video/13/104/1105-jezdecka-socha-marka-aurelia
Středověk
http://www.e-stredovek.cz/view.php?nazevclanku=vytvarne-umeni-v-obdobi-gotickem-%96-13-stoleti&cisloclanku=2015050001 (http://www.e-stredovek.cz/index.php)
http://www.artmuseum.cz/smery_list.php?smer_id=67
Renesance
https://cs.wikipedia.org/wiki/Renesance
https://cs.wikipedia.org/wiki/Italsk%C3%A1_renesance
http://wiki.rvp.cz/Kabinet/Ucebni_texty/V%C3%BDtvarn%C3%A1_v%C3%BDchova/D%C4%9Bjiny_v%C3%BDtvarn%C3%A9ho_um%C4%9Bn%C3%AD/Um%C4%9Bn%C3%AD_renesance
https://en.wikipedia.org/wiki/Donatello
https://en.wikipedia.org/wiki/Andrea_del_Verrocchio
Svatý Jiří
https://cs.wikipedia.org/wiki/Socha_svatého_Jiří_(Pražský_hrad)
http://www.prahapamatky.cz/socha-sv-jiri/
https://www.cs.wikipedia.org/wiki/Legenda
https://cs.wikipedia.org/wiki/Martin_a_Jiří_z_Kluže
https://cs.wikipedia.org/wiki/Francesco_Caratti
Bamberský jezdec
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bamberk
https://www.novinky.cz/koktejl/63051-predstavuje-bambersky-jezdec-mesiase.html
Magdeburský jezdec
https://www.novinky.cz/cestovani/evropa-a-stredomori/nemecko/346471-dobre-i-zle-casy-magdeburg.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Magdeburg
Leonardo da Vinci
http://www.poutnik.cz/evropa/milan-mistra-leonarda
http://www.earch.cz/cs/zizka-nikdy-nevyhral-ted-je-nejlepe-treti
https://en.wikipedia.org/wiki/Nina_Akamu
8) OBRAZOVÁ ČÁST
Zdroje obrazových příloh jsou k dispozici u autora.
|
