literární časopis založený v roce 1964

Eva Frantinová

VZPOMÍNKY NA PŘESKÁČKU – DRUHÁ ČÁST

Karel Sýs

Ta nejlepší
Jednou přišla řeč na to, kterou svou báseň kdo považuje za tu nejlepší. Karel mi řekl:„U mně je to jednoznačně Úterý, na tu jsem hrdej, už na první verš: Vycházím z hodiny klavíru…“
A potom pokračoval: „Chodil jsem v Písku na klavír k paní Bracherové, ta brzo poznala, že ze mně klavírista nebude, tak jsem hodinu vždy zahajoval výčtem družic, ona sama se pak už ptala Kájo co zrovna vyletělo, já začal o družicích, to aby hodina uběhla co nejrychleji…potom jsem něco přehrál – nejdál jsem se dostal za několik let k Elišce, a nebylo to vůbec zbytečné,
i tu Elišku mám v jedné básni, tadadadadadadadadá zní mi v uchu pořád, a také vidím byt Bracherů, pana Brachera, ten nádherný nepořádek, chodil jsem tam i kvůli mamince, hrála – nejčastěji Modlitbu panny, a musel jsem také přehrávat babičce, nejvíc před Vánoci, ale cvičení mě nebavilo, poslouchání to ano, měli jsme gramofon a „dávaly“ se u nás doma opery…na nich jsem vyrostl.“ Po paní Bracherové jsme také pátrali, byla prý z Rakovníka, ale žádnou stopu po ní jsme ani s pomocí místní hudební školy nenašli. Snad to tak mělo být.

Až budeš stařičká
Často jsem slyšela: „Přečti mi něco z Nezvala…“
Jednou jsem zalovila prstem v knize a začala číst – báseň Až budeš stařičká…Karel se najednou rozplakal. Vzpomněl si na maminku, které jsme – od doby, kdy jsme ji potkali na náměstí v Kostelci nad Orlicí v puntíkovaných šatech – říkali Puntík. Nezapomenu na ten den, kdy mi volal do lesa, kam jsem se šla projít, že mu Puntík umřel, že maminka byla v posledních chvílích v písecké nemocnici sama a jak bylo strašné říci při poslední návštěvě: „Tak já už musím jít…“

Dvorek
Je taková gramodeska. Zvukové efekty. Nemusíte být vůbec na venkově, nemusíte na nádraží ani balit kufry, jen posloucháte – broušení kosy, její svist, bouřku, déšť, skřípání vozu i vrat, kokrhání kohouta…Karel té desce říkal Dvorek. „Pusť mi Dvorek!“, žadonil často a já ho hledala v množství jiných gramodesek, dvorek, který dnes mlčí.

Do Brodu!
Kam dnes? Byla většinou jedna hodina po poledni. Masarykovo nádraží. Kolem jedné hodiny odpolední jsme často jezdili do Českého Brodu. Jen tak. Do uzenářství, na pivo, ale hlavně do cukrárny na náměstí – marně jsme po letech pátrali, kdo nám dal na toto božské místo tip. Za pultem koňakové špičky, větrníky, roláda, punčáci…Karel měl asi nejraději punčáky. Snědl jich hodně, projedl se k nim těmi špičkami, větrníky do Já už nemůžu…A napsal mi o nich básničku, kterou nemá v žádné sbírce.

Po cvičení po práci
čekají tě punčáci

Jeden žlutý druhý rudý
punče je v nich na dva sudy

Chceš se bavit chceš se smát?
punčák nesmíš vynechat!

Básničku jsem měla dlouho přichycenou magnetem na ledničce, ale pak se někam ztratila. Štěstí, že paměť existuje!

Kabát
Převlékače kabátů Karel neměl rád. Ale jednou musel kabát převléci. V Mánesu na setkání básníků, které svolal Ludvík Hess. Jedlo se, řeč plynula, náhle tu byl čas odchodu. Zamířili jsme k šatně bez šatnářky, k tyči. Měla tam viset Karlova černá bunda, skoro nová. Moc mu slušela. Namísto ní – mezi barevnějšími kousky zimního oděvu – houpalo se na tyči několik černých bund, jedna s podivným límcem. Karel znervózněl: „Kde mám bundu?“ Nikdo nevěděl. Přivolali jsme vrchního. „Asi si to někdo vyměnil…“, řekl. Ale kdo? Jak na to přijdu? Napadlo mne celou tyč na kolečkách dopravit do restaurace, ať si každý vybere, co jeho jest. „Jé ty jsi chytrá…“, prohodil směrem ke mně Karel a hosté si rozebrali bundy a kabáty, zůstal jen ten s podivným límcem. Dámský. Naštěstí na židli vedle tyče ještě brýle a mobil. Nějak se přišlo na to, že se ta záměna stala s kabátem básnířky Olgy Nytrové. Nějak se jí volalo, ale nemohlo se dovolat a tak do Mánesa po delším čase dorazil pan Strachota, přítel básnířky,
a že jí znova zavolá…telefon ale nebrala. Nakonec dohodnuto. Předání kabátů se uskuteční v metru. Šli jsme s Karlem na dvaadvacítku, on v dámském kabátě s ohrnutým límcem…

Jordán
Opravdový i ten kostelecký. U toho opravdového jsem uklouzla a Karel mě v roce 2004 zachytil. Dnes chci psát ale o tom kosteleckém. Každý večer jsme se k němu vypravili, spočítala jsem, že to bylo celkem víc než dvacet a k tomu ještě pět týdnů – dívali jsme se na Jordán u splavu, na Orlici v které se topily stíny stromů, létaly vážky, krásně se blýskaly, dívali jsme se na řeku, nad kterou mi Karel vyprávěl (o babičce, jak spolu kolem chodili), v rukou jsme měli notýsky pro okamžitý verš…a verš připlul. Ten o Jordánu, ale dřív ten o babičce…

Vrané nad Vltavou a kněz
Je krásné sednout v Braníku na vláček a vystoupit ve Vraném. Tady jsem v létě roku 1975 (coby host dobré paní Janouškové, která tu měla domek a pracovala s mojí maminkou) psala básně a rozesílala je do redakcí – jeden se také dostal do rukou Karlovi…To místo, ten domek, chtěl Karel vidět. Našli jsme ho i po letech – a také objevili restauraci u nádraží. Vidím to a slyším jako dnes – sedíme v restauraci, dveře má otevřené, protože je jaro nebo léto…a najednou zazní Mascagniho Intermezzo! Za otevřenými dveřmi je totiž utajený klavír a za ním člověk, kterému přezdívají „kněz“. Po Mascagnim přidává operetu, hit Ty jsi moje slunce…Po představení se „kněz“ vynořil zpoza rohu jako zjevení a Karel si všiml: „Vždyť mu padají trenýrky!“ A potom dodal: „Není to zázrak, Intermezzo a ve Vraném, kde na světě tohle zažiješ…“ A po letech jsme se dozvěděli, že „kněz“ zemřel. Kde? Na lavičce ve Vraném. „Krásná smrt“, kývnul hlavou Karel – a do Vraného jsme ještě párkrát zajeli a nebyla návštěva, aby nám v uších nezaznělo Intermezzo.

Jé ten byl malinkej
Už nevím při které návštěvě Kostelce nad Orlicí jsme poprvé zajeli spolu do Rychnova nad Kněžnou. Na náměstí s výbornou jídelnou, kde jsme si většinou dávali chlebíčky nebo punčáky, do synagogy, do antikvariátu – bylo tu tolik pokladů, že jsme je nemohli unést - , anebo do zámku za Jituškou Pivcovou…A jednou také pod okna porodnice. „Tady jsem se narodil…“, řekl mi Karel a zavzpomínal na to auto, na jeho oválné okénko, které si (i když tomu nikdo nevěří), pamatoval když ho z porodnice vezl pan Kapucián domů - do Kostelce do Komenského ulice. „Vážil jsem jen 2,30, všichni se mně báli vzít do rukou kromě babičky, čekala na schodech, babička ta to se mnou hned uměla, byl jsem jí náhradou za dědečka, který zahynul v Terezíně…“ A jednou mi řekla Karlova maminka: „Jé ten byl malinkej a těžko se dral na svět.“ Tuhle větu jsem musela mnohokrát opakovat, dojímala ho.

K. Sýs

Odpoledne u Dawidků
Den byl krásný. Možná bylo po dešti, možná v něm zahrála kapela ze samých pozounů. To když jsme si prohlíželi malebnou kůlničku, kůlničku plnou zvonků, které sbírá Jan Dawidko z Lična. Jana Dawidka jsem často viděla s naivním malířem Pepou Uhlířem – kosteleckým malířem, kterému jeho žena Jana říkala „Ty vejš už nemůžeš“, a my jsme mu říkali Pepa Kyslík – to pro ten zvláštní přístroj, který sebou vždy nosil, to aby mohl dýchat. Pamatuji si ho – odpočívá na zídce blízko restaurace Secesse a svěřuje se Karlovi: „Já nechci umřít zadušenej…“ Jan Dawidko jezdil do Prahy na valné hromady Unie českých spisovatelů s Pepou Uhlířem a léta mi posílá své veršované pohlednice. Před lety – a není to tak dlouho jsme si u něj na zahradě v Ličně prohlíželi jeho kůlničku pracovničku – tady se nejen zvonilo na zvonky, ale i tvořilo. Obdivovali jsme Nezvalovu bustu na zahradě a také chválili koláčky paní Dawidkové. Karel ten den už měl pěknou kštici a Jana Dawidka napadlo: „Víš co, já tě ostříhám, strojek mám!“ Den byl krásný.

Alena Vzdálená
Na Alenu Vzdálenou jsem narazila poprvé v knížce Newton za neúrody jablek. Básník si ji prý vodil na hřbitov a nic lepšího ho nenapadlo. „Víš ta Alena Vzdálená, to jméno se moc líbilo Holanovi…“ Vím, že básníkovi házel do okna kamínky: „Tehdy byla jiná doba, všichni básníci byli přáteli, kamarády, tak proč ne i když mě za to házení kamínků kdosi kdesi sepsul…“

Telefon
Prohlížím si muzeum v Železné Rudě. Zvoní mobil. „Jsem v nemocnici, ležím Na Františku, asi nějaký záchvat…“ První co mně napadlo a s čím jsem měla neblahé zkušenosti: žlučník. Druhý den jsem stála u postele na Jipce. Karel se nemohl – po záchvatu slinivky – hýbat, ale malíčkem mi odhrnul z čela vlasy. Za nějaký čas ho přemístili o patro, nebo o dvě níže. Zrovna vezli polévku. „Tak za maminku, za tatínka, za babičku…“, nutila jsem ho něco sníst. Tři lžíce snědl, pak se postavil vedle postele, rukama uchopil dva cípy bílé košile – andělíčka – a když jsem byla na odchodu ve dveřích pokoje – zatancoval.

Ještě krátce o slinivce
„Najednou mne přepadla v práci šílená bolest, to se nedá vylíčit, všechno je ti jedno a svíjíš se, tak jsem šel k doktorce – ordinuje na patře -, ta zavolala záchranku, měla podezření na infarkt, přijeli s vozíkem až do patra, a když mě nakládali, někdo v čekárně řekl: už vezou tu svini…“

Když máš náladu
Zpívali jsme to často: Když máš náladu tak tleskni do dlaní…Písničku nás naučil Jan Dawidko, kterého ji zas naučili na rekondičních pobytech. Ano, měli jsme náladu. V Pivovaru na kosteleckém náměstí, kde nám servírka Dana točila „mlíko“ (Karel si po příhodě se slinivkou nechával točit jen pivní pěnu), to „mlíko“, které uměla točit jako jediná v celém městě, na Stezce básníků – to je ta pěšina podél Orlice, která vede ke studánce, na zahradě u Žižků, kde nás „proklepával“ každé léto léčitel a místní básník Jaromír Jakubec: „Tak se mi srovnej, co ta ramena, jsi celej nakřivo“, u Žižků v Rybářské ulici, kterou jsme procházeli a nakukovali přes plot: „Tady mě tenkrát nechali, kluci šli do zahrady na švestky, jak viděli hlídače, utekli, a mě tam nechali, dodnes cítím tu hrůzu, když se ke mně přibližovala hůl a travou šustily kroky pana Tomeše…“

Hlavně aby to bylo teplý
„Když mi babička kupovala oblečení, vždy musela říci: Hlavně aby to bylo teplý…“

Tady jednou budu
Nejdříve tu byly kamínky, které prorůstal plevel. Rodina Sýsova, Hoffmannova a Dolanova – četla jsem na pomníku, který najdeš mezi Myšákem a Mourkem v Kostelci nad Orlicí. Leží tu Karlova babička, maminka a strejda Růda. Plevel jsme vytrhávali celá léta. Až přišel nápad s kamennou deskou místo kamínků. Karel o výměně kamínků za desku vyprávěl: „Když jsem viděl ty tři urny a vedle jedno prázdné místo, to bylo strašné pomyšlení, že je to prázdné místo pro mě…“ Fotku, kterou jsem tehdy raději vymazala, mi poslal do mailu.Napsal pod ní „Tady jednou budu…“

Sýs portrét - foto M. Černík

Houpací kůň
Houpací kůň... „Abych dal babičce pokoj, posadila mně vždycky do něj, dodnes cítím v rukou
dřevěnou rukojeť, slyším ten rytmus, rozhodující pro básně, hodiny a hodiny jsem vydržel v sedle…babička zatím vařila.“
Houpacího koně jsme objevili v jednom vinohradském bazaru o mnoho desítek let později. „To je přesně ten můj“, málem vykřikl Karel a koně odnášel z krámu – pro vnuka.

Ranní vlak naděje
Básníkem se nejde vyučit. Vidím to číslo Tvorby – a obraz Kamila Lhotáka. A pod ním báseň. Karel mi i ji dal v redakci Tvorby přečíst. Ptala jsem se: „Jak na báseň?“ A on mi odpovídal: „Musíš ráno vstát, pozorovat tu kůrku dne, rozespalé tváře, zkoumat jaký je ten den vzduch…“ Básníkem se nejde vyučit. Můžeš ho ale k mnohému přistrčit. A tak jsem vstala brzo ráno. Od té doby vidím pod Lhotákovým obrazem vždy Karlovu báseň.

Kolik je ovcí v Kazachstánu
„To kdybych věděl, nepropadl jsem na vysoké škole ze zeměpisu, měl jsem zkažené prázdniny a navíc – zeměpis jsem miloval…“

Císařská louka a přívoz
Jezdili jsme s ním z Výtoně, jen tak. Pohled padal do vody a bylo nám krásně. „Císařská louka, Lhotákův obraz – dodnes lituji, že jsem si ji nekoupil, za 50000, to jsem měl.“

Notýskáři
Psát do notýsků na slovíčka, do měkkých sešitků – na to jsem přišla já. Notýsky vystřídaly tvrdé sešitky, které byly sice krásné, ale nějak to bylo moc na nás nóbl, zkrátka se neujaly, byť byly sebekrásnější. Všude jsme měli sebou notýsek. Já ho jednou zapomněla, to jsem to slízla! Karel kvůli tomu plakal a nechtěl se mnou mluvit. Zapomenout notýsek! Mé nápady ten den zapisoval do svého notýsku. Začali nám pak říkat „notýskáři“. Psali jsme na Lipové stráni v Kostelci nad Orlicí, v Praze, v parcích, ve vlacích, v restauraci v Braníku na nádraží,
U Holanů na Vinohradech, naposledy U Klokoně ve Vršovicích…někde nás možná podezřívali z kontroly… „Zapiš to, máš notýsek?“, ptal se často Karel. Vždy psal na přední stranu notýsku datum, kdy psát začal, a na zadní, kdy psaní skončil. Jeho poslední notýsek mám naskenovaný, končí roztřeseným datem 3.7.2024…

Hovory z Palmy
„Tady to přibývá, tady to zas píše, co s tím budu dělat, musíš mi poradit, tolik básní za jeden večer, to není možné všechno vydat a dát dohromady, už je toho tolik, něco po sobě v notýsku ani nepřečtu, tady to zas píše, no to je Palma…“, volal mi Karel často z restaurace Na palmě.

Rodokmeny
Po předcích jsme pátrali oba. Nejvíc snad po židovské větvi obou našich rodů. Obě naše maminky se ukrývaly a tak vyvázly, a tak jsme se oba mohli narodit. Díky náhodě. Náhodně jsme se také dostali do Židovského muzea k paní Janě Šplíchalové. Karlovi tu ukázala na obrazovce počítače jím hledaný dokument - dvě tancující děvčátka – baletky, o jejichž konci se nic neví. Zastřeleny nebo zplynovány? Tančily tady před námi na špičkách…Karel se rozplakal a já s ním.

Ptáček
Balkón pokoje s výhledem na řeku. Náš balkón v penzionu U splavu. Jednou sem přilétl a na balkóně přes noc dožil ptáček. Vidím ho ležet na dřevěné podlaze, vidím náš údiv i lítost. Dostal se do básně.

Na růžku
V téhle kostelecké hospodě se mi moc nelíbilo, Karel ji ale miloval. Miloval její velké zaprášené okno, kam se za poledne přes šmouhy prachu dobývalo slunce, líčil mi, jak o patro výš chodila maminka s tátou tancovat, protože tam býval sál…A jednou sem vjel člověk na kole, asi místní básník, který vykřikl: „Češtinou tam a zpátky!“

Krásné jméno
Přiznám se – jméno Rostislav Opršal jsem neslyšela do té doby, než jsme se s ním sešli v restauraci Secesse. „Na básníka krásné jméno“, vítal se s ním (než přinesli pivo) Karel.

Komenského ulice je
Naproti Secessi –„ V támhletěch oknech mi maminka s babičkou vyprávěla, jaké to bylo, když přijela v 45 roce Rudá armáda, jak nejdříve odtáhli s rachotem Němci, potom nastaly tři minuty ticha a přivalilyse tanky Rudé armády…ty tři minuty ticha, ty tři minuty bych chtěl zažít“, líčil dojatě Karel.
Dostali jsme se i do bytu, kde do šesti let bydlel. „Tady jsem se u těch zelených kamen naučil chodit, tady se prala maminka s babičkou, třásly sebou kvůli nepovedeným knedlíkům, já byl vyplašený co se děje, Marušo, to jsi zavinila ty ty ty!…a jednou na půdu tatínek přivedl živou lišku, byla na půdě připoutaná a já se chodil na ní dívat… A tady jsem seděl v okně a maloval benzínovou pumpu nebo Secessi…a hlásil babičce, kdo jde a kam…celé dopoledne, chtěl jsem si ji vzít a ona říkala, ale to Kájo přece nejde…Když umírala, odvrátila se ke zdi: Co bude s Kájou…“

Sýs přípitek - foto M. Černík

Koleje
Ukazoval mi i koleje na které si lehl příbuzný Jiříček Dostál, ale také Dostálovu vilu. „Tady měl tělocvičnu jeho postižený syn Alešek, za tímhle oknem mě zkoušel z angličtiny továrník Dostál, musel jsem tady říkat nenáviděné rukulíbám tetičko, pořád říkal, že jednou pojedu do Jižní Afriky obchodovat, chtěl jsem na moře, bylo mi deset a byly to strašné chvíle zkoušení ze slovíček a gramatiky za tím oknem…“

Seykorův park
„Támhle z toho malého svahu jsem sáňkoval a tady je to místo, kde jsem začal psát Kapsu…tady někde rostl a voněl růžový keř ke kterému jsme chodili s babičkou“. Sedli jsme si tu na lavičku a ucítili růže. Pod námi mírný svah a v něm vystupující oblé kořeny stromu – cítím je pod podrážkou? „Tady je to zkamenělé dřevo z mé básně o tatínkovi, s kterým jsme odtud letěli domů na křídlech nemoci a touhy…“

Rituál
Byl takový rituál. Kam jsme přišli, položila jsem ruku – i s předloktím na stůl. Hned se na ní snesla ruka druhá – ta mnohem bělejší. „Benetton“, zvolal Karel – to když to bylo po mých příjezdech z Izraele nebo od moře. Ale i v jiných měsících roku to bylo krásné. Vznášela se nad námi otázka Čí jsi a odpověď Jsem jen tvůj. Prostě jsme se měli.

Honza Jelínek
„To je tak hodnej člověk“ – tuhle větu jsem slyšela mnohokrát. Honza byl a je Karlův kamarád. Byli spolu na Kubě a všichni tři jsme jezdili téměř pravidelně do Velkých Popovic na Den Kozla. „Červézo dostaneme jako novináři zase ty poukázky, ty pívěnky?“, staral se Karel. Honza měl – z Kuby – přezdívku, za kterou mohlo pivo - Červéza. Jednou jsme se také vypravili za Karlem Novým na Chudláz, do rodné Honzovy Nové Vsi a Benešova, kde má Honza na hřbitově maminku.
Když mu bylo jedenáct let, zemřela.

Zdeněk Frýbort
„Ty se máš, že jdeš do práce, já tady hynu.“ Karel mi často opakoval kamarádova slova z vinohradské nemocnice. Líčil v slzách, jak se spolu naposledy v nemocničním pokoji objali. Byla jsem při tom, jak oba nasedali na Jiřího náměstí do auta, které je zavezlo do Bologni. Karel tu zažil se Zdeňkem a jeho italskými přáteli hotové kulinářské hody, hody na které se museli přátelé překladatele Zdeňka skládat, ale často se také topil v bezradnosti a netrpělivosti nad hovory v italštině, kterým nerozuměl, ale musel jim naslouchat…Z Bologni mi přivezl porcelánovou myšku. V kufru se rozbila a tak jsem ji musela nechat slepit.

Přeměna na básníka u šicího stroje
Krásný okamžik, že ta báseň je jiná než předchozí, že je to první a jen ta moje báseň…tohle snad zažil každý básník. Prostě prozření a údiv: jsem básníkem! Karel to zažil u šicího stroje, který mu posloužil v té chvíli jako psací stůl. Mne ten doslova čarovný pocit zastihl v lavici konzervatoře, při hodině jsem napsala báseň o Bachovi. Často jsme na ty vteřiny vzpomínali jako na nějaké tajemné schránky s ještě tajemnějším dopisem.

Renata
Renata z Kostelce už nežije. Potkávali jsme ji několikrát denně – ta mladá holka pomáhala zedníkům, pyšná na své montérky. Chtěla se prý dát „předělat“ a za tím účelem jezdila do hradecké nemocnice. Prý. Bůhví co je na tom pravdy. Ráda jezdila na borůvky, z dálky
i z blízka nás zdravila: „Vy se k sobě tak hezky chováte…“

U Žižků
Zahradnice Věra Žižková z Rybářské ulice je také malířkou. Scházeli jsme se u ní na zahradě – východočeská partička nadšenců, kteří chtějí svět spravedlivější a veselejší. Byla to krásná setkání, opékaly se klobásy, sedělo se ve stodole naproti dozrávajícím rajčatům i plátnům plných zeleně, měli jsme radost, že jsme Věru, která léta nemalovala, příslibem pražské výstavy, kterou jsem domluvila, přitáhli zpět k malování…Jednou celou tu výstavu na zahradě porazil vítr a obrazy jsme museli posbírat. Jako se někdy musí posbírat nadšení. Sbíral i léčitel a místní básník Jaromír Jakubec z Kostelecké Lhoty, který nás tu vždy bral do parády: „Narovnej se mi, co ta ramena, no něco se mi nelíbí na ledvinách, nech se vyšetřit, chce to meduňku…“ A jednou se nás tu sešlo o dost méně. Nedorazil ani místní básník. Namítla jsem: „A má tohle všechno ještě dnes vůbec cenu?“ A Karel odpověděl: „A to to má Věra vzdát?“

Z letiště
Duben 2002. Čekám na letišti v Praze na odbavení letu do Izraele, kde mám pobýt celý měsíc. Karel je nešťastný, pláče, že ho tu nechávám na tak dlouho, slibujeme si, že je to opravdu už naposled, že příště spolu, jen a jen spolu. A volá mi na letiště: „Řekni mi, mám tě ráda…“ „Mám tě ráda…“ Pak malá pauza a po ní: „Tak už můžu umřít!“

Ida Florianová
Ida – žena Mirka Floriana, (básně Miroslava Floriana Karel sestavil do knížky Andělský Happening) mi nedávno řekla: „Byla jsem za Karlem, ukazoval mi svou nejnovější knížku Pravda přijde později. Postěžoval si – „Ido, musel jsem si to zaplatit, takhle jsem si své stáří nepředstavoval…“ A také mi Ida řekla: „On na telefonování moc nebyl, proto mluvil do telefonu krátce, šetřil časem, stále se štval, do poslední chvíle pracoval…“

Tichý podvečer
Jednoho dne u mě Karel zazvonil: „Představ si, jdu z Národního domu na Vinohradech, byl jsem svědkem, jak se tam skácel při předávání ceny Miroslav Florian, bylo to strašné, ale je to krásná smrt skácet se při předávání ceny…“ Měli jsme ten den tichý podvečer. Tak strašně tichý.

Kdyby tu nic nebylo
Kdyby tu nic nebylo
nežli rorýs pod oblaky,
než ten bodlák pro čmeláky,
mně by se tu líbilo.

Kdyby jen ten potůček,
kdyby u mých nohou tek,
a víc nic tu nebylo,
mně by se tu líbilo.

Kdyby bylo kolkolem
jen to pole za polem
a jen slunce svítilo,
mně by se tu líbilo.

Tu básničku Jana Čarka, tu její jednoduchost a přitom hloubku jsme milovali a často si ji říkali. Nic víc, ale bylo to hodně.

Král Holiday
Potkali jsme ho blízko tramvajové stanice Lihovar. To tam ještě stála stará hospoda, spíš dřevěná bouda, které dnes ustoupila bagrům. Přisedl si k nám a začal – že mu prý říkají Král Holiday, že všechno může, všude byl, že zná i Kostelec…Mám z těch jeho řečí dlouhou báseň ve sbírce Dvouplášťové básně. A z toho odpoledne také fotku – Karel se na ní (zrovna byl po operaci žebra) krásně usmívá.

Chumelí!
Dva dny v Třebíči. Setkání s Nezvalem i s Milanem Blahynkou, který tu měl krásný referát. Ráno jsme se vzbudili v hotelu. Karel se podíval z okna a vykřikl: „Chumelí!“ Viděla jsem na oknech chuchvalce sněhu. To „chumelí!“ z jednoho červnového rána slyším dodnes.

Zeyerovy Vodňany
Už ani nevím, jak a přes koho jsme k besedě a Vodňanům přišli. Jednoho rána sešli jsme se u auta poblíž smíchovského nádraží. Čekal tu na nás dlouhovlasý spisovatel a šéfredaktor nakladatelství BONDY Luboš Y. Koláček. Do Vodňan i zpátky z Vodňan jel strašně rychle a my na zadním sedadle se báli. „Nejezdi tak rychle“, napomínal ho Karel. Bylo to ale krásné se tak bát – pro mne skoro stejné jako na besedě ve vodňanském gymnáziu, kam nás nasměrovaly hodné paní knihovnice. Já ještě i dnes vidím chlapce v lavici, jak si rovná tužky v penálu a na mé vyprávění o živých snech coby inspiraci reaguje: „To jsou asi luciidní sny…“ Po besedách a obědě jsme ještě navštívili spolu s knihovnicemi Husinec a následovala jízda zpátky do Prahy. Krajina se míhala opravdu rychle a na jednom místě za Pískem nebo před Pískem Karel napřáhl ruku k okénku za kterým se vlnila zelená mez: „Tady jsem jezdil na kole!“

Javorové nosy
Možná jste nás také viděli. Jdeme Prahou nebo Kostelcem – na nose druhé nosy, ty lepkavé, ty z javoru, které padají ze stromů na zem…Chodili jsme s nimi k pobavení kolemjdoucích – jako děti.

Lavička
Je taková lavička, kolem které nemohu přejít natož si na ní sednout. Lavička na tramvajové zastávce dvaadvacítky Krymská. Vidím tě, jak vystupuješ z tramvaje, tvář si kryješ pro legraci plátěnou černou aktovkou – je lehká, takovou jsi měl nejraději, tu obyčejnou, reklamní, která nebyla nikde k sehnání, až mi ji sehnal pro tebe člen orchestru v Říčanech, pan doktor Starec: „Takových máme z různých konferencí, my to doma vyhazujeme…“
Ještě netuším, že novou aktovku budeš nosit jen dva měsíce, že na lavičku v Krymské si budeme sedat jen dva měsíce, že nepůjdeme jen pár metrů odtud na ostrou čínskou polévku, k našemu stolu, u kterého jsi mi řekl: „S tebou to najednou hořké necítím, s tebou mi chutná…“

Jedno vystoupení
Hrály jsme spolu se spolužačkou Janou Perglovou na jedné vernisáži na housle. Potom se šlo posedět. Už ale nevím – šlo o vernisáž nebo křest knížky? Jisté je, že autor, který se nám svěřil s bolestmi v kolenou, si opravdu „nechal vrtat koleno“ – na našem stole sklenice piva nebo vína ne a ne dlouhou dobu přistát. „Hudba má žízeň! Hudba má žízeň!“, začal vykřikovat přes celou místnost plnou lidí Karel a Jana Perglová ho napomínala. Výkřik byl zdrojem našeho smíchu po další léta…

První třída
Často jsme si vyprávěli o první třídě. Já jsem si myslela, že jsem stále ve školce, nemohla jsem se smířit se změnou sedět v lavici a neběhat. V prvním pololetí to se mnou bylo nahnuté, rodiče si už nevěděli rady, ale v druhém paní učitelka Libuše Váňová vzkázala tatínkovi: „Eva je chytrá…“
A co Karel a první třída? „Když jsme se přestěhovali z Kostelce nad Orlicí do Písku - bylo to v první půlce první třídy - vyvolala mne paní učitelka na stupínek: „Děti, máte nového spolužáka, buďte na něj hodný…“
„To jsem se rozplakal…“

Zlej kluk
„Zlýho kluka“, toho z fotografie, který se na břehu Divoké Orlice strká s dvouletým Karlem jsme viděli na bedně. Stál na dřevěné bedně z dřevěných palet v kosteleckém Penny. „Hele je to on, poznávám ho! Ale je možné, že jsem strkal já jeho, ne on mě, nedávno jsem se na tu fotku díval podrobněji…“ A kluk, který je už dávno v důchodu se na té bedně z palet rozhlíží možná dodnes.

Kuželky
Vidím je před sebou. Poskakují a tak zvesela. Je ráno na „Stezce básníků“ – tak jsme nazvali pěšinu, která vedla nejčastěji ke studánce, ke studánce a lavičce od které jsme vždy zabořili zrak do tropické zeleně (než ji k naší lítosti posekali a za řekou se obnažil pohled na louku), ke studánce, kde se psaly básně…Vidím je před sebou. Poskakují a tak zvesela když se ptáš: „Jaká jsi to říkala, že mám lýtka?“ „Jako kuželky...“

Sen z 20.10 na 21. 10. 2024
Sál plný lidí. Sál plný židlí. Vpředu pódium na pódiu jakýsi baldachýn. Přichází mladá žena v krásné barokní róbě – a zpívá nějakou moderní operu. Za jejími zády se vynoří Karel – zpívají spolu operní duet. Má hnědou košili, tu s předními kapsami, košili, kterou znám. Je mu tak kolem čtyřiceti let. Sedím v hledišti – asi mezi svými známými – a po skončení árie se vydávám zpěváka hledat: „No jo my jsme nic, ty jdeš hledat Karla…“, vytkne mi někdo ze známých. Nedbám na to a procházím sálem i předsálím, na stolech plno jídla, čísi ruka si bere sladké z tácu, spatřím jen ruku. Karla jsem nenašla. Probouzím se. Ano, často o tom mluvil - chtěl přece vždycky v příštím životě zpívat, být operním zpěvákem! A na stolech ta hojnost! Není to posila?

Sněhová vločka
Čas je sněhová vločka
než roztaje
počká

napsala jsem u studánky a Karel řekl: „To ti závidím, že to nenapadlo mně“. V dobrém záviděl mi můj verš „Prosím přikoupejte se…“ Vzájemně jsme se hnali kupředu, v dobrém si záviděli, drželi se křídel propisky – pod námi verše, metafory. Často mi radil, abych řadila básně za sebou, ne dvouverší, čtyřverší, abych to psala jako pásmo – vždyť to také vznikalo po sobě, vždyť to navazuje i s tím názvem. Vždyť je to jedna báseň.

Malinovka v Doudlebách
Ta hospůdka u mateřské školky je už myslím zavřená. Točili tam ale výbornou malinovku. Sedíš venku u stolu a upíjíš – před sebou cestu do Vamberka. Léto sálá. Ruka se položí na ruku. Máme dnešek, ale i zítřek. Nikoho nenapadne, kolik bude pozítří.

Krep
Na krepové povlečení jsme se vždy těšili málem celý rok. Příjemně chladilo. Bylo štěstí ponořit se v penzionu U splavu do krepu. Od řeky vanul do pokoje silný vzduch – vždy první tři dny jsme byli tak vzduchem zmoženi, že bylo těžké odolat spánku někdy i odpoledne. Od balkónu bylo slyšet brzdění kol, hlasy dětí, štěkot psa, cinkání sklenic pod slunečníkem venkovní restaurace, kde obsluhovala „naše“ Dana…A čekaly tu na nás básně.

Chodník
Chodník z černých a světlešedých kostek. Pražská dlažba. Zkoušeli jsme přeskakovat černé kostky a poskakovat po světlešedých – z pověrčivosti. Dodnes netuším, co to mohlo znamenat, čemu to mělo zabránit, čemu jsme se tím vyhnuli nebo naopak…

Amulety
A sbírali jsme amulety. Kolik jich jen bylo v jeruzalémských uličkách i v Havaně! Karel nosil v peněžence bavlnkou opředený peníz s otvorem uprostřed a také modré očko z Izraele, já jich mám doma plnou misku. Věřili jsme, že se nás pak štěstí nepustí.

Oblak sněhu
U kamaráda, který bydlel v Krušných horách v Novém Zvolání, nazuli jsme si jednou i běžky. Karel na nich nestál od střední školy, ale vedl si statečně v rovině, která byla před námi.
Já jsem se pustila z nedalekého kopce mimo stopu. Pád zvířil velký oblak sněhu. Často jsme se tou chvílí bavili.

Braník na konečné
Na kiosek na konečné tramvaje v Braníku mne upozornil docela náhodou Jaroslav Kohák. Prý tam „Kulatá bába“ výborně vaří a vůbec se tam schází prima společnost. Jana Pívo, Jana Vodka, Jirka Kubálek alias Opona, Mince, Rybář a Námořník, Franta rádio, Pohřební služba, Květa herečka, která uměla divnou řeč a dovedla mluvit pozpátku a všelijak jinak zpřeházeně, vedoucí kuchařka Miluška a její přítel Martin…Občas sem zavítal někdo cizí: „A dostanu tady pívo - jako normálně?“ Občas jsme tady s Karlem i vařili a odnášeli si odtud před svátky kapra – Karel pro jako dárek maminku toho v rosolu a se šunkou…Miluška upekla na křest mé kuchařské knížky dvouvařič – jako skutečný…Co se jen tady všechno napsalo! Na jaře byly dveře dokořán a mezi nás vpadávaly vůně. A nikoho nenapadlo, kdo a kdy půjde z kola kolem stolu ven.

Burčák
Je taková příhoda z autobusu. Jelo se na výlet do vinných moravských sklepů, který každoročně pořádal Znovín pro novináře, básníky i malíře. Autobusu „vévodil“ vždy
s mikrofonem v ruce novinář Zdeněk Hrabica: „Prosím Vás, na cestu zpátky si neberte do autobusu burčák…jinak už s touhle partou nikdy nikam nejedu.“ Stalo se, že někdo tu plastovou láhev burčáku měl. Nějak se během jízdy dala do kvašení, poskočila z tašky do uličky, uličkou tancovala a prskala na kolemsedící novináře i básníky. Nebylo možné ji v její cestě zastavit. Karel s Honzou Jelínkem (který mi všechno povyprávěl) se smáli. Na celé kolo…

Pro mě Fuka, pro tebe Lhoták
Zatím co ty spíš – knížka mého dětství od Oldřicha Syrovátky. Básničky doprovázené ilustracemi Vladimíra Fuky, které jsem uměla ve třech letech zpaměti. Maminka jen ukázala obrázek a já spustila. Vladimíra Fuku si v sobě nesu celý život, byla to brána k poezii. Pro Karla to byl Kamil Lhoták. Když vyšla jeho sbírka Nadechni se a leť, básničky s Lhotákovými ilustracemi, hned jsem se začetla. Byl to krásný okamžik. Často jsme „probírali“ Fuku
i Lhotáka, co mají společné, čím se liší, ale zatímco Karlovi se splnil sen poznat malíře na vlastní oči i uši, poznat i jeho vnuka Kamila a jeho milou přítelkyni Ivušku – fotografa, který se podílel na mé knížce Vteřinové romány – (jednou jsme byli u něj doma, něco jsme vařili a já pak pod postelí objevila starou bambitku a nevěda, že je nabitá zamířila na Karla – děkuji ti bože, že jsem nestiskla spoušť!), já jsem se s Fukou potkávala vždycky jen v knížkách…

Meziměsto
Jako ohař běhám k telefonu
chtivý očichat tvůj hlas
na dně drátu v nejistotách tonu
a zdá se mi jako by tonulas

i ty A co když j to láska?
Můj slib je věrnější než pes
a zatím ve sluchátku praská
jen elektrický les

Tuhle básničku mám zarámovanou. Slyším z ní ten chlapecký hlas, to rozechvění, tu zvláštní neopakovatelnou chvíli, které jsem se bála, která tak přitahovala, které nešlo uniknout
a před ní nikam utéci…Doma jsme tehdy telefon neměli a tak jsem volala z budky…

Dopis 1976
Ztracený. Nebo i Roztrhaný. Umím ho zpaměti. Tak dlouho v mé paměti se otáčí, jen dva listy dopisního papíru… „Moje drahá Evo. Právě jsem se vrátil z Písku. Je to pro mě nesnesitelné být ve stejném městě jako ty a nemoci tě vidět. Chtěl jsem ti napsat, že tě mám moc rád,
že tě potřebuju a že se moc těším, až tě uvidím. Tvůj Karel“

Hláska
Baštírnu na Hlásce jsme objevili díky fotografiím, ale i osobnímu doporučení na výlet Františka Dostála. Navíc – mám blízko v nedalekých Mirošovicích chatu. Na Hlásku jsme chodili pěšky z Mirošovic senohrabským tunelem – až k Sázavě. Karlovi se cestou moc líbila zelená chata Hubertka. Stále to vidím a slyším – sedíme na Baštírně, objednávám párek, dostávám lístek s číslem. Kdosi z kuchyně volá: 35,35! Je léto 2023, kdy se tu otevírají naše notýsky, zapisujeme si možná i verš, kdy se od břehu odráží přívoz a hlavou nám proběhne František Hrubín, jeho Sázava a Romance pro křídlovku…Kdo by tušil, že je to naposled, že
i my „chodíme po tak tenké kůře…“, jak napsal o Hrubínovi v jedné své básni Karel…

Dědeček Sýs
Táta z tátovy strany – český bratr…Možná i kvůli němu chodil Karel do nedělní školy, kde zpívali: „Vóda, vóda, stále padala…“ Stále dokola. Prý to byla strašná otrava. Jednou dědeček přijel na návštěvu, byl s Karlem na procházce: „A dědečku, naši říkali, že host a ryba třetí den smrdí…“, zavedl hovor vnuk. „Cože, jdeme domů a tam to zopakuješ!“ Jak uháněli domů, cítil Karel, že něco není v pořádku. A co teprve potom doma když vše zopakoval! Dědeček si sbalil kufry a odjel. „Naši byli tehdy šíleně naštvaní!“

Na Skále
Tak se říká jedné části Kostelce nad Orlicí. Je tu nejen hospoda Na skále, kde se každý pátek grilovalo a sešli jsme se tu několikrát i s Uhlířovými, ale jsou tu i pěkné domky se zahrádkou.
U jedné takové zahrádky jsme vždy postáli trochu déle: „Tady měl dílnu švec, já jsem sem chodil a vydržel hodiny a hodiny dívat se na práci, bylo nádherné dívat se na práci…“

Amulety
Sbírali jsme se snad všude, ale nejvíce snad ve starém Jeruzalémě, kde se to v uličkách korálky, sklíčky, křížky, hvězdami, večer jen hemžilo. Karel nosil dvě peněženky. Jednu na drobné, ta byla perko – a černá, (tu mu někdy kolem roku 1975 dala moje maminka), druhou – hnědou - na papírové peníze. Ta měla kapsičku a v ní amulety – kovové kolečko opředené bavlnkou a s otvorem uprostřed připomínalo minci, očko pro štěstí z Izraele…Oba jsme věřili, že amulety přinášejí ochranu i štěstí.

Výstava Vojty Kolaříka
Už je to jedno kde byla, kdy byla – a co těch výstav už Vojta měl, ale tahle výstava se nám vryla do paměti. Když Karel dočetl své úvodní slovo k vernisáži, když se začala prodávat má kniha Kapesní déšť a Nehybný ráj - s ilustracemi Vojty Kolaříka, spustila hudba…Na parket přitančil zajímavý pár. Mohli být od sebe tak čtyřicet let, říkali si Mimísku a Delfísku, Delfísek, kterému bylo kolem pětadvaceti si tu rozevřel mou knihu básní Kapesní déšť a začal z ní recitovat, ten ajťák tehdy recitoval a nahlas…a pak se zamilovaný pár zase dal do tance, který snad tancem ani nebyl, byl jakýmsi vírem z jiné planety…Myslím, že i obrazy žárlily.

Kouřim
Ráno se nikdy nevědělo, kam to bude. V poledne padala rozhodnutí. Často to bylo do Kouřimi, za Nezvalem a jeho přítelkyní Lilly Hodáčovou. V Pečkách jsi přestoupil na lokálku. Muselo být jaro nebo léto. V ostatních měsících Kouřim neměla šanci. V lokálce jsme si zarecitovali: „Sbohem mé modravé dálky a kouzlo expresů…“ a už náš zrak padl do „díry zeleně“ – tak podle Rimbaudovy básně Karel pojmenoval tajemnou houštinu, docela tropický kout podél kolejí… „Podívej, díra zeleně!“ Zírali jsme chvíli do té zeleně a potom šli –
po nekonečných širokých schodech - od nádraží k náměstí – k městu. K restauraci s vysokými okny a žlutými záclonami, kterými se dralo dovnitř světlo, že sis musel oči zaclonit. Ke starým dveřím, které vypadaly jako ze začátku století, jako kdyby tu usnul sám čas. A měli tu černou zmrzlinu!

Pívo, to je sen!
Duben 2024. Karel leží v nemocnici na Karlově náměstí. Zprvu psal: „Jsem tu jen na pár dní,“ ale vše se otočilo tak, že tu ležel skoro měsíc. Denně jsem měla telefony: „Když jsem jim řekl, že musím dělat noviny, že musím pryč, řekli mi, jste blázen…“ Anebo: „Pívo, to je sen!“

U Jahodů
Domácí potřeby v Kostelci nad Orlicí. Hrnce, pánve, cedníky, plechové hrníčky (ty jsme si vozili všude sebou, ty jsme milovali), talíře, pekáče, chňapky…Svět U Jahodů – procházeli jsme jím se zatajeným dechem a chtěli něco koupit i když už jsme měli doma jídlonosič
a bandasku z Letohradu, i když měl Karel doma tolik nožů – nože také a zejména miloval.
„To mám po babičce, byla kuchařka a já jí pomáhal“, líčil mi svá dětská dopoledne u Jahodů.

Ostrůvek
Je takové zákoutí v Nuslích poblíž náměstí Bratří Synků. Ostrůvek u Botiče. Když jsem odjížděla v roce 2002 na měsíc do Izraele, Karel plakal: „To mně tu necháš měsíc samotného, co budu dělat?“ Odříci jsem již nemohla, ale byl to i pro mne mučivý měsíc. Denně jsem volala z Izraele – tehdy ještě z automatu na kartu – a denně jsme se oba mučili samotou. Karel v té době psal Mrtvou schránku. Denně chodil na Ostrůvek a to místo mi pak ukazoval. Plakal a nemohl uvěřit: „Ty jsi tady, ty jsi se mnou zas a tady…“

Oslava
Něčí padesátiny. Slyšeli jsme to až do pokoje v penzionu U splavu. „Půjdeme se tam dolů do jídelny podívat…“, navrhla jsem. Oslavenkyně i ti spoluslavící stáli bezradně v kruhu, drželi se za ruce, před nimi opuštěné elektrické piáno. Co se děje? Hudebník se opil a Karel ho šel shánět. Seděl na WC se spuštěnými spodkami, které měl záhadně zamotané přes kalhoty. „Neblbni, vrať se k nim, oni na tebe čekají“ - domlouval mu zatímco ztichlá lídelna čekala. „Vem to na chvíli za mně…“, prosil už poněkolikáté hudebník. Karel se postavil doprostřed ztichlého kruhu: „Znáte vínečko bílé…?“ Začal „dirigovat“. Někteří se přidali a někteří ne.
Já jsem si sedla za piáno a jala produkci doprovázet. Skončilo to písní a kruhovým tancem Jede jede mašinka, třesou se jí kolínka. Karlovi bylo dlouho záhadou, jak se hudebník z těch zamotaných spodků dokázal vyprostit a jak se stalo, že je měl srolované ne pod kalhotami, ale na nich…

Snílek
Procházíme vinohradský hřbitov. „Hele, to je krásné – tady čtu jméno a pod ním Snílek…“, volal mně Karel k pomníčku. Snílek – to se nám tak líbilo.

Kouzelný klíč
Několik let jsme byli v porotě soutěže Kouzelný klíč. Soutěžili pacienti i lékaři psychiatrických léčeben. Kouzelný klíč „vynalezla“ Dáša Žaludová, která nás také zvala na slavnostní vyhlášení soutěže – pokaždé v jiné léčebně po republice, ale také na Slovensku. Karel ze všeho nejvíc vzpomínal na Pezinok a štrůdl – „Já ho snad snědl metr, tak byl dobrý, to průsvitné těsto se nedá popsat…“ Kouzelný klíč se ale také pojil i s jinými požitky. Básník Josef Prskavec – vidím ho s velkou taškou s pruhy - jak sbírá na pódiu cenu za cenou, doslova ceny sype do té obří tašky. Dal mi svou sbírku krásných básní a četla jsem je pak nejen ve sborníku soutěže, ale také v Luku. A co sbírka klíčů – vyráběla je pro nás dílna a jako magnetky jsme je měli na lednici.

Hele Hess!
Procházíme se Petřínem. Jaro. Cesta vede k restauraci na Nebozízku. „Hele, támhle sedí Ludvík Hess!“ Mával na nás od stolu. Byl tu se synem. Přisedli jsme si a já vyslechla známý příběh o Divokém víně, jak časopis vezl kdysi Karel na vozíku z místa A do místa B. Cinkaly skleničky a nosily se talíře salátu „umělecky“ pocákané omáčkou. Jaro. Petřín. Spolu. Chtěla bych to vrátit.

Loď Morava a osada
Pozvali nás na ní slovenští kolegové a básníci. Bratislava. Hotel Kriváň. Připomínal sedmdesátá léta minulého století, ale byl krásný. A pak program – jednou součástí byla i plavba po Dunaji na lodi Morava. Hrála tu cikánská kapela a perfektně. Karel mně strkal dopředu – k hudbě – aby nás seznámil. Vždy si ze mě dělal legraci – když bylo v restauraci nějaké jídlo „po cikánsku“, ptal se mi na slevu. „Já s nimi ale nemám nic společného“, bránila jsem se vždy, „já mám přece v jedné větvi rodiny předky ze Svaté země, stejně jako ty…“ Bylo to marné. Jednou jsem zkoušela překládat romského básníka Dezidera Bangu z Bratislavy
a chtěla s ním udělat rozhovor. Jedna otázka, kterou jsem mu poslala: „A co Vám dala osada, kočoval jste, pekli jste slepice v popeli…?“ Pavol Janík, kterému se vše nějak doneslo, pak volal Karlovi: „Mohli jsme se tu potrhat smíchy, Banga je totiž vážený a vystudovaný profesor…“

Tykej mi
„Když jsem dostal medaili od Miloše Zemana, setkali jsme se v salónku. Prezident mi řekl: Tykej mi, ty vole…“ Často jsme si tuhle větu opakovali. Často jsem hrála na klavír fanfáry z Libuše, Karel ležel na sedačce, zavřel oči a vyvolával si zpětně slavnostní atmosféru. A prosil – ještě jednou, naposled.

Metrdvacet
Záhadná postavička z Kostelce nad Orlicí. Malíř, který měřil metr dvacet a říkali mu Metrdvacet. Chodili jsme kolem jeho starého tajemného domu a zarostlé zahrady, snili jsme o tom, co mohl namalovat, ptali jsme se po něm pamětníků – nikdo ho pořádně neznal a ani my nevěděli, kde se v naší mysli vzal. Kdo ho tam zavedl. Metrdvacet námi celá léta bloudil a nikdy nenašel východ. Maloval růže nebo šeříky? A co ten opuštěný dům?

Vynález
Jednou mi přinesl svůj vynález. Vynález na snadnější vyndávání párků z horké vody. Dřevěné dlouhé kleště, přesně ty, kterými se vyndávají z velkých sklenic okurky. „Tohle jsem vynalezl, protože jsou i na párky“, chlubil se Karel. Přetrumfl i mého tatínka, který vynalezl jídlonosič
a cedník – vymyslel na ně zlepšovák. Ty kleště používám na párky dodnes a vzpomenu si nad párky i na Jana Cigánka, s kterým jsme se scházeli v restauraci poblíž Kavalírky. Vyprávěl nám tam, že bydlel nějaký čas s literárním kritikem Alexejem Mikuláškem. Často měli párky, peněz nazbyt nebylo a horká voda z párků byla někdy i polévkou…

Na druhou stranu
„Jednou jsem ministroval a zvoral jsem to, šel jsem na druhou stranu, ale s babičkou jsem chodil na májovou, to bylo krásné, když holky před sebe házely plátky květin…stál jsem
a díval se na jejich košíčky, jak to rozhazovaly…“ Tohle jsem slyšela jednu zimu, když jsme vyšli z kostelecké fary. Jak jsme se tam mohli dostat? Kostel byl většinou zavřený, ale ten den byla sláva – na podlaze ležel jáhen. Vešli jsme i my - a po obřadu byli „všichni zváni na faru“. Vešli jsme tedy „se všemi“ na faru. Bylo před svátky a u kachlových kamen stály termosky s čajem i kávou, okolo nich cukroví, vánočky. Z prvního patra fary si místní i přespolní nosili v hlubokých talířích řízky se salátem. Kdybychom měli tu odvahu, mohli jsme jít po schodech nahoru a pochválit kněze i kuchařku v bílé krajkové zástěře. Kachlová kamna sálala, hřáli jsme si ruce. Možná jsme tu nebyli jediní cizinci, nevím. Vůni kávy a cukroví se skořicí cítím dodnes - a domů jsme šli kolem dveří starého domku vedle fary, kolem těch dveří, z nichž vyšla Karlova prababička podívat se do kočárku…

Nejoblíbenější
Chtěl bych mít kapelu ze samých pozounů, Je po dešti, Veselý vítr, Růžové psaníčko…Tyhle písně byly snad jeho nejoblíbenější. Vítězila ale stále opera, taková Carmen, nebo Figarova svatba, Rusalka…Jednou dávali v Kostelci nad Orlicí v Sokolovně Rusalku, zpíval Eduard Haken. Když malý Karel viděl ty zelené bambulky na jeho prstech, když slyšel ono „Rusalko bledá“, rozplakal se – a museli ho vyvést. A vždycky obdivoval ochotníky, kteří dali tenkrát dohromady i Prodanou nevěstu – a jezdili s ní i za hranice Kostelce.

Servis
Koupili jsme si ho každý – modrobílý čajový servis THUN, koupili jsme si ho na Vinohradské třídě. Zbyl mi z něj jeden hrníček na čaj a léta jsme z něj pili.

Jevištní šero a úrodné mlčení
Ta operní zpěvačka byla tak korpulentní, že v opeře místo světel nastalo „jevištní šero…“ Která zpěvačka to byla? Ve které knize o opeře nebo sborníku jsme to četli? Kniha se někam zatoulala a „jevištní šero“ s ní. Ten samý osud stihl „úrodné mlčení“ – četli jsme o takovém mlčení neznámého básníka…Kde to jen bylo? Kde máš tu knihu? Zmizela? Najdi to, najdi to, najdi to…

Kostelec nad Černými lesy
Autobusem od metra Háje jste tam za chvíli. Na náměstí, kde je i krásná jídelna a nedaleko ní zahradní hospůdka. Karla zajímalo obojí – v jídelně výborná sekaná (na tu se sem vyplatilo jezdit), v hospůdce přehršle nápadů, otevřené notýsky…a zpět se jelo přes Říčany, kde jsme
u náměstí otáčeli tváře pod mlžítkem a pak se ještě vykoupali v Marvánku. Anebo to byl Jureček?

Úsměv
Když měl přebírat cenu Unie českých spisovatelů Jožo Ráž, chtěl Karel poradit: „Ty jsi hudebnice, máš ráda Elán, poraď mi, co mám říkat…“ Napadl mne text z jedné jejich písně: „Keby bolo niečo, čo by sommalzniest, modré nebo nad hlavou a miliony hviezd…“ Karel mi pak líčil scénu: „Jožo Ráž seděl v první řadě mezi oceněnými, když jsem začal ono Keby bolo niečo a nesl k němu cenu tak se rozzářil, takový úsměv jsem v životě neviděl…všichni tleskali…“ Ten široký úsměv i to jak nesl cenu, předváděl Karel pak léta a nepřestal mi vytýkat, že jsem na ceny nemohla přijít, protože takový úsměv už nikdy neuvidím.

Zmizelé noty
Jeden čas jsem se učila hrát na lesní roh a na lesnici – na tu jsem krátce hrála i v souboru žáků v Základní umělecké škole Lounských, kde nás vedl pan učitel Duda... Jeden čas jsme s Karlem sháněli noty – po antikvariátech. Zabrousili jsme do jednoho naproti smíchovského nádraží. Přehrabuji se v notách a ejhle – držím v ruce dvojlist nadepsaný Trubte nám horny…To by mohlo být zajímavé, asi nějaká píseň. Noty odkládám na prázdný stolek.
Po chvíli noty nejsou. Kde jen mohou být? Mohli jsme se uhledat, noty nikde…Kam uletěly? Do kterého lesa? Poznali jsme, že věci se mohou propadnout tak jako lidé, že možná existují vedle nás a my je nevidíme…

Co mi vyprávěl malíř Vojta Kolařík
„Kniha, kterou jsme s Karlem dělali se původně jmenovala Česká abeceda. Jenomže Karel v ní měl básně na přehlasovaná písmenka, na přehlasované a, o, u… A tak mně napadl název Moje abeceda. Kniha je to krásná a prodala se. A dělali jsme spolu i další knížky s mými ilustracemi. Na vlastní náklady jsem vydal deset dílů mého celoživotního výtvarného díla, Karel to doprovodil básničkami. Po celou tu dobu, kdy jsme chodili spolu na pivo a rozvíjeli „vznešené myšlenky“, nás fotil „dvorní“ fotograf Josef Louda. Užívali jsme mnohé chvíle společného života. Tak třeba nad mým obrazem nazvanými Timur a jeho parta. Karel se na něj zadíval: „Co kdyby se to jmenovalo Timur a jeho Marta?“ V tomto obraze sedí Marta jako akt. Karel byl prostě Superkarel.“

Sprosťárny
Ještě než se slavilo 700 let města Kostelce nad Orlicí, chtěl Karel napsat o milovaném městě knihu a zažádal město o dotaci. Sešla se rada. Už to bylo „na spadnutí“, když jeden člen rady vytáhl z aktovky básničku a začal číst. Netuším co to bylo za báseň, sprostá poezie neexistuje – když je to poezie - ale další člen rady vykřikl: „Takové sprosťárny nebudeme podporovat!“

Albertov
„Tady nás před odletem na předběžném soustředění shromáždili, bydleli jsme tu asi týden… Vybrali mě na zájezd do Londýna, byl jsem nejlepší žák okresu. Babička plakala kam daleko že to jedu. Jedli jsme v Anglii samé vločky. Každý den…poprvé jsem tam měl hranolky a udělal první fotku v životě – koně s vozem v Londýně. Byli jsme také na hoře Snowdown, no není moc vysoká…A babičce jsem přivezl Jar, chlubila se tou novinkou po celém Písku, Jar na nádobí – to nikdo ještě neznal…“

Co mi vyprávěl Ivan Černý
„Byl jsem s Karlem tenkrát na Bajkalu. „Chtěl bych si odvézt odtud na památku aspoň kamínek…“ Karel pak ponořil ruku do jezera, rychle ji v křeči vytáhl – bolest mu zkroutila prsty – tak ledová to byla voda…Byli jsme spolu také v Moskvě a slyšeli na vlastní uši AlluPugačevu. „S tou si musím zatancovat…“ Karel – o hlavu menší než zpěvačka – tancoval a já se díval. Byli jsme spolu v Leningradě. Tam nebyly vůbec hospody. Jednou takhle jdeme
a vidíme dlouho frontu. Nevěděli jsme na co se tu čeká, nikde žádná cedule. Je to snad obchod? Ne byl to bar. Tak jsme se zařadili. Interiér to byla paráda, tady na nás dýchla historie, ten sál, strop, obrazy, no jako za cara…no opili jsme se. A pointa? Zavřeli nám všechny mosty a museli jsme si vzít taxíka“

Sen z října 2024
Maminka vypráví: „Před třemi dny se mi zdálo o Kájovi. Řekl: „Mluvil jsem s Evou, mám se dobře, je to tu zajímavý…“

Co čumíš?
„Pach křídy, cviček, skříněk, celý Sokol, kam mně přihlásila babička, jsem nenáviděl…“, svěřil se mi Karel. Tělocvik mu nešel, vrcholem zdatnosti byl svis vznesmo na kruzích – a stejně babička vždy chodila do školy žehlit vysvědčení, aby ho nekazila jediná dvojka. „Snad to bylo
i tím, že táta nebyl dost často doma, jak vyžadovalo povolání vojáka, nenaučil mě lyžovat, plavat, ani bruslit…“ Přesto se Karel na brusle několikrát postavil: „Bylo mi asi tak deset, líbila se mi na ledě jedna holka a tak jsem proti ní bruslil, no spíš se plácal, ale ona mi řekla: Co čumíš?“ Na to Co čumíš se nedá zapomenout.

Chemické básně a bouchací kuličky
Ukazoval mi „chemické básně“. Rukou psané na papíře – té ruce bylo tak patnáct sedmnáct let. „Já nejdříve zkoušel psát chemické básně a s kamarádem jsme v Písku dělali pokusy, tak třeba bouchací kuličky, ty jsme rozhodili po bytě kamaráda, bouchlo to – a kamarádova babička, která byla hluchá se otočila! To byl největší úspěch…“

Dědeček
„Je krásné být dědečkem… svolal jsem vnuky, kteří se ještě nikdy s tím nejmenším vnukem neviděli, přivezli tedy i toho nejmladšího, s ním se ale nikdo nebavil, jen jeden z vnuků mu „poslal“ po koberci pomeranč a on mu ho vrátil, tak si ho kutáleli, bylo to tak dojemné…“

ZAVÍRACÍ HODINA – DRUHÁ ČÁST

Kája - Kostelec 2012

(Karlu Sýsovi)

Co dál
Lípy odkvetly
za chvíli uslyšíš odcházení květin
zašustí modrá fialová oranž
po ní list
a po něm sněhová vločka
co dál po ní
možná já možná ty
co dál když se zatáhne
sáhne po tobě zánět
my přece zaníceně psali
není snad poezie horečkou
paní doktorko je tohle vůbec k žití
tohle jsme slýchali jen z pláten kin
venku padal déšť
schovávali jsme se do dlaní usínání
do oříšků
co když tam najdu své červené šaty
a lípy pokvetou a květy vypučí
list vzkřikne zelení
řeka zašumí tam
kde ses naučil plavat
skoro na mělčině Orlice
a řeka zašumí u růžové zahrádky v parku
u kamen zelených
kde jsi mi ukázal: tady jsem se naučil chodit
a báseň půjde na léčení
včera se složila
a rytmus dvousrdcový jí nikdo neodpáře
každý zůstane sám
půlka mé hlavy odletí
a nebude to k žití
nebude kam

Den bez tebe
Co si počít…
(svítání – první písmeno
noc – nechci ji dočíst)

Smír
Zem se smířila s travou cest
cesty se šlépějemi
šlépěje se zánikem
zánik – s čím?

Překlep
Co když je život překlep
na stránce zániku?

Čekám
Až zápalka tvé esemesky
rozsvítí
noc mého poledne

Pramen něhy
Zurčí v dlani
a podemílá nás – břehy…

Mám tě rád
Kdo nás vyslal na oběžnou dráhu
tří slov?

Teď jsme
Nejčistší nejněžnější
svět u nohou
všechno co není na skladě
(tak blízko záhadě)

Nepopsané notýsky
v knihách otisky
v trávě šlépěje
v srdci závěje

Schoulíme se do klubíček
tatínků maminek
do babiček
nikoho nevynecháme

nikdo nevynechá nás

Rozplynout se
Nahoru dolů stranou
zapadnout do lokálu
vylézt na stoly
když stáří dělá šťáru
Padat jak listí
do Orlice Tibery Temže
básní se unášet
tam kde se nelže

Bohu
Pokud jsi zasáhni
pokud jsi byl
řekni kde ležíš
pokud budeš
spěchej!

Mí příbuzní
Odjeli…
(na letní plynový tábor)

Mise
Být pro tebe záchrannou misí
v ostrovních vodách nemoci
(bílé krvinky tam krouží
- žraloci)

xxx
Kde jsou ti házenkáři nápadů
s notýsky na Lipové stráni
u splavu
na náměstí
na Skále
ve které asi píší
zahradě?

Cítím se
Jako strom bez kůry
židle bez hosta
sklenice bez rtů
svět bez tebe
nápad bez přihrávače

Chůze
Jdu rychle
ale nikdo nevidí:
ta se plouží
vyschlá po tobě
zatímco ty se choulíš v dálce
jak známka na obálce dopisu
který nedojde
ale já ho čtu
každou noc každé ráno čekám
na mořského koníka
tvé esemesky

Slzy
Řinou se po tvářích
volným veršem
bez rešerše

Odpočívadlo u Doudleb
Zarostlé pěšiny
uzamčené vteřiny
u jejich stolů jsme sedávali
ruku v ruce
muku v muce
psali

A jsme tu dál
na pěšinách za těmi stoly
pro druhé k sesbírání
útržky metafory

Památka
Tvé vlásky v obálce
nadepsané Kája
svět
který se mnou uléhá
i vstává

Svět kaštanový
dneska šedivý
adresa
co se závidí

popisné číslo - to se vlní
pod hřebenem luny
s patkou hozenou přes čelo

světem
jenž zářil
než se setmělo

Nádraží Praha– střed
Ty cesty byly naše
oleje pastely i kvaše
teď si je tudy nesou jiní
ráno slunce
v poledne louky
večer
rámované stíny

Hudba
Jsme předtištěné noty
v partech života
anebo ticho pomlk?

Vypadli jsme na zem
z kvarteta nebo symfonie
opery nebo písně?

Je nás čas dozníváním
nebo
plným zněním?

Jízdou bez stanic
zastávkou
na znamení?

Naděje
Báseň psaná z tísně
rašící písně

Podvečer
Dny noci v holobytu samoty…
(a přece míhá se tu světlo
- tvoje šlápoty)

Fixka
Ještě si voláme
píšeme
slibujeme
Ale už nás přejíždí černý popisovač
(máme to černé na bílém
a přece naděje se nepustíme
tak jako nepustí se vlání
košile…)

Chodba
Nic než pár cihel
metry omítky
ale jdeš tudy ty
jen ty…
(ve stínu múzy
na transfůzi)

xxx
Vidět se
aby nikdo neviděl
slyšet se
aby nikdo neslyšel
psát aby nečetl
co potom zbyde pro oko
ucho
píchlou duši?

Tak blízko sebe
Tak blízko sebe přesto v dálce
jak známky na obálce
dopisu
dva tahy
tajemného podpisu

Po schodech
Po schodech stesku
stoupali jsme nahoru
teď po nich jdeme dolů
Co bylo nahoře?
rozestavěné vyhlídky
A dole?
padající omítky

Lavičky v parku
Začínáme na nich
končíme
Vítáme svět
pak se loučíme

Třetí den
Prázdné kalhoty ve skříni
nikdo je neoblékne
boty
nikdo je nenazuje
ulice
ty jí neběžíš
cesty
nepůjdeme jimi
uschlé cíle
zbytečný mobil na srdci
zase nic nepřijde
jenom zlá pošta
prvního srpna…

Na chatě když pršelo
„Kdybych se stále dívat na tu
zablácenou cestičku
asi bych se zbláznil…“
řekl jsi…
A na jakou se dnes díváš
cestičku
rozsvícenou
zaprášenou
poházenou metaforami a notýsky
jde po ní Rossini Verdi
spěcháš na hodinu klavíru
ode mě ke mně
ke spánku k bdění
k tomu co zůstalo
co není?

Čekání
Tvá dlaň se na mne snese
zašustí něhou
na zimu neodletí…

Pokoj č.4
Takové ticho…
(jen pramínek infuze
tu odkapává)
A to jsme u studánky
stříkali včera
po sobě štěstí
A to nás dnes
sprchuje
neštěstí

Parte se tiskne
Ale my jsme se ale tiskli
k sobě
jméno nejméno
titul netitul
samo pokoření abecedy
rámeček v rámečku

Třinácté ráno
Umýt se obléknout obout
ráno
zas mně chceš vláčet
lisovat na prach v ulicích
že se mi stýská
v modrém tričku
nevypratelném
od tvého dechu
od tvého posledního pohledu
přivráceného ke mně odvráceného ode mně
ráno
že tady čekám na tvé: budíček!
A mobil mlčí
černý brouk

Pod čarou
Co jsou slova?
Čáry zakulacené
vyhrocené
do písmen

Co jsme my?
Písmena
pod čarou

Automat z vinohradského kostela
Za 10 korun - vzplane jedna svíčka
Za 20 korun – dvě
Za 50 – pět
všechny
na patnáct minut
dokud nezavřou…

Ohniště u Hlásky
Podívej – ještě doutná
všichni a všechno odjelo
ale kdo do nás
sypal a sype
a bez přestání
tak nezištně
tak něžně
světlo?

Malíček
Za co se dnes zaklesne
když ne za tebe
komu zamává
když ne tobě
pro koho se zlomí
na útěku k tramvaji
jakou před oči přihrne báseň
a ty řekneš
no tuhle ti závidím
a že to nenapadlo mně
za co se malíček dnes zaklesne
a kterou přejede tvář
Kájo ty máš strniště
tam naposledy
napořád
ve čtvrtém patře v pokoji číslo čtyři

Co s těmi hodinami 13. 8. 2024
Něco prospíš
něco probloumáš
mezi křížalami rozpálených ulic
nějaký čas vezmou slzy
zamykání a odmykání dveří
tahle báseň
sprcha
fráze
dobrý den
děkuju
potřebuju dobít mobil
to je život
a pak se ke mně pohrne tvůj hlas
mořská vlna
s odlivem přílivem
mám tě rád

Kolik to stojí
Docela nic
docela všechno
prostě
vzít se za ruku
poslat si esemesku Pusu nedělní
zbláznit se
poskočit na zastávce
když mně vidíš přicházet
když tebe vidím přicházet

Oběd na břehu hořkém
„S tebou necítím hořkou chuť
s tebou mi tady najednou
chutná…“
(pak jsem tě uviděla
schouleného
v košilce
na hořkém břehu
a odcestovalo
poslední
musím se uzdravit…)

Prázdnota
Vůbec nic
ticho
a v něm zaťukání: „Vstupte!“
(do krámu
kde zas musím
všechno
skoupit)

Kája 7.6.2024

Příroda
Stéká po mně déšť
tvůj
nastavuji tvář větru
tvému
suší mne slunce
tvoje
peru se se splavem
řeka to jsi ty
za krk padají lipové květy
tvé světy

Jen čtvrt hodinky
Čas vyšívaných polštářků
krátce po poledni
tu zůstal
usněme tedy ještě spolu na chviličku
v pozemském tričku!

Pro štěstí
A jak dlouho vy
peněženky
s rybími šupinami
ohlížíte se
za námi?

xxx
To každý den se leskl
jak Intermezzo
jako árie
jako vysoké cé…

Čtyři otazníky
Kde je ta ruka?
hladila
kde je pohled?
sjížděl po mně
kde jsou blesky?
smír je češe
ve kterém lese
ztratili jsme se?

Sliby28.7.2024
Budeme psát
mnohem lepší knihy než dosud
půjdeme Verdimu naproti
jako na pouti
poslední LUK je rozprodaný
bude dotisk
neboj se
neboj se ničeho
pan doktor tady právě říká je to lepší
všechno jsem vyjednala
mám lístky do Kostelce
jedeme na podzim
tady o tobě ví celé patro
že jsi básník
zas řekneš do telefonu
já tu nejsem
já pracuju…

Proč je tak žhavé léto
Když ho už nemůžeme milovat
spolu
když tropy v ulici jiným topí
brodím se sněhem
nerozbředlého stesku
s modlitbou
ať je noc
opera
ať otáčí mne spánek
jako gramodesku

Soupis majetku
Všechna kdy kde za jak dlouho
to přece stihneš dřív
tak u sochy
jé to je krásné znovu hrej
hezčí než Benátky
lepší než ovocné knedlíky a mír
lepší než moje nejlepší báseň Úterý
operní kvinty tercie
don José Almaviva
Vašek Bartolo
klávesy na rozhledně něhy
ó saltemio
milostné tremolo
nádraží všude na světě i v Potštejně
pod stříškou dlaní
kino
jeden neznámý promítač
chodící nespící
jedno a poslední z očí do očí mám tě rád
28. červen 2024 v 10.00
a chodba celá bílá
víc a víc bílá o mé
doktore
nabízím…

Trvalý příkaz
Kdo za nás
bez nás
zadal trvalý příkaz
Žít?

Čistota
Ráno tu vysávají ulici
a pravidelně
celé město
a ze mě nevysají
vlas uschlý lístek lípy
plátek sim karty naklepaný číslem
722472920
8 písmen jména
čvrteční
zprávu
jsem memocnv…
a potom ještě jednu bez textu
prázdno
na dno
které se ale ještě zalesklo
pomačkaný roh
tebe notýsku
válku jara
něžnou s něžnými
sněžnou se sněžnými
ráno tu vysávají ulici
a ty jdeš
plná těchhle věcí
které nemají kam
přestoupit

Poslední rande
Blejsknout se
ještě jednou
naposledy
jak děti vyskočit na lavice…
(a zatím – blížíme se k Ní
k té nejšílenější
k té žravé
nepředvídatelně zmalované
která uklidí i nás
nesmělé
bez věcí bez kont
kvádra
bez kytice)

Moře
Má život hladinu
smrt hlubinu
anebo naopak?

Čas
Utíkej už to jede
počkej tam
u zadního vozu
a tohle bys mohla ještě dnes
a ještě večer…
(a najednou je tolik času
stojím
na místě
dostihne mne
všechno)

Jednou
Až za nás
zaskočí jen tisk
písmenka činů
činy písmenek
vykřičník miluji tě
dvojtečky selhání
a básně nehlásné
hlásné
sbírky
ty u studánky předeprané
a prané suchem
bez předpírky
stanem se dotiskem
druhého vydání?

Kudy a kam?
Přede mnou
za mnou zeď
všech našich
naposled

A nejhorší je že se to brzo dozvíme
Co je blíž
vedle stranou
dole
nebo dál?
Napořád hořící sny
nebo jen popelník
který se vysypal?

Být trochu blázen
Nosit mi básně
(ty nad kolena
ty až na zem…)

Musím jít
Od někam do někam
od proč k proč
od kdyby ke kdyby
od nikoho k ničemu
od Věříše K Nevěříši
od tebe k tobě

Dlaně
Polštářky našich dlaní
chráněný majetek
občas román
občas dovětek

Dech 29.7. 2024
O tvůj dech prosit
jak nenapsaná kniha o stránku
jako flok o podrážku
na božím verpánku

Do vlastních rukou
Odešle nás život
jako spěšnou zásilku
obyčejně?
do vlastních rukou?

Čníš
Jako kámen z moře
ukazovátko v tóře
ve snech ostrovy
v české řeči přísloví

Kája, Hláska, léto 2023

Naděje
Počíná sluncem
slyší smích
končí
v závějích…

Stesk
Neskočí do spamu…
(vždy doručen do vlastních rukou)

Dva otazníky
Jsme struna nebo klávesa?
Jde na nás zánik
přímo
nebo od lesa?

Mare
A u kterého moře jsi teď ty…
Mare Kolébáto
Mare Běháto
Mare Lukáto
Mare Sole
Mare Triste
Mare Amore
Mare Bare…

Pozměněno navždy
Ta naše básnička
strašná že není od studánky
ani od Orlice
ani od písku
řeky…
(pramenila v notýsku)

Tropický den
Pod modrým nebem
bez tebe pádlovat
pádlovat
pádlovat…
(jsem jeho hořeplavec)

Polibky
Krátké dlouhé
nastavované stehované záplatované
ty nad červenými šaty
ty nad modrou košilí
kdepak je oblékáš
ve které zahradní restauraci
Ach počkej
netancuj
ještě ten knoflíček
u krku…

Tři modré propisky
Spí vedle sebe
tak blízko klávesnice myši…
(už nám nic nenapíší)

Malíčky
Že se do sebe nezaklesnou?
dolů se vznesou?
nahoru klesnou?

Ze života
„Tatínek umřel nad krupičnou kaší
upadl pod stůl ve Štětíně
říkal mi Carlitto
Carlitto sem Carlitto tam
prý jedl na vojně vrány
okouněl u hrnců
a jednou rozkrájel u oběda maso
na talíři
a mňoukal…“

Co zbylo
Ulice plná lidí
jeden druhý třetí
a ty a ty a ty
(na prahu
Patetická
prázdnoty)

To nic to jen tak
To jen osud všechno utne
(z nás dvou
zbyde
přídeští trpné)

Na nemocniční postel padá květ
Lipový
pondělní
a tak prostý
(poslední z pozemské
první z nebeské
krosny)

Pondělí
Běžet zakopnout vstát
poskočit – zázrak…
(leží tu s tebou
naznak)

Kája, Hláska 2023

Co je to slza
Možná jen depeše…
(hoře drtíme
v hrsti
štěstí zpívá
na střeše)

Jaro U Klokoně
To víš že sem zas
přijdou rozhalenky jako okenice
sandály plánů na deštivý zip
rozbásněné aktovky
ruce zabořené do něhy
nad pivním mlíkem
mezi ukazováčkem a palcem
kastaněty: mám to!
nápady
a kdo je najde kdo je posbírá
u našeho stolu
(sehnoutse
ještě
pro tu metaforu…)

Deka
Antistatické štěstí noci
je ještě v akci?

Pouhý list
Už jsem popsaná stránka v bloku
pouhý list…
(popsaný tvým
musím se uzdravit
vždyť se to léči
nedělej nám to těžší)
a čekám na trhnutí: budíček!
(svět se nezmění
naši oponu roztáhne opera:
„Ach zahraj ještě jednou ty tercie!
všem notám Popelky
zakroutíme krkem
a AlmavivaFigaro ani Caruso
neodfrčí na Hrůzo!“)

Slepá ulice
Obléci den (nějak)
jít v něm (někam)
uslyšet
Každý mi tě lásko závidí
a že zalúbení
jsou chránění…
(a láska – vidí nás už tady
nebo ještě nevidí
sedne si do měkkého v prstech
sídlí
na jinších postech?)

Trvalý příkaz
Kdo za nás bez nás
zadal trvalý příkaz
Žít?

Koho zajímáme
Když tak jdeme do dveří
když je klíč už v zámku
když na poslední dopis lepím první známku
když mne razítkuje stesk
a dopis se pak noří do schránky
tvého: „Já vím…“
(dvě slova spoutaná něžným řetězem
na rohu zrezivělé munice
mezi ulicí Máchovou a Jana Masaryka
polyká modř…)

Batoh
Nesu si dneska v přední kapse
fotku tvého tatínka
ve vojenském
a zářící maminky…
(jak listí šustí
svatba
vzpomínky)

Obraz
Kdo na nás napnul plátno
kdo změřil rám
zatloukl skobu
postavil zdi
přivedl oči
a pověsil nás
na slzu?

Ve čtyři ráno
Noc povolila pěst
rozevírají se nůžky světa:
Vstávej!
(kéž bych v nich dnes spatřila
dědečkův nehet
babiččinu bavlnku
tvůj vlas…)

Zkouška
Někdy v noci si zkouším smích
je mi to velký
ale úzkost si zapnu
(až ke krku…)

Sebrat se
Jako prach z koberce?
(ten na zemi?
z nadzemí?
z podzemí?
jako ovečka
z luk které zmizely?)

Popisek
Už jsem jen exponát
Civíte na mě ve sběratelském kabinetu poezie:
„Hele mami tati
dvě rozložená křídla
rým
to je něco
co se shoduje?“
Ležím pod vitrínou
Možná jdeš kolem mě i ty
který jsi byl vždycky „Z louky…“
Pověz - je věčná?
Slovo umřít má pět písmen
Kdo stloukl úl?

Snídaně
Instantní chrpy
zalité steskem
na talířích
to jako že dneska
nepůjdeme
neuslyšíme
nenapíšeme
neobejmeme
to jako že se kolem
šustne
Nic
déšť v baloňáku
možná hvězda…

Za dvě minuty půl druhé
Vláčím se Prahou
s kufrem tvých knih
sama kufr
přeškrtaná stránka
Jindřišská věž se nehne
listuje deštěm
doprava stojí
Ale já musím domů
Mám na to dvě minuty
tvůj dech ještě není v nenapsaných knihách
ani jednou nohou
ani jedním vzdechem
ještě to nevzdal…
(slyším
jak startuje
tak namáhavě
něžně
a řvu:
„Jeď
jeď
jeď
máme zelenou!!!“)

Z vyšší moci
Lešení dolů!
židle do štosu!
Beethoven na lopatce!
a včerejší plakát?
(kdypak stesk
vrátí
i nám
vcucné?)

Vrata
Ta kopni do těch vrat
uvidíš naše ach
místnosti
domu
pavoučka
v rohu
ty jó okna na kliku
kterou jsi neměl
ty ani já
pecen na stole
drobky pod stolem
vzkaz dopřej mi prosím klidu
není mi dnes dobře
(těžítko našlo smysl života)
tak kopejdál od dubna k červenci
a naopak
je po vysvědčení
ale
sny uvnitř předvedou na kruzích
svis vznesmo
vyženou zmiji
na kterou nemá nikdo heslo

Režim spánku
Na kterém polštáři spíš ty
spíchnutém z hvězd
nebo z mraků
anebo na mých předloktích
(smáli jsme se: „Kakaová s bílou – páni Benetton!)
anebo za záclonkou…
anebo na štacích
kam sny
jedou - kočovné vozy…
(zastaví
na mávnutí slzy)

Tvář
Ta tvář se rozpadla…
(bože slož z ní aspoň puzzle!
Kulisy naskočí:
Braník
Vinohrady
Nusle…)

Zákon
Láska nás nenaplní po okraj
přeteče…
(poezie nevstoupí
do jiných vod)

Možnosti
Třeba den zlomím
oplatku
nebo on mne
(na krátkou památku)

Třeba nás rozpárá stesk
radost sešije
jsem nit
ty
hvězdná pěst

Třeba budeme místo v čekárnách
nemocničních doupat
v zeleném údolí
svobodně se houpat

Třeba verš
zbyde
po mně
(vteřina v tichém domě)

V desítce na jaře
Tenhle vůz dál veze naše otisky…
(a rozepsané notýsky
a hlasy
když u okénka hrávali jsme Unášenou
a na Nezvaly
na Halasy…)

Výpomoc
Kam touha nedosáhne
láska jí přistaví schůdky
(kdo je podtrhne
kdo se odváží?)

Zrušené číslo
Stýská se
po mávnutí
ruce na stole
hlase
chůzi
úsměvu
po Intermezzu
- naší opeře…
(tak už to zvedni!
Deváté pondělí
od chvíle
jež poslala tě
za dveře…)

Jedenáct otazníků
Zůstaneme tu jak popisky
věčné nebo reklamní propisky?
padneme si do náruče se všemi?
na půdách?
v přízemí?
usedneme po pravici po levici
hvězdného větru?
košile bez rukou?
ramena bez svetru?
zašustím jako staniol?
proderu se světlem tmou?
budou tam řeky lesy těla z mlhovin?
neztratíš lásko
na nás PIN?