literární časopis založený v roce 1964

Eva Frantinová

Prstem po mapě těla
(1999)

JMÉNA

Chtěla bych se jmenovat Mrdíková, Válená, Klára Toris, Kozatá, de Chcaneck, Vojtěška (a být z vesnice!), Vojtěška příjmením Lehlá, když už je po milostném krupobití a bytem roste heřmánkové krajkoví, Adéla Roznožsobě, Honěná, která kamarádí se Šustou, Julča Hýnová, co je z toho hin, Pičmanová s křestním jménem Dája, s jménem nádherně houpavým, Spermatá když mi píšeš a vymýšlíš poháněč semene na tři do křížovky, Vyhrnutá, za svobodna Muchlážová, Šmejkavá, když si teprv začínáme od malíčků rukou a hledáš tahle jména v seznamu a voláš jménem Ústavu pro jazyk český pana Píče a pana Čumrdu, a ptáš se pana Píče, jak se mu žije s tímhle jménem, čekáš způsoby hraběte, co sbírá originály a on je to ubožák, co chodí po automatech na stou kopii polívky, v níž plave jedna nudle znak, a hledáš pana Šoustala, doktora, který má už pět let podanou žádost o změnu jména, a slídíš, kde by byli vrazi téhle krásy, té hřívy, od jisté doby čeština žije s náhradou nejdůležitějšího kloubu a krmíme ji umělým medem jmen Stehno a Otvorová a Milostný, medem, pro který pan P… nemůže a ne a ne se oženit, protože jenom oznámení stálo by ho bokem životní úspory, a na pohřeb by nikdo nešel, a příbuzní ho ocejchují jako černou ovci, když jedí halušky s brynzou a vyškvařené sádlo jim teče při tom po bradě, protože P… se může kamarádit jedině tak se Strčhotamem a Pyskatou Růženou…

ORGASMUS

Dnes svoji špičku přirazil jsi do sjezdového vázání kundy a já už tajím dech nad bílem mantinelů zdí, které roztávají až vytopíme sousedy, ty z těch, kteří by tě mohli zabít, jak píšeš ještě omrzlými prsty o orgasmu, ty z těch, které taháš ve svých snech po chrámech, kde se pokládají na oltáře a tvůj orgasmus ještě rozbíjí jim hlavy, ale to v dobrém, jako je dobré slovo čpět máchané v octě geniality české řeči, jako je dobrá přirozenost pnutí - podívej fazole bradavky už šplhá, jako se po hodině stává ze mne glazé rukavička a ty glazuješ klín, onu Vinohradskou vrchovinu, a moje hekání, to je vytřásání této stránky věta po větě, a napadá mne, že nejhorší celibát by byl, kdyby zemřely všechny lesy, že to bys psala po zdech, sloupech, silnicích, a brzdy, ty by měly časy, vždyť nelze zabít zajíce stejně tak jako křídový kosočtverec, mou červenou rohož s černým lemováním, co dme se víc a víc podkuřována slastí, když okolky si sedly na zadek jak hřiby pokosené šmahem, když toužím udělat ze sebe taky jednou opilou a snění dojit do střevíčku Popelek, kterým se stýská po ořechu, když toužím upustit do střevíčku zlatavý proud, to díky tobě, který si mne celou přejíždíš, ale co nenapsat - chlemtáš mne drsným jazykem jak nejslanější moře pláž, když rozkoši už říká vášeň přepínám a my se neznáme, jak s námi třesou, ach, třesou jako by nás přepadly v parku a my jim dáme raděj životy než prachy, jako by do nohou mi vjelo trojspřeží a chce se mi hlesnout trojspřeží údů, protože úd je pec, která se čte obráceně, nádiva mezi nohama, lijec semene s venkovským obličejem bulíka, který se mění na kapsáře mezi pysky, mezi konzolemi, z nichž tečou záclony, a jenom píča umí obrečet situaci, když kapsáře chytnou slinami těžkými jak z řepného cukru, když jsme jako dvě hustilky nad sebou a praská kolo prostěradla, jako by brzdilo na horkém asfaltu, jsme jak dvě košťata, co marně vymetají z koutu času prach, prach, díky kterému miluji okamžik spouštění a lituji běžící pás, který skončil pod sněhem, a ono to už na mne ťuká, už to přichází, obleva červené se chvěje na kozách a jejich hnědých rozích, obleva, kterou smyje terpentýn všednosti, teď ale ještě vraž do mne do zásoby a mysli na nás, jak tady hlavou dolů obíháme svět až mrazí za nehty, až bojím se, že jako nehlídaný asfalt rozleju se až na Malou Stranu, když tělem biju o vrchol a on s rachotem padá - bože ze skla…

SPROSTÁ SLOVA

Z kundy je ruleta, když tvůj jazyk ji roztáčí a sází na třináctku, z kundy za chvíli vyběhne motouz z kapek, když za něj zatahám jak za hrst korálků - jak za skleněnou nádivku krků žen, když přejíždím se jezdcem koženého řemínku na zápěstí a představuji si: teď mlaskáme na sobě jako dvě kotlety házené vztekle na váhu a hladoví nám závidí, a poštěváček, ten je dosud skryt pod vlhkou rádiovkou kůže a my ji pověsíme a my ho učešeme, jako mne česali a stříhali v Krhanicích a já se cukala, jako by nikdo neřekl, že už s tím musím přestat - cukám se a ručkuju zpátky do dítěte -, sprostá slova mi přitom odlétávají od úst pod majzlíkem tvých přirážení a jsou to umělci, kterým je třeba se klanět, nepochopení, bez nichž ti nevypadne ani vlas, nevezmeš pero do ruky, dech nenaskočí do těla, umělci, proti kterým táhnou klíny, údy, spojení a styky, tábor, pro který doktor zamkne se a řekne mrdat, až když zmizí na vlak pacientka Julča Honíková a po svatbě Hýnová s vítězným recepisem v záňadří, když jedu sto padesát kilometrů za Prahu přejet prsty a také prsy prosluněný a poražený strom, kde jsem v roce 1963 vyrývala ženské znamení do kůry a roztáhla nohy sestřenice ve vysoké trávě. Byla jsem čtenářkou Malého lorda a najednou se přede mnou zpod puntíkované sukně vynořilo krásné Až, dvě obří nohy písmen zabořené do horské trávy, kam nadmořská výška převrhla jezero semene a tak tu vznikla první rašeliniště, kde běžím z kopce a pod šmirglem mikiny ucítím prvně zobáčky, jež večer ošetřuji olejíčkem před střepem osleplého zrcátka, když přistanu na štěrku u hutí a do čela mi narazí sklo tyčí, má první fialová mořská vlna, zatímco ty maturuješ a rodina ti přiřkne jistou úřednickou dráhu, zatímco mne zvedají ze štěrku - zvedají tvoji budoucí milenku - a já vdechuji ještě čisté lesy, a poprvé mne zaplavuje stesk nad deštníkem, který na půdě rezavými klouby vzepjal poslední dědečkovo rande. A potom s ještě nestráveným steskem nasedám někde u lékárny prvně na kolo a sedlo pootevře můj vlčí mák, mák, který vypadá jak hltavé oko, které tuší a prorokuje, že se budu jednou plazit po milenci a že zůstanu číslo, žíznivá čára odnikud nikam, č. p. 83 našeho domu, který jste mi prodali, ale ono žije, tak jako žijí slzy, které se valí tváří po kamenech, mezi kterými polibky vybíráš sklíčka a marně hledáš pstruha v této řece, a pstruh se přece přestěhoval navždy do úst a slovo mrdat, to je on, to je zas on, když odstrčím tě od postele, jako se odstrkuje od břehů vor, když chceme na vteřinu zdržet věčnost…

ANI ŠPIČKA MALÍČKU

Ten tvůj je na mém stehně veliký a tvrdý, je z rodu hornin ve vitrínách Národního muzea, budí mé bradavky, převaluje je z boku na bok, až rozmazleně vstanou a jdou vařit samy sebe v tlakových hrncích stisků, tvůj krásně si mne dobírá a podbírá, já kroužkuji ho ústy, já už v předsíni stávám se zvědavou kapsářkou, kterou slast dopadne, až vezmeš nohy na ramena a rádio nám přeje dobrou noc a na koberec se sypou dukáty ó, to jediné, co zbývá neúspěšným v loterii milion, tak přiskoč ke mě rychle jako se zašupuje šuplík po uzávěrce a kalendář je zpocený, že všechno dotáhl až sem, za chvíli totiž budeme hrát na harmonium z rybích kostí a vytahovat z lahví pestré rejstříky zátek, zatím se ale tady do mne zašupuješ a sem a tam, jako když nevěříme a jdeme pro jistotu a klid v duši kontrolovat zámky, zatím mne mokříš na břiše a během toho zase tvrdneš jak kabel s kabelem jediné žíly, a já se tě pevně držím, ty moje mávátko a kružítko, slast na nás brzo hodí mraveniště a popřeje nám: užijte si, a já se kroutím nad tebou jak svitek papíru, jejž zapálili a ještě je čas něco přečíst, něco se ještě může zachránit nebo zabít, tak čurákem štupuješ mé paty, ale i nosní dírky, dokud dech nepřeloží stéblo vzdechu ještě, dokud si nenastavíme broušené zrcadlo, které zadýchají pohyby, které vždy před zrcadlem přecházejí v běh, a ty mi řekneš, ať vyslovím naše dělání, ať nešetřím a vyslovuji slova, jako se nešetří nedostatkovou solí, a přejíždíš má plná ústa, dokud se ze mne nevymaníš tvrdý jak na samém počátku, a já zrcadlo přejedu jelenicí koz, aby ses skvěl a přestal věřit ve svou ošklivost, aby ses viděl nahý jenom v saku, které sis nestihl ani odložit, jak na nás skočila šelma hladu, jak mne vzrušilo vše napůl a nedovřené, když odhrnuješ slupku kalhotek s přáním, ať na tohle si vzpomenu, když kravatu mi jako pásek dáváš ve snu mezi nohy a ona hraje Largo pro violu, když jsem nespravitelným kohoutkem, z kterého kape moč a tys rád, že strachu zbavená, strachu ze sebe a slané fontány, pro kterou neseš nové prostěradlo, rád, že se toto stává jenom s tebou, a já od rána myslím na mrdání, cítím tvé pohlaví na tváří jak metlu plnou tíže, a ono zatím metá kotrmelce onanie nad umyvadlem, a pode mnou se zatím, jak vstávám od psacího stroje, zablyští razítko slin a zeď je zábal naběhlým kozám, o kterých musím napsat přímo cecky, když vyšíváš zas píču přes chlupatý rám a tvoje pomocnice - sestry žlázy - bavlnky odvíjejí jako příští panorama na zem, když honím se tu jednu nohu na stole a tedy vysoko a mé pohlaví plivne na číselník telefonu, na číslo, kterým skutečně začíná tvůj telefon, a venku za okny stejně tak kape z přezrálých černých bezinek, jak už od rána 26. 11. prší, jak vzpomínky nás přibíjejí - stříbrné plíšky - na hvězdné dveře, přestože ze mne nepatří ti ani špička malíčku…

MILUJI

Miluji, když se připravuješ vytlouci odloučením zamlžené okno, když tři měsíce sama strhnu ti opasek a zuby dravce. Když sebou práskem na postel odprásknuti prvním stahem - gumou, která nám škrtí břicha, ale my ji střiháme nůžkami pohybů jak nedočkavci na vernisáži, když jsem potrubní pošta pro vlhkost a jedou mnou balíky, v kterých se převalují sliny, a ty je trháš mezi nohama, protože všechny zásilky jdou pilně a mně se při tom zazdá, že přede mnou pokleká jeptiška šeptající desatero do hlásné trouby zadku, kam strkáš slova o orgasmu, tajemstvím pro tebe jsou slova, když kámen tlačíme až na vrchol kopce, kde třeseme se jako oslíčci, z nichž padá listopad - zlato moče, když hladíš píču jako obraz, který nikdy nezaschne a dýchá zavěšen v rámu úst a je přibíjen na pohlaví, které ho houpe nahoru a dolů, na pohlaví, po kterém otočí se každá, když chodíš v letních oblecích, když tuším kuličky a bouchací, co natahují poštěváčka na cíl, cíl, kterému tleská Rossini a černé punčochy zatím lezou do šuplíků noci se stříbrnými okraji, podívej, je to nejkrásnější nábytek osvícený těly a přece kolem nás jsou jenom holé stěny, komfort zmizel, jako by ke skoku se chystal mezi nás bankrot budoucnosti, představuji si před ním svoji první lásku, v ruce má břitvu, jíž mne holí, vypadá jako konzerva krve obložená zelím a okurkami akné, strom panenských jablíček, do kterého uhodil blesk vzteku a marné ctižádosti, volám mu do Prahy a sahám si přitom pod kalhotky, rozhrnuji silon špičkou malíčku, stejně tak se rozhrnuje a pootevírá opona před vystoupením pro kontrolu, zda sál je naplněn, a z halasu sálu cítím vlny přirážení, jak jazyk zatlouká skobičky slov do sluchátka, sazbu, již tiskl na tvé tělo - tak nějak vznikal román askeze žmoulaný záložkami onanie, tak zveš je oba do své postele, letiště, z kterého se jen tak neodlétá, ale odráží jako za časů Kašpara, kozy se dmou plynem a koš klína zve tebe, co jsi tu i tebe, který vyrážíš právě do práce, pohlavím bouchneš o umyvadlo, nad kterým rozpadla se touha jak uhlík nad pohrabáčem smíchu žen, přistupte blíže vyvolávám a hrad má zavírací den, a milujem se jako o závod mezi dvěma závody - do půli těla nahé vykřičníky, od půli těla oblečená torza svržená slávou do nitra všech rumišť, mezi dvě opruzené půlky života, pro které chtěli jsme být olejíček, na zásnubní stůl prachu, do kterého se jedlík dneška nevrátí a praskne do nicoty, tak ukaž všemu kolem naši vzpouru - to žalud bubeníček bubnuje, jako by věděl, že není nic smutnějšího než poslouchat Z českých prdů a hájů, žestě konečníků se blyští cíděny zlevněním piva i hrachu, a řacha dolehne až za hranice k tvým nohám, už jsi zas v opozici myslíš si, ale ona se mění na ó pozici při mrdání, kdo by tak dneska mohl složit Pro kundičku, ty moje Eliško Elízo, šumavští chlapci umírají na chřipku a za mládence tahá touha jak za zvon kdyby hořelo, tak tedy snad vsadíme mámo na autorskou dvojici Mrd a Prc v čase, kdy lidi neslítnou se už ani na bramborák, atentátní placky, co ty na to rozbuško mezi mými stehny, chtěla bys vidět Eliščiny kosti, nad kterými se věčně perlí tóny tvůrce odstříkávány ze sifonu, chtěla bys vidět onen palec, co odměřuje dávky už když jsme v matčině životě, na který jsi se matně rozpomněla, ale nedokážeš potvrdit slovy příjem oné depeše, jako by bůh nám po porodu montoval do hrtanů slavíka a potom si vzal po celý tvůj život náhradní volno, zatímco přejedeš zrakem při Stabat mater v koncertní síni řádky hlav, zatímco brousek brousí kruhadlo na zelí, aby se za dvacet let mohlo nově zasít, k čemuž se právě rodí miliony pyjů…

SOTVA

Sotva jak žalud přiťukne si s rohem klína plným hojnosti přes pelest, přehoupne se koza rohatá a mečí do tvých dlaní - díží růžových, sotva se spolu stihnem rozválet pod válečkem soboty, vybíháš ze mne jako ze stáje odkud se kouří - to dovnitř drahý řetěz spustila tvá fantazie, sotva tvůj On klekne na koleno žaludu před vyholeným svatostánkem, stává se z tebe zase opilec, který se motá mezi nohama - je k smíchu, jak vede na porážku slušná slova, sotva zas prvně rozsněží se za okny a ty mé nohy zvedáš na ramena, sotva tak učiníš, už bývá rozhodnuto o mých snech, snech, v kterých milujem se obráceně a ze mě jako z okenice rozhlíží se žalud, růžolící pacholátko, které modrá, dokud nezaleze a dokud pysky nebouchnou o rozviklaný parapet někdejšího panenství, sotva zas tlučeš pyjem na obruče, vidím tě mezi prsy - takto se hází vuřt na prskající gril, když hosté odešli, sotva se vyhoním a zuby vytáhnu bradavky z iglú do dvorce, a protože je jaro, čmucháš mi na procházce mezi kotníky jak sprosté zvíře, sotva tě takto stisknu, ty roztáhneš mé nohy, nad hlavami nám běží řež mastných hub, které rvou se o jedinou laň, a je to jako když dolar na stěnu hážeš - koruna stoupá koruně na špičky, osleplá marně čeká Mesiáše, sotva tě beru do úst u broušených váz, které naplním až zítra, teču, už teču a ty to nahlas potvrdíš - klín spolu s tebou chválí gurmánství a prosí o přídavek, sotva ty klínu pěkně naložíš, až zaskočí rozkoší, skáčeš po mně zas ze strany a já si představuji ve tvých zubech podvazky, ach lásku samu, které je třeba jediné se tady bát, sotva se ze mne stává samo přirážení, co pro to dostane i poštěváček, háček, na kterém skoro všechno visí, sotva nám tohle bude někdo nezávidět, jakmile zkusí slovo soulož proti tichu, proti té vždycky přistavené plentě, před kterou stojím v černých brýlích, až zbankrotují všichni krejčí, sotva ti složím hlavu do klína jako se skládá uhlí na zimu duše, je vypleněna jako byt po stěhování, kam už se nevrátíš, sotva si vzpomenu na tvé ano, na ach přitakání, že si vzpomeneš, sedá si na rameno zkázonosný motýl ze sametu, sotva už někdy dosloužíme tuto polní mši hostie pohlaví na jazycích těch, kteří se nikdy nerozběhnou domů, jako by slovo doma bylo tiskárnou nesmrtelnosti, kterou honíme tam i zpátky přes kopíráky kůže, přestože máme k sobě tisíc mil, sotva se někdy ještě takto srazíme namísto obyčejné schůze a budu marně plužit z kopce slasti, co přes nás právě proti zimě přehazuje houni…