na další stranu
 Eva FrantinováZavírací hodina, věnováno Karlu Sýsovi
DOBA SKLONĚNÁ
Žijeme ve skloněné době ABONENTŮM NA LINCE U
Ubav se uhas se
OTÁZKA
Život na paperbacku JEDNOU ZMIZÍM
Tam kde obráceně sněží NEJEN PRO ELIŠKU
Na začátku dva tóny vítání
ÚKOL Č. 1
Vystoupej na střešní terasu dne AŽ JEDNOU
Půjdeme tmou nebo přítmím? OSLOVENÍ NA ŘÁDEKRozečtená samoto instagramu!
MÁ MAPAZtrácím se v knižních rovinkách SNYMáš radši ty v drátěné nebo plátěné vazbě? XXX
Vyjeli jsme všichni z tiskárny před oslepený dav
JSME
Dvě noty v písni Pomlka Z DENÍKU HUDBY
Soumračná obloha ZEĎ
Co za ní
OD A DO ZET
První zvonění AŽ JEDNOU
Budu chodit s papírovou cedulí kolem krku BYLI JSME TU
Nakrátko CIFERNÍK
Proč jdeme pomaleji
VÝLETNÍ
Krabice s prášky… KOSTKY
Při smíchu se tvář rozzáří BEZ TEBE
Měsíc vzpomínky těžit
BÝT
Perem – aby mnou psalo
TRHACÍ KALENDÁŘStát proti němu – čelem! NIKDO NEPŘEČTE
Vzlyky MOST
I když stojí je na procházce s námi DALŠÍ JARO NA STŘELECKÉM OSTROVĚ
Kdy ještě před námi
STŘELECKÝ OSTROV ZNOVU
Řeka poplyne JEDNOHO DNE
Ostrovy země Mámtěrád POHLED DO OČÍ
Vítá se jími loučí
MEDAILON O DVOU PLÁŠTÍCH
Jako bělásci tvé vlásky ZŮSTANOU
Stíny laviček dýchnou v nás BEZ ZÁRUKY
Je snad kvetoucí kaštan PROVOZNÍ DOBA STÁŘÍ?(V záhadném kalendáři)
LÁSKA
Čím jako kopí brousí i tvůj stín ČISTĚ
Možná jsme zahlédli cíp ráje DOMÁCÍ PRÁCE
Když něco odchází
LÁTKA KTEROU NOSÍM
Na líci radostný lesk BLESK
Kde je ta střecha nad námi JE ŠTĚSTÍ DÁT SIHlt svítání – k snídani… NEŽ SE ČAS LESEM MIHNE
Tvé i mé dlaně
BÁSEŇ O ŽIVOTĚ NECHCE SPÁT
Ve čtyři ráno PAŇÁCA
Klávesy ztichly SKLADIŠTĚ
Jsem skladiště CO JE ZA MÝMI OKNY
Samospouštěcí O ŠTĚSTÍ 2024
Maminka OPUŠTĚNÁ ADRESAUchýlil se do básně! ZDI
Kdyby tu nebyly NA NEMOCNIČNÍ OBLOZE
Křídla tvých rukou SUVENÝR
I po nás zbyde magnetka na lednici POHLEDNICE
A nad adresou do Nevímekam Z TRAMVAJE
„ A mami a za Pražským hradem je poušť RÁNO NA HLÁSCE
Rozjitřena bytím ESEMESKA OD SÁZAVY
Ubytovalo mne tu pětihvězdičkové ticho XXX
Před čím se schováváš v krytu PŘEPIS
Po tobě prázdné místo U PŘÍVOZU
Co tě dnes čeká? XXX
Jsme překlep času AŽ SE NEUVIDÍME
Ptákům zarostou zobáčky STANICE TRAMVAJÍ KRYMSKÁ
Já ještě cítím běh MLŽÍTKO
Mám strach: zamlží se dnešek STESK A MIKVE
Vstupuješ do něj NAŠE RUCE
Byly a nebudou KLÍČE V ZÁMKU
Až vypáčí dveře RANNÍ RITUÁL
Nad šálkem kávy Z BÁSNICKÉ KUCHYNĚ
Když přijde báseň PROČ
Zarůstáme do trávy MÍT RÁD
Poprvé JDI OTEVŘÍT!
U dveří každé ráno NÁVES
Sejdeme se PLOTY A SLOVA
Odpustí plotům rez KRABICE OD BOT
A tyhle byly s nástupní KNOT
Večer ho zastřihává NABÍDKA
Když sbohem klepe na rameno Z ALBA
Mému žákovi Z NEMOCNICE„Nebýt tu rozkrádal bych dál šusťáky vteřin…“ POD KAŠTANEM
Popíjeli tu sedávali NIC OD TOHO NEČEKEJ
A přesto čekáš KAPKA TVÉ KRVE NA KAPESNÍKU
Jsem v ní já OKRUŽKA
Možná přejedeme i přestupní stanici SNY
Skasané plachty PRSTÝNEK
Kousek stříbra ZRCADLO
Chodí před něj Zhlížení i Vzhlížení VE TMĚ
Kde má pláč AŽ UMLKNEME
Probudíme se jako řeč KAM DOHLÉDNUVšechny dny štědré… Z ČEKÁRNY
Vyřčené diagnózy MÉ TICHOZaložilo oheň na Ztracence Z LIDLU
Až touhy vyvěsí cedulku: dnes zlevněno DÁVNÁ
Kdy se mír naposledy TRH
Jazýčky vah zpívejte ZÁTIŠÍ S ÚTĚCHOU
Jablka hrozny víno suché květy POČÍTÁNÍ V NEMOCNICÍCH
Tři týdny sčítáš bílé krvinky stropu: TĚŠÍM SE
Až bude láska na tahu JOHANA
„Děti jsou stejně chytřejší než dospělí SELFÍČKO POSLEDNÍ CHVÍLE
Uprostřed moře RÁNO 2024
Děda ve mně vstává OKNA
Počítám okna do zahrady MONITOR
Také máš strach DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ
V srdečních chodbách ZADÁNÍ
Kdo vypočítá odmocninu MENU
Mírová na jídelním lístku OSUD
Otvírat kompotované slzy NÁVŠTĚVA
Jdou ke mně básně ROVNICE LÁSKY
Kolik slz společných SEDM KŘÍŽKŮ
Kdo na mne hraje stupnici OSAMĚLÝ PŮLLITR
Kdo si ho k ústům nahne JE PO DEŠTI
V kaluži CÍL
Kdo na nás dojde? NÁPLAST
Kolik náplasti na světě V BÁSNI POSLEDNÍ
Setmí se? ŠIROKO DALEKO
Když pro tebe už nikdo a nic nehoří MATĚJ
„Vymyslel jsem stroj Prostář FRANTIŠEK HRUBÍN
Přistoupil ke mně: ZÁVODY
Nohy – nejdou ODKUD POCHÁZÍM
Jmenuje se to Čechy NOVÁ KUCHYŇ
Na brambory hrnce LESNÍ
Prý se kácí – a v našem lese… JSME SAMI SOBĚ
Začátkem dovětkem NÁPAD
Líbejme se ČERVNOVÁ STANICE
Tam na konečné u Orlice OBYČEJNÉ VĚCI
Propiska UKLIZENO
Jako dlaždice čistotou AŤ TO STOJÍ CO TO STOJÍ
Opustíš scénáře VŠE PRODAT?
Byt housle hadry obraz ráje OPERA
Skřípali jsme o sebe GRÉBOVKA V ŠEST
Parčík tě nezachrání NĚKDO ODJÍŽDÍ NA JACHTU
Bože to prý bude krása K ČEMU DEN BEZ TEBE
Když se za ruce nedržíme SEN O DIVNÉ MÍSTNOSTI
„Mami tam nepůjdu SLYŠÍŠ?
Pianissimo mezi námi SCHODY
Stoupáme po nich nebo sestupujeme? VCHOD
Otvíráš dveře POMALU PŘESOUVÁŠ SE
Hlavní nádraží – práce PROSBA K HOLOUBKOVI V PARKU U VLTAVY
Otoč se DYNAMICKÁ ZNAMÉNKA
Možná jsme zpívali příliš nahlas GENERACE Z
Ty dlouhé kabáty NA VLAKOVÉ STANICI EDEN
On ji zdvihá nad zem PRŠÍ
Deštivá metafora KÁMEN ZAROSTLÝ MECHEM
Oddychuje tu TROPICKÁ ZELEŇ U STUDÁNKY
Jen ona psala pravé básně POKOJ S VÝHLEDEM NA ŘEKU
Kdo se nahne letos CO SI DÁM
Poslední vteřiny MOU ULICÍ SE TÁHNE ČAS
Nestíhá platit BRZY SE DOZVÍŠ
Kdo tady rozdává den po dni KRABICE VĚCÍ S NÁPISEM K ROZEBRÁNÍA ze mne – vezmete si šroubek? POMŮCKA
Dřív jsem kolo vedla RELATIVITA
Rovina je natažený kopec ZMĚNĚNÉ ČASY
Jaká procházka NĚCO NA UKLIDNĚNÍ
Spolkneš tabletku Z PRŮVODCE SVĚTEM
Na cestu do samoty PROČ TI PTÁCI TAK ŘVOU
Protože U KAMPY
„Cítím k tobě takovou něhu“ POPISOVAČ
Popisovač tě tu popíše ZAMILOVANÍ JSOU CHRÁNĚNI
Stále utíkáš ulicí KOLEMJDOUCÍ
Otáčeli a otáčejí se za námi: CEDULKA
Každé ráno stávám se cedulkou: MIMOCHODEM
Pro život jsi bokovka CO BUDE DÁL
Co bude dál STRACH
Dříve obcházel - slyšelas šustění křídly… JENŽE
Jsi ve mně klíč PŘIJDE ČAS
Kdy zničím všechny ordinace MOŽNOSTI
Někam se ztratím TLUSTÁ ČÁRA
Co za ní KOLEJ
Stejně jak odstavené vlaky PŮJDEME NA VLAK
Kdy zaveze nás NIKDO TO NEROZEBERE
Ruku v ruce TO NIKDO OD SEBE NEODPÁŘE
Naše dlaně ZAVÍRACÍ HODINA
Pustí nás dovnitř? NEJISTÁ PŘEDPOVĚĎ
Až mi život řekne: zhasni MŮJ ČAS PO BABIČCE PO MAMINCE
Prchá OTAZNÍKY
Přišli jsme branou BATERKA
Až mi dá signál Z MÉHO ŘÍMA
Na květinovém náměstí VÝLET
Miláčku LÉTO 2024
Ta zeď si pospíšila HLAVNÍ NÁDRAŽÍ BEZ TEBE
Chvěji se o tebe jako papírový lístek… KDE POŘÁD JSEM?
Zkouším si v kabince NÁHON
Letos nikdo PŘEDPÍRKA SLZ
Dojetí RODNÉ MĚSTO
Kostelec… CHTĚL BYS BÝT PŘECE VENKU!
A zatím sedíš doma u stolu OKRUŽKA NA ŽVAHOV
Tam a zpátky JEDNADVACET LET S VÝHLEDEM NA ŘEKU
Lípy odkvetly KDYŽ NEJSI
Nevidím DRUHÁ ADRESA
Nepište prosím VZPOMÍNKY NA PŘESKÁČKUPOD KAŠTANYZahradní restaurace, ve stínu letních kaštanů. Básník se rozplakal: „Já vím, že se sem nehodím, že sem nepatřím, že jsem blázen, copak lidi, kteří normálně žijí stále něco píší do notýsku, já vím, že sem nepatřím…“ Plakali jsme začátkem srpna 2017 spolu. V zahradní restauraci v Braníku… ZÁZRAK V KOSTELCI
Sedíme s Karlem v zahradní restauraci. O její zídku je opřené jízdní kolo. Sedíme – já zády ke kolu, on čelem. Řeč se točí kolem případné koupě elektrického kola. Najednou básník vykřikne: Otoč se, otoč se! Rychle se otočím. Kolo se pohybuje sem a tam, jede podél zídky, o nic se neopírá, jede několikrát tam i zpět. Jakoby na něm někdo jel. Karel těch „jízd“ viděl více, protože seděl čelem ke kolu, já zachytila dvě jízdy tam i zpět. Nakonec se kolo opřelo o zídku a stálo na stejném místě jako před chvílí. Nikdo z hostů v zahradní restauraci to neviděl, jen my dva. Za chvíli přišel majitel kola. „Vy máte nějaké zvláštní kolo, jezdilo před chvílí samo, jelo samo, ne, v blízké kuchyni nenaklepávali řízky, a i kdyby, kolo by nejspíše spadlo, neudrželo by přece rovnováhu, nemohlo by jet podél zdi, a pak by se také samo nemohlo postavit a opřít o zeď, neváže se k vašemu kolu nějaká zvláštní příhoda?“ ptám se mladíka. „Ne, je to jen obyčejné kolo, tohle má minulost jako ostatní kola…“ krčí rameny, SÍLAJednou jsme navštívili v Opočně Vladimíra Brandejse. Měl krásnou zahradu. Zrovna zrály meruňky. Karel fotil básníka u starého psacího stroje – že dá fotku do Kmene k jeho narozeninám. Vladimír Brandejs nám zapomněl nabídnout již připravené párky – to mu básník nemohl léta odpustit. A snad také proto nás cosi neznámého, nějaká síla, zastavila na příští návštěvě uprostřed silnice tak, že jsme autem do Opočna nedojeli a obrátili se nazpátek, něco nám řeklo Ne a my jsme se vraceli. V tu dobu Vladimír Brandejs básník umíral. PSANÍ POD LÍPOUJsou místa, kde básně jen prší, místa, která verš přitahují, místa rodná i místa, kde jsme cizáci, jsou roční doby, které přejí básním, jsou letní básníci, básníci pondělní i nedělní, jsou básníci zim, jen bílých zim a také šustivých podzimů, básníci mlh, měst a kaváren, básníci lesů a cest, básníci jednotlivých stromů, modřínů a lip… Lípy jsme objevili na Podorlicku, ve vesničce Doudleby. Stojí tam v kruhu a drží se kolem pasů, kolem věkovitých kořenů i korun. „Sedni si, vytáhni notýsek, básně tu jdou samy!“ šeptal mi něčí hlas a já si sedla na lavičku. A opravdu – tady, v tichém šumu lipového kvarteta psali jsme čtyřverší i dvouverší, tady nám štěstí vedlo ruku na stránkách linkovaných zápisníčků… A večer – už v Kostelci nad Orlicí – četli jsme si nahlas… KARLOVA TVÁŘKdyž jsem vyjela výtahem do čtvrtého patra, spatřila jsem na chodbě tvář. Takovou, kterou jsem nikdy před tím neviděla. Byla to tvář jak diamant. Leskla se. Čekala. Měla v sobě cosi, cosi co patří k dítěti, kterému se celý život vyhnou vrásky. Tvář na chodbě žhnula v podzimní podvečer. „Nejraději bych vás tu dnes zavřel a už nikdy nepustil.“ Hlas, který patřil tváři, nebyl obyčejným hlasem. Utíkej, utíkej, napadlo mne, zachraň se! U věšáku, tam před šedivými kabáty, které se dosud hýbou, prvně naše tváře zavadily o sebe. Jako dva verše patřící do jediné básně. Kdo by řekl, že se po sobě budou otáčet i za čtyřicet a devět let? NEJVYŠŠÍ BODByl podzim roku 1975. Den, kdy se všechno tropicky chvělo. Třásly se vám v devatenácti letech ruce? Možná mne někdo viděl na rohu, tam u trafiky. Rozevírám číslo Tvorby a čtu prvně sama sebe, čtu na rohu Máchové a Francouzské ulice báseň Po rozvodu… Kolem spěchají lidé na tramvaj. Tváře jak šedé trhací kalendáře. S jinými úkoly, jinými starostmi. Já jdu pomalu – s rozevřenými novinami před očima – k domovu. Nejdu. Pluji. Motám se. Vzlétám. Zastavuji se. Srdce jak otevřená klec v které se prohánějí motýli… Vpíjím se do písmen básně, já, která nemám o rozvodu ani páru, já, která psala o komsi neznámém, který zůstal ve městě sám a sám… Mám na sobě cosi obyčejného, ale cítím se jak v bílé nažehlené košili, která mne škrtí u krku. Vůbec nevím, co na sobě mám. Ale na zádech cítím bílou košili a na zápěstí nové manžety a pod nimi vypouklé sklíčko hodinek Prim. Čichám k papíru a tiskařské barvě. Lehám si na postel a civím do stropu. Nevěřím. Pak vezmu noviny do rukou, zas a zas. Houslové pouzdro v rohu pokoje mlčí, zmlklo navěky. Mám strašně horké rozpukané rty. Co bude dál? Není to nebezpečné? Dívám se do zrcadla. Uhodil do mne náhle stesk a už se nešlo schovat. Maminko, tati, babičko, dědo, teto! Proč nikdo nezavolal: K zemi? TO DÍTĚKarel byl vždycky dítětem. Když jsme na něho čekala na zastávce tramvaje – vystoupil, ale tvář si kryl černou plátěnou aktovkou, obloukem pro šel kolem mě, potom se vrátil a objali jsme se. Jindy – opět na pražské zastávce autobusu do Kostelce nad Orlicí, kam jsem ráno přicházela, vyskakoval z hloučku čekajících: „Paní učitelko, tady, paní učitelko tady jsem!“ Anebo v tramvaji: „Jé paní učitelko, kdy vás pustili?“ K vánocům nikdy nezapomněl pokreslit obal dárku spoustou hvězdiček. Jednou mi k nim dal i pytlík pomerančů, na něm visela cedulka s nápisem 2,30. Tolik Vážil Karel po narození…V Novém Zvolání u Vejprt, kde bydlel náš kamarád a kam jsme za ním jezdili, odběhla jsem ráno do koupelny. Když jsem se vrátila, Karel ležel ještě v posteli – v zimní čepici a s lyžemi na nohou, které trčely ke stropu. Večer se rozplakal, když mi vyprávěl o Zlatém řetězu Alexandra Grina, knížce, která ho ve třinácti letech ovlivnilaa která končí slovy: Nebuďte už smutný…“ V Josefově Dole, místě mých krásných prázdnin, které chtěl také poznat, rozhodovalo se v cukrárně o druhu zmrzliny, kterou si dáme. „ Vás tipuji na šmoulu!“, vybrala modrou zmrzlinu za Karla prodavačka. V Kostelci nad Orlicí, v hale penzionu U splavu, kde bylo velké zrcadlo vždy mě chtěl „brát na záda“ a já se tomu vzpírala. Na „Stezce básníků“ – tak jsme pojmenovali pěšinu vedoucí ke kostelecké lesní studánce, kde jsme psali – vyskakoval přede mnou za chůze v pruhovaných kraťasech. Ráno – tvář plnou pěny na holení – přibíhal ke mně: „pusu!“ Přibíhal ke mně i Máchovou ulicí v Praze, kde bydlím – už na cestě k tramvaji se obrátil a běžel zpátky k našim dveřím, kde jsem ještě stála: „pusu!“ Když jsme se vracela z četných cest po Izraeli, vždycky jsem doma našla v posteli zastlaného plyšového medvěda z dětství a na koberci rozložené noviny. Na jedné z těch cest – té společné na jaře v roce 2004 – našel kdesi v hostelu nový kartáč na koště bez násady a vešel s ním do pokoje – jako s přichyceným knírem pod nosem! Na cestě po Kubě v roce 2003, kde mne přepadla krátká indispozice, chodil za mnou tři týdny s několika ruličkami papíru a bavil naše hostitele. Nesnesl rozházený pár bačkor – věřil, že tu druhou bačkoru to musí bolet. Tak je rovnal. V jizerské chatě Lučanka, kde jsme slavili tatínkův svátek – Václava – mazal si ráno u snídaně ovocnou koblihu ze všech stran ještě marmeládou a snědl několik vrchovatých talířů. Táta jen kroutil hlavou: „A tohle všechno sníš?“ „Já hlad neměl, já chtěl tátovi udělat radost…“ Když zvonil u mých dveří a já otevřela, spatřila jsem nejdříve na rohožce košík jahod – Karel se schoval za rohem…Znal některá má tajemství a často mne škádlil: „já o tom taky včera lidem říkal a každý se divil a nemohl tomu uvěřit…“ Často imitoval zajíkavý hlas svého strýce Rudolfa, který za Karlova dětství jezdíval do Písku na dovolenou. Celé dny prý ležel na gauči, občas i patřičně odhalen. Karel s kamarádem mu zpívali: „Proč ten ptáček jarabáček…“A když mu šli pro pivo výčepní poznamenal: „Zas jsou tu ti dva zrzaví kocouři…“ Na našich četných výletech za Prahu (přistoupili jsme někdy ve vlakové stanici, kde nebyla pokladna) volal: „Tady ta paní nemá lístek pane průvodčí!“ Na křest mé kuchařky Pod pokličkou, který zahajoval, si oblékl krajkový bílý čepec, dlouhou dámskou zástěru a v ruce měl vařečku…Zkoušel volat z čokoládového mobilu. V peněžence nosil kapří šupinu a modré skleněné očko, které jsem mu přivezla z Izraele. Na pracovním stole u počítače ležely dva čtyřlístky – samolepky, na zadní straně s vybledlým nápisem Samolepící symbol štěstíčka. A vyprávěl mi o úžasu v redakci Tvorby. „Co bys chtěl, zlatej telefon?“ – oblíbená věta jeho tehdejšího šéfredaktora. Na jeho narozeniny Karel vytáhl ze šuplíku k úžasu všech – pozlacený telefon. POSLEDNÍ ČERVENCOVÝ BUDÍČEK
Ještě před deseti dny se rozezněl můj mobil a znělo z něj Kájovo obvyklé: „Budíček!“ Několik desítek let. Po zazvonění začal můj den – vždy a všude nadějný – a bylo proč. Psát, jít spolu na Výtoni na přívoz, v Kostelci nad Orlicí pěšinou spěchat ke studánce, kde jsme si „házeli“ nápady a psali si je do notýsků na slovíčka, jít k řece Orlici nebo až k lipám do Doudleb, kde mi často vyprávěl o svém dětství a o babičce, která z něj udělala básníka. Nebo do Seykorova parku: „Tady na tomhle místě jsem psal Kapsu…“ Žili a viděli jsme spolu zázraky a často mluvili o tom „co bude potom.“ V těch chvílích jednou Karel řekl: „A nejhorší je, že se to brzo dozvíme.“ V Karlův poslední den jsem byla s ním a byla poslední, kdo ho držel za ruku, zemřel dvacet minut po mém odchodu. Smutek si nepřál: „Chtěl bych, aby mi nakonec hráli něco veselého, třeba předehru z Lazebníka…“ LÉTAJÍCÍ KIPANevím už kdy, nevím už jak, ocitli jsme se jedno odpoledne na nějakém pořadu v domově Židovské obce – na Hagiboru. Pamatuji si jen to, že jsme s Karlem vstoupili po skončení programu do jídelny, která sloužila také jako kavárna, pamatuji si jen to, že v místnosti nebyl žádný průvan, sebemenší závan větru, že okna byla (v zimě) zavřená, že jsme nestáli u dveří, ale v rohu, že bylo tedy naprosté a jisté bezvětří…Přesto se kipa na Karlově hlavě pohnula a vznesla, vznesla se tak, že ji musel Karel v letu zachytit rukou. „Ucítil jsem náhlý závan větru, něco nevysvětlitelného, jakoby něčí dech, dech, který mi dýchal i do tváře, záhadu, kterou si nikdy nevysvětlím, snad je to posila, že něco existuje…“ Dlouho jsme nad tím přemýšleli, nad oním neznámých dechem, nad létající kipou… ANDĚLSKÁ KŘÍDLADomek na rohu kostelecké ulice. „Tady vyrostla moje maminka, tady si hrála na zahradě, tady bydlela také babička, děda a strejda Růda…“, ukazoval mi Karel nízký rohový domek poblíž školy. Byl horký letní den. A jak jsme se dívali spolu na stěnu domku, na tu obrácenou ke slunci, spatřili jsme obrysy - dvě vyšisovaná křídla na omítce. „To je děda než ho odvezli do Terezína, než ho tam hodil Rojko do ohně…“, řekl Karel. Křídla už nikdy nezmizela! ŠKVÍRA VE DVEŘÍCH V RYBÁŘSKÉ ULICI„Tady všechno začalo, odtud je ta fotka jak mě maminka drží a pláču…“ – Karel nikdy nezapomněl podívat se škvírou ve dveřích v kostelecké Rybářské ulici na zahradu. Sjížděli se sem příbuzní, pěvkyně a herečka Miládka, která recitovala Erbenovu Polednici a zpívala Rusalku, chodilo se odtud na Lipovou stráň i „do polí“ a na nedaleký Mírov, kde se optal Karel jednoho strýčka – s mikrofonem v ruce -: „A kdy hodláte umřít?“ Smál se prý na celé kolo… |
|
|
Vidíte zjednodušenou podobu stránek.
Chcete-li mít stránky zobrazené v plné kvalitě, použijte takový prohlížeč, který podporuje moderní standardy používané na těchto stránkách a současně si zapněte ve svém prohlížeči podporu JavaScriptu.
