na další stranu
Vladimír Stibor
DOPIS NAD RÁNEM
Nikdy tě nepřestanu milovat;
je to tak od pradávna nastaveno
jako Má dáti dal,
jako když se zalévají železné sítě do betonu
kvůli pevnosti, strachu, obavám,
zda pod mostem řeka nekončí,
nevyschne a nerozpláče se.
II
Nikdy tě nepřestanu milovat;
na chrámovém schodiště
ani u hřbitovních vrat
nás nikdo neviděl,
přesto jsme tam byli
a líbali se
a hřáli se
a pak ještě stokrát znovu.
Byli jsme po vůli
všem prostopášným bohům.
Dávno nám již odpustili.
III
Nikdy tě nepřestanu milovat;
je to ticho při západu,
je to tah pěšcem bílým i černým,
útok jezdcem
jak při šachové partii.
Teď bych měl obejít tvou náhorní planinu.
Vím, že dál nedojdu.
Rostou tam limby,
až k zemi je vítr ohýbá.
BÁSNÍKU JAROSLAVU HOVORKOVI Z KAMPY
Ptal ses mě
jen tak z hecu a aby se neřeklo,
zda to, co nás nezabije,
nás posílí.
Ale také občas přitlačí ke zdi,
sešlehá bičem z kopřiv
a nakonec možná zmrzačí
jako při lámání kolem.
Budeme snad jen silou vůle
hvězdy malomocenství
posílat nazdařbůh sobě sobě
a zakážeme si milovat jiná souhvězdí.
Modlí se tam za nás
jeptišky z Kampy;
vrátily se z indického leprosária.
Ale trvalo jim to.
Přítel Jaroslav
tam nejednou s nimi pobýval.
V mlžném listopadu
zemřel v půl třetí ráno.
Vtom čase se rozdávají knihy i obrazy.
Mé ženě říkával
Zkuste to s ním ještě vydržet.
|
