literární časopis založený v roce 1964

Michal Černík

***

Svět vzniká tím, že se narodíme a na zemi znovu objevíme svou zemi. Pod nohama nám začíná každá její dálka a pod nohama nám i končí. Jsme na tom všichni stejně. Neobejdeme se bez radosti ani bez smutku, neobejdeme se bez lásky ani bez milování, nikomu z nás nepřijde, že jsme tu dříve nebyli, ale děsí nás, že tu nebudeme. Všechno je celkem v pořádku, dokud každý den má svoje zítra a příště, svoje těšení a naděje, dokud se střídá smutek s radostí a bolest s rozkoší jako roční období, dokud člověk neztratil vládu nad sebou a čas minulý s časem budoucím jsou v jednom dni. Život si nás vyvolil na několik desetiletí a nikdo z nás není jeho počátek ani konec.

Každý se po svém vyrovnává se smrtí a je to stejně těžké jako umět žít. Co jsme životem obdařili, to jsme odsoudili k smrti. Chtěli jsme být silnějšími, nežli jsme. Proto člověk tvoří, aby vykonal něco silnějšího nežli smrt, něco trvalého jak ona sama a živoucího jako sám život. Od touhy k činu je někdy daleko jako ke hvězdám, které nás přitahují věčnou výzvou. Některá díla se zrodila výbuchem lidského génia, většinou však vznikala těžce, jako když se duše vylamuje ze skály. A potom propuknou tak naléhavě jako volání o pomoc, anebo jako zpěv a pláč, které nelze zadržet ani umlčet. Vědomí smrti v nás posiluje vědomí života a zmrtvýchvstání nám zůstává pouze nádherným mýtem odvěké lidské touhy zvítězit nad smrtí.

Když se člověk zbaví vlastních přeludů, když se nasytí zázraků, když se přestane klanět modlám a vládcům, když vystřízliví z iluzí, když se osvobodí z víry, která diktuje, když poznáním rozmetá dogmata, když vládu nad sebou předá vlastnímu rozumu, teprve pak má šanci zmocnit se pravdy, a možná i pak bude jen částečná. Ale to už má za sebou celé dějiny bludů a omylů. Ani pak se jich nevyvaruje. Nedobere se ke společné pravdě vezdejšího světa a stále bude balancovat mezi pravdou vítězů a pravdou poražených, mezi pravdou bohatých a pravdou chudých, mezi pravdou doby a pravdou historickou, mezi pravdou rozumu a pravdou citu, mezi pravdou účelu a pravdou poznání, pokud se vůbec nezřekne pravdy, aby si uchránil dočasnou snadnost bytí. Bude pořád jako na počátku. Vyslovení pravdy bude zase jen vítězstvím jedince nad sebou samým, i když prohrál. Nic cennějšího než svůj život člověk nemůže pravdě nabídnout.

Ten první varuje před Zlem už tehdy, kdy ještě neudeřilo, a už napřed tuší selhání vůdců. Ten první varuje před lží, která ovládla většinu. Ten první ví, kam jde, zatímco ostatní ho následují. Nadechuje se nadějí, zatímco ostatní sotva popadají dech. Sílí vizemi, zatímco ostatní slábnou malověrností. Překážky ho posilují, zatímco jiní to vzdali. Ten první má zvláštní dar. Pochybuje, když jiní věří. A věří, když ostatní pochybují. Dobře ví, jak je to nebezpečné. Ten první má odvahu pochybovat i odvahu věřit. Ten první spatřuje podobu budoucnosti, jež stále nemá ani kontury, a již ho získává pravda, která teprve najde své lidi. Ten první už dnes zabydluje zítřek. Jako nevidomý, kterého přivádí světlo. Jako hluchý, kterého přivolává píseň. Jako prorok, který tvoří budoucí většinu. Nemusíme být tím prvním, ale svůj osud odlévejme do jeho stop.

Nikdy se v bouři neroztříštíš o skály a neutopíš se, když nevypluješ do mořských dálek. Ale ty chceš objevovat pevniny. Nikdy tě neupálí pro pravdu, když se před ní schováš. Ale ty chceš s pravdou srůst v jedno tělo. Nikdy se nezřítíš k zemi a nezabiješ se o ni, když nebudeš mít křídla. Ale ty chceš vzlétnout až do závratě. A jestliže ses na moři utopil, pak se znovu nadechni, a jestliže tě sežehli plamenem, pak vstaň z popela, a jestliže ses zabil, pak se znovu probuď k životu. Jsi ten, který uskutečňuje samozřejmosti dneška.

To my jsme poddaní života. Bohatství, moc a sláva se pod jeho dotekem rozpadají jako hrad z písku. Nezná žádnou spravedlnost, když udělí milost nebo odsoudí podle zákonů, které si ustanovil. V jeho službách je náš rozum, naše smysly a náš um. On rozhodl, že platidlem mezi živými je láska, radost, rozkoš, smutek, bolest i nenávist. Jeho velikost narostla ze součtu všech životů všeho živého. Stal se nepřetržitou smrtelností. Jeho stínem je smrt. Co se vymyká jeho pravomoci, to se vymyká pravomoci smrti. My to nejsme. My ho zmnožujeme i utrácíme, my z něj čerpáme sílu a jsme jím vyčerpáni, my mu vzdorujeme i poddáváme se, my na něm spatřujeme krásu a možná ani krásný není. Je takový, jaký je. Milionkrát se ho pokoušíme vyslovit a pochopit jej. To on je pánem, ke kterému s pokorou vzhlížíme ze svého vzpurného bytí, kterého uctíváme, oslavujeme, zatracujeme i proklínáme, my, jeho pointa.

Ti, kteří touží po moci, by nikdy neměli vládnout. Sami jsou totalitně ovládáni svou mocí, jíž otrocky slouží. Smrtelná radiace jejich moci ničí druhé. Jsou zranitelní a smrtelní vším, čím je zranitelný a smrtelný každý z nás, avšak oni uvěřili, že jsou vyvolení, že jim je souzeno vládnout nad lidmi, nad porobenými národy i nad světem, jenž před nimi poslušně pokleká. Uvěřili, že svět se bude řídit podle jejich pravd a stali se otroky vlastní neomylnosti. Raději nebe svrhnou do propasti, jen aby lidem nezdvíhala hlavy a neprovokovala je ke křídlům. Krev na jejich rukou není jejich, jejich je bohatství světa. Myslím na všechny majitele moci, na všechny tvůrce strachu, toho nejlepšího strážce pořádku, kde člověk nemá hodnotu, a lid nesmí přemýšlet, když za něj přemýšlejí oni, a lid nesmí rozhodovat, když za něj rozhodují oni, jediní vyvolení, nedotknutelní a neomylní jako ztělesnění všeho lidu. Nikdy nepochopí, že moc není výsada, nýbrž povinnost zápasit o lidi, ne proti nim. A nikdy nepochopí, že vězení a lidská smrt jsou neúčinným prostředkem v boji proti myšlenkám, že nehmotná existence myšlenek je trvalejší než cihla, která se rozpadne, než ocel, která zreziví, než stavba z betonu, která zpustne, než sama moc, která chce učinit smrtelným to, co žije v živých. Tak jako tak nakonec se sama moc vyčerpá svou mocí a zajde na řetězovou reakci vlastních chyb. Zbydou jen sochy mocných, ale i ty se bojí, že je lid svrhne z piedestalu a rozbije na padrť. V paměti dějin zůstanou jména vládců a jejich vina nesejme vinu z přičinlivých vykonavatelů jejich zvůle. Na řadě jsou ponížení. A kdo je potom tak moudrý a silný, že netouží po moci a přijme úděl vládnutí jako oběť?

Cože nás vlastně život naučil? Jako učitel ve třídě nás vyvolává jednoho po druhém, staví nás do situací a teď ukaž, člověče, jak se obhájíš. A on nám přináší právě tolik zklamání, abychom pochopili rozměr naděje, právě tolik těžkostí, abychom pochopili smysl pokory, právě tolik obav, abychom pochopili obsah štěstí, právě tolik proher, abychom pochopili význam důstojnosti, právě tolik plev, abychom ještě našli zrno, a právě tolik zkoušek, abychom se obhájili jako člověk. Ať tedy především obhájíme tu lidskou bytost v sobě. Nežli však na louce utrhneme květinu, musíme se k zemi sklonit tak, jak se už nesmíme sklonit před nikým. Budeme si to pamatovat?

Děsím se davu. Ctím člověka. Dav neomylně rozpozná, že nepřemýšlím jeho hlavou, nevolám jeho hlasem, nepatřím k jeho tělu, nezapřel jsem své já. Ukáže na mne prstem a vyobcuje mne. On není společnost, ale jen společenství bez podoby, valí se jako balvan záště. Neumí si vládnout, chce být ovládán, proto se nechává využít a zneužít. Jeho silou je spojenectví slabých a průměrných. Jeho energií je nadšení z vlastní nenávisti. Jeho podstatou je ztráta soudnosti, nemá slitování s těmi, kdo jej odmítají. Jeho odvahou je ztráta sebezáchovného pudu, sám sobě je tyranem i mučedníkem. Dovede zahubit jiné i sebe. Jeho zbabělost nezná hranice, a proto nemá slitování. Je vulgární a frivolní, nemá rozvahu, obezřetnost a moudrost, neuznává dialektiku. Čeká jen na svůj okamžik, v němž vybere vůdce sobě rovného, zvedne ho na ramena, na tribunu, na piedestal, provede zbožštění, nechá se ozářit jeho vůlí. Pudové projevy davu se zcela podřizují režii svého vůdce. Může s nimi dělat, co chce, může s nimi manipulovat jako pyrotechnik s výbušninou. Když poručí, dav to vykoná. Stane se vzpourou, povstáním, zkázou. Nemění svět. Boří ho. Na každodennost života zajde a znovu bude vykázán na periférii dějin. Při pohledu na dav mívám mrazení. Jak snadno se nechá zbavit vlastního myšlení, jak snadno přijme hlásané bludy a lži za vlastní pravdy, jak snadno se stává vykonavatelem cizí vůle, aniž by si vůbec uvědomoval následky. Neznám žádnou dobu v dějinách, aby tomu tak nebylo.

Říkáme-li světlo, ať to není světlo, které oslepuje, ale které vede nás a jiné. Říkáme-li světlo, ať je to světlo slunce, které pod sebou opatruje všechnu zeleň a barvy květů a své světlo spravedlivě rozděluje všem. Říkáme-li světlo, ať to není světlo z hořícího domu, ale světlo z okna, které nás vyhlíží, světlo z pouliční lampy, která před námi zahání tmu, světlo baterky, která tmu proráží. Ať je to světlo svíčky, které tančí s našimi stíny. Říkáme-li světlo, ať je to světlo z ohně, který nás poslouchá, a my si nad ním můžeme ohřát promrzlé ruce. Říkáme-li světlo, ať je vždycky silnější než tma a z tmy nás vždy osvobodí. Říkáme-li světlo, ať je to světlo lampičky na našem pracovním stole, která hlídá každé naše slovo jako svědomí. Tma ať pro nás vždycky znamená, že někde jinde je světlo, pod kterým někdo za nás bdí.

Buďte pochváleni všichni, kteří jste překonali vlastní hloupost, a nezničila vás hloupost jiných. Buďte pochváleni všichni, kteří si nepřivlastnili malosti malých, a malosti jiných vás nezadupaly. Buďte pochváleni všichni, kteří nesete břímě odlišení, a nezdeptalo vás křiklounství průměru. Buďte pochváleni všichni, kteří jste se uzdravili z vlastních bludů, a cizí bludy vás neovládly. Buďte pochváleni všichni, kteří jste se osvobodili z dobových mýtů a máte odvahu je i bourat. Buďte pochváleni všichni, kteří jste vystřízlivěli z iluzí, ale s nimi jste nezatratili své ideály o důstojném lidství. Buďte pochváleni všichni, kteří jste svému životu dali sílu ideálů, a nemuseli jste je později zatracovat. Buďte pochváleni všichni, kteří jste se ubránili pokřiveným ideologiím, a vládu nad sebou jste předali vlastnímu rozumu. Buďte pochváleni všichni, které provází úsměv, a nezrušil ho nečas, které provází šlechetnost, a nezrušilo ho sobectví, které provázejí úspěchy, a nezrušily je prohry, které provázejí radosti z práce, a nezrušila je závist. Buďte pochváleni všichni, kteří rozsvěcujete světla svých snů, jimi rozsvěcujete světlo budoucího světa.