Michal Černík

KAM CHODÍ CESTY

Vyšly si cesty a pěšiny
z vesnice do celé krajiny.

Po ránu vyšly si ze vrátek.
Večer se vracejí nazpátek.

Koho z vás přivedou do polí,
na stráž mu postaví topoly.

Koho z vás do lesa zavedou,
toho zas domů zpět přivedou.

Kdo po nich jenom tak chodí,
cvrčci ho muzikou doprovodí.

ČECHY

Česky tu od rána zpívají ptáci,
pro celý slunný den mají zde práci.

Česky tu šumí aleje lip,
nikdo by neuměl vyprávět líp.

Česky tu hovoří i celá zem.
Česky tu cvrká i cvrček pod bezem.

A všude kolem je velký svět,
a ten svět pro mne má tu svůj střed.

KVĚTINOVÁ

V poli kvetou vlčí máky,
vedle kvete lidský hněv.
Natrhej si vlčí máky
a k nim přidej ptačí zpěv!

V sadu kvetou kopretiny,
vedle kvete lidská lež.
Natrhej si kopretiny,
potom honem domů běž!

U cest kvete rezekvítek,
vedle kvete chamtivost.
Utrhni si jeden kvítek
a pak dost!

V rokli kvetou bolševníky,
vedle má zlo trny s jedem.
Usnesly se dobré cesty:
„Nikoho sem nepovedem!“

V trávě kvete luční kvítí,
louka ho má víc než dost.
Najdi si v ní svůj čtyřlístek
pro štěstí a pro radost!

KOMU ZPÍVAJÍ PTÁČCI

Modré nebe bez obláčků
vábí k sobě spoustu ptáčků.

Slétají se ze všech stran,
naslouchá jim chlapec Jan.

Na louce si leží v trávě,
velké sny si nese v hlavě.

Každý ptáček postaru
krásně zpívá o jaru.

Zpěv je starý stovky let,
i Jan ho chce uslyšet.

Naslouchejte jak ten Jan,
ptáčci zpívají i vám.

VYSOKO

Vyžíná srpek měsíce
tisíce,
tisíce,
tisíce
hvězd.
Sny rostou až do nebes.

KDYBY ZAROSTLY CESTY

Kdybychom po cestách
nechodili,
cesty by zarostly
trávou a býlím.

Cesty by zarostly
od domu k domu,
nešly by ven
a nešly by domů.

Od lidí k lidem
by zarostly lebedou
a tudy cesty
už nikam nevedou.

Cesty by zarostly,
bylo by smutno,
jako když písničku
uprostřed utnou.

Určitě, určitě
bychom zabloudili,
kdybychom po cestách
nechodili.

MALÝ DETEKTIVNÍ PŘÍBĚH

Po pláži běžela
cestička bosých stop,
běžela přímo
pro svůj pár bot.

A potom běžela
cestička obutých stop,
běžela vesele
hop a hop a hop.

A tady, podívej,
zakopla o kámen.
To to tak bolelo,
že se belháme?

Snad si ten kdosi
palec neukop?
Dál vesele běžela
cestička stop.

CHYTÁNÍ MUŠKY

Pavouku, pavoučku,
upleť mi síť
a do ní
červánky chyť.

A když ne červánky,
tak alespoň sýkorku,
aby mi zpívala
na dvorku.

A když ne sýkorku,
tak alespoň vrabce,
aby mi čimčaráral
na zahrádce.

A když ne vrabce,
tak alespoň mušku,
protože mi dneska
snědla hrušku.

ŠKÁDLENÍ JABLEK

Jablíčkům stopka
kouká jak střapeček
a bubák se do trávy
špulí jak zadeček.

A já ta jablíčka
škádlím bez rozpaků,
tahám je za stopku,
šimrám na bubáku.

Pak se octnou v koši,
kde se kulatě rozlenoší.

VE VĚZENÍ, KTERÉ NENÍ

Ve vězení minerálky
bublinky si šumí dálky.

Ve vězení sáčku
škrábou zrnka máčku.

Ve vězení jablka
ťuk, ťuk jádro zaťuká.

Ve vězení hrnce
vodu vábí slunce.

Ve vězení pusy
zpěv a smích se dusí.

Ve vězení, ve vězení,
které není.

ULETĚLY ŠVESTKY

Proč plašíte
naše švestky,
vždyť nám
uletěly všecky.

Mohli jsme mít
koláč na neděli,
jako vrabci
švestky uletěly.

Uletěly všecky,
utrousily pecky.

POTÍŽE

Kdyby blechy nebyly,
kdepak by se pejsci zlobili
a kočičky též,
to mi věř.

Nikdo by je neštípal
a spali by spokojeně,
kočka, kotě,
pes i štěně.

Ale nikdo na tom nezmění,
že slouží blechám k bydlení.

Pejsek vzdychá: „Ach, ty blechy!“
Ještě žádnou nechyt.
A kočička též,
to mi věř!

PŘÍBĚH SKLENIČKY

Malovaná a maličká
byla ta sklenička.

Měla svoji lžičku,
cinkala si s ní.

Dívala se přes kapičku
na svět v kuchyni.

A žízeň měla po okraj.
Pila by vodu, mléko, čaj...

Muže, mužíčka
vypila sklenička, ajajaj...

Stalo se to po ránu,
byl v pantoflích a pyžamu.

Do dna ho vypila,
skulila se a rozbila.

Malovaná a maličká
byla ta sklenička.

RYBÁŘSKÁ

Rybář chytil
řeku na udici,
chytil ji jako štiku
na bělici.

Jak štiku ji zasekl,
právě tak.
Má silný vlasec
a dobrý naviják.

Houpá se na háčku
a šplíchá tam a stříká
ta řeka stříbrná
a živá jako štika.

Rybář ji táhne,
už do ní ruce noří
a zase mu utekla.
Dál spěchá k moři.

POČÍTÁNÍ SLEPIČEK

Podívejte na lišku!
Přes den chrupe v pelíšku.

Zívne, když se zešeří.
„Copak si dám k večeři?“

Zaběhne do vesnice,
počítá zde slepice.

Bílé, hnědé, kropenaté.
„Dobrý večer, jak se máte?“

Vrací se až za svítání,
když jí končí počítání.

BROUČCI

Broučci v noci svítí lucernami
dobrým lidem, když jdou sami,

aby cestou nezakopli o pařez
a do tmy si je nezastrčil les.

Ráno broučci vzdychnou ááách
a už jsou ve svých postýlkách.

Zdají se jim sladké sny.
Na stěně visí zhaslé lucerny.

KOCOURKOVY NÁMLUVY

Tma přikryla celou ves.
Na střechu si kocour vlez

a kočička celá bílá,
vedle něj se usadila.

Kocour mňouká ze všech sil,
jen aby se zalíbil.

Noc je dlouhá předlouhá,
kočičku si namlouvá.

KDE JE VODA DOMA

Když se voda narodí,
tak je maličká,
jako slza,
jak deštivá kapička.

A komu že se voda narodí?
Nebi nebo hlíně?
A kde je voda doma?
V mracích, v řece nebo v kalužině?

Každá voda má své kapky,
tu velikánskou rodinu.
Každá voda má své dno
a nahoře zas hladinu.

Když se do ní podíváš,
ukáže ti vlastní tvář.
Myješ se a z hrsti
utíká ti mezi prsty.

Kde se nejlíp daří vodě?
Na svobodě.
Kbelík, vana, láhev, sklenice,
to je pro ni věznice.

Co je led a sníh a jinovatka?
Voda přemožená mrazem.
Co jsou mraky?
Voda, která spadne na zem.

Za kapičkou kapka chvátá,
až je plno bláta.
Zaťukaly jemně.
Otvírá jim země.

BABIČKA

Babička odvázala
Reka a Azora.
Starý sníh
vyhnali ze dvora.

Babička z okna
větrá zimní tmu
a stěny bílí
světlem dnů.

Kapička deště
na dveře zaťuká.
„Kdepak,“ říká babička,
„ty patříš na luka.“

Kapička slzy
zaťuká též.
„Nemáme smutek,
slzičko, jinam běž!“

Zrnko hrášku
zaťuká na dveře:
„Mohu dál?“
Babička mu otevře.

Babička ze dveří
vypustí cestu do daleka.
„Jen utíkej, cesto,
utíkej pro člověka!“

Po cestě Adélka
běží a volá:
„Babičko, haló,
už je tu jaro!“

O SOKOLÍM PÍRKU

Letí pírko, letí nad poli,
je to hebké pírko sokolí.

Na myšku se prudce snáší
a vůbec ji nevystraší.

Kdyby bylo pařátem,
v myšce bude zaťaté.

Kdyby bylo zobákem,
s myškou letí pod mrakem.

Jenže pírko zapomnělo
někde svoje dravčí tělo.

Nechá myšku na strništi,
ať si běhá, ať si piští.

Letí samo, letí nad poli,
vítr žene pírko sokolí.

DŘÍMOTĚNKA

Dřímotěnka
jako černá paní
chodí krajem
a vůbec není zlá.

Kdo ji spatří,
dá se do zívání
a noc náhle
není bez kouzla.

Ptáci zastrčí si
své zobáčky pod křídla,
aby jim píseň
přes noc nestydla.

Vítr třikrát
zívne unaveně
a pak usne
zachumlaný v seně.

Stromy usnou
jako vždycky zpříma
a celý les
si spokojeně dřímá.

Cesta se v lese
svine do klubíčka
a nevzbudí ji
ani zahoukání sýčka.

A tomu, kdo dneska
nebyl zlý,
Dřímotěnka
tři víly vykouzlí.

Ostatní tvorba Michala Černíka publikovaná v Divokém víně:
DV 122/2022: Fotografika
DV 110/2020: nová čtyřverší
DV 104/2019: ***
DV 100/2019: Rituál, Metamorfóza bytí a další
DV 99/2019: Modlení k bohyni lásky a další
DV 98/2018: Pracovní nástroje, Vteřina a další
DV 93/2018: Neklid, Občanské verše a další
DV 88/2017: Závrať, Prameny zpěvu a další
DV 87/2017: Lidské světlo a další
DV 86/2016: Stačí i málo, Šumění a další
DV 83/2016: Právo trávy, Vykoupení a další
DV 77/2015: Dobrý den!
DV 75/2015: Večeře, Píseň o duši a další
DV 73/2014: Mizérie, Přemožen životem a další
DV 72/2014: Samozřejmá země a další
DV 69/2014: Vůle k životu, Poddanství a další
DV 68/2013: Verše zimní a vánoční
DV 58/2012: Trochu jako modlitba a další
DV 57/2012: Čtvero ročních období a další
DV 55/2011: Čechy, Polabí a další
DV 52/2011: Čtvero ročních období a další
DV 50/2010: Kdyby všechno štěstí a další
DV 46/2010: Tajemství, Milenecké poučení a další
DV 43/2009: Do čtyř světových stran a další
DV 41/2009: Ptaní, My, pointa života a dalšé
DV 37/2008: Kniha lidských přání, Přípitek a další