literární časopis založený v roce 1964

Miroslav Vejlupek (Čerchovský)

TYPY A OSUDY UMĚLCŮ PO ZPŮSOBU KARLA M. ČAPKA-CHODA

Ať umělec dosáhne jakýchkoli met, vždy je vlivným fenoménem (světovým, národním, regionálním, místním), který recipienty provokuje zahaleným či naopak demaskovaným soukromím, osobnostním profilem, životním příběhem. Historie české literatury zná autora, který jako první a především jako tematicky objevitelský zavádí čtenářstvo před zrcadlo uměleckého výsluní jakož i zákulisí v míře dobově nejširší, totiž autora jednoho románu „na zkoušku“ („V třetím dvoře“, 1895), jednoho s přívlastkem senzační („Kašpar Lén mstitel“, 1908), pěti románů společensky významných, morálně ostatně i oceněných a čtenářské komunitě dosud nepoznané profesně-sociální světy objevujících („Turbina“, 1916; „Antonín Vondrejc“, 1917-18; „Jindrové“, 1921; „Vilém Rozkoč“, 1923; „Řešany“, 1927) a konečně jednoho románu víceméně experimentálního („Větrník“, 1923).

Tím spisovatelem je domažlický rodák Karel Matěj Čapek-Chod.

Těmi umělci jsou - pomineme několik málo nenápadných figur - především portrétista Josef (na jiném místě však František) Bernýšek, nadaná, perspektivně operní pěvkyně Klementina Ulliková, komponista a pianista Rudolf Vážka, umělec-knihvazač a falzifikátor Armin Frey, před nepříznivým osudoběhem kapitulující básník Antonín Vondrejc, malířka a předsedkyně extravagantního klubu Machna Půtová a konečně sochař Vilém Rozkoč. V našem textu ovšem neseřadíme umělce v tak, jaké je spisovatel přiváděl do komunity románových, zdůrazňujeme románových postav, jakož i do pospolitosti vděčných čtenářů.

Ovšem pojďme již. Oni přicházejí.

Armin Frey. On pro sebe sama vymyslel pohrdavé pojmenování hrbatec, švagr Bohumil Ullik, zchudlý továrník-majitel tak řečené Papírky, jej má za bláznivého Armina a pro vypravěče-spisovatele Čapka-Choda je složkou maniaka, dětiny, šarlatána a umělce a také pitvorný krasavec, podobný zakrslému druidovi, z kterého ovšem udělala jiného člověka něžná vetřelkyně kartonářka Žofka Pučelíková. Jak? Zkrátka jej povýšila na svého boha, stvrzuje Čapek.

Frey, osudovým údělem znetvořence přespříliš tvrdě zkoušený, má ovšem srdce na pravém místě: Je nezištným dobrodincem dospělým neteřím Tyndě a Máně: potají totiž připlácí za hodiny zpěvu pro Tyndu a Máně nejprve koupí mikroskop a potom přispěje hotovostí na vdavky.

Přesto musíme říci na světoběžníka Armina tak nepěknou věc, že nejeden čtenář jím dozajista i pohrdne. Cane corso toho člověka přece zpochybní fakt, že Frey přišel ke svým penězům podvodem. Je totiž také knihvazačem-falzifikátorem a pro židovského šejdíře z Bardějova zhotovil po dvanácti letech už druhý falzifikát „Stanov řádu svatého Ducha“, jejž založil v roce 1578 sám král Jindřich III. – a tak si tento tichý společník takřka bankrotující firmy Ullik a spol., podivínsky létem i zimou žijící v podstřeší věžovité knihařské velkodílny, užívá svérázného existování beze strázně a bez neshod, dokud …

… dokud mladičká kartonářka z přízemí nepřinese do jeho chladného renesančního vévodství, kde vše je imitací, zatoulaného oblíbeného kocourka a … Co může v takové situaci napadnout postiženého samorostlého světoběžníka? – Inu, Žofka zůstala do rána.

Zůstala do rána a ráno ne a ne mít se k odchodu.

Vší silou ji zkoušel ze svého „apartmánu“ vytlačit, vystrčit, dokonce ji bil, všechno to nic platno, neodešla, pomocníka si zjednal, nedala se, a on – nechápal. Co s ní je? O co jí jde? Já mrzák v letech – a ona zrovna dorostlá v ženu? Co se to jenom děje, probůh?!

(Jen jednou nepřijdeš na noc domů – a už nechoď vůbec! řekl táta a nezapomene Žofka.)

Po čtrnácti dnech se Armin vzdá nadobro. Žofka málořeční, tiše, jako by tu nebyla, šije a poklízí, neodlučitelná družka, věrnější než pes, který by byl pošel na to, co jí bylo od jejího velitele zkoušeti, než zvítězila nad ním prostou skálopevnou vytrvalostí. Když si Frey do kořene uvědomil, jak krutě s ní zacházel, bylo mu do pláče – Odpusť, řekl – a – a – políbil ji, Žofku Pučelíkovou, za těch čtrnáct dní, co byla u něho, poprvé.

Přijala tento polibek s překrásným úsměvem svrchovaného vytržení, objala jeho znetvořenou šíj, přitiskla se k jeho znetvořené hrudi se vzdechem tak zryvným, že ji neslyšel tak vzdychnouti ani …

Vše, co nám spisovatel dosud vypravoval, vše je jen začátek. Začátek událostí – a budou tři – budou to tři Události -, které zdynamizují stereotyp Freyových dnů, Události, které předčí světoběžníkovy dojmy z Londýna i z Paříže.

Nuž, pojďme svrchovaným časem a jím seřazenými skečemi popořadě a – a zkusme to bez panikaření.

Napoprvé se vydejme naproti tomu roku (a dvanáct dalších již uplynulo), kdy Armin Frey zhotovil první falzifikát středověkých stanov rytířů. Tehdy o falzifikátu prohlásil proslulý londýnský bibliotekář, že jde o naprosto nepochybný originál. Ale druhý falzifikát takové štěstí už neměl. To jeden z bývalých Freyových spolužáků a nyní uznávaný král všech znalců-bibliofilů rozeznal falzifikát podle tiskových chyb nadělaných při sazbě v Bardějově a svůj nález uveřejnil zrovna v tom čísle londýnského časopisu The Bibliophile, v němž publikuje i Armin Frey. A tak se zaskočený pachatel dovídá o dalších znalcích, kteří odhalili i to, že marokén falzifikátu je impregnován mořidlem z kočičích výmětů.

Co teď?

Armin Frey nepanikaří. Má od žida (přece světového šejdíře) písemné prohlášení, že pan Armin Frey uvázal se v tuto uměleckou práci teprve na čestnou záruku, že jeho výkonu nebude zneužito k nějakému podvodu.

Ne, Armin Frey nepanikaří – právě naopak, právě že naopak! Rozhodl se: Sepíše seznam všech svých imitací, aby po jeho smrti … nebylo jeho díla zneužito … aby se nechvástal jeho uměním někdo jiný. Přiblížil se okamžik, ve kterém zaskví se geniální umění jeho před celým bibliofilským světem!

Frey je sebevědomý a je nadšen. (Žádný nýmand! Mnoho dokázal!) Žel, seznam sepsat – to už nestihne.

Ve strojovně vybraná společnost křtí monstrum, technický zázrak, reakční turbinu, jejíž práce – jak očekává továrník Ullik – vrátí firmě prosperitu a rodině společenskou vážnost. Ale … Ale kdepak takové plány!

Sotva stroj spustil, katastrofa tu byla natotata! … Katastrofa … Nic jiného než konec Ullikova světa! Hřídel zlomena, vůkol zemětřesení, typ turbiny zkrátka špatně vybrán, měla to být spíše spirálová s násosovým rourovodem, kdo ví, jak tuto vůbec smontovali … Nu, stará dobrá Papírka je tatam, nová strojovna jakbysmet, ještě stojí Freyova věž, ale ta …

Armin Frey prohlíží pukliny ve stěně. Pukliny se rozšiřují, nemůže být jiná, příbytek, v němž se narodil … sesune se, zřítí se, nemůže být jiná. Armin se rozhoduje rychle: on, a utéci? Má-li se jeho věžovitý dům zřítit, pak v něm on zemře.

Jen Žofku je třeba zachránit. Hle, on, a láska ženy! Již je tomu bezmála půl roku, kdy mu nastaly dny štěstí, jaké po celý život pokládal pro sebe za vyloučené.

Tak i spisovatel se ptá: Poznal Armin kdy lásku ženy?

Ani vlastní matky, odpovídá si Čapek-Chod, matky, která nevzhledného synka svého nejvýše ještě jen tak povrchně pohladila a dost.

Pamatuje se vůbec na to, že by ho byla maminka kdy políbila? Totiž sama od sebe!

Takovou vzpomínku vůbec nemá; ostatně kdož ví, měla-li ho ráda, měla ještě jednu příčinu nemilovati jej, připravil ji už svým pouhým vstupem do světa o zdraví, takže vždy churavěla a brzy zemřela.

A ostatní ženy, jichž měl tolik, zdaž jej kdy která z vlastního popudu políbila?

Žádná, žádná, žádná.

Pro to všechno je třeba zachránit Žofii! Žofce se nesmí nic zlého přihodit, světici! Jen ať jde, ať už jde z tohoto místa neodkladné zkázy. Proboha, ať už běží odtud!

„Bez tebe se odtud nehnu!“

(…?)

Začala jej rvát, popadla jej za rukávy, a hekajíc úsilím, táhla jej směrem ke dveřím, takže Armin udělal půldruha kroku, vlečen zoufalým děvčetem. Tato nadlidská síla byla mu takřka plným důkazem, že její počínání nemůže být přetvářkou. Když mu nato vyzradila, že po tři měsíce nosí pod srdcem jeho dítě, dal jí celičké své jmění. A tak si konečně dala říci - - - konečně - - - dítě zaopatřeno a musí žít! Vyběhla ven - - - .

V okamžiku zásadního zlomu Armin zatoužil být žijícím tátou. Ano! Ano, náhle chce - - - . Ještě zachrání Fatimé, kotě, které ho shůry prosí o pomoc. To on by nikdy neudělal, aby to boží stvořeníčko nezachránil. Už leze, už šplhá, už má kotě v náručí, a už - - - NIC. Našli ho pod sutinami, kotě nepustil do poslední chvíle. Tak skončil Armin Frey, hrbatec, maniak, dětina, šarlatán, umělec, milovaný.

* *

Bylo by velmi předčasné, kdybychom právě teď Čapkův-Chodův román odložili. („Turbina“, vyd. František Borový, v Praze 1916.) On v něm pobývá ještě jeden muž, hm, muž – dosud jinoch, tvrdí spisovatel, a také k tomuto se tvůrkyně příroda pootočila zády. Tím nelítostně zkoušeným je Rudolf Vážka, nemyslete, velmi nadaný chuďas, který se po čtyři léta cvičil v dvojím umění, v skladbě hudební a v hladovění, a v obojím i nyní pokračuje s tklivou virtuozitou! Za Rudolfem ohlíží se mnoho dívek, mnoho sličných žen – protože je nadobyčej šeredný …

… Cesty života zkříží pěšinu Vážkovu s autostrádou Klementiny Ullikové. Pětadvacetiletá kráska vládne hlasem, který ji předurčuje k uměleckému úspěchu, a ona skutečně vystupuje na koncertním podiu v Měšťanské besedě v Karlíně, ale to vlastně jen tak, aby neztratila formu, ve skutečnosti má sen … má sen … A v tom snu zpívá na prknech Národního divadla.

Tak vešel do výstavního domu Ullikových a především do zpěvaččina uměleckého světa proletářský synek Vážka, zjednaný jako Tyndin soukromý korepetitor. Co se s dvojicí událo – učiněný zázrak!! Duše obou, pianisty i pěvkyně, dlí v zámezí vezdejšího světa a nevědí o ničem jiném než jedna o druhé. Nemůže být, je přesvědčen spisovatel, vroucnějšího a cudnějšího prolnutí jedné druhou a druhé první než v onom zásvětí, jehož jedinou hmotnotou jest zvuk.

A tu kteréhosi dne sebral Rudolf odvahy a na konci árie bodl po Tyndě plachýma očima a – a - zbledl. Postřehl přece, že sama Tynda je tak krásná jako její hlas. A bylo pro Rudolfa nade vši pochybnost, že KAŽDÁ ŽENA TAK VYPADÁ, JAK ZNÍ . A protože duchovně založení muži lásku projevují tvůrčími činy, zkomponoval Rudolf trio pro klavír, cello a housle. Považme, kantilénu Vážkovi vydala sama Akademie a ještě přidala cenu! „Složil a slečně Tyndě Ullikové v hluboké úctě a obdivu věnuje Rudolf Vážka,“ stojí uvnitř.

I nadešla chvíle, kdy Tynda, uchvácena ošklivcovou hrou, vtiskla zamilovanému polibek na ústa. Vtiskla polibek a zmizela, neboť byl čas – byl čas být včas na kurtu. Tenis ona miluje.

MILUJE i Rudolf. Hudbu každý den. Tyndu každý den. Dnes ještě život a ještě celičký svět.

Jde za ní a počká mezi keři při cestě na kurt, aby … vždyť ho políbila … aby jí řekl … vždyť žít je nádherné! … aby jí konečně řekl …

Kdepak! Neřekne Tyndě nic. Ale vůbec nic! Ona už je na kurtu, s ní kterýsi atlet, a ty pohledy … , a komponista a korepetitor Vážka do Tyldina pěveckého salónku už nikdy nepřijde.

… Pisatel textu „Typy a osudy umělců …“ doznává: Nechtěl mladému, chvíli šťastnému a teď k smrti zoufalému Vážkovi zkazit ty přenádherné, osvobozující iluze. Jenže příběh zraje a zraje a nastal čas konečně vyjevit, jaká to bytost Klementina vlastně je.

(Kdo to jen sakra zkusí?)

Ale což! Vytvořil tu osobu Čapek-Chod, ať tedy on řekne, že Tynda mohla-li muže smažiti na vlastním jich ohni, dělala to k smrti ráda, tato krotitelka bazarových, tenisových a bálových lvů. Zrovna v těchto dnech a týdnech si tátův mazlíček pohrává dokonce s muži třemi! Usmažila panice Rudolfa Vážku, smaží pražskou sportovní hvězdu panice Vénu Nezmaru a způsobně přijímá dvoření Čechoameričana v letech, tělesně nepřitažlivého vynálezce a byznysmena inženýra Moura („… já toho pána potřebuju nesmírně, jestli mi ten nepomůže do Národního divadla, tak je všechno marno … Až Mour udělá svou povinnost, půjde Mour!“)

Uplyne půlrok a Klementina prožívá vzrušený den: má zkoušku v Národním divadle ! … ! … ! Mour už je v Praze vlivným člověkem a Tyndu do Národního divadla i odveze, třebaže v její úspěch nevěří ani zbla a má s mladou Ullikovou vlastní záměry. Klementina je mu předmětem podnikatelského kalkulu, jako všechno na co jen pomyslí záměrem filtrovaným vypočítavostí, ale to ona neví … to ona zaplaťpánbůh neví.

A když přijde Tynda v Národním divadle na řadu a vstoupí do sálu, koho nevidí?! Vždyť je to Vážka (!) – a bude ji doprovázet na klavír! (Pan Rudolf Vážka to totiž dotáhl v Národním divadle na korepetitora sólistů opery.) Ti dva si to teď řeknou přímo. On, jemuž polibek od Tyndy (na čtvrthodinu, půl) změnil vnímání světa: „Slečno! Od onoho okamžiku, kdy se mi dostalo onoho nezapomenutelného, ale přece jen neblahého blaha …“ Ona, jejíž vnímání světa po celý mladý život tak neprodyšně lemuje egocentrismus: „…byla bych vám řekla, že bych vás jako komponistu mohla mít velice ráda, a taky mám, ale jako milenec byste nebyl mým ideálem …“

V tento moment to ještě není zjevné, ale vězme, že něžná upřímnost těch dvou, to je skutečný začátek p ř í š t í h o o b r a t u. Takových je ve světě vždycky tolik, kolik je lidských životů a co životů, tolik i zápletek a rozuzlení, jaké by žádný spisovatel nedomyslel.

Na večírek v právě otevřené rezidenci mazaného prospěcháře, největšího mezi prospěcháři (čtenář přece ví, že inženýra Moura), zavolají z Národního divadla, že Klementině Ullikové nabízejí místo v dámském sboru. Takové ponížení! Taková urážka! Co si to vůbec dovolili?! Mám na sólový zpěv, nepochybuje Tynda a jsou přesvědčeni vlivní kolem ní.

A tak Klementina Ulliková tu šanci dostane.

- - - Dostane šanci právě v tom dni, kdy se zlomí hřídel turbiny, kdy se po otřesech půdy zbortí zbrusu nová strojírna i stará dobrá Papírka, kdy „Turbina, a. s. k obrábění dřeva, parketárna, speciální výroba klavírů amerického systému Harwey“ v jediném okamžiku změní se v nereálný sen. Jenže to všechno bylo dopoledne, kdy ona už v divadle, a neví nic o Události, jejíž ozvěna se šíří hodinu po hodině víc a víc měšťáckou Prahou. Tynda se připravuje – samozřejmě v nutném informačním vakuu soustředěnosti - na večerní premiéru. Dávají Wagnerova „Lohengrina“ a Tynda bude Elsou Brabantskou. Tak. Klementina Ulliková bude čnít nade všemi. Klementina Ulliková bude znít mezi všemi.

(Ale protože ty máš, soucitný čtenáři, slabost pro tohoto člověka, řekneme si to další z jejího velKÉHO večera šeptem. To je ta Ulliková, jejíž otec právě dnes ožebračil své akcionáře a zabil švagra a víc by jich zabil, kdyby bývali neutekli! A jí ani hanba není, tak troufalá je!)

Divadlo je plné lidí a ti lidé neumějí odpouštět. Elsa Brabantská vstoupí na scénu, už měla zpívat, muzikanti dělají, co mohou, ale Elsa Brabantská oněměla. Oněměla z mrtvolného chladu a cizoty, právěže cizoty, která se na ni sune z tisícerých očí v hledišti! Už ji z jeviště odvedli, už je u ní lékař a ten klade Vážkovi na srdce, aby slečnu neopouštěl, dokud ji neodevzdá přímo panu otci, neboť jedná prý se o dosti značný šok. Na tento příkaz se Rudolf Vážka také odvolá, když jej slečna Klementina zapřísahá dokonce sepjatýma rukama, ať ji nechá odjet samotnou. V kočáře na cestě k Ullikových vile na zhroucenou ženu hledí jako fanatický věřící na modlu. On želí zpěvaččina zmaru především jako muzikant, jako umělec, který nezažil dosud většího hudebního štěstí nad její zpěv, který z nejbližší blízkosti slyšel šuměti dech jejích ňader při tvoření nejvyšší krásy, jakou kdy poznal, - tónu jejího hlasu. Než Klementina Ulliková vystoupí, aby se objala s otcem, v jediné dopolední chvíli jako mávnutím proutku ožebračeném, Rudolf Vážka se v kočáru dožije v krátké době d a l š í h o o b r a t u : slyšel a viděl vychytralou, rozmazlenou, bohorovnou Tyndu srdceryvně úpět a usedavě plakat.

- - - (Můj ty bože! Můj ty bože, Život, jak jej na Zemi známe, je opravdový Mág, opravdový a také největší Mág! Vždyť si to představce! Slyšte tu novinu! Slečna Klementina Ulliková a pan Rudolf Vážka vstoupili do stavu manželského! Není to žert?)

Coby!

Té noci po nešťastné Události v Národním divadle Tynda zkolabovala. Upadla – padla do bezvědomí – takřka čtrnáct týdnů byla nepřítomna na tomto světě. Když se přeci probrala z dlouhé nervové horečky, zaplaťpánbůh uzdravil se jí i rozum. A shledala, že po celou dobu nemoci a po celou dobu rekonvalescence navštěvoval ji a stále navštěvuje ustaraný komponista Rudolf Vážka. A to byl ten t ř e t í o b r a t . Řekli si to z očí do očí: Chtějí spolu žít.


* *

Dobře tedy. Ať je po tvém, čtenáři! (Ale dvakrát taktní nejsi. Bažíš po senzaci!) Musíme tedy opustit šťastné novomanžele a vrátit se celých dvacet jedna let nazpět. („V třetím dvoře“, vyd. J. Otto, 1895) To se jakomanželé Růžena a Josef Benýškových přistěhují s nevidomým synkem do pavlačového domu ve staré, inu staré – přestárlé (!) pražské zástavby. On je umělec a v rodině kápo. „Přísahám vám v této posvátné chvíli věrnou, ryzí a nezkalenou lásku na věky!“ dušuje se akademický malíř Josef Benýšek, když žadoní u poštovní manipulantky Pavlíny Terttlové o půjčku osmdesáti zlatých. Třebas o něm nic neví, Pavlína ty peníze (přejděme, že odcizené) tomu člověku půjčí. A tato půjčka skončí v rukách kostelníkova syna a Pavlínina bratra Richarda, advokátního mundanta. Oba pěkní ptáčkové: vytvoří Benýškem objednaný, prý nezpochybnitelně pravý křestní list paní Růženy a o peníze se spolupachatelsky podělí.

Ti Benýškovi! Nedají si pokoj, a nedají! Už před deseti lety falšovali Růženin křestní list, aby zvrátili rozsudek soudu ve věci dědictví po zesnulé Růženě Peštové, ale se zlou se potázali. Teď do toho jdou znovu.

(Oč že vlastně jde?, tážeš se, a kdo by se také neptal? Nu, zůstavitelka Peštová, někdejší majitelka pivovaru, nejspíš nebyla vzorem mravnosti: tak to zkrátka je, že povila nemanželskou holčičku, jíž biologickým otcem byl Peštové brácha. Tomu rodička svěřila robě na vychování. A když byla Peštová pozvána k božímu soudu, ustavila dědičkou právě nemanželskou dceru. A právě za tu se už deset let vydává Pepova Růža. Právě k tomu ji Pepa hecuje.)

Takže. Benýškovi se nepoučili z prvního nezdaru a cílevědomý Josef už plánuje, že postaví továrnu. Nový proces vyhrajeme! je si jist, a nikterak znepokojujícím mu nepřipadá, že čím blíže je den rozsudku, tím víc mluví Růžena z cesty. Je toho na ni příliš. Ale příliš!

Ale p ř í l i š … (Advokátův dopis Josefovi si přečte o samotě. „Ctěný pane!“ stálo v něm. „Dovoluji si Vám sděliti, že je vše ztraceno. Protivná strana předložila úmrtní list nemanželské dcery, čímž se stává proces Vaší „paní“ zcela ilusorním. Poněvadž pře provedena již dvakráte (!), posledně před desíti lety, hrozí Vaší paní vyšetřování pro obtěžování úřadů a Vám mimo to vyšetřování pro pokus podvodu paděláním křestního listu, nota bene, zcela zbytečné.“ Růžena nepláče. Nepropadá hysterii. Neomdlí.)

Když se akademický malíř Josef Benýšek vrátí domů, uvidí, že se Růža oběsila.

O dalším osudu toho člověka a jeho slepého neduživého synka Čapek-Chod víc neřekl.

(A měl by? Měl by – čtenáři?)

* *

Za ženou šťastnějšího životního příběhu se vydejme do jiných míst Prahy, tentokrát opět na samý břeh Vltavy a do let světové války. („Jindrové“, Pražská akciová tiskárna, 1921). Co je tu k vidění mladých žen-absolventek školy uměleckoprůmyslové, co mužů-hudebníků! Ty ženy jsou přepůvabné a přesvůdné, když jdou vodou obklopujíce jediného muže. Dvacet jich je! Celá královská společnost, král se svými královnami, baví se v koupeli hrou, laškujíce stříkají vodou. A vše to se fotografuje. Fotografie nahradí skicu k obrazu. Ten obraz namaluje – Machna Půtová vulgo Maria egyptiaca (totiž: kouří jenom egyptské), tím králem uprostřed žen ve skoupých úborech není nikdo jiný, než Jindřich Pavák, někdejší znamenitý student Oxfordu, poté vědec orientalista, který se po deseti letech strávených v Indii (manželkou tu hanebně opuštěn) vrátil do Prahy, kde přeložil celou Kámasútru, vydavatele ještě nemaje. Výjev, který v řečišti Vltavy sledujeme, není jen tak ledasjaký. Jde o choreograficky zpracovanou pasáž ze sbírky Kathásaritságara napsanou kašmírským básníkem Sómadérou. A ti všichni v řečišti, to je recesistní klub Opálka (za 1. - jako by ani války nebylo!; za 2. - nemluvit o válce, toť jediná podmínka členství). A vodní a sluneční klub Opálka – prý avantgardní, s duchem dionýským, a nevadí, že i bakchickým – to je zase Machna Půtová. Vážení, to ona je choreografkou!

(A ty se ptáš, kdo že tedy je paní Machna? Inu věz …)

Když byl na výstavě spolku Brandl instalován obraz Messaliny, zakročili cenzoři a milá Messalina musela býti se stěny sňata. Mnoho-li to vadilo paní Machně? Tato rozvedená svobodomyslná dáma je malířkou velmi odvážných syžetů, šťastna z nich. Ale nespokojuje se výhradně s tvorbou výtvarnou – je i předsedkyní Opálky. Když členky klubu provádějí v batikovaných trikotech Dalcrozeova rytmická cvičení podle Bottingrových obrázků, diváci jsou v extázi a Machnu Půtovou, malířku, choreografku a organizátorku, rozechvěje štěstí zas o něco víc.

Ale což! Dosti o tom! Nechme Opálku Opálkou, paní Machnu paní Machnou a vyjděme z jiného světa do neobscénního reálu. Ten mladý muž na místě pro veřejnost v soudní síni vyhrazeném, to je – Antonín Vondrejc. Do Prahy přibyl z Místřeže, osmadvacet je mu, a korektora střídá redaktorem, ale in merito nejvíc a vždycky je básníkem, vždycky! Celou bytostí.

* *

(Ty nevíš, kdo je Antonín Vondrejc? Žertuješ … V Čapkově-Chodově celoživotním díle je to nejčastěji se objevující postava. Nám jde samozřejmě o postavu románovou.)

Mladý muž přišel do Prahy pro první vavříny. Dávali tu premiéru pohádky „Král Ječmínek a královna Pšenička“, měla obrovský úspěch, a ten úspěch byl i Antonínův, neboť on to byl, kdo napsal libreto.

(Čtenáři? - - Čtenáři! - - Tys nesoustředěn. - - Tak velice tě zaujal spolek exhibicionistek? - - Též Antonín Vondrejc básník tě, hádám, zaujme.)

- - Vzhledem k předešlému, nemůžeme se nezeptat: S jakými mužskými hrdiny, přirozeně umělecky činnými, jsme se až dosud setkali? Odpověď je jednoznačná: byli to dva muži zakomplexovaní, šlo-li o ženy, a byl to lstivý, podvodný predátor. S Antonínem Vondrejcem přichází někdo docela jiný. Jen si to vezměme: Na kontě básnickou prvotinu „Poskvrněná početí“, horlivý autor drobných denívek a publicistických efemérek, oblíbený řečník studentských schůzí, jeden ze strůjců studentské avantgardy a popřední tvář formující se politické radikální strany nominovaný na kandidátní listinu. Prostě mladý úspěšný člověk s dobrými vyhlídkami. Tak dobrými, až mu je leckdo záviděl. Až si nadělal skrytých nepřátel. Až …! Za všechno si mohl sám.

(Jakže!? Jak že..?! Prozatér to řekne sám.)

Vondrejc býval totiž vždycky jen teoretikem, hlasatelem idejí, poetou úvodních veršů studentských časopisů – takový počátek měla také jeho básnická činnost – verbálním rozechvívatelem schůzí svých druhů, ale když došlo k „propagandě činu“, Vondrejc selhal.

On, nadšený velebitel a pěvec energie proti fatalismu, když se mělo přejíti od veršů k faktické poezii skutků, začal ze skutků zrazovati a po několika srážkách s vedením vypadl z jedné jeho kandidátní listiny, i rozešel se se soudruhy nadobro.

Ale když se za čas koná proces s radikály, k nimž on už sice nepatří, ale k soudu přesto jde, zmučí jej nevyslovené, ale viditelné podezření bývalých kamarádů: to tys nás udal!

Bože! Něco takového!

Křivda! Taková křivda! Křivda křivdoucí!

Pak bouře minula a proudy utekly, narátor ještě, a Vondrejc – zůstal v bahně. Z redakce „Mírného Pokroku“ jej vyhodili, a tím pádem již není další redakce, která by stála o jeho příspěvky. Od toho času změnil se Antonínův život na krátko v absurdní tragikomedii a potom už jenom v tragédii, v tragédii, nikým nerežírovaný, schválnou hrou atributů společenských i biologických psaný krutě sarkastický příběh mladého muže, stále ještě snaživého, stále pracovitého a lidsky poctivého talentu, který v slově Básník vidí svoji budoucnost.

Ale ukáže se: tvá budoucnost je stejně nemocná, Antoníne, jako tys sám.

(Tak to je, soucitný čtenáři. Ve stejný den, kdy Antonín přijde o práci redaktora, přihlásí se v jeho těle - - v jeho těle - - tuberkulóza - - !)




Prožíval pekelné dny, na jichž konec přicházívá týden, kdy každého rána utáhne se řemen o jednu dírku, až konečně trn přezky nenajde žádné a koneckonců řemen utáhne se kolem krku a stolička se podrazí.


Ten člověk, lidičky tak mladý, že bychom řekli všechno má teprve před sebou, tak ten člověk se tedy ocitl v bahně a nemůže s tím nic zmoci: spolehlivě fungující soukolí vnější mašinérie okolností ironických, absurdních a neslitovných drtí Antonínovy šance životní až nakonec Antonína samotného a doposledka samý jeho život.

Odvolali stipendium přislíbené mu za jeho básnickou tvorbu – prý pro pohoršující poměry, ve kterých žije. Nabídne báseň k uveřejnění – intrikářem s ostrými lokty odsunut a znemožněn. Když dostane práci korektora, bere za ni tolik, že ani hlad neutiší. Vzepře se – musím odejít z Prahy! Musím zpátky do Místostřeže – tam shánějí redaktora!

Shánějí – ale co je s jeho Annou?! Ona si bere život! Než žít bez miláčka, to raději vůbec!

Zůstal Antonín. Zůstal s Annou navždy.

Navždy nebude dlouhé.

(Ale abys věděl! Židovské děvče Elsu Pinkasovou pojmenovali Annou, jak tradice U Šašlů, kde je sklepnicí, vždycky každé nové velí. Je jí dvacet jeden rok. Zhola nevzdělaná – smyslná o to víc. S náležejícím sexepílem - však jenom Antonína milující. Z Antonínových básní nepřečetla jedinou strofu – ale napodobí každý jeho krok. Také Antonín miluje – Annino tělo nejvíc.)

Sráženého, zneuznaného, opovrhovaného, už neprůbojného básníka Antonína Vondrejce miluje Tuberkulóza. Už mu nebude líp, jenom hůře a hůře víc. Navštěvuje jej dámský lékař – život si z něho utahoval, dokud se dal žít, a utahuje, když už se žít nedá.

S Annou se Antonín ožení už polomrtvý – to aby Anna nezůstala svobodnou matkou. Teď leží na smrtelné posteli, pohupuje kočárkem s dítětem, protože Anna musí být v práci, aby … aby nepomřeli hlady.

Pohupuje kočárkem, Antonín, zaujat filozofií a filozofováním.

(Nechme Antonína jeho myšlenkám, čtenáři připravený na nejhorší. Považ, kdyby se Antonínova ovdovělá matka, selka, nebyla provdala za čeledína na statku, a kdyby otčím nezastavil nevlastnímu synovi příspěvky na studium, třeba by Antonín nebýval korektorem, nýbrž profesorem, třeba by ani básníkem nebyl, nýbrž kritikem, a možná by – myslí si se mnou i Čapek-Chod – přednášel studentům o Osudu, který je neúprosný - - -

- - Když zemře umělec Antonín Vondrejc, u Štěstěny outsider, tělo outsidera skončí v anatomickém ústavu jako učební materiál - při pitvě.