literární časopis založený v roce 1964

Miroslav Vejlupek

Musíme držet při sobě

(1)

"Podívej na ni! Záda jako ponkový stůl, a ty nohy! To jsou špalky! To by byla ženská pro mě! Taková odnese pytel šrotu z prasečáku až domů! Panečku! S takovou bych postavil vilu a nedřel rok co rok na té naší shnilotě."
Vím. Tonda se nemůže na Tomajerovou vynadívat. Přišla do Malého Poříčí kdoví odkud a úplně sama. Podepsala smlouvu na deset let u selat a dostala od jézetdé chalupu, na kterou se my díváme uctivě z okna. Zrovna když se Tomajerová přistěhovala, Tonda odešel do důchodu - je mu dlouhá chvíle a na stará kolena začne cvokatět kvůli ženské, kterou ani nezná, blázínek jankovatý!
"Ale táto, proč pořád lamentuješ?" dobírám si ho. "Dej se s ní dohromady, když ti nejsem dost dobrá!"
"Jen mi to neříkej dvakrát!" pohrozí dvakrát denně, protože právě tak často se mu směju. A hned odejde, aby ho nedráždilo, že ho neberu vážně.
Tonda je pracant na každý pád. Doma jsem si ho moc neužila. Posunovač na dráze pořád na cestách, tady směnu za tamtoho, onde za onoho, další měsíc rozvázali pracovní poměr se dvěma lajdáky, Tondo, zaskoč, a tak pořád dokola... Tonda dostal hrnečky na kafe, malované džbánky na pivo a teď ke konci hned dvakrát sošku fešandy, která nemá co na sebe. Všechno to naskládal do sekretáře a kolikrát ho přistihnu, jak místo na televizi kouká na dárečky...
Jen si nemysli, ty bubáku podmračený! Moc dobře vím, proč jsi v posledních dnech takový morous! Měl jsi předevčírem dvaašedesátku a Bohouš nepřijel, aby ji s tebou zapil. Ani dárek neposlal! Ani pohlednici! Nic. Jako bys nebyl! A tak máš pifku na mě.


(2)

Dobře týden nevyšel Tonda z domu před devátou. Stojí dva kroky od záclony a čeká. Listonoše je slyšet už z dálky. Pohvizduje si a hlučně zdraví lidi kolem sebe. Jak se blíží k našim vrátkům, Tonda odcouvá po centimetrech dál od okna, až si stoupne na špičky, aby viděl aspoň listonošovu kšiltovku.
"Zase ne. Dočista se na mě vyprd!" řekne zdrchaně. Pak se odštrachá do obýváku, zapne dráťák a civí do skleněného sekretáře. To trvá asi hodinu. Nakonec se vrátí do kuchyně a řekne:
"Uvidíme zítra. Třeba jenom zapomněl. Novomanžel ještě toká, to je jasné. Jdu na zahradu."
Je to každý den stejné. Až dneska najednou...
Vyšel hned po páté, jako když chodil do práce, a zmizel na zahradě. Potom listonoš!...!...! Co táta? vyhlížím Tondu oknem - a jako když do mě blesk bací! Ne! Není možná! To přece...! "Ty sukničkáři!"
Tondovi je listonoš putna. Okopává jahody vysázené podél plotu. Tomajerová z druhé strany zase maliníky. A jak oba cukrují! Úplné hrdličky! Jak jim ty huby jedou! Koukněme na dědka, zachtělo se mu mladší!
"Toníku!"zavolám z okna. "Vystydne ti čaj!"
"Ále! Pořád něco! Až budu mít hlad, však přijdu!"
Jenže nepřišel a ztratila jsem ho z očí.
Byl to hrozný půlden. Poprvé za jedenatřicet let obědvala jsem bez něho, i když byl právě doma. Skončila jsem polívkou. Kdyby tu byl Bohoušek, vyzpovídala bych se mu a nebylo by mi tak šoufle. Chlapec vždycky vypomohl své mámě už tím, že měla u koho si zanaříkat. Vybrečet se.
"Toníku!" zavolám v poledne. "Oběd je na stole!" Vítr mě div neomráčil. Přinesl s sebou:
"Řekni jí, ať se s ním nechá vyfotit."
Kristepane! Plácli si na tykání!
Vhopla jsem do sandálů a hajdy na zahradu. "Tááto!"
"- - - ?"
"Ty hanbáři!"
"Žárlí. Dolejzá," zase ten vítr. Tomajerová je na koni! Bylo mi do breku a strach i vztek se mnou dělaly divy. Mít tu čarodějnici před sebou, vyškubu jí vlasy!
"Tak tááto! Slyšíš!"
Najednou se zjevil v okně sousedčiny kuchyně, pusu plnou žvance. "... ště štrúdl a fafíčko."
Jak zlomyslný, jak posměšný měl pohled! To nebyl můj klidný mužský, na kterém by mohl dříví štípat. To nebyla dříčná nátura, ze které musí slova dloubat! Něco ve mně zahrozilo: Špatně, přešpatně to skončí!
Tonda... Antonín zatrolený, nevděčný!... Musel mít kafíčka aspoň tři a štrúdlu celý pekáč!
"Zítra přinesu z prasečáku sele. Byl jsem si ho označit, aby mi ho nikdo nevyfouk!"
"Nikam nepůjdeš! Sukničkáři!" vyštěkla jsem a sama se lekla svého hlasu. To ze mě promluvili všichni mordýři, o kterých jsem kdy slyšela. "Přinesu sele sama a basta! Nebo to na tebe řeknu Bohouškovi! Slyšíš?"
Slyšel. Basta.
"Udělal jsem mu na zádech pruh."
"Komu? Jaký?"
"Seleti. Zelený."


(3)

Neměla jsem představy, jak to v prasečáku vypadá. Myslila jsem, že těch tři sta selat zbůhdarma pobíhá ode zdi ke zdi; jenže ona jsou v hrádích nejvýš po třiceti a jedno žravější než druhé.
Dusno a dávivý puch mi zvedl žaludek. Žárovky svítily jen některé a po mokrém, zabláceném chodníku jsem šla jako po ledě. Bojovnost, s jakou jsem se těšila na Tomajerovou, poděla se tatam. Krom toho tu bylo dobrých patnáct lidí a další přicházeli. Postávali bádavě u hrádí, ukazovali znalecky na selata:
"Tohle je pěkně široký!"
"To má chuť do života, mordyjou!"
"Tohle si nevezmu - je moc do špičky."
"To dlouhý je masitější."
"S vysokýma nohama nechci. Snadno přijde k úrazu."
I Tomajerovou už vidím. Jde po chodníku a dlouhatánskou hadicí napouští vlažnou vodu do korýtek se šrotem. Když jí někdo překáží, stříkne mu vodou pod břicho. Kdekdo se tomu řehtá.
Božínku! Už je mi špatně...
Tušila jsem, že to takhle dopadne. Věděla jsem to. Blinkám a oni se řehtají ještě víc:
"Choulostivý to tu smrdí, to víme. Jenjen ji Strouhal přivez z tý Prahy, už se od nás odtahovala. Celých třicet let! Panička našminkovaná!"
Zvracím, a protože je mi pořád nanic, kašlu do toho. Musí na mě být hrozný, hrozný pohled! Ale není to docela tak, jak říkají! Zbláznila jsem se do Tondy, a že spolu budeme žít na vesnické chalupě. No, co bych povídala, romantická a naivní holka z libeňské pavlače! Brzy jsem se začala poříčských bát. Toho, že mi nepřipadá směšné, po čem jiný smíchy slzí. Toho, že je mi smutno, když pokřikují košilaté hrubosti. Že u pokladny v sámošce šmírujou jedna druhou, co nakoupila a kolik za to dala. Že klopím oči, když potkám souseda, který za bílého dne nese z jézetdé - prý co už tam nepotřebují... To je toho!... Pro trochu něčeho, pro co se musí v noci autem!
Ne, nepochopila jsem tenhle způsob života a mám z něho strach. Bojím se člověka, který takhle žije. Ten strach je na mně znát. A tak třicet let uklízím čtyři hodiny kanceláře jézetdé, když už tam nikdo není, a k tomu dvacet osm let školku, když už je tam jenom ředitelka.
"Člověk aby uklízel i po starý bábě! Koukněte! Nadělá víc než to prase!"
No bodejť! Jen se předveď! uslzenýma očima hledám vtipnou Tomajerovou. Ale ta je už vpředu a zmizí v šatně, a když se objeví znovu, nese sklenici od hořčice s kávou na dně. Z hadice napustí do sklednice horkou vodu, zamíchá prstem a spokojeně usrkává. Najednou řekne:
"Můžete!!"
Mumraj, který v tom okamžiku nastal, mě ohromil docela. Stála jsem ve vlastních zvratcích jako přibitá. Po třech, po čtyřech vrhli se lidi do hrádí, s pytli pod pažemi. Každý vyrazil za vyhlídnutým seletem, ale byl z toho chumel..., řekla bych k popukání, ale to bych lhala - vyděsilo mě to!
"Dáš pryč ty pazoury! Tohle jsem si vyhlídnul já!"
"Byl jsem tu dřív a mám ho v merku celou hodinu!"
"Máš mě za vola? Myslíš, že nepoznám svý sele?"
"Poslyš, vloni jsi mi ho taky vyfouk! Nemysli si, že to u mě nemáš schovaný!"
To nebyl prodej, to byla bitva. Žlučovitý boj o dvacet kilo živého masa, které nabude dalších sto padesát, a když ještě víc, uznalost se změní v závist. Ten ho vykrmil! Kdepak si pro ně nakrad?
Já pitomá! Že jsem sem vůbec lezla! Co mě to jenom napadlo?!
Trvalo skorem čtvrthodinu, než jsem našla selátko označené zeleným pruhem. V hrádi už pobíhá jiná žena, o polovic mladší; no to mě podrž - má zálusk zrovna na to označené! Co by tomu řekl Tonda, kdybych mu nepřinesla to správné sele?! Propánajána!
"Mladá paní! Vy se pletete! Tohle prasátko je moje!"
"Jak jste na to přišla?"
"Vidíte přece, že má na zádech zelený pruh..."
"Kdyby ho měl zlatý, je mi to putna!"
Už z chodníku se mi zdála povědomá, ale tváří v tvář jsem neměla pochybnosti. "Paní Pašková, to jste vy? Přece se nebudeme my dvě hádat! Vždyť se známe ze školky!"
Paní Pašková si onehdy přihnula při podnikové oslavě, a jelikož pan Paško si přihne dennodenně, Martínek Paško zůstal ve školce docela sám. Zželelo se mi zapomenutého hošíka - a odvedla jsem ho domů. "Paní Pašková, přece se nebudeme hádat. Podívejte, co jich tu všude mají! Sejde vám zrovna na tomhle?"
"Zrovna to se mi líbí, abyste věděla! Proč vám na něm záleží? Podívejte, co jich tu všude mají!"
"Mně? Paní Pašková, já prasatům nerozumím ani za mák. Třicet let uklízím kanceláře a v prasečáku jsem ještě nebyla! Táta si označil zrovinka tohle... Musím mu ho přinést, nebo bude jako bubák!"
"Kdyby se podělal, stejně si to prase vezmu! Jak to, že ho máte označený? Vy sem chodíte v noci? Aleale! Nebo den předem? Aleale!" a aby se nezdržovala, pustila se za seletem se zeleným pruhem.
Udělala jsem co ona. Musím sele chytit, jinak bude mít táta mouchy! Ta Tomajerová to s ním umí, jen co je pravda! Ještě štrúdl! Ještě fafíčko! Kristepane, zůstat na stará kolena docela sama!... On má Tonda pravdu: Bohoušek měl vždycky raději mě. Byl pořád se mnou. Mých patnáct stovek by nás nevytrhlo. Tonda nosil dvakrát tolik, zato z chlapce neměl nic. Neužil si ho. Jen půl týdne, když nedělal přesčasy. Jinak byl Bohoušek můj a já jsem chtěla, aby byl můj. Protože Tonda, Tonda mě vylákal sem do té díry a bylo mu fuk, že se schovávám před lidma. Že tu nejsem šťastná!
Užuž prasátko držím, když tu do mě Pašková naschvál drcne - a drží ho taky! Ona za zadní nohy, já za ucho.
"Dáš ho sem!"
"Že ti hanba není! Taková mladá! Taková sprostá!"
Táhneme prase každá na svou stranu. Škubeme jím. Ždímáme ho. Prasátko řičí, jako by mu šlo o život. A nešlo? Kdo už sele měl i kdo ne, každý se přihrnul k naší hrádi: To je povyražení, to je švanda! Pašková je zákeřná; podrazila mi nohy a schválně podupává tam, kde je nejvíc naděláno. Dělá to s takovým gustem, že sama uklouzne. To už jsem zase na svých, chňapnu po čuníkovi, ale on se mi vyškubne. Pašková mi stáhne sukni, plesknu ji tedy přes ruku a ona mě přes zadek... Tumáš! Funíme a pištíme, a selata kvičí jako pominutá!...
Vyhrála jsem já!...!...!
Zalehla jsem své sele a nezvedla se, dokud Pašková neodešla z hrádě.


(4)

"Tady jsem zbytečný. Sele je v šoku! Počkejte do zítřka, jestli přežije," řekl veterinář.
Zůstala jsem s Tondou sama. Ticho nebylo dvakrát milé, ale pořád lepší než hádka. Podíval se po mně, jak jinak, v očích vztek:
"Pane na nebi! Cos tam s tím chudákem prováděla? Sakramentská ženská!"
Tady to mám! A já tolik potřebuju dát někomu hlavu na rameno a zanaříkat si. Jak jsem v prasečáku zkusila, že to ani vypovědět nemůžu! Nadosmrti mě to bude bolet!... Štípalo mě to, škrábalo, trhalo, rozřezávalo, vaz div nesrazilo..., protože, protože... Bohoušku, Bohoušku! Proč tu jenom nejsi? S tebou by se to zahojilo!
Sedím jako zařezaná a chápu: Tonda není ten, u koho bych se chtěla vybrečet. Bylo by to marné - je jako kámen. Nemůžeme k sobě blíž; žili jsme spolu, a nežili. Náš společný život byl a je zvyk. Prala jsem a peru, vařila jsem a vařím. Opravoval dům a opravuje. Pořád štípe dříví, jako by se nechumelilo. (A chumelí se snad? I zvyk je lepší nežli nic.) Nakonec - šťastnější z nás dvou jsem stejně já! Na mě Bohoušek nezapomene, až budu mít narozeniny! Pořád jsem jeho zlatá máma. Mě měl vždycky nejraději!
Tahle poslední jistota mě zahřála jako sladká pomsta na Tondovi. Co se mě Bohoušek napusinkoval, když odjel táta do práce a já plakala, jak je mi v Poříčí bídně! - -
Tonda vytlačil z kolny starý, zaprášený kočár a důkladně namazal kolečka.
"Tondo? K čemu ho potřebuješ?"
"Pojedu do jézetdé pro šrot. Samotné brambory se mu budou zajídat."
"Tááto! To tedy ne! Nestydííš se?"
"Pojedu v noci."
"V tom kočárku jsem vozila Bohouška!"
"Ty jsi to vytrhla! Když jel na tancovačku, pro koňury přišel vždycky ke mně! Někdy i do práce. Cestou na internát jakbysmet! Z kapesného od tebe si koupil leda lízátko! Měla jsi Bohouše vždycky jenom na muchlování... Já ho živil! Co ty o tom víš?! Kdybych mu neposílal na vojnu, ani nevěstu by si nenašel! Teď vykrmím prase! O Vánocích bude rodina pohromadě! Jak se patří na slušné lidi."
"Takhle je to! Ty sis ho kupoval! A pořád kupuješ... To se ti nepodaří! To se pleteš! Kočár tady necháš, a šrot ať ti přinese Tomajerka, když má takové špalky!" Vytrhnu mu kočár z ruky a hajdy s ním do kolny. "Táák."
Ještě netuším, že do tmy uteče tolik času, kolik potřebují myšlenky, aby zviklaly člověka. - -
Co když tam Tomajerová na Tondu čeká? Co když táta šrot neunese a načapá ho hlídač? Takovou ostudu bych nepřežila! Bohouš by se za nás styděl!... A kdyby Tondu zavřeli, kdo otrhá jabka? Mně se točí z výšky hlava... A kdo by nařezal dříví na zimu? Cirkulárky se bojím jako čert kříže!...


(5)

Do prasečáku si netroufnu. Postávám před nezamčenými vraty a dávám pozor, jestli někdo nejde, jestli nejede auto nebo nečenichá toulavý pes. Kdyby tátu někdo potkal, kdyby ho někdo uviděl, nemohla bych se podívat Bohouškovi do očí!...
Aby se to vyplatilo, přivezli jsme pytle tři. Pánbů nám to přál, protože štěstí stálo při nás. Vůbec nikdo nás neviděl! Vůbec nikdo nás neviděl, dokonce jsme se zase pomilovali! - -
Sele nepřežilo šok.
Ale stejně jsme neprodělali... Tonda šrot prodal, a dobře, dobře prodal!


(6)

Byli celkem čtyři. Dva v uniformě a dva v civilu. Nejvyšší z nich se zeptal:
"Kamila a Antonín Strouhalovi? Malé Poříčí dvacet tři?"
"- - - !"
Otevřela jsem ústa, ale víc se mi nepodařilo. Ani Tondovi ne.
Nejvyššímu to stačilo jako souhlas. Z listu, který nám přidržel před očima, nepřečetla jsem jediného slůvka. Tak jsem se klepala!
"Povolení k domovní prohlídce. Kdybyste nás laskavě pustila dál, paní Strouhalová."
Mezitím co prohledávali byt, kolnu, sklep, chlív, chvíli od chvíle se zeptali:
"Nemáte ponětí, proč jsme tady?"
"Ani tušení ne?"
"Nenapadá vás, co hledáme?"
Nikdo k nám nikdy nepřišel na domovní prohlídku. S esenbáky jsem měla společného jenom to, že mi dali občanský průkaz. Cítila jsem, že bych jim to měla povědět, ale dělalo mi potíž nadechnout se. Nakonec jsem se rozplakala. Proč jen tu není Bohouš? Kdybych tu měla Bohouška - zastal by se mě!
Potom mě napadlo, že šrot nehledají. To by neotvírali zásuvky a prádelník.
"Váš syn - kdy tu byl naposledy?"
"S ničím se vám nesvěřil?"
"Nebylo vám na něm něco nápadného?"
"Samozřejmě vás nemůžeme nutit odpovídat. Nemusíte dokonce ani svědčit, pokud byste se vystavili..."
Teď jsem se kapánek vzchopila:
"Svědčit?"
"Cožpak nic nevíte? Bohumil Strouhal je ve vyšetřovací vazbě. Už druhý týden. Vyšetřujeme trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Cožpak vám o tom paní snacha nenapsala?"
Jiný ze čtveřice odpověděl místo nás:
"Na tom není nic divného. Mladí jsou manželi jenom podle oddacího listu."
Zaplaťpánbů odešli.
Táta si sedl ke stolu vedle mě a vzal mě za ruku. "Takové ostudy nám natropil! Za všechno, co jsme pro něho udělali! Jakživ mu to neodpustím! Do nejdelší smrti ho nechci vidět! Mámo, musíme držet při sobě! Nebo tu hanbu nepřežijem..."
Tak. Taktak, táto. Teprve když je nejhůř, lidi poznají, čím si navzájem jsou. Přece jenom jsi můj muž! Přece jenom se máme rádi...