literární časopis založený v roce 1964

Miroslav Vejlupek

NOVÉ PŘÍBĚHY LITERATURY (2)

Miroslav Vejlupek (Čerchovský)
2018. Literárnímu webu Chůdové kořeny (http://www.v-art.cz/mvc/index.html) je osmnáct. Křtiny měl jen pár týdnů poté, kdy do redakce valem přibývalo korespondence Arnošta Goldflama a Theofila Halamy a Milana Charousta, také Antonína Hořavy a Zdeňka Janíka, což teprve Víta Janoty a Emmy Jarošové!, Ivana Klímy též, a k tomu více a více pošty od Jiřího Klobouka, Františka Listopada, Věroslava Merty..., přece i od Ondřeje Neffa, Zdeňka Peroutky... Považte, na dvě stě jich bylo a poslali do bývalé vlasti literární vzkazy z Kalifornie, Kanady, Austrálie, Německa, Francie, nastojte z Jihoafrické republiky...
A vedle exulantů neméně solitérů ze všech spisovatelských proudů tuzemských, ať centrálních, ať regionálních.
Nu, podobné literární platformy v republice roku 2000 nebylo.
Nicméně ve Velkém Poříčí má kulturní referent Poděsín poctivě spočítáno, kolik vajec snesly do kurníku slepice, a potom už jen, kolik přibylo řvounů u vývěsní skříňky, kde vyvěšeny tištěné Chůdové kořeny. "Toto musí pryč! Tohle taky!... Tohle zakazuju!" diriguje dav předseda kulturní komise Pankrác Poděsín, takto mezi místními nejvášnivější čtenář měsíčníku Zezadu.
Ovšem když si duchovní kápo velkopoříčských nedávno přečetlo v Chůdových kořenech prózu Literární kapitoly z biologie politického režimu, to už se teprve propadlo k symptomu umanuté vztahovačnosti. Ostatně jak se to v Čechách pravidelně stává těm nejsebestřednějším: "Vždyť je to o mně! O mně! Ježíšikriste o mně..."
Z let adolescenta Pankrác Poděsín věděl, kde leží Lnáře a kde je tam léčebna. Tím snazší bylo jeho rozhodování teď. Jel.
Do Poříčína - ke hřbitovu - na farní úřad - jel.
Dveře do ordinace psychiatra Svištína div nevylomil. "Je tady?! Je tady ten pisálek?! Musíš ho zavřít, Kájo! Okamžitě zavřít! Je to b-l-á-z-e-n! Kájo, musíš MĚ poslechnout - MĚ zvolil lid! Víš, co to je LID?! Zítra si to sem přijdu zkontrolovat a běda ti, jestli tu nebude ten pisálek přivázanej za nohy i za ruce. V takovým případě bych tě zbonzoval, žes práskač!"
"O nic větší než ty placenej donašeč!" vychrstl MUDr. Svištín do Poděsínova obličeje.
- - - Toho dne byla Květoslava Poděsínová velmi neklidná. Musí, musí zavolat starostovi na Obecní úřad.
"Dobrý večer. Tady Poděsínová. Manžel ještě nepřišel domů. Pořád je v práci?"
"Není. Nedělejte si starosti. Oni si ho tam nechali."
"Kde tam?"
"V blázinci."
"Uff. Jak se mi ulééévilo! Obávala jsem se... obávala, že se mu něco přihodilo," oddechla si Poděsínová a hned nato se s chutí začetla do prózy - Literární kapitoly z biologie politického režimu.
"Propánajána, vždyť je to o mně!" zhrozila se pak sotva na druhé stránce. Ale nebylo vedle ní nikoho, kdo by ji poučil.