literární časopis založený v roce 1964

Tomáš Kočař

BAREVNÝ TO ÚDĚL SMRTI

Světlo
Za šedě postříbřenými roletami v úplňku měsíce
a barevně se jevící pokrývkou z květin ve zbytku života pouhého krajíce
z něhož smrtelná nemoc ukrajovala poslední sousto k prázdnému talíři
S ve zbroji třpytící se jak oko naposled spatřené před tonoucími rytíři

jež kříže víry do rukou i srdcí bohabojně vryty měli
a v kapsách Písmo svatým hlasem teskně pěli
Než do civitatem Dei učinili první kroky
bloudili po světě lidském dlouhé roky

Než do lovišť věků poslala je dávná břitva
s níž krájí se prasata krávy ovce a srnčí guláš Andělská bitva
havranů přivolávajíc čerň a strach rozdmýchala písty s dunivým zvukem
ďábelsky zatopená obloha řízena ne Bohem nýbrž Poseidonem s lukem

ukradnutým Dianě při honbě za naoranžovělou liškou s bílou skvrnou
před palácem ze zlata a platiny z nějž vůně lanýžů se jemně linou
aniž by zaostávaly krevety a šneci nejlepších kvalit Vůně kopretin a chřestů
peníz je vše proč žít zde když umřít můžu v Brestu

Miláně či Paříži na ulici v domě či paláci s grandiózními lóžemi
skonat jak César podveden svými přáteli či svatý Václav probodán dýky a noži
s čepelí delší než Smrt jež skrývá obraz od Raffaella Santi
namalován akrylovými barvami použitím štětců a rytých technik co popíjí sladké rudé Chianti

Ruku v ruce s Lží a Nenávistí hrajíc pokeru se jmény
lidí čekajících konce mužů dětí žen s parfémy
do dekoltů vstřelených kol řečišť krve
na zápěstích krku žluči i srdci to je to prvé

proč Smrt hraje karty jen za úsvitu
v opiových polích za svitu šerotmavých koloritů
a hráči klejí Pln tmy a světla jež nespatříme radosti a lásky jež neprožijem
Pln srdcí nadmutých rtutí černí na linky Carpe diem
Heslo mnohých Smrti vstříc však zas znovu přijdem
než Země otočí se třikrát kol své osy
Smrt dohrála nohy měla celé bosy

a na pažích kosu větrem vlála
než hlavy hráčů teskně sťala vždyť neprohrála
Však úděl Smrti hrát je part
a život hráčů skonat v art

Na paletě bez okolků kosu tíhou upustila
a duši Smrt svou vmžiku ráhnem pekla vypustila

Pak elegantně vrátila se
do hrobu a temna noci, ach zase,
než se slzami v očích pokračovala v kartách
Tma

ZASLEPENÁ LÁSKA

Dva muži nuzní v tyrkysu
čepýří se pýchou v dáli,
v tom vzkřikne Vítek nešťastně,
ó Manon, co jsme si to tehdá přáli.

Snad jen klid a doušek vína
a lásku na sametovém ubruse,
spíš život náš jest klam a vina
či tvorba Clauda Debusse,

jenž skládá růže bez květů
na olejovém pera plátně
a ponechává prudce vadnout,
tak svěže a majestátně.

Vtom jeden z reků v černém hávu
k Manon briskně docválá,
než upije jí z šálku kávu
a splní, co si kdy přála.

Pak již kráčí ladně, směle,
Manon zlíbá dětskou tvář,
dá jí sbohem, dá jí vale,
již není dívkou před oltář.

Druhý sok jen tupě stojí
na parapetu klopí zrak,
dřív po Manon toužil, teď se bojí,
že z korábu stal se chmurný vrak.

Kde již vlajky na půl žerdi
teskně větrem plápolaly
a námořníci v ospalosti
hlasům sirén odolali.

Není to však volba její,
kdo o lásce vyřkne soud,
nýbrž závist, služka dějin,
možná taktéž S. J. Gould.

či plameňáci na výstavě,
vystavují svoje krovky,
falešně a s noblesou
jako děvka za dvě stovky.

Budiž Vítek lásky soudce,
jenž Manon zná již po léta.
Nechť dovolí hrát i každé loutce
od malířů Jacquese i Moneta.

O lásku, jež okolí své něžně svádí
do pokušení věčného, ach navždy,
a srdce láme nastokráte
více než podezřelý z kdejaké vraždy.

Kdo boje účastní se o Manon,
již přestal býti lásky králem,
sic vytasil svůj batalion,
o život i ctnost svou přišel málem.

V to zavelel však Vítek: fiat lux!
a Manon světlo náhle zřela,
okovy, jež tížily i noční spánek,
div je v žalu nepozřela.

Přec cherubové neochvějní
již kopretiny Manon kladli.
Lidé jsou přec navlas stejní
vykvetou a vmžiku zvadli.

Tak i Manon čeká letmý pád
do broskvového světa ráje,
až nabrousí své Vítek struny,
snad jednadvacátého máje.

HŘEBÍČEK

Auuu!
Zapíchl se mi do srdce hřebíček
Voňavým klínem mi vzedmul hruď
Přispěchal mi na pomoc
voják s přilbou bílou a křídly z cihel
Zašil mi ránu
Pofoukal
a přidal doušek pelyňku
Radil ať vytrvám a vyhledám maminku
Ona mi ji pofouká
ránu
která bolí
V duši
třísku
schytal jsem
na bitevním poli.