literární časopis založený v roce 1964

Lucie Bartoš

Rovnost není stejnost, howgh. Jak to myslel Robin Hood? A komu patří první hřích?

Adam měl se svou první ženou vztah, který bychom dnes nazvali italská domácnost. Tou první ale nebyla Eva. Byla to Lilith. „Stvořena z prachu země, stejně jako Adam. Není řeč o Evě, ale o té druhé: Divoká a nezávislá žena, která se odmítla podrobit vůli muže,“ píše se v Knize Sírachově (Starý zákon). Vypráví se, že Lilith a Adam spolu nedokázali žít v klidu, neboť Lilith odmítla při milování zaujmout polohu, při níž byla nucena ležet pod ním. Když naléhal, odpověděla mu: „Proč bych měla ležet pod tebou? I já jsem byla stvořena ze země a jsem ti rovna!“

Takzvaná genderová rovnost (rovnost pohlaví) se, jak vidno, řešila od pradávna. Ale nechme příběh z Rajské zahrady na chvíli stranou.

OSTŘÍŽÍ OKO KOREKTNOSTI

Glosu na téma „rovnost“ mohu napsat buď korektně, nebo nekorektně... Pokud budeme mluvit takzvaně „politicky korektně“, mělo by to znamenat, že hovoříme „společensky nezávadně“ (potažmo „politicky správně“). Jenže co je správně politicky , nemusí být vždy správně pro společnost a nemusí to být výrok pravdivý. Říkám já. Takže – jsem takzvaně mezi dvěma mlýnskými šutry: Co budu ve všech svých přesvědčeních a z celého srdce považovat za správné pro společnost , pro každičký příběh dobrého člověka, za pravdu korespondující se skutečností, tak to nemusí projít sítem politického mainstreamového postoje, který žádá korektnost. Korektnost je slovo odvozené od korekce – znamená úpravu, opravu, tedy význam, který je vědomě odchýlený od syrového, neupraveného významu. Od pravdy. A to se člověku prostě někdy příčí.

Mimochodem – víte, že u nás vzniklo Centrum hybridních hrozeb, které údajně krom jiného sleduje, zda se v médiích objevují ty „správné“ (správně korektní) informace? Perzekucí za své názory, premisy a výrokové soudy se ale snad obávat nemusíme; zhoubnost režimu, který hlídal, jaké zprávy a v jakém hávu dostanou povolenku projet tiskařským strojem, už jsme v historii naší země okusili. Jojo, také k němu papaláši, kteří kočírovali jeho otěže, občas bezskrupulózně přilípli atribut - „rovnostářský“.

A v tom tkví gró a nepochopení pojmu „rovnosti“: Sice - jako právoplatné téma počátku Třetího milénia - okupuje média, ale burcuje občanské aktivisty někdy v nesprávně směrovaném šiku, když nerozlišují správně význam dvou slov: Rovnost není stejnost. A to si podtrhněte.

ROVNOST NENÍ STEJNOST!

Rovnostářství totiž není ctnost nebo ´usměrňující idea´, jakou je například spravedlnost (z níž můžeme odvodit význam rovnosti a zrovnoprávnění). Je to politická ideologie, která má podle mě v sobě slovo „rovnost“ nesprávně. Podle tohoto světonázoru máme totiž s každým zacházet stejně, třeba i tím, že odstraníme veškeré ekonomické, sociální či další rozdíly mezi lidmi – aby všichni byli stejní, přestože touto uniformitou někteří jedinci přijdou o dosavadní rovnost/spravedlnost, kterou měli: Okleštit snaživé oproti nesnaživým, sebrat možnost rozvíjet více své talenty či podnikavost, určit svobodně míru času věnovanou určitým činnostem (vedoucím k vyššímu osobnímu blahobytu), vzdělávat se v souladu s vlastní vytrvalostí a vrozenými schopnostmi a podobně. Taková korektnost, která „hojnost bere a bez zásluh ji přerozděluje chudým“, pak vede k nesvobodě a k bagatelizování principu fair-play. K zašlapání práva na jedinečnou identitu člověka.

Krásně to ilustruje obrázek, který se sdílí na internetu v diskuzích o rovnosti (autora jsem žel nedohledala): Vlevo vidíte pokus o stejnost („matematická rovnost“), vpravo o rovnost. Dopad každého z těchto přístupů je doufám zjevný – snaha o nalinkovanou stejnost některé skupině jedinců nepřinese nic dobrého a postrádá solidárnost. Rovný přístup zohledňuje schopnosti a vlastnosti, které dotyčný sám ovlivnit nemůže (dítě malého vzrůstu prostě potřebuje vyšší bedýnku, aby vidělo). Rovnost je stav, kdy dáme příležitost i relativně odlišným jedincům ke stejným věcem. Cílem totiž není, aby na tom byli všichni stejně (kdy v důsledku je menší člověk znevýhodněn), ale aby všichni stejně dobře viděli. To je spravedlivé. Pestrost – jinakost - sama o sobě není vadou.


Rovnost není stejnost. Vlevo vidíte STEJNOST bedýnek, vpravo je ROVNOST ŠANCÍ.

UTRÁPÍŠ-LI RYBÁŘE, STEJNOST KRACHNE

Stejnost, absolutní rovnost ve všem, je utopií. Nikdy totiž nejde zcela definitivně u jednotlivých lidí odhlédnout od toho, co si ve své identitě nesou díky svému původu, vzdělávání nebo sociální vrstvě, z níž původně vzešli... Rovnostářství, najmě v majetku, nevyvolává v lidech ušlechtilost a touhu k sounáležitosti a pospolitosti. Vyvolává touhu po vlastnění bez zásluh, bez práce, vyvolává závist a ospravedlňuje krádež. „Zlodějům bral a poctivcům dával“ - takhle to jistě mínil Robin Hood se sým „bohatým brát a chudým dávat“. Rovnost bez spravedlnosti je zhoubná stejnost, která není dlouho udržitelná. Tímto způsobem totiž ryby jednou bohatým dojdou. Jaké ryby? Známé čínské moudro říká: „Chceš-li hladovému pomoct, nedávej mu rybu, ale nauč ho chytat ryby.“ Pouhé přerozdělování vede k nežádoucímu „rovnostářství“, nikoli k rovnosti. Přerozdělování ryb je „pozitivní diskriminace“, která mnohdy dojde do slepé uličky. Jednou totiž přijdeme o rybáře. A k čemu je pak hladový, který umí ryby jen konzumovat, nikoli chytat?
Adekvátní „pozitivní diskriminaci“, která hladového nasytí, ale nezruinuje rybáře, vidím takto: Rybu hladovému daruji, abych ho uchránila od akutního rizika smrti z hladu. To je pomoc a solidarita. Pak ho naučím, jak má sám ryby chytat. To je poskytnutí příležitosti a zároveň odvrácení od slepé uličky, kdy se z rybáře stal otrok nicnedělajícího hladovce.
Snaha o dogmatickou stejnost/totožnost je „cestou do pekel, která je dlážděna dobrými úmysly“. Proto jsou například hysterické argumenty typu, že i muži mají nárok rodit děti, nemístné a odporující pochopení toho, co je to rovnost v přístupu k mužům a ženám. Stejné je to s násilným uplatňováním genderových pravidel nebo politické korektnosti tam, kde je to nesmysl. Jako tomu bylo letos v kauze kolem básničky Jiřího Žáčka:

ROZJITŘENÉ EMOCE VE SLUŽBÁCH HYPERKOREKTNOSTI

Případ básničky „Maminka“ je ukázkou, jak snadné je vyvolat psychologickou iluzi - kognitivní omyl, který v době „genderového boomu“ ovlivní, jakým způsobem čtenář situaci vnímá, protože mu tak byla prvotně nabídnuta.

Maminka – Jiří Žáček
K čemu jsou holky na světě?
Aby z nich byly maminky,
aby se pěkně usmály
na toho, kdo je malinký.
Aby nás měl kdo pohladit
a povědět nám pohádku.
Proto jsou tady maminky,
aby náš svět byl v pořádku.

• Pokud byste tuto básničku o tom, že je skvělé mít hodnou maminku, četli poprvé, připadala by vám libozvučná, milá, jazykově vhodná pro dítko první třídy? Mně ano.
• Text zdůrazňuje něhu, lásku, vztah matky k dítěti. Hodila by se do mediálních diskuzí o důležitosti rodiny a lásky v životě dětí? Za mě – ano. Já s ní nemám problém, podle mě je svět s hodnou mámou vážně v pořádku. … Jenže režisér Vít Klusák básni nepřišel na chuť a na sociální síti ji „představil“ tak, že lidé podlehli kognitivnímu zkreslení: Nežádali racionální vysvětlení a věcné argumenty. Básnička podle některých „genderových vykladačů“ údajně tvrdí, že ženy jsou tu jen proto, aby pečovaly o děti – toto stačilo nadnést k rozjitření emocí. (Máme přece plné noviny apelů, jak ženy nedegradovat jen na kuchařky a chůvy, jak lpět na rovnoprávnosti pohlaví, a někdo nám tu stereotypy dokonce cpe do čítanek?! Jak se asi cítí ženy, které matkami být nechtějí?)
Napadlo mě minimálně 10 důvodů, díky kterým si myslím, že narvat boj o rovnocennost pohlaví i do říkadla pro nejmenší, je hodně mimo mísu (ať tu mísu má máma nebo táta - jenže ten ji ve slabikáři nemá, protože písmeno „m“, které si děti touto větou upevňují, ve slově táta prostě není, i kdyby se gender-fanatici na hlavu postavili):
1. Nejprve si uvědomme, že říkanka je literární útvar krátkého rozsahu (zde 8 řádek), kdy se básník mimo jiné snaží, aby se verše rýmovaly, a námět přitom nebyl nesrozumitelný. Nejde o několikastránkovou esej, která filozoficky a na dřeň rozebírá vážné téma, ani o politický proslov nebo návrh směrnice do katechismu o roli člověka ve 21. století. Žáčkova báseň je určena šestiletým dětem, a tomu napovídá téma, jednoduchost jazyka, libozvučnost, básnická zkratka, zapamatovatelnost verše. Že text obsahuje i emoci (lásku, něhu), je fajn. - Dětské říkačky od nás dospěláků vyžadují trochu nadhledu téměř vždy. Jinak bychom nemohli dětem odzpívat ani „Prší, prší, jen se leje, kam koníčky pojedeme“, protože většina z nás žádné koně nemá... Zakázat bychom museli i „Pec nám spadla, pec nám spadla“, protože oba pecaři jsou muži (a třetí k nim je kominík) a chybí jakákoliv zástupkyně ženského pohlaví. Přesto jde o jedno ze základních říkadel českého folklóru, které rozvíjí komunikační schopnosti malých dětí. Jazyk dětské poetiky je triviální, někdy až primitivní, ale kdo výše uvedené nechápe, ať se jde zeptat učitelů nebo učitelek do mateřské školy, proč tomu tak je.
2. Báseň se jmenuje Maminka, a proto vyjadřuje zkratku o mamince a ne o někom jiném. Ano, pokud by se jmenovala Žena nebo Role ženy, pak asi není v pořádku, že eliminuje ženské pohlaví do role rodičky (byť ani emancipované ženy nezastírají, že být mámou považují za nejdůležitější událost a funkci ve svém životě. Aniž by tím pro změnu dehonestovaly svou dosavadní kariéru.)
3. Nebylo zmiňováno, že básni na stránce předchází text: „Ze všech lidí mám nejraději maminku. Než jsem se narodil, devět měsíců jsem vyrůstal v jejím těle. Možná proto mi tak dobře rozumí.“ - Kontext z monologu je tedy zřejmý a logický. Děti nenosí čáp, ale žena ve svém těle, a po porodu se stává maminkou. Doprovodný text říká fakt, plus podněcuje přemýšlení o přetrvávající citové vazbě mezi matkou a dítětem. Není nic lepšího, než když náklonnost matky k dítěti je taková, jak čiší z veršů: co by za to mnozí „ti, kdo jsou malincí“ dali, kdyby se na ně rodiče s láskou usmívali a občas je pohladili, neřkuli jim přečetli před spaním pohádku.
4. V současnosti se skloňuje potřeba vyšší porodnosti a obnovení významu rodiny, poukazuje se na odcizování a izolovanost členů rodiny, organizují se kampaně na podporu rodin a zvýšení úcty ženám, které pracují a zároveň se starají o děti. Podobné vyjádření citů mi v tomto kontextu připadá nejen neškodné, ale dokonce prospěšné a milé. Pohladilo mě po duši, byť se nepovažuji za supermatku ani mi to moc nejde u plotny. - Báseň zároveň nijak nevylučuje, že z ženy může být dobrá traktoristka nebo truhlářka, jakož se ani nezabývá portfoliem možných sexuálních orientací. Přicmrndávat vztahové a společenské odchylky do 8řádkového textu dětem, které se právě učí číst, psát, počítat a seznamují se s nejzákladnějším fungováním světa kolem sebe, bych považovala za perverzní.
5. Text je v čítankách už od roku 2015 a po dva roky s ním nikdo neměl problém. Nadto ještě před vydáním prošla učebnice kontrolou ministerstva školství - má schvalovací doložku MŠMT. Také nikdo neviděl problém.
6. V době kauzy se ministerstvo k básni, pod tlakem kritiků, vyjádřilo. Je zajímavé, že některá média citovala pouze větu ve smyslu, že báseň sama o sobě skutečně úplně genderově korektní není... Málokde jste mohli najít toto vyjádření ministerstva: „Při výuce ale záleží hlavně na výkladu a na tom, v jakém kontextu je uveřejněn a jaký je záměr autora. Při výkladu by tak měl učitel žákům vysvětlit záměr autora a další souvislosti.“
7. Není znám případ, že by si na báseň někdo z rodičů nebo pedagogů či psychologů stěžoval, nebo byla pro děti nesrozumitelná... (Mnohem hlasitěji si rodiče stěžují spíš na učebnice multikulturalismu.)
8. V době, kdy lpíme na svobodě projevu (a svoboda literární tvorby sem patří jakbysmet), je nelogicky žádána cenzura. V jiných případech by volání po cenzuře bylo bráno jako anti-demokratický poklesek nejhrubšího zrna... V literatuře, kde vnímáme přirozené právo na autonomii autora, na jinotaje, metafory, alegorie a poetické zkratky, je to absurdní o to víc.
9. V případě kritika je dobré se pozastavit vždy i nad jeho vlastní osobností a motivací. Je pro mě záhadou, že se nikdo nepozastavil nad způsobem jeho vyjádření: Co si lze myslet o člověku, který kritizuje tvorbu jiného umělce nevybíravým způsobem? Rozpoutává negativní emoce, aniž by se opíral o racionální argumentaci. Použije slovo „debilita“ u jednoho z nejvýznamnějších současných literátů, jakým Jiří Žáček bezesporu je. Namísto korektní diskuze, slušného vyjádření názoru. Jedná takto člověk s dobrými úmysly a s rovným přístupem k ostatním? Zájem Klusáka o „ženskou otázku“ je tak jen povrchní, protože vyvolal názorovou polaritu, která nic dobrého nepřinesla. Nepřispěla k řešení skutečných problémů. Chtěl pouze poutat pozornost na svou osobu? Co je motivem, o tom se mohou psychologové jen dohadovat: Možná ješitnost muže-otce, který si přečetl, že pro dítě je nejdůležitější matka. Možná jej jeho maminka v dětství málo hladila a neusmívala se na něj, jako na chlapce z říkanky... A možná je to celé sabotáž jednoho misogyna, kdož ví.
10. Výsledkem dehonestace Žáčkovy tvorby je jen populismus, chybná hyperkorektnost a zakrývání opravdových problémů, se kterými se ženy (i maminky) v naší republice potýkají, aniž by jim bylo věnováno tolika pozornosti, jako jedné negativní větě na sociální síti. Tíseň samoživitelek a vdov, nuznou výši rodičovských příspěvků, neplacení alimentů, nerovné odměňování podle pohlaví, tím kritici z povrchu zemského nesmetli. Možná dokonce přispěli k tomu, aby význam matek byl více bagatelizován a ještě nespravedlivější a nerovnější, než je. Rozhodně nevzešla z diskuze žádná řešení stávajících „kostlivců ve skříni“.
A nyní se zeptejte sami sebe znovu:
Je na místě pohoršovat se nad školní říkankou o tom, že je fajn, když je na nás maminka hodná?

VRÁNA K VRÁNĚ SEDÁ, ROVNÝ ROVNÉHO SI HLEDÁ

Pokud jste svůj potencionálně kritický postoj nezměnili, možná je váš mozek pod vlivem další kognitivní zkratky. Říká se jí potvrzovací zkreslení (confirmation bias). Máme tendenci vidět a vyhledávat ty argumenty, které jsou v souladu s našimi dosavadními, a ignorovat ty důkazy, které jsou v rozporu s naším přesvědčením. Jsme líní měnit prvotní názor. Hledáme si do svých sociálních bublin sobě rovné, a tak si upevňujeme svůj postoj, byť nemusí být postaven na racionálních základech. Iluze skupinové shody je rovněž běžná mentální zkratka, zvláště při šíření názorů na sociálních sítích, kdy jsme následně přesvědčeni, že „s námi všichni souhlasí“.
Ve vztahu s mužem či ženou jsou kognitivní zkratky na denním pořádku. Na svém protějšku vidíme na začátku spíše to hezké, protože to tak vidět chceme (zapracovalo potvrzovací zkreslení). Rovný či nerovný postoj k lidem kolem sebe měříme obdobně.
Chceme-li skutečnou rovnost, spravedlnost – musíme se zbavit kognitivních omylů našeho mozku.
Budu-li chtít vyvolat genderovou bouři a poukázat na to, že ne-rovnost začal muž - Adam, nebude to asi těžké. Stačí vhodně nadhodit příběh s Lilith, které se nakonec Adam chtěl na loži zmocnit násilím. Když Lilith došlo, že s ní její partner nehodlá jednat jako s rovnocennou bytostí, zmizela. Teprv později Bůh stvořil pro Adama Evu, aby netesknil a nezůstal sám. Odtud už ale biblický příběh jistě znát.
Nepřipadá vám nefér (a genderově nekorektní), když se zdůrazňuje pojem „Evin hřích“? Zvláště teď, kdy víte, že Adam – milujíc Lilith i po jejím odchodu – nebyl bez poskvrny, vždyť nebyl Evě úplně oddaný? Nepřišel k ní jako panic a jeho myšlenky byly nevěrné, když si na loži s Evou i nadále představoval svou první ženu. Možná byla Lilith tím hadem, který nabídl jablko, jež oba snědli. Byl hřích skutečně Evin, nebo Adamův, nebo obou?
Zahoďme ale generalizaci: Paušalizace a kolektivní vina, která se ze story prvního muže a první ženy odvíjí, vede po staletí k nespravedlnostem a nerovnostem na jedincích. Řešme, co je důležité, aby rovnost byla zachována a nepřešla v rovnostářství.
Rovnost je o hledání souladu a spravedlnosti, ne výčitek. Stejně jako dědičný hřích ze Zahrady Eden není nutné brát jako hřích Evin nebo Adamův, ale jako „šťastnou vinu“: Díky ní dokáže člověk odlišit zlo a dobro. Díky ní získal poznání, které - byť vykoupeno porodními bolestmi -, přináší zázrak v podobě dětí. Pokud jste ateisté, pak to berte klidně jako metaforu a místo „šťastné viny“ říkejte, že „i všechno zlé může být i pro něco dobré“. Jedno je směrodatné: i malé dítko z přírodopisu ví, že ke „šťastné vině“ zplození dítěte jsou skutečně potřeba obě pohlaví rovným dílem.
Vězte, že v knize Talmud se píše:
„Bůh nestvořil ženu z mužovy hlavy, aby mu poroučela.
Ani z jeho nohou, aby byla jeho otrokyní.
Nýbrž z jeho boku, aby byla blízká jeho srdci.“