|
na další stranu
Lucie Bartoš
MÝLIL SE ARISTOTELES? ANEB PO NÁS POTOPA...
S hurónským smíchem a marně se bráníc souhlasu jsem před časem pročítala definici slova POLITIKA na stránkách Necyklopedie neboli „encyklopedie vzhůru nohama“, která je jakousi paralelou lexikálního fenoménu - Wikipedie. Výstižně zde pisatel komentuje například stav, kdy je - i přes sebevětší opatrnost - někdy politik nachytán na švestkách:
„… obyčejný člověk by to odnesl, ne tak politik. Nachytaní politici se brání poněkud stereotypně, ale přesto jim to v 99,9 % případů vyjde. Zde je návod, jak na to:
1. všechno popřít, 2. obvinit politické protivníky z házení klacků pod nohy, 3. něco málo přiznat, ale zdůraznit, že je to vytrženo z kontextu, 4. vyrukovat s nějakým svinstvem na své protivníky, 5. zapřít, že jsem to byl já, kdo to byl, 6. znovu obvinit své protivníky, poukázat na to, že se jedná o mstu, 7. opět zdůraznit, že já jsem jim v něčem nečestném zabránil….“
Řekla bych, že zcela precizně popsal koloběh, který osobně označuji za princip šumáku. Než se totiž celá série výše uvedených potenciálních replik mezi politikem a lidem uděje (skrze média, která jsou „hlídacím psem“ občas již trochu handicapovaným), kauza již dávno vyšumí do ztracena, respektive všichni poznenáhlu přestanou pěnit, stejně jako ten zmíněný legendární šumivý práškový nápoj. A pokud aférka nevyšumí, pod tlakem nových informací a „případů“, v nichž je házen hnůj na jiné nepravosti či rivaly, je to už každému prostě šumák čili šumafuk! Vše je smeteno se stolu a zameteno pod koberec s univerzálním dovětkem, že poslanec, senátor či ministr čerpal informace z neověřeného zdroje, jemuž v dobré víře důvěřoval….
Jistě budete souhlasit, že autor ironických glos, které jsem si dovolila reflektovat, trefně popsal to, co skutečně jako deja vu sledujeme pravidelně na české politické scéně. Pro ty, které avízo upoutalo (ať už z rozhořčení nad sarkasmem či překvapivým přitakáním pravd, byť nelichotivých), přikládám odkaz: http://necyklopedie.wikia.com/wiki/Politika.
I ČTENÁŘ DĚTSKÉ KNIHY VÍ…
Je smutné, že politika a její představitelé se stali terčem posměchu, vtipů a ironie. Politiku neboli „vědu o obci“ považoval totiž už řecký filozof Aristoteles za nauku nejdůležitější, která určuje, „co se každý v obci musí naučit”. Nejde v ní o poznání, nýbrž o jednání, a to ušlechtilé a spravedlivé…. Kdo však četl Malého prince od Antoine de Saint-Exupéry ví, že „co je důležité, je očím neviditelné“ … a srdce těch, kdož mají v rukou moc, často dle mého názoru postihne dokonalá slepota čili nevidomost nejen v očích, ale v celé mysli – a ejhle jak krátce je (možná nejen z hlediska fonetiky) od nevidomosti k nevědomosti…. A právě ve zmíněné neviditelnosti podstatného, v nehmatatelnosti morálních norem jako je etika, úcta, respekt, v neostrých hranicích, které zákon jen ztěžka pojme absolutně, je možná onen kámen úrazu; konkrétně například absence jakékoliv odpovědnosti za své mravní poklesky, politicky nešťastné činy a pro obyvatele nevýhodná, leč nezvratná rozhodnutí. (Mimochodem: Kde není žalobce, není soudce. Ale kde není sankce, nelze čekat žalobce ani vymahatelnost. A to je nejčastější nešvar všech rádobyušlechtilých kodexů, zejména těch o etice – nehrozí žádný Damoklův meč ostudy, vykázání z politického ringu, peněžního či jiného trestu. Je to zjevný alibismus!)
Kdyby se při každém klamu či prosazování osobních nekalostí proti občanům rozsvítilo na čele předkladatele červené světýlko jako varující stigma, etické principy by možná opět nabyly svého skutečného rozměru. Ale nejsme v pohádce, kde naivní fantazie a úsměvné činy prosťáčků vedou k happyendu a kde práce pro kata je běžnou "zásluhou" za nepravost...
A propos mě napadá, že politici, kdyby hledali svou personifikaci v těch barvitě popsaných postavách Exupéryho díla, pak by v něm zřejmě byli pouhými Domýšlivci, tedy těmi, kdož „chce být obdivován všemi, ale žije na své planetce sám. Neslyší nic, co není projevem obdivu.“ A všichni mravokárci, kteří mnohdy jen hází perly sviním, bojují za prosazení etiky jako s větrnými mlýny, jsou – bohužel - tak trochu jako bezmocný Lampář v tomto světoznámém příběhu: Lampář, který oddaně a v přesvědčení v prospěšnost svého díla, žije na planetce, kde se den a noc střídají jednou za minutu a on poctivě, věrný svému poslání, rozžíná a zhasíná lampu každou minutu, bez odpočinku, do úmoru. Některé činy zůstávají stále nedoceněné, některé pravdy stále krutě stejné, některé prosby stále nevyslyšené, a přesto ještě – i když v menšině – mnozí doufáme a věříme, že NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ. Že ten donquijotský zoufalý boj s větrnými mlýny, boj za pouhý neuskutečnitelný přelud v amorální žíravinou prosáklé společnosti, přeci jen není předem prohraný… I ten Lampář se snad dočká vendety, zvratu k lepšímu a zadostiučinění. Snad nebude muset dojít ke katastrofické apokalypse a obnovení katovského řemesla, aby se rychlostí moru přestalo šířit kupčení, podplácení, neregulérní lobbing, přeběhlictví, namísto alespoň špetky povědomí o skutečném významu politiky jako „správy věcí veřejných“. Nějak se totiž vytrácí rozdíl mezi demokracií na jedné straně a tyranií a oligarchií na straně druhé.
ÚCTA K POLITIKŮM? ODPOVĚDÍ JE HITPARÁDA POVOLÁNÍ
Před časem Centrum pro výzkum veřejného mínění zveřejnilo žebříček prestiže profesí, který je sestavován dle úcty, respektu a uznání jeho představitelů, jak je vidí veřejnost. Nutno podotknout, že politici dnes pro co nejhorší umístění dělají opravdu maximum. A to mají i svůj vlastní žebříček oblíbenosti: Očekávám, kdy konečně tvůrce anket o nejoblíbenějšího politika napadne, že by s tím průzkumem v řadách volených zástupců lidu měli raději přestat. Pokud se totiž opravdu najde slušná jehla v kupce sena (rozuměj: politi, který v celé té skruži hladových šelem reprezentuje ještě nějaký morální kredit), bez nadsázky si zaslouží sonet nebo aspoň uznalý popěvek:
Oblíbený politiku,
ty musíš mít teda kliku
nebo smysl pro etiku,
že v politickém rybníku,
v houfu pouhých eklektiků,
drsných loktů, uličníků
stojíš vejš i bez patníku…
Nechci křivdit hrstce jedinců, kteří práci v politickém prostoru (či lépe zápasišti) skutečně interpretují jako onu původně zamýšlenou správu věcí veřejných, službu veřejnosti a ve veřejném zájmu; je ale nasnadě, že postávat při dnešním politickém zurčení mezi všemi těmi „vlkodlaky“ na piedestalu a odnášet si uznání nej politika, je tak trochu Pyrrhovo vítězství. Proč? Odpovědí je pohled do zmiňovaného žebříčku prestiže povolání, jak ji vidí česká veřejnost dle posledního, letošního zjištění, podle něhož poslanci nesklízejí ovace, ale pomyslně se hrbí na posledním z 26 míst – více bodů uznání práce oproti nim dostala ještě nedávno možná opovrhovaná „funkce“ ženštin s hadrem a kýblem. Nesmějí se tak politici zlobit, že nás, literáty, inspirují podobné průzkumy, když ne k břitkým fejetonům, tak aspoň k satirickým slovním hříčkám:
Radši politika/tičku
nepouštějme pod pokličku
všech povolání žebříčku:
Zjistili by smutnou kličku:
Na poslance v tom žebříčku
křičej smíšci: „Chacha, šnečku,
nepředběhls uklízečku“!
Upřesním, že poslanci skončili na 26. místě, těsně před nimi se umístili uklízečky. Na stupínku vítězů skončili tradičně lékaři, za nimi pak vědci, následovaní zdravotními sestrami. Nutno být upřímní i k vlastní „barikádě“ – ani novinářská elita už není, co bývala. Bulvarizace médií a snížená honba za puntičkářským ověřováním důvěryhodných zdrojů možná „pomohla“ k tomu, že dříve rovněž prestižně pojímané povolání novinářů kleslo na 20. příčku. Může mě jen mrzet, že pro některé „kolegy“ a zejména jejich vydavatele je „etický kodex novináře“ jen cárem papíru. O to více fanfár pro ty, kteří se nenechali strhnout nekalou vlnou líbivé „krvavosti médií“.
CIZÍ SLOVO ETIKA?
Ale vraťme se zpět: I když noviny (ruku v ruce s divadlem) bývaly vždy odrazem lidí, společnosti a života v dané historické etapě, tak etika nezačíná na novinářském papíru, ale slovy Aristotela: „etika začíná v politice". Respektive v kontextu našeho dění: „měla by začínat v politice“, neb se děje pravý opak. Politik jako volený zástupce lidu rozhoduje o tom, co se stane se zdravotnictvím, vzděláváním, jaká bude rodinná a sociální politika. Je to velká moc, za jejíž zneužití chybí adekvátní trest. Tím – nadmíru úsměvně – nejkrutějším je slovní bičování od médií, jež jsou z druhé strany znásilňována politickými rivaly…. Myslím, že právě ETIKA je onou absentující entitou v jednání majority politiků, na kterou nepřímo upozorňuje i autor Necyklopedie, citovaný v úvodu tohoto textu.
Je-li něco cizokrajné, vzácné a málo k vidění, bývá to zákonem chráněno. Politický představitel, který by mohl být výkvětem etična a jednání v zájmu spravedlnosti, je toho zářným příkladem. Je to tak, Homo sapiens politikus moralis se v našich vodách vyskytuje opravdu zřídka. Jistě, už samo slovo ETIKA aby člověk pohledal ve slovníku. Jeho původní smysl se svým okrajovým používáním tak nějak vytrácí - možná by pomohlo jeho zakotvení v zákonné normě, toho se bohdá ale asi žádný z našich poslanců nezhostí: Co je v zákoně, k tomu se většinou váže odpovědnost a postih!
Má to však i druhou rovinu: etika je hodnotou, která by měla existovat jako absolutní morální úzus bez ohledu na to, zda je vytesána do kamene, tedy zakotvena v zákoně. Kdyby ve Sbírce zákonů nebylo ani slovo o vraždách nebo loupení, také ze své člověčí podstaty víme, že nejde o nic etického. Zákon morálky, byť není černý na bílém, platí tím spíš než paragrafy vymyšlené právě oním Homo sapiens politicus, leckdy tak málo důvěryhodným a opírajícím se tak střídmě o fakta, která jsou zapomenuta na úkor dopadů pro vlastní koryto.
Na etiku není žádný detektor. Koneckonců i na samotný výkon „politického řemesla“ je stanovena tak chatrná „kvalifikace“ (mandát poslance vzniká prostě – zvolením, k němuž stačí věk 21 let a způsobilost k právním úkonům), že podmínka etického minima by byla v prostředí, kde podvodníky chrání nemorální poslanecká imunita, laťkou k nepřekonání. Kdo by nám pak vládnul a byl oním zrcadlem společnosti? Čím blíž k menšině u moci, tím blíž k tyranii.
Lidstvo potřebuje novou metlu. Neb žádná modla, ani v podobě sportovních idolů a popových hvězd na politických billboardech, nezmění mysl zanesenou protietickou bariérou. Člověk aby vysílal světlici na znamení, že chce činit v zájmu spravedlnosti! Politici jako by si každé volební období filištínsky řekli: „Teď a tady. A po nás? Po nás potopa!“
Někdy by ani nebylo nutné dovolávat se sedmera ctností a desatera přikázání. Řadě politiků by bohatě pomohlo nic nedělat a řídit se jedním z nejjednodušších českých rčení: MLČETI ZLATO!
|
