na další stranu
Petr Zemek
VÝBĚR Z TVORBY
Sám v prázdném bytě,
sám v davu.
Jen pod oknem licitují dvě lucerny o kousek tmy.
Závist?
...............................
Říkej mi, co mám, říkej mi, ať se nedivím,
a dej mi, co nemám.
Hraj si s nocí.
Všude jsou baráky a hoří hvězdy.
Hraj mi prosím na loutnu!
..............................
Žaluji pluku sladkocizích světů,
za kterým se vleče laciná voňavka dobrých skutků namísto kurtizán.
Žaluji měsíc, žaluji slunce, žaluji patos noční oblohy,
potetované klisničkami hvězd.
Kam chceš utéct?
ONY DVĚ - CESTY DO PEŠTĚ
Sklání se léto, aby ulehlo
do cárů listí.
Zas zacvaknu všechny petlice.
A já roztočím další akvizice,
abych konečně měl všechny zatoulané mince
pocitů.
Víte, když si tak chodím po Brně,
je to randál, jak se všechny kutálí
a řínčí po dlažbě odfláklé dělníky
místo toho, aby se vsákly do vlasů
ňáké holky,
co čeká na poslední bus s ideály,
mířícím do staré Pešti.
Věřte mi, je to drsné cítit poezii.
A hrát na mandolínu a na city s bandou pobudů.
Jenže ona - pokud vůbec existuje v pavučině hvězd -
stejně voní krepově a rouhá se.
...safra! ony dvě se znají! Asi z brunche..
Tak se sklání léto, jako stará přadlena.
A každý písmenkožrout ví,
že mě už naštěstí žádný bus do Peště nejede...
***
Sentimentálně se couráš deštěm a říkáš jí,
že věřit je jako nést pohraniční kámen.
Hnidopišsky - přesně v 18:32 - se rozejdete mezi ošuntělými závěsy dlouhých kostelních věží.
A ty se budeš potácet jak postavička z jazzu - čteš Kainara?? - dál po mrtvých kočičích hlavách.
Někde perleť, jindy tma.
Proč ji vlastně (sakra!) nemiluješ, když už teda máš z ní ten strach.
Jako z dvojsmyslnosti nočních tramvají?
ŽENO!
Máš bílé nohy jako sasanky, co se zpíjí tokajským.
"Co je to proboha za žargon? Na co si tu hrajete?"
Inu - rád se kulhám kvítím a volím nebe i peklo.
"Aha. Zase tuctové vetešnictví... Tak nashle!"
Nashle... No a vidíte to. Nezbývá nic, než nájem bytné a dát tužku krásné malířce,
aby zvěčnila oblohu zaneřáděnou od družic do notesu,
který pověsí na jeden z posledních kandelábrů.
A to mě nedá spát...
***
Uléhají zády k sobě, dva milenci ve výslužbě.
Minulost, ta krásná a sladká děvka totiž vyplula na parket,
kde se bude načechrávat se stereotypem.
Pak si klidně vyjdou pod brokátovou oblohu, aby se poradili, co sakra dál.
To jen tak na úvod, víš?
Abys věděla, že mě můžeš klidně vystavit pro výstrahu
pod gotické arkády a nenechat mě spát na svých mramorových ňadrech.
Svět je přece větší a větší...
***
Nemožnost spát pro pavučiny na nepořádku let minulých v hampejzu vzpomínek.
Desítky vilných cigaret za noc, ve které vládné svoboda a vášnivá anarchie - víš, má lásko?
***
Půlnoční autobus si hraje odrhovačku na dva tóny
cestou do Líšeňského kopce.
Já si na balkóně hvízdám s ním.
Přízraky jara se Goyovým krokem plíží sídlištěm.
Zastaví se pod balkónem a točí se jak markytánky
***
Noc je úžasná alternativa za přátele.
Třeba její šípy světel empatie...
To na půdě ve starých červotočích almarách nenajdeš.
Noc... obracím TO v sobě a cítím, jak vrže samota.
Ještěže pravidelnými takty!
***
Lehký popík si nechutně zabírá ulice,
dospělé holčičky si hrají se sprškou vodky a dalšími slastmi,
zatímco před bordelem ospale mhouří oči a vzpomíná na masopust voskový funebrák.
Pojďme se provlékat městem, tou kaskádou reklam a usípané historie!
Jsem každé odpoledne překrásným pozérem...
***
Jen tak došla na maškarní bál s očima,
ve kterých se topí i klasici.
Jen tak si sedla, nohu přes nohu, a říkala samé heřmánkové věci.
Jen tak... Jen tak.
Jak se učila obdivovat první kytky v jarní břečce,
jak prvně vřískala na koncertě trhlé kapely,
jak se miluje a jak si zašla na černou hodinku s panem Camusem.
A maškary začaly plakat stoky slz, jizvy světel dole ve městě se zacelily,
když přestala - jen tak - mlít pantem.
A mně teď zbývá každoročně mlha toho těla, šeříku.
|
