na další stranu
Petr Zemek
U hrobu básníkova
Všichni odešli
a hřbitov zůstal zaplněn.
Šumí stříbrné smrky
a svíce si začaly vykládat
o tom,
že plamen není asi to poslední.
Všichni odešli,
jen dívka v bílé říze
stojí u hrobu básníkova.
Rovně a smutně.
Jako klavír,
který byl opuštěn svým Mistrem.
Jen vzpomínky na slavné turné.
Tenkrát v Sydney...
Květiny na klávesách...
Potlesk, přímo extáze...
Všichni už odešli,
jen dívka v bílé říze,
v klíně kříž,
smyslné oči dávno vyléčené od slz
a v srdci hudbu,
která jí zněla
při prvním milování.
Je to už dost dávno.
A dohromady to vlastně nestálo za nic.
Tráva studená,
uštvaná a zpocená romantika toho všeho kolem...
Ale bylo to poprvé.
A láska byla velká.
Hlavně potom.
Taková ta básnická.
Dnes se jenom usměje při té vzpomínce.
Usměje se a horkou rukou
smete z bíle řízy
pár kapek noci
na ozdobný šev mramorové hrobky.
Byla tenkrát s tím básníkem
několik měsíců.
Pak konec. Nikdy víc.
Ale on byl až do své smrti s ní.
Nikdy se neviděli.
Umřel, když padal poslední sníh
toho jara,
kdy všude hráli tu hudbu prvního milování.
Nikdy nevěděla, co je to za song.
Musí si aspoň teď něco vymyslet.
Je to risk,
při pohledu na čerstvý hrob.
A je to risk,
při vzpomínkách na všechny ty polibky,
setkání v kavárnách s opatrnými slovy
a při vzpomínce na tu noc,
kdy cestou z tanečních
hledali její kabelku
v uličkách cikánské čtvrti.
Dívka v bílé říze,
anděl božsky pozemský,
který se vetřel rovnou z diskotéky
mezi kameny mrtvých.
Žádná rána tu nemokvá.
Jen sametový stín
na nočních stolcích spících.
A nikdo nepije.
Opravdu!
Všichni odešli
a hřbitov zůstal beznadějně plný.
Tak co řekneš nad tím náhrobkem, dívko?
Smutek? Lítost?
Och, och, jak jsme knižní!
Ten člověk, co tam leží
v parfému standartní rakve,
tě miloval.
Jo, byl to trošku divný vztah.
Párkrát ti zahnul,
když tě zkoušel mít víc rád.
Taky hodně pil a četl
a vždycky, když byla něžná chvilka líbání,
zapálil si cigaretu.
Ale dal by za tebe nevím co.
Dokonce psal pro tebe bibli
— grafoman jeden!
A zkoušel přestat poslouchat hard rock.
Takže co uděláš?
Celý život jsi proháněla pudy.
A teď, tady, najednou myšlenka
— jeden balónek —
stoupá, praská.
Umřeme!
Dívka sejme řízu bílou,
položí ji na hrob básníka.
Plná ňadra jako noční květy
vlastní vůní strnou
a všude se vylije ukradená láska
ze zastavárny času.
Je tu obraz poslední stráže,
poslední služby
u kavalce básníka.
Nahá dívka, bílé tělo,
ještě whisky,
otřískaný kazeťák...
— Jó, takhle umřít, to by bylo!
Podivné chvíle v listí
Je to tak trochu podivné,
že mě miluješ
a nenosíš
na způsobně srovnaných stehnech
riflovou sukýnku
pro nevinné panenky.
A jsou to podivné chvíle.
Někde v listopadu.
Sami dva v posteli
v noci a k ránu.
S námi listí uplynulých
společných měsíců.
Je to podivné.
Měl bych asi něco říkat,
vždycky po milování.
Ale to ticho je tak křehce krásné
a vůně modré růže
a čajových lístků z tvého klína
stejně neslyší
pro své našeptávání,
které se převaluje přes naše těla a stéká
po listí kolem nás.
Vůně a šepot z klína, z tebe:
„Vdechuj mě zhluboka.
V srdci a na jazyku ty chvíle převaluj.
Ne,
ne najednou!
Postupně.
Aby se stačily hvězdy rozutíkat.
Ale silně.
Jako je silný okamžik
a podivná chvíle,
když jsi sám.
Beze mě.
Jen s poslední cigaretou.
A patkou života
v bytě,
kde zpívá Vlasta Redl
a z ulice se směje noc...“
Jsou to všechno takové listnaté podivné chvíle
v mém životě
na podzim a s tebou.
Kromě nich mám jen pár knížek poezie,
kazety s bigbeatem — to je bohatství —
a ještě znám všechny kavárny, lavičky a stromy
cestou na Špilberk.
V noci je tam hezky.
Schází se tam podivné štěstí i neštěstí...
Život I
Nejhorší jsou lidi,
když chtějí žít,
žít za každou cenu.
Po špičkách se kradou,
krok za krokem,
grimasu za grimasou,
a cesta je lemována
podzimními kostrami stromů.
Všechny pahýly mají palec dolů,
protože soudní jednání
ve věci srdeční
bylo odročeno na neurčito.
Pár souřadnic v tlustých knihách,
kde je všechno psáno
a jasně dáno.
Tahle slova, tamten večer,
a taková rodina...
„Vaše cesta je taková, pane.
Je to jasné?!“
Bambusové zvonky na obchůdku
s dárkovými předměty
si hrají s větrem
a sem tam prohodí slovo
o tom, jak Afrika je daleko.
Já už jsem napsal, že chci do rakve
její copánek, chesterfieldky
a samozřejmě růži.
A lidi jsou pořád horší — chtějí žít.
Ráno nemůžu spát
a sedím u morového sloupu na náměstí.
Černo, svítání, rozmočené vajgly.
Vydat se tak do světa
s načesanou vlnou
jako král
a na Gare de Est v Paříži
si dát víno a bagetu
a říkat si, že je všechno strašně fajn.
Vydat se tak do světa
a někde usnout a spát.
V duši jen rakev bílou
A žití — takové to laskavé, levné a bezcenné.
|
