literární časopis založený v roce 1964

Alžběta Šerberová

Přejdi most

Začínalo to vždycky od Loun; ať jela autobusem nebo sama řídila auto, to jaksi náhlé zjevení Českého Středohoří ji zaskočilo. Ztichlá krajina s tajemstvím sopek a jejich možných hrůz, ale tady laskavá, vlídná, jen s malými hrbolky, kterými se Země kdysi vzedmula a nevychrlila zkázu. Ale pro pozorné oči prostor stejně velmi záhadný. Vždycky ji znova a znova překvapoval a nutil uvažovat o krajině a času. A o lásce, o životě. Prolínaly se tu vzdálenosti, čas a původ všeho. Bylo by krásné jít tou zlehka a dávno vyšlapanou cestou na malý kopec a smát se, být potichu, přemýšlet — ale takhle už člověk asi nechodí, jsou atraktivnější cesty, letíme jinam. Ale tady? Jaká krása té opuštěnosti, nezájmu. V tom pohledu na Středohoří ji udivoval celý svět včetně Himaláje, pouští a moří, milovala v něm dětství a jakousi naději, sílu původnosti. Pamatovala se na tvrdé hrušky koprčky, které tu u silnice planě a uprášeně rostly, a kdo chtěl, prostě si utrhl a jedl. Ale málokdo se tu dneska takhle zastaví, obchody nabízejí hrušky španělské či jižní, a putování už dávno není cestou. Nebo cesta poutí?

Uvažovala, jedla chleba se salámem a pozorovala okýnkem autobusu krajinu a čas.

Na nádraží v Mostě vystoupila, nadechla se a rozhlédla. Fascinovala ji skutečnost, že tam v těch odtud neviditelných jámách povrchových dolů je pohřbeno skoro tisíc let, a vlastně i její život, její rod. Někdejší královské město, o kterém první písemné zprávy pocházejí z roku 1040… Teď viděla paneláky, sídliště. Kdokoli se může vrátit na místa dětství, školních dnů, lásek, toho všeho podstatného chvění. Ona tu stojí jako cizinec, protože zdejší staré cesty nikam nevedou, už neexistují. Propadly se do hnědého uhlí. Snad i emigranti jsou na tom líp, napadlo ji. Vracejí se a nacházejí, místa možná zdevastovaná a smutná, ale jsoucí. Tady zmizelo všechno. Pohltily doly i duše? To bys tu takhle nestála. Vždycky znova s úžasem a bezcílným hněvem.

Teď tu měla dva úkoly: rozhodnout, jak likvidovat pozůstalost po otci, a navečer jít na abiturientský večírek spolužáků z průmyslovky. Z obojího jí bylo těžko.

Hřbitov u starého krematoria, který byl zachován, měla ráda; byl tam mír a řád. I táta už byl zlatě zapsán na žulové desce. Položila kytku, rozsvítila svíčku a zapálila si cigaretu — nebyl tu nikdo, kdo by ji vyhnal, a táta kouřil do poslední chvíle. Usmála se na něj přes lehoučký dým.

V bytě to už bylo horší, víc nelogické. Smrt je jasná a svým způsobem čirá; člověk zmizí a hřbitov je novým domovem. Ale jak nechat zmizet to, co po něm zůstalo, co jeho život obsahoval, jak snil a žil?

Sundala si kabát, postavila vodu na kafe a prohlédla knihovnu: upoutal ji titul Šimon kouzelník. Nikdy to nečetla a nikdy se s otcem nebavili o tom, proč tuhle knihu má. Vůbec o mnoha věcech jsme se nebavili, uvažovala, a bylo jí smutno. Jen tu a tam probleskly v jejich neuspořádaném životě názvuky, že on taky ví, že i ona je trochu blázen či snílek, že je zajímají věci technické i zázračné.

Ze starého domu ve starém Mostě byl vyhnán, všechno vylítlo do povětří a propadlo se do dolů.

Nastěhoval se do paneláku. Přepůlil ložnici a s fantazií sobě vlastní tam nainstaloval vláčky, kde mák v nákladním vagónu představoval kamení a průvodčímu hodlal vyrobit miniaturní kleštičky. Když viděla jezírko u trati, navrhla, že už chybí jenom Rusalka. Souhlasil a pracoval na tom. V té době vyrobil vlastní Rubikovu kostku, která ovšem byla vymyšlena tak, že vůbec nešla sestavit, leda po setkání s autorem. Což byl další kámen úrazu, protože se s nikým nechtěl stýkat, byl samotář. To mám po něm.

Sedla si do terapeutického křesla. Sestavil je tak, že prostě za záda dal prkno. Narovnala se v něm a použila dálkové ovládání černobílé televize — byla to vlastně dvě lasa nebo uzdy, prostě provázek, kterým z dálky terapeutického křesla tahal jako kočí ovladače programů zleva doprava a naopak.

Posledním vývojem politické situace téhle země, kterou neokázale miloval a jako typograf pro ni nenápadně a vždy perfektně pracoval, byl silně znechucen a pravil, že už zažil mnohé a dál už nechce zažít nic. Splnil to. Roku 2000 se nedožil. Jenže ona ano, a musí to řešit.

Vytáhla z knihovny jednu svou starou knížku. Nikdy své knihy otci neposílala, kupoval si je sám. Bylo to zvláštní gentlemantství či ostych — asi tušil, k čemu ji vychoval a odsoudil, a tak se o jejím psaní ani životě nebavili.

Kniha jí teď nic neříkala, vrátila ji mezi ostatní. Otcova knihovna byla skromná a přehledná: zvířata, rostliny, města, hrady, pár základních kamenů literatury a vzdělání. Nepokoj zvídavosti byl v něm samotném, v podivínském vytváření funkčních věcí. Promítačka, fotoaparáty, hlavolamy, hádanky, pokusy. Zachycoval a vyplňoval život potichu a urputně, jakoby dětinsky a precizně. Na dlouhých výletech do exhaláty zničených Krušných hor ji naučil milovat přírodu. Nemluvil o ní vzletně ani nadšeně, jen jí procházel a díval se, nevyjadřoval se k jejímu zdevastování, jakoby chtěl věřit, že přece jen je silnější než člověk. Pamatovala si stříbřitě fialový lesk jemných vysokých trav. K domovu pohleď, anděle.

V pět navečer si trochu nalíčila oči a přepudrovala nos. Na posledním setkání spolužáků chyběla, byla nemocná. Jací budou?

Po mírném bloudění a třech dotazech našla restauraci Kahan. A než tam dojela a došla, pořád se mezi paneláky ohlížela na okraje města, které už nebylo městem, ale konglomerací bytí, ale stejně za tím vším tušila krajinu, louky, pole, remízky, kde v dětství pouštěli s bratrem draky a trhali modré trnky. Věděla, že tam příroda ještě je, ačkoli zmizely desítky vesnic, jejich jmen i obyvatel. Na co se pamatuje? Střimice, kam jezdila na kole za spolužačkou, Rudolice, Konobrže — nevěděla přesně, co všechno zaniklo. Zůstal kopec Špičák a hrad Hněvín, a dlouhé nebe nade vším.

Když do Kahanu a rezervovaného salonku vstoupila, lekla se. Skoro všichni muži, někdejší spolužáci, byli tlustí. A jakoby šťastní. Pozdravila, usmála se, vyfotili ji při polibku s bývalým předsedou třídy. Bylo v ní tenkrát jen šest holek. A protože to tehdy byla léta problematická a kluci technicky nadaní, ročník nakonec vykázal veliké procento emigrantů.

Jeden teď, poprvé po třiceti letech, přijel z Francie. Podal jí ruku a usmál se. „Ahoj, Tomáš.“ Měl šedé vousy, v očích plachost a zájem o všechno v téhle zemi.

Večeře byla dobrá, pivo a víno taky. Mátlo ji lehké zmatení času i charakterů, lehké nepřiznání toho, jak kdo skutečně žije. Čas zamíchal s životy, kdysi docela jednoznačnými. Nikdo o sobě teď neříkal úplnou pravdu, ale právě tím jsou zajímavější, uvažovala, jako bych musela řešit rébusy a chodit po tenkém ledě všemožných vzestupů i nepřiznaných pádů.

Před odchodem se ke kuřákům, kteří se stáhli k barovému pultu, přidal Tomáš. Z rozhovoru vyplynulo, že se v opravdu kapitalistické zemi nežije zrovna lehce, ale krajina je nádherná — tak jí to připadalo. A že mluví pravdivěji než všichni ostatní. Bydlel kdesi v malém městečku na jihu, kde končily i silnice.

Teď přespal v jakémsi hotelu v Mostě, ona v bytě po tátovi. Ráno odjela do Prahy, aniž cokoli s bytem vyřešila.

V sobotu dopoledne jí v Praze zavolal a pozval na oběd. Nemohla, sešli se až navečer v karlínském Charlestonu. Vyprávěl jí o orchidejích, které pěstuje, o počítačích, kterými se živí, ona mluvila o otci a rozkládala při tom rukama tak, až ji za ně chytal. Tam vzniklo jakési zkouzlení, snad ji chtěl před něčím zadržet. Nakonec ty neklidné ruce v jejím bytě líbal, a byli ztraceni.

Jeho pobyt tady se záhadně protahoval. Když byla přes den v práci, spravil jí promítačku po otci, a pak se plaše, protože všechno byla minulost, dívali na její dětství. Byla ve filmu maličká, nahatá, a kapesníkem myla podlahu verandy mosteckého bytu. Maminka vystřihla na krušnohorské louce dvě hvězdy, asketicky vyhlížející děda, lakýrník, velmi podobný Masarykovi, měl na vestičce připnuté veliké hodinky na stříbrném řetízku. Babička seděla na výletní dece jako pecka a byla důstojná, brácha prozkoumával mraveniště. Táta to filmoval Admirou, takže nebyl vidět.

Tím, že mu tohle všechno ukázala, tím, že tuhle dávnost uvedl v chod tak náhodou, tak intimně a precizně, se ještě víc propadala. I on byl plachý. Nemluvili o svých současných skutečných životech, tápali v dálkách, v minulosti, ve škole, v souvislostech, které je svedly v tomhle roce, už postarší bývalé spolužáky.

Když se nemilovali, hledali přírodu. Byli v botanické zahradě Na Slupi. Vyprávěl jí o rostlinách, o stromech. Vyfotila si ho. Jednou navečer vyrazili do zoologické zahrady. Už tam nikdo nebyl, snad jen oni dva, zvířata šla spát, zahrada zavírala.

„Zamknou nás tu,“ zasmála se a toužila po žirafách. Vždycky ji fascinovala jejich rozvážná chůze na dlouhých nohách, jako by se přemisťoval stožár.

Nakonec je v šeru našli, ve vysokánském obydlí, které bylo ještě jakoby zázrakem otevřeno. Dotýkala se přes sklo čumáčku mláděte a byla vyvedena z míry pomyšlením, že v těch kostkovaných dlouhánech miluje i tohoto muže, který byl taky vysoký a kráčel trochu jako čáp — věděla už, že když dokáže odhadnout a napodobit krok a gesta muže, který ji zaujal, je to v pořádku a je to nebezpečné.

„Tohle jsem dlouho nezažil. Vlastně nikdy,“ řekl v jedné dlouhé noci po milování. Dotýkala se ho opatrně nehty a bříšky prstů.

V těch deseti dnech se do ústavu ploužila nevyspalá a omámená, čas letěl. Vnímala Tomášovu odlišnost, ohleduplnost k prostředí, jakousi kázeň a serióznost, ale taky mlčenlivé hledání a chaos. Jednou odpoledne na ni nečekaně čekal před ústavem, ale ona už odešla domů. Když jí to večer telefonoval, byla zmatená. Vlastně se jeho přítomnosti i trochu bála, nechtěla, aby ji tolik poznamenal.

Své ženě pravidelně volal do Francie. Neptala se, kam musí třeba i v noci tady v Praze odjet a odkud telefonuje, ale vracel se k ní přesně tak, jak řekl, a svíral ji v náručí.

Jednoho rána, nahý a nevyspalý s rohlíkem v ruce jí v kuchyni vysvětlil, že hned po roce 1990 se chtěl vrátit, ale pak poznal zdejší skutečnost přesněji, a jeho nadšení ochablo. Vzpomněla si na otce. Některé způsoby života se prostě nedají přijmout. Bylo jí hanba, bylo jí z toho smutno, mohla mu nabídnout jen sebe. Tělo a pošramocenou duši.

Milovala ho s takovou vroucností, až jim oběma bylo úzko. Ta první noc byla vlastně lehkovážná, byli jen muž a žena, ale už dalekosáhle osamělí. Varovala ho ještě v noci, že ráno bude protivná a ošklivá. Když ho potom zlehka probudila a on otevřel oči, mihl se v nich strach, nepoznání. Ustoupila. Pak se nadzvedl na lokti a řekl: „Ty záříš. Vyhrožovala jsi, že budeš hrozná. Ty záříš!“

Otočila se, aby neviděl, že jí vyhrkly slzy. Uvědomila si, proč se po probuzení lekl: nemohl hned rozpoznat, kde je, v jaké cizině. Věděla, že se to emigrantům stává.

Když konečně odjel a jí se zbortil svět, našla časopis, který si koupila v Mostě. „Někdejší královské město, první zprávy pocházejí z roku 1040. Třikrát vyhořelo, v roce 1515 téměř do základů. V roce 1900 byl Most — Brüx dvojjazyčným městem…v sedmdesátých letech 20. století bylo staré město demolováno a v dalších letech postaven nový Most…“

Já se tam vrátím, napadlo ji najednou.

Zdálo se jí o milováním s Tomášem, o záhadných sopkách, které znova vyvřely.

Pokušení vrátit se? Ale to je klam. Člověk se nikdy nikam nevrátí celý, protože to už není ten původní on, ten dávný. Nikdo se nevrátí na totéž místo nepoznamenaný. Ale najde-li výchozí bod vlastního života, má naději, že ho unese.

Nalila si víno, otevřela knihu a usmála se, protože přečetla větu: Nikdy se nedá zapomenout a nikdy se nesmí přestat hledat.

(současná tvorba)