na další stranu
Petr Zemek
***
Co bezesných nocí a neprožitých dní
musím překonat kvůli tobě.
Rád.
Pořád tě miluji.
Víš to, když jdeš spát?
Víš to, když se fintíš a nadechuješ,
abys nebyla sama sebou,
abys nebyla bázlivá?
A vím to vlastně taky já?
Když sním při cestě do práce
v ospalé tramvaji?
Na vedlejším sedadle se choulí noční hlídač.
Skončila mu šichta.
Ale stejně mi křičí do ucha:
Pane, vy jste sobec!
Rád.
***
Bývala jsi svázaná kopretinami a hrstmi slov,
které tak trochu křepčily a bloudily v davu vášně
a kolem shrbené stolní lampy z roku 81.
A já,
symbol prastarých melancholií a bláznivého tuláctví,
hrál jsem vabank o vše,
aby ty blbosti, co jsem psal,
měly smutek a rytmus nějakých těch chrastítek.
Ale teď,
promiňte mi to, všechny krásné holky
s velebností procesí,
s načančaností šansonů
a s levně milující vášnivostí děvek,
promiňte mi,
teď bych jel na Ural a tam se pomodlil.
***
Přibližují se stěny k sobě.
Jak sobečtí milenci.
Drtí zařízení starého bytu.
A mně.
Mám už zlámanou hruď, rozervanou tvář.
A toužím po křižovatkách,
které jsem vždycky tolik nenáviděl.
Křičím do polštáře svoje sny,
jsou o výdajích za život.
Ale kdo je v položkách má dáti a dal?
Přibližují se stěny k sobě.
Venku se hroutí tisíce paláců lásek a chrámů tmy.
Mně je úzko, protože mám jen malou kapli
s obrázkem, co by se otočil v láhvi.
Láhev se dá vypít, kaple se rozpadne.
A malý chlapec se ptá,
jestli si někdo kdy vzpomene,
komu ten skromný svatostánek byl vlastně zasvěcen.
***
Koupu se ve tmě starých časů.
Jo pánové, když mi bylo dvacet,
říkám v práci obhroublým kolegům,
to jsem kalil a zvracel městskou romantiku!
Dvacet kusů dal jsem, ty vole,
a baby - to šlo samo!
Pak ztichnu- protože je to pravda jako rudé víno,
co mi nikdy nechutnalo.
A zas plavu v té tmě.
Občas se topím.
Sám.
Kulisy pláží, skal.
A dlouho nezvěstný oceán.
Paní Krásná, já nechci umřít ve vzpomínkách.
***
Tma je samet, který páchne.
Trhá se
na miliardy černých křišťálů.
Záplaty ze světel a dýmu.
Ve tmě usínám,
ve tmě snídám
a ve tmě přemýšlím,
zda mám odepsat trhovci,
popíjejícím tajně víno.
MILOSTNÁ ZASTAVENÍ
- poéma (ukázka "Rusé oči")
…..když chci zapomínat na tvé oči,
musím se vždycky vracet domů za svítání
po tom, co se zpiji jiskřící městskou tmou.
Když chci zapomínat na tvé oči,
nesmím se milovat, nesmím spát.
Když chci zapomínat na tvé oči,
musím se zamykat.
Ale co to tady vlastně povídám
o zapomínání
a o samotě...
Kdyby to šlo, nechal bych se zverbovat.
Na čtrnáct let, za císaře pána!
A už by nebylo na pováženou,
že máš v očích všechno nekonečno,
-to sólo, co patří jen tobě-
a ňadra jak dva oblázky
a rusé vlasy
pro kapky ze zádumčivé jarní oblohy.
Jenže hmoždířům a korouhvím už odzvonilo
stejně jako růžím a tanečním hodinám,
jež neoddiskutovatelně patřily k prvním láskám.
Tak alespoň píšu tohle pro tvé oči,
pro tu hloubku bolavou.
Je to jak malovat kostel,
kde se svěcenou vodou legálně zapíjí
bolístky života
a s podlahou se miluje stín tvých vlasů.
A všechno ostatní je už balast, básníku….
|
