literární časopis založený v roce 1964

Robert Mikulášek

BAR U ZLOMENÉHO SRDCE

Strávil jsem další večer ve svém oblíbeném baru, kam jsem se chodíval pravidelně opít po rozchodu s milenkou anebo odchodu z nějaké práce. Stávalo se to docela často. Častěji než bych chtěl. Měl jsem štěstí, že jsem byl ještě mladý.
Jmenovalo se to tady Bar U Zlomeného srdce a chodíval sem všelijaký odpad společnosti. V první řadě týpci jako třeba já – ztroskotanci, lenoši, flákači a povaleči, kteří byli na nejlepší cestě se stát bezdomovci, bez nároku na normální život. Druhou nejpočetnější skupinu tvořili umělci – odedávna vnímáni obyčejnými lidmi mylně jako snílci, lidé mimo realitu, kteří by měli spadnout zase pěkně rychle zpátky na zem. Když nepočítám hlavního barmana, kterému to tady vlastně celé patřilo, a který na nás docela slušně vydělával (i když ženu neměl), a jeho personál, už sem chodila jen jedna, poslední, třetí skupina a nejvíc zapovězená z nás všech – prostitutky. Zkrátka odpad společnosti.
Jedním z častých návštěvníků tohoto zasvěceného baru, byl také fotograf a Slovák Ján Pich. Mohlo mu být už dobrých padesát, ale tady se prostě neřešil věk. Ženský se na něj lepily stejně víc než na mě. Dělal jim totiž hezké sexy fotky. Jedna věc na něm byla ale fajn. Vždycky sem nějakou holku přivedl a lakomý nebyl…
„Nazdar, Róbert!“ přiskočil ke mně Ján, objal mě kolem ramen a vlepil mi pusu. Dělal to tak často. Naproti nám totiž sedával páreček homosexuálů. Chvíli se pak nelíbali…
„Ako to ide?“ zeptal se mě.
„Na hovno jako vždy!“ odpověděl jsem a vycedil při tom zuby.
Ján souhlasně pokýval hlavou, jako by rozuměl, že když má člověk dvacet, jednoduché to není. Jenomže jemu bylo padesát, peněz měl tak akorát a na každém prstu jinou holku a věděl plno věcí, které já ne a nechtěl mi je říct.
„Přijde ti sem dneska nějaká buchta…?“ zeptal jsem se nevinně.
„Viem, o čo ti ide,“ zazubil se. „Jedna príde, ale táto nie je ako tie ostatné… dávaj si na ňu bacha…“
Netušil jsem, co tím myslel, ale řekl bych, že na to, co jsem potřeboval, by mi mohla stačit. Ján mezitím záhadně odešel pozdravit se ke stolu ke svým dalším známým. Byl tady docela oblíbený. Na rozdíl ode mě.
„Ještě jedno?“ zeptal se mě barman.
„Jasně,“ přikývl jsem a rozhlídl se kolem. Dneska tady měla hrát nějaká nová kapela. Měla to být nějaká stará zapadlá napodobenina šedesátek, tehdejšího psychedelického rocku. Tu hudbu jsem měl rád. Nebyl jsem asi dost moderní.
Lidé přibývali a přibývali. Kapela se mezitím chystala vpadnout na pódium. Barman se oháněl čím dál víc. Ján se bavil s celým barem. Homosexuálové se zase začali líbat. Jenom já seděl opodál a s nikým se nebavil.
Kapela začala hrát There she goes again. Lidé začali pomalu vstávat z barových stoliček a stolů a vyráželi poslouchat a tančit k pódiu. Naráz mnou projela silná touha s někým taky být, protože většina z nich chodila v páru. V tu chvíli mě hrozně přestalo bavit být sám.
Rozhlédl jsem se po baru a hledal nějaký vhodný objekt, jako jsem byl já – osamělý.
U baru už skoro nikdo neseděl, byl jsem tam s ještě jedním postarším chlápkem sám. Otočil jsem se tedy směrem k pódiu a hledal dál. Ta větší polovina baru už stála či tančila u pódia, žádnou volnou holku jsem tam nenašel, všechny buď tančily s nějakým chlapem anebo kamarádkou anebo na mě byly moc staré. Zadíval jsem se tedy mezi stoly. U jednoho z nich stál Ján a bavil své přátele. U dalších dvou seděly nějaké party studentů. Když v tu chvíli konečně došla řada na ten nejzapadlejší kout baru – u záchodků.
Seděla tam nějaká tlustá krátkovlasá blondýna s obrovským výstřihem. Moc hezká mi nepřišla, ale seděla sama. Chvíli jsem váhal, nelíbila se mi, ale touha nebýt sám na alespoň malou chvíli byla silnější než její nehezkost, a ta Jánova holka se pořád dosud neukázala a jiná prostě nebyla k mání. Poručil jsem si panáka, honem ho do sebe hodil a vyrazil za tou holkou požádat ji o tanec.
Šel jsem pomalým, nejistým krokem. Hned mě zaregistrovala. Připadal jsem si hrozně trapně. Chtěl jsem vzít zpátečku, ale neudělal jsem to. Naprázdno jsem polknul a pokračoval v chůzi. Musela vědět, že jsem prostě zoufalec.
„Čau,“ řekl jsem stydlivě jako puberťák, „nešla by sis zatančit?“
Dívala se na mě jako na debila.
„No…,“ nadechl jsem se. „Všiml jsem si, že taky sedíš sama jako já. Není to škoda?“
Uhnula pohledem. Vypadalo to, že jsem ji donutil se zamyslet. Chvíli jsem vyčkával, ale ona pak celou dobu koukala už jen do země a nic neříkala. Nejspíš se styděla ještě víc než já anebo prostě nebyla zvyklá na to, že ji kluci někam zvou. Moc krásy totiž opravdu nepobrala.
Pokrčil jsem rameny a otočil se zády k ní.
„Počkej!“ křikla na mě nečekaně, že mě to vážně zarazilo.
„Tak jo,“ hlesla nakonec stydlivě, chytla mě za ruku a odvedla k pódiu.
Kapela mezitím trochu změnila repertoár a vzala to z jiného soudku – pustila A house is not a motel, temperamentní skladbu z šedesátých let, takže jsem se do toho musel trochu opřít. Ta tlustá holka nakonec tančila velmi dobře na to, s jakými tělesnými proporcemi se musela potýkat. Okamžitě mi zablikal v hlavě výstražný signál – holka, co umí dobře tančit, umí taky dobře ještě jiné věci…
Usmál jsem se na ni a ona na mě taky, i když v obličeji byla prostě ošklivá a když se usmála, připomínala spíš klauna, ale něco v ní bylo milého a smutného zároveň, že jsem to po pár tanečních kreacích pustil z hlavy.
„Bavíš sa dobre?“ zeptal se mě Ján, který tančil s o dost hezčí buchtou než já.
„Docela fajně,“ zazubil jsem se. Ján na mě mrkl a odtančil se svojí společnicí k baru. To mě přivedlo na myšlenku se po tam velkém výdeji energie taky něčím osvěžit. Třeba bych tu holku mohl opít, blesklo mi hlavou a zadíval jsem se jí do výstřihu. Zamračila se.
„Nechceš taky na bar? Zvu tě!“ řekl jsem vítězoslavně. Chtěl jsem trochu napravit ten pohled, ale přece musela být zvyklá.
„Jo, určitě… hele, já si jenom odskočím na záchod a dojdu pak hned za tebou, ano?“ odvětila, a aniž jsem stihl odpovědět, už zamířila k záchodkům.
Podrbal jsem se na hlavě a vyrazil k baru. Potkal jsem tam samozřejmě Jána. Líbal se s tou holkou a mě si ani nevšiml. Lezl jí do výstřihu. Byla to zřejmě jedna z jeho modelek. Možná si myslela, že když se s ním vyspí, stane se lepší modelkou…
Zavolal jsem si barmana, objednal dva panáky, sedl si na stoličku a hledal tu blondýnku, div jsem si nevykroutil krk.
Po deseti minutách to začalo být už vážně podezřelé. Seskočil jsem ze stoličky a chtěl se vydat k záchodům, když v tu chvíli mě Ján chytil za ruku a zakroutil hlavou. Nechápal jsem, jak si toho mohl všimnout, když se celých deset minut plazil po modelce.
„Co je, vole?“ zeptal jsem se podrážděně.
„Kašli na to,“ odpověděl klidně.
„Proč?“
„Tá je odo mňa.“
„Kdo?“ nechápal jsem.
„Tá tučná, čo sa okolo teba vrtela… Katka,“ řekl mi a napil se.
„Já myslel, že… tvoje je tahle,“ ukázal jsem na modelku. Zasmála se. Hned mi začala být nesympatická.
„Nie, tá je odtiaľto… tu som nepriviedol ja, je to len kamarátka… ale tu Katku, fakt ju nechaj plávat, živí sa ako kurva – tá nie je pre teba, ver mi, je to stratený prípad a ani nie je pekná.“
„Tak proč jsi ji sem přivedl, když je tak hrozná?“ zeptal jsem se.
„Votrela sa… hovorila, že je veľmi osamelá… bolo mi jej ľúto… fotil som ju pre jeden privát…“
„To je zvláštní, přišla mi jako docela normální, snad trochu zakomplexovaná, holka…“
Ján pokrčil rameny a dál se věnoval modelce. Zamračil jsem se. Chvíli jsem přemýšlel, ale už jsem byl rozhodnutý vlastně od začátku – nechal jsem peníze na baru, popadl bundu, protože začínal chladný podzim roku 2014 a vyletěl jsem z baru tryskovou rychlostí. Myslel jsem totiž, že ji potkám u tramvaje. Teď v noci jezdívaly sporadicky.
Ocitl jsem se venku. Nasadil jsem si čepici a pospíchal na zastávku. Běžel jsem, jak nejrychleji to jenom šlo. Vlezl jsem do metra, kde byly průchody k tramvajím. Byly tam dvě, rozhodl jsem se pro tu první, vyběhl schody a spatřil Katku. Na druhé straně.
„Katko!“ zařval jsem. Všimla si mě. Chvíli se na mě jenom smutně dívala, ale nakonec sklopila hlavu a nastoupila.