literární časopis založený v roce 1964

Rober Mikulášek

MARTINA ŠERADOVÁ//ZÁPISKY Z BARŮ

Byla další divoká noc v baru U Zlomeného srdce, hnízdištěm všech zhýralých flákačů, umělců a lehkých děv. Barmanka se oháněla o sto šest, kapela musela hrát své největší pecky, aby uspokojila publikum, dvojice se po sobě sápaly a občas se k nim přidal i někdo třetí, protože alkohol nám proudil v krvi jako bychom se s ním narodili!
Jenom já seděl u baru zase sám, ale díky tomu řevu z N.S.U., jsem se dostával do zvláštní euforie, že mi to bylo jedno ještě víc než kdy jindy.
"Dolejeme?" zeptala se mě prsatá barmanka.
Jako odpověď jsem jí věnoval oddaný pohled do jejího výstřihu. Už nic dalšího neříkala a jenom nalévala. Na konci noci jsem byl následně velmi nemile překvapen...
Chtěl jsem se opít a na všechno a všechny zapomenout. Bylo to stále to samé dokola – pořád ty stejné trapné pohovory a následné práce, které měli za úkol vysávat z vás život. A holky? Škoda mluvit – všechny vás chtěly vlastnit. Byl jsem z toho už nemocný. Myslel jsem si, kdo ví, jak nejsem odolný.
"Au!" vyjekl jsem a podíval se, kdo to do mě vlastně vrazil. Zase holka. Samozřejmě. Jak jinak. Vždycky si ke mně našly nějak cestu. Mrchy. Nedaly mi pokoj. Nedalo se jim uniknout. Za všechno můžou ony.
Tohle nebyla úplně typická návštěvnice baru. Jmenovala se Martina Šeradová. Jednou jsem s ní byl venku. Ukázal jsem jí, co jsem napsal. Ona na tom totiž byla o něco lépe než já – už jí vyšly dvě knížky.
„Ahoj,“ pozdravil jsem ji. Nic dalšího jsem neřekl, i když jsem moc dobře věděl, že do mě vrazila schválně.
„Ahoj,“ řekla ona. „Ještě pořád píšeš?“ Už jsme se delší dobu neviděli.
„Jo, jasně,“ zalhal jsem. Pravdou bylo, že jsem toho v té době moc nenapsal, pořád jsem řešil práci anebo ženský a na nic jiného jako by ani nezbýval čas…
„Já taky. Píšu pořád.“
„Fajn. To je super,“ zazubil jsem se nervózně. Nevěděl jsem, co jí mám říct. Zvláštní bylo, že jsem její věci docela dost hltal, ale ve výsledku jsem si s ní neměl moc co říct.
„Brzy mi vyjde knížka,“ oznámila jenom tak.
„Třetí knížka?“
Přikývla a já se usmál. Přál jsem jí to. Byla mnohem pracovitější než já. Myslím, že si to docela určitě zasloužila. Bylo jí teprve čtyřiadvacet let.
Kapela, co dneska vystupovala v baru, se do toho opřela ještě víc než předtím. Hráli tradičně šedesátá léta a psychedelický rock a blues. Martina tvrdila, že se jí tenhle druh hudby líbí taky.
Zrovna začali hrát veselou písničku Cat´s Squirrel. Ta patřila k mým oblíbeným.
„Tohle je moje oblíbená,“ řekla naráz Martina. „Nechceš si zatančit?“
„Jo, klidně,“ přitakal jsem, ale vůbec jsem si nebyl jistý, jestli k ní chci mít tak blízko. Chtěl jsem být jenom zdvořilý.
Jenomže už nebylo cesty zpátky. Martina mě popadla za ruku a táhla mě na parket. Chtělo se mi řvát. Trochu mě taky bolela hlava. Nakonec jsem se však přemohl.
Naštěstí písnička nevyžadovala ploužák. Stačilo jen tak trochu skákat ze strany do strany a občas zakroutit rukou. Martině to šlo samozřejmě o dost líp a skoro to vypadalo, že ani netančíme spolu. Oba jsme se navíc koukali všude okolo, jen ne na sebe jako by všechno ostatní bylo zajímavější než ten druhý.
Na konci písničky se ke mně Martina naklonila a zařvala mi do ucha:
„Nešel by sis se mnou ven zapálit?“
Přikývl jsem úlevou. Už jsem myslel, že chce, abych s ní šel na záchodky. Chodilo se tam totiž souložit. Chytla mě na chvíli zase za ruku, abychom se od sebe neodtrhli, ale jakmile se to kolem nás trochu uklidnilo, ihned mě pustila. Byl jsem za to rád.
Čerstvý vzduch mě trochu probral. Martina vytáhla cigaretu. Vytáhla camelky. Ty byly moje oblíbené a kouřil jsem je taky. Když mi nabídla, zakroutil jsem hlavou. Neměl jsem na cigaretu chuť a ani se mi s ní nechtělo zasvěceně pokuřovat.
„Dneska je úplněk,“ řekla. „Určitě se něco stane.“
„Jako co?“
„Nevím… kdo ví.“
Jak tam tak stála naproti mně, měl jsem fajn příležitost si ji pořádně prohlédnout. Měla kratší hnědé vlasy a hnědé oči. Nebyla úplně můj typ. Nad pusou jsem uviděl nějaké chlupy, možná neoholený knír. Někde jsem slyšel, že i ženské mají knír. Překvapilo mě to. Jinak její postava docela ušla, ale měla malé prsa a malý zadek. Rozhodně nesportovala, ale byla alespoň vysoká. To jsem měl rád. Kdyby na to přišlo, nejspíš bych si na ní něco našel, ale moc toho nebylo. Musel bych být asi hodně opilý. Víc si o jejím vzhledu nepamatuju, dokonce ani co měla na sobě.
Zazvonil telefon. Nějaké ošklivé vyzvánění. Znělo to jako velmi špatná popová skladba.
Kupodivu bylo Martiny. Ušklíbla se a zavěsila. Myslel jsem, že tyhle věci neposlouchá…
„Chodíš sem často?“ zeptala se mě a ukázala směrem ke klubu.
„No… tak občas,“ řekl jsem jí. Zase jsem zalhal. Chodil jsem sem skoro každý víkend. Už tady skončilo hodně výplaty. Bůh ví kde.
„Já sem moc nechodím. Nejsem z Prahy, vždyť víš.“
„Uhmmm,“ zahuhňal jsem. Začalo mě to s ní nudit. Potřeboval jsem se jí zbavit. Hned. Přemýšlel jsem, jak to udělat zdvořile.
„Nepozveš mě ani na bar?“ vypadlo z ní nakonec. Byl jsem už takový – nedokázal jsem říct ne a tak jsem souhlasil.
Zapadli jsme zpátky do klubu. Objednal jsem dva panáky. Prsatá barmanka se na mě zazubila. Věděla, jak se věci mají. Bylo mi skoro do breku. A to jsem chlap.
Mezitím jsme tam jen tak seděli. Martina se rozpovídala o literatuře. Jak jinak. Chtěl jsem umřít. Lil jsem do sebe jednoho panáka za druhým.
„Bukowski se s tím nesere. Miluju jeho styl – tak úderný! I když možná je na mě občas trochu drsný…“
„Bukowski je pro chlapy,“ odfrkl jsem si. Martina se zamračila. Chlapi v ten moment vyzněli jako nějaký tajný spolek, do kterého ženské nesmějí ani nahlédnout. Očividně ji to štvalo, protože v jejích očích ženské nic podobného neměly.
Alkohol mi začal proudit v krvi ostošest. Začal jsem vidět rozostřeně. Všechny ty tančící postavy vytvářeli pěknou spirálu. Točil se se mnou celý svět. Koukal jsem střídavě na Martinu a na barmanku. Měl jsem pocit, že se usmívají. Nebo se mračily?
Pak si už jen vybavuju ruku. Nějaká ruka mě tahá k záchodkům. Stahuje mi kalhoty. Je to nějaká hnědovlasá holka.
„Tak se podíváme…,“ říká ta hnědovlasá holka. Přišla mi v tu chvíli asi moc pěkná, protože jsem se jí vrhnul do náruče.
„Sakra! Co to děláš? Víš, že seš docela těžkej, hochu?“ řekla ještě v tu chvíli s nadhledem. „Chci ti něco říct, krasavče.“
Zamžoural jsem očima. Snažil jsem se oživit, ale takhle mi to moc nešlo. Každopádně jsem věděl, že jestli po mně chce nějakou akci, ten dole dnes nebude schopen.
„Co mi chceš říct, krásná vílo,“ zamumlal jsem směrem k hnědovlasé.
„Víš, jak se bude jmenovat moje nová kniha?“
To mě trochu probralo. Začalo mi tak nějak docházet, kdo to stojí přede mnou.
„Pamatuješ si ještě, jak jsi mi tehdy poslal ten svůj rukopis?“
Oči trochu přiostřily.
„Myslel sis, že na mě uděláš dojem. No, opravdu to bylo docela dobré. Tak jsem to trochu předělala… jakže se to předtím jmenovalo? Zápisky… zápisky mladého prasáka? HAHAHA.“
Probral jsem se. Jenže ona to ještě nezaregistrovala.
„No, teď se to jmenuje trochu jinak – Zápisky z barů. Dobrý, ne? Je to stylovej název… Tak co ty na to? Brzy to má vyjít, asi za měsíc… dám ti vědět!“
Zahihňala se. Smála se přes celé hajzly.
„Ty… ty nejseš žádná víla – ty seš píča!“ zařval jsem. Na záchodcích se zrovna vášnivě líbal nějaký pár. Hned zdrhli.
Její obličej se naráz přestal smát. Zkameněl.
Dlouho jsem neváhal.
Chtělo se mi zvracet.
Hodil jsem šavli.
Přímo na ni.