na další stranu
Kryštofína Skočdopolová
AUTOPILOT
Ach proč ten život rodinný
neumí přát básním?
Nezapomeň na plíny!
Sněz ten špenát! Zhasni!
Stavím domek z lega. Počtvrtý. I s věží.
V těle tak mi pne! Cítím se tak svěží,
když v myšlenkách mi běží
tvoje prsty po páteři.
Ne nepodobna líté zvěři
plavně skáču. Do vany. Autopilot. Rychlá štace.
Honem! Honem! Než přijde muž z práce!
CHLAPOVI
Dík tobě, CHlape, teď zdá se mi,
že splývám s vesmírem, se zemí,
zobák jsem orla, od zebry proužky,
z růžové žížaly dva poslední kroužky.
Stéblo jsem trávy, z javoru list,
do písku klackem napsaná báseň.
Chceš si v ní číst?
PS. Hle! Trochu šukecu a hned mi z dásně
místo slin senilních stékají básně!
ON-A-ONA-HYJÉ!
Ach, CHlape, vem mě za slovo,
že slovo tvé jak olovo
pálí mě kdes v břiše.
Po polštáři tiše
přejdou moje prsty a skončí kdes v hlubině.
Začlo to tak nevinně!
Nejdříve chůzí. Teď už však cvalem.
Na čase dát již dobrým mravům vale(m).
|
