literární časopis založený v roce 1964

Marta Ehlová

V I V A T dědička Země české

Komu jinému než Elišce Přemyslovně, královně české a polské a hraběnce lucemburské, patří hold. Eliška, dcera českého krále Václava II. a jeho první manželky Guty Habsburské, se narodila 20. ledna 1292.
Jako královna patří Eliška do lucemburské doby českých dějin, kde zaujímá jedinečné místo mezi ženami české historie. A to nejen jako matka nejskvělejšího českého panovníka císaře Karla IV., ale i jako schopná žena s výrazným politickým vlivem na dění v Českém království. Se svojí tetou Anežkou Přemyslovnou, abatyší klaristek u sv. Františka v Praze, patří k nejvýznamnějším ženám přemyslovského rodu.
Hodiny dějepisu prezentovaly Elišku Přemyslovnu převážně jen jako manželku českého krále Jana Lucemburského a matku Václava - Karla IV., markraběte moravského, krále českého a císaře římského, tedy jedinečného panovníka v českých dějinách. V obou případech byla stavěna spíše do stínu těchto vynikajících mužů, přestože v jejich životě sehrála klíčovou roli.
Eliška Přemyslovna byla cílevědomá, bystrá žena s mimořádným sebevědomím, které pramenilo z její hrdosti na královský přemyslovský původ a na příslušnost k tomuto vznešenému starobylému rodu, na niž byla patřičně hrdá, a dávala to po celý svůj život okázale najevo. Považovala se za jedinou dědičku a záruku přemyslovské tradice. Byla hrdou dcerou svého otce, schopného krále Václava II., na jehož panovnické umění byla zvláště pyšná.
Měla urostlou postavu, zdravě opálenou pleť, tmavé oči a bujné, tmavé vlasy, které nosila spletené do bohatých copů. Své prudké a vášnivé povaze dávala neomezený průchod jak ve vystupování a jednání s lidmi, tak v citové oblasti. Zvláště v lásce a nenávisti neznala rozumných mezí a často propadala záchvatům hysterie a zlosti. Ke svým sestrám, starší Anně a mladší Markétě, necítila vřelé sourozenecké pouto, ale odměřený chladný vztah. Snad opravdovější city měla ke svému bratrovi Václavu III., jehož násilnou smrt v r. 1306 těžce nesla.
Život této hrdé Přemyslovny byl od dětství vyplněn spíše strádáním a chmurnými dny, než radostnými okamžiky. Její dětství, výchova a povaha byly výrazně ovlivněny macechou Alžbětou Rejčkou, druhou manželkou krále Václava II., která Eliškou i jejími sourozenci opovrhovala a preferovala svoji dceru Anežku. Eliška tuto domýšlivou, krásnou, vznešenou a uměnímilovnou královnu z hloubi duše nenáviděla a cítila k ní bezmeznou nenávist, která po smrti otce, krále Václava II. vyústila v otevřený střet mezi oběma ženami. Eliška byla vykázána z Pražského hradu na Staré Město pražské, kde v ústraní a ve skromnosti žila i po sňatku své starší sestry Anny s Jindřichem Korutanským a jeho příchodem na český trůn.
Přesto Eliška neztratila svou přemyslovskou hrdost a jako pravá dědička české země zůstávala vysoce urozenou ženou nejvýznamnějšího královského rodu v Čechách. Její osobnost proto sehrála rozhodující roli při volbě nového kandidáta na český trůn v době, kdy Jindřich Korutanský byl v důsledku své neschopnosti, nerozhodnosti a bezohlednosti stále neúnosnější pro České království. Skvělými diplomatickými cestami došlo k přípravě sňatku Elišky s posledním představitelem rodu, jenž se těšil mimořádné přízni mocné Francie, Janem Lucemburským. Svému budoucímu tchánovi, římskému králi Jindřichu VII., římské královně Markétě, královně matce Beatrix a svému nastávajícímu choti, byla Eliška představena těsně před sňatkem na sklonku léta roku 1310.
Česká přemyslovská princezna okouzlila všechny přítomné a zapůsobila mimořádným dojmem. Pohled na ni byl vskutku impozantní. Byla oděna v překrásný zlatem protkávaný oděv a v postoji i chování nezapřela svůj královský původ. Vedle osmnáctileté Elišky, statné, fyzicky i duševně vyspělé ženy, se její štíhlý, čtrnáctiletý ženich Jan (nar. 1296) vyjímal jako dítě, a oba snoubenci působili očividně dojmem většího věkového rozdílu, než ve skutečnosti byl. Sňatku bylo požehnáno ve dnech 31. 8. a 1. 9. 1310.
Osud připravil Janu Lucemburskému nesrovnatelně příznivější životní podmínky než Elišce. Vyrůstal a dospíval v bezstarostném dětství a dospívání a celé toto období jeho života bylo vyplněno něžnou péčí a výsostným zájmem celé rodiny, především neobyčejně vzdělané babičky a matky, pro které byl vnímavý, nadaný a bystrý Jan jediným milovaným vnukem a synem. Měl všechno, nač si vzpomněl, přebytek peněz, které ani nespotřeboval, a jako synovi mocného a slavného otce mu byla prokazována všestranná úcta a péče. Byl vychován v představách o velikém a vznešeném poslání panovnické moci a tyto základy byly v jeho osobnosti neustále utvrzovány. Vybranou dvorskou etiku získal Jan v Paříži, tedy v jedinečném, vysoce kultivovaném prostředí, které v té době vůbec mohlo existovat. Avšak ani tak vynikající předpoklady intelektuální vyspělosti nepřipravily Jana Lucemburského na životní dráhu panovníka v českém státě. Jako českého krále ohromovala mladého Jana především neúcta a přímo neurvalost některých pyšných českých pánů vůči královskému majestátu, který ve Francii i jinde požíval mimořádný společenský respekt.
Eliška v postavení české a polské královny a hraběnky lucemburské neprožívala svůj život šťastně a nedosáhla svého vytouženého cíle - osobně se výrazně účastnit na vládě ve své zemi, a tak realizovat své mocenské ambice. Při krystalizaci boje o skutečnou moc v českém království mezi králem Janem a silnou českou šlechtou se snažila prosadit nekompromisní a zcela absolutistickou vládu panovníka tak, jak ji vykonávali přemyslovští králové. „Táž královna Eliška, pravá dědička Čech, třebas pochází z kořene českých králů a je ozdobena nejkrásnějšími dědici, přece zakusila pro nenávist některých pánů nejtěžší pronásledování. Ona zajisté naléhá na krále, aby opět sdružil rozchvácené království ...“ (Kronika zbraslavská).
Její silné politické ambice získat a udržet moc v zemi se však obrátily proti ní a v roce 1319 vyústily v otevřené střetnutí mezi královskými manžely. ,,Toho léta Páně 1319 dosti divně, ach, božská moc si zahrála ve věcech lidských" těmito slovy římského básníka Ovidia komentuje událost Kronika zbraslavská. ,,Povstali toho roku někteří ničemní lidé, nenávistníci míru a svornosti, synové zločinní, a ti se pokusili lstivým jazykem a nenávistnými řečmi zasíti nesvornost mezi českého krále Jana a jeho manželku Elišku, neboť pravili: ,,Pane králi, vy víte, že vyžaduje čest králova a požaduje důstojnost království, že má každý král vládnouti , a ne býti ovládán. Vidíme však opak, že vás ovládá žena, otočila si vás, tak vás uhranula, že neděláte nic jiného, než co řekne ona. Klamete se v té věci, ona myslí na vše zlé a chytře vás usiluje odloučiti od království. Chce vašeho staršího syna Václava odevzdati některým pánům, aby jeho měli za krále a vás odklidili. Pokud jste se přidržoval rad této své manželky, nikdy jste posud neměl v království čest a mír. Nyní věru, milujete-li svůj prospěch a úspěch, dbejte našich rad: neposlouchejte této královny, své manželky, poručte jí, aby konala ženskou práci, předouc nebo šijíc, přidržte se zcela, pane králi, nás, a my budeme státi a bojovati za vás."
Královna Eliška byla zbavena nejen veškeré politické moci, ale i svých tří dětí včetně prvorozeného syna Václava (nar. 14. května 1316, pozdějšího císaře Karla IV.), které musela zanechat na hradě Lokti a žila v úplné izolaci ve svém městě Mělníku.
„Hle, které Bůh spojil, ty rozloučila ničemná rada,“ stěžuje si kronikář v Kronice zbraslavské.
„Co tedy? Co se nyní děje, co tedy učinil král v této tak podivuhodné a netušené změně? Takřka zapudil za živa svou manželku, která se neprovinila žádnou vinou, zbavil ji jejích dětí a poděsil ji četnými těžkostmi...“ ,,Potom král, jako by se už přetrhla otěž rozumu a bylo zrušeno pouto manželské lásky, zcela propadne bezuzdnosti, podlehne požitkářství, řídí se zvrácenou chutí a shledává se na něm jednání dokonalého tyrana. Hraje v kostky a neplní povinnosti, hněvá se při hře a trpí sprostá slova. V noční době, spokojen leckdy jen jedním sluhou, se potuluje po ulicích a náměstích v Pražském městě, více věnuje pozornost mravům a slovům směšným než zbožným. Zúčastní-li se někdy bohoslužby, ne ze zbožnosti, nýbrž dohnán studem před lidmi, neoddává se modlitbám, nýbrž hovorům a smíchu. Jeho slova se pokládají za list na stromě a jeho výsady platí, kolik váží vosk na pečeti. Zatěžuje své měšťany, příkladem budiž Praha, která zaplatila v tomto roce na vymáhání a z donucení třináct tisíc hřiven... O mnohých jiných věcech se stydím psáti. Svého krále nijak nezlehčuji, nýbrž se zármutkem spisuji pravdu, chtěl bych rád, aby se stalo nepravdou, co je tu napsáno, kdybych viděl, že se jeho mravy polepšují...“ trpce popisuje rodinný rozvrat královského manželství zbraslavský kronikář a spravedlivě dodává, že ,,život krále Jana byl v minulých letech dobrý...“ a jako by krále omlouval vysvětluje, že je stále ,,mladík, jenž doposud roste.“
Nutno však dodat, že vzrušená doba panování krále Jana Lucemburského, i jeho neklidné manželství s královnou Eliškou bylo ovlivněno i přirozeným vývojem všedních dnů, člověčích zájmů, zálib i starostí - novotou mravů. ,,Zvláštní novota jak v oděvech tak ve zvycích a mravech, které se v těch letech začaly značně a podivně vznikati a které někteří karatelé ve svých básních zavrhují a dělají si z nich úštipky,“ informuje své čtenáře zbraslavský kronikář. ,,Jsou někteří z těchto podivných vynálezců, kteří po způsobu barbarů pěstují dlouhé brady a neholí je. Jsou i jiní, kteří zneucťují mužskou důstojnost a v úpravě vlasů se ve všem přidržují ženského způsobu. Jiní své vlasy jako vlnaři na široko rozčechrávají do okrouhla a až po uši rozpouštějí, druzí si vlasy nakrucují želízkem, aby ozdobili své plece vlasy zkadeřenými a kolem poletujícími.
Nošení čepic, které bylo dříve, nyní úplně vymizelo. Zpěv, lomenými hlasy v půltónech a kvintách zpívaný, který kdysi pěstovali jen dokonalí hudebníci, ozývá se už všude při tancích a na náměstích od laiků a farizeů. Také přemnozí naši mluví už na ulici rozličnými jazyky.
V oděvech je tak veliká různá znetvořenost, jak veliká různost znetvořených myslí uvnitř to káže. Každý se pokládá za šťastnějšího, kdo vymyslí novou módu. Už je vidět u většiny lidí krátké a úzké šaty s jakýmsi cípem, u lokte splývajícím na sukni, který poletuje jako oslí uši. Klobouky dlouhé a nahoře špičaté, různě zabarvené, se nosí v městech, více na cestách. Nevidíme už na polích orat žádného tak opovrženého sedláka, který by nenosil širokou a podlouhlou kapuci. Nad botami a střevíci, které velmi těsně stahují lýtka i nohy, staří rozumní lidé se diví a smějí.
Nyní nosí kněží na hlavách malé tonsury svými vlasy zakryté, ale po boku veliké meče a dýky. Naproti tomu zřídka vidíme laika, který by neměl u pasu růženec k modlení. Nastalo tak veliké a takové zneužívání a vynalézání odporných novot, že je kárám nejen sám, nýbrž i většina lidí, a nechci je popisovati. Neboť tato novota nevzdělává toho, kdo ji vidí nebo o ní čte, nýbrž znamená a naznačuje převelikou změnu Českého království. Vždyť po záhubě přirozených králů zakoušely Čechy různé a mnohonásobné vlády a přijaly od nich obyčeje různých mravů. Vniklo nyní obecné přísloví: „Čechy se chovají tak jako opice, neboť dělají, cokoli uvidí jiné provádět,“ končí zbraslavský kronikář své kárání v kapitole XXIII.
Manželství královského páru bylo nerovné a tudíž nešťastné. Jak pro emočně prchlivého a v reakcích prudkého, ale vtipného politika Jana Lucemburského - chladnokrevně realistického v odhadování situací, který mimo své manželství bystře a úspěšně vyřídil mnohé sporné záležitosti, takže o něm ve světě kolovalo přísloví: ,,Bez českého krále nikdo nemůže konečně vyřídit svou věc,“ tak pro hrdou Elišku. Po hluboké a dlouhodobé krizi došlo k definitivnímu faktickému ztroskotání královského manželství. Tato skutečnost měla i silně negativní dopad v otcovských vztazích českého krále Jana k jeho vlastním dětem (s královnou Eliškou měl sedm dětí - Václava, Jana, Markétu, Jitku, Annu, Otakara a Elišku), ke kterým zaujal nevraživý vztah, zvláště k nejstaršímu Karlovi, který se vždy stavěl na matčinu stranu a vědomě tím podporoval přemyslovskou tradici.
Svého vzrušeného života a výstřednosti se Jan Lucemburský vzdal až v době, kdy poznal svou druhou ženu Beatrix Bourbonskou. Toto manželství je pro Čechy zajímavé jejich synem Václavem, který se narodil posledního února roku 1337 v Praze. Tento „převýtečný a chrabrý“ princ, vévoda lucemburský a brabantský a bratr římského císaře a českého krále Karla IV., byl příznivcem lyrické múzy a sám skládal básně. Mezi literáty byl nazýván vždy jako Václav Český. Z nezaslouženého zapomenutí byla Václavova milostná poezie probuzena a literárnímu světu předložena ve sbírce skvostných básní ,,Netoužím po ráji“.
Královna Eliška zemřela dne 28. září 1330 na Vyšehradě ,,o hodině kumpletu
(poslední večerní modlitba )... odešla z tohoto života ke štěstí pro sebe, ale k žalosti pro jiné... velmi dlouho trápena horečkami a plicní chorobou... v třicátém devátém roce svého věku, kralování pak roku dvacátého...“ Její smrtí vymírá významný český královský rod po přeslici, když předtím dne 4. 8. 1306 smrtí jejího bratra Václava III. vymřel po meči.
Za svého života Eliška usilovala o svatořečení Anežky Přemyslovny ,,kterážto panna byla tetou této paní královny, dokazuje svatost jmenované panny a pokorně žádá, aby onen ctihodný, svatý a Bohu milý poklad, který již dlouho svítí v nebi, postaviti na svícen veřejného a obecného uznání a připsati tu pannu do seznamu svatých.“ V pozemském životě se Eliška nedočkala úspěchu ve svém snažení. Přesto svým úsilím významně přispěla k nezapomenutelné, úchvatné události, které jsme byli svědky v listopadu 1989, kdy Anežka Česká byla postavena na svícen veřejného a obecného uznání a připsána do seznamu svatých.
Eliščin osud jako by se naplňoval štěstím až po její smrti. Pocit teplého lidského štěstí by jistě prožívala při pohledu na svého skvělého syna Karla IV. a její srdce by překypovalo oprávněnou pýchou na jeho jedinečné vladařské schopnosti a světový význam i proslulost jeho osobnosti. Jeho úspěchy by jistě přičítala silnému rodu přemyslovských předků.