literární časopis založený v roce 1964

Marta Ehlová

ODŘÍKANĚHO CHLEBA NEJVĚTŠÍ KRAJÍC

Vždycky jsem si myslel, že je jen výsadou hromotluků obracet svět naruby. Ale střízlík, který jednoho dne vtrhl k nám do školy, aby nás vyfotografoval, mě z toho omylu vyvedl. „Bude snímat pěkně třídu po třídě,“ svěřila nám paní učitelka jeho umělecký plán.
Tak až tenhle spektákl vypukne, někam se spakuju – to byl zas můj plán. A nebýt jedné snaživé žákyně, která můj úkryt odhalila, by mi i vyšel.
Všechno odstartovala paní ředitelka, když školním amplionem do tříd rozhlásila, že toho a toho dne se do školy dostaví umělecký fotograf, a udělá nám fotografie na památku. Po tomhle hlásání žáci vypadali, že nemyslí na nic jiného, než jak se na těch fotkách blýsknout. Ale někteří, jako třeba Čejka, Barvínek, Rajský nebo Kůs se tou novinou nenechali vykolejit. Tušil jsem, že se akce zvrtne v pěkné čóro móro, a taky jo. Proto mě občas zahryzalo svědomí, že jsem to přivolal. Toho dne ráno před zvoněním jsem ještě lelkoval u šaten, a ejhle! Co to vidím! Chodbou si to vykračuje mužík v plandavých šatech s baretem na hlavě, ruksak na zádech, ověšený záhadnými futrály a dlouhou tyčí si mává do rytmu. V patách je mu náš školník. U schodiště pána doběhl, popadl ho za ruksak a zvedl pěkně do výšky. Tak na těch povídačkách, že školník byl kdysi šampionem ve vzpírání, něco bude, napadlo mě, hledě na třepotajícího se cizího pána v školníkově sevření.
„Já jsem umělecký fotograf!“ vykřikoval ten člověk a sápal se po tyči, kterou mu vzpěrač vyškubnul z ruky.
Školník, nevěda nic o uměleckém poslání neznámého, jej považoval za vetřelce. Kdo ví, jak by tohle klání dopadlo, kdyby se na scéně nezjevil fyzikář Ferdinand Zvon, alias Ferda Cililink. Tenhle dlouhán v bílém pláštíku s očima jako knoflíky sehrál postavu boha, který nečekaně spuštěn na scénu, vyřešil zápletku (jak jsem si přečetl o antickém divadle). Ferda Cililink vykoukl ze třídy a s nelíčeným úžasem zíraje na ty dva, leknutím upustil obrovské kružítko. Geometrická pomůcka dopadla s třeskem na zem a v tom momentě školník svou oběť pustil. Na chodbě se vyrojilo pár dalších učitelů, shlukli se kolem fotografa a po chlácholivé diskusi a temperamentní gestikulaci umělce se aféra jakž takž vyžehlila. Fotograf nakonec šťastně zakotvil v kabinetu paní ředitelky. Ve snaze vynahradit si to vstupní fiasko, ovládl celou školu i dvůr a ještě si ochočil učitelský sbor včetně ředitelky.
Spousta spolužáků ten den přišla do školy tak vyparáděná, že někteří byli až k nepoznání. Třeba Kamila Kloboučníková nebo Mařenka Červená. Kamila měla na hlavě klobouček s gumičkou pod bradou a lakovanou kabelku v ruce; takhle vymóděná vypadala jako „stará mladá“. Mařenka Červená s naondulovanými vlasy (jindy rovnými jako hřebíky) připomínala postavičku z ochotnického divadla. Nebo Jeník Drahota a Vašík Baloun. Třebaže bylo jarní počasí, Jeník se do školy přihnal v přepásaném světlém flaušovém kabátě a s bílou rádiovkou s dlouhou anténou na hlavě, Vašík se zase kasal oblekem s vestou a motýlkem u krku – prostě kandidát do tanečních jako vyšitý. Jen kluci ze zadních lavic zůstali věrni svým teplákům a keckám. Zato Hamšík a Horejsek mě pěkně naštvali. Copak Hamšík! Kdyby měl jen to zánovní sako po robustnějším bratrovi. Ale milostpán si přijde s vlasy napomádovanými brilantinou a vyumělkovanou vlnou nad čelem. A což teprve Horejsek – ten pověstný ochránce slabších. Své pohrdání konvencemi vždy demonstroval manšestrákovými kraťasy a štrikovanými podkolenkami. Dnes své zásady zaprodal za dlouhé kalhoty s ostrými puky a kostkovanou košili s rozhalenkou...
Na výuku nikdo neměl ani pomyšlení. Všichni netrpělivě očekávali fotografovy pokyny, které měla paní ředitelka zase vyhlásit amplionem. Konečně tohle martyrium skončilo. Žáci setrvají v učebnách, dokud (z amplionu) nevyslechnou jméno své třídy, načež se pod dohledem třídního učitele seřadí do dvojstupu a v tomto průvodu sejdou po schodišti na dvůr, kde vyčkají dalších příkazům (tentokrát už od samotného Mistra fotografa).
Tomuhle všemu ovšem předcházely neskutečné přípravy, které fotograf ve škole zorganizoval. Jak jsem se později dozvěděl, nejprve se prý dotázal paní ředitelky, který z pánů učitelů zde vyučuje tělocvik. Když se zadíval na označeného tělocvikáře Boleslava, alias Překrásné město, jak jsme mu za zády říkali, prý mu lehce podklesla brada. Učitel Boleslav alias Překrásné město, byl podsaditý zrzoun s očazeným horním rtem od nerozlučného špačka a lehce krevnaté tváře.
„Mno, nic moc,“ utrousil pro sebe umělec. „Kde máte tělocvičnu?“
Ledva do tělocvičny i s tělocvikářem dorazil, zase skrčil nos a pronesl.
„Mno, taky nic moc.“
Pak prošmejdil tělocvičnu a zamířil k lavičkám naskládaným po dvou na sobě u zdi.
„No, budiž,“vzdychl a dotázal se Boleslava, zda to je spolehlivé tělocvičné nářadí.
Než to tělocvikář odsouhlasil, umělec mu přikázal, aby ty sesle vynosil na dvůr.
„Na přední posadím malé žáky, za nimi postavím ty větší a ti největší budou za nimi na lavičkách stát.“
Zkoprnělého tělocvikáře vysvobodilo pár kluků z nejvyššího ročníku. Zřejmě nějakým nedopatřením o fotografování neměli ani tucha a přišli si zatrénovat košíkovou. Popadli lavičky a vynášeli je na dvůr.
„Hoši,“ halekal na ně fotograf. „Vezměte s sebou pro sichr i pár žíněnek. A dejte je dozadu, kdyby nám někdo z těch seslí žuchnul, tak ať hupsne do měkkého.“
Školní dvůr byl obyčejný plac s pár stromy a keři podél kamenné zdi. Fotograf kolem zdi šmejdil, nakukoval do keřů, rozhrnoval větve, okukoval stromy a vypadal čím dál víc nesvůj.
„Mno, něco s tím udělám,“ prohodil k sobě cuchaje si vlasy.
Pak povolal paní ředitelku. Přispěchala i se svým zástupcem – profesorem přírodopisu, a vyslechli si umělcovy stesky. Dvůr je moc ponurý, on k výsledku potřebuje něco šťavnatého. Třeba takovou palmu, fíkus, tchyniny jazyky, či co.
Nějaké to lupení v kabinetech určitě máte,“ pronesl, netuše, jak tím šokoval profesora přírodopisu.
„Vážený pane umělče,“ zavzdoroval profesor. „ Fíkus, latinsky psáno s měkkým i a s „c“ je rod vyšších dvouděložných rostlin z čeledi morušovníkovitých a zahrnuje asi sto druhů od stromovitých, keřovitých až po převislé. Jde o dřeviny s jednoduchými listy a drobnými květy ve specializovaném dužnatém květenství rozšířené v tropech i subtropech celého světa“.
Profesor využil momentu překvapení a zahovořil dál.
„Tchynin jazyk čili tenora Sansevieria se řadí k liliovitým rostlinám někdy též k agávovitým. Zmíněná palma (Arecaceae) s alternativním názvem Palmae je čeleď jednoděložných rostlin. Jsou to velmi různorodé dřeviny, nejčastěji s jednoduchým kmenem zakončeným růžicí rozměrných listů; ty jsou dlanité, zpeřené i celistvé. Květy jsou jednopohlavné nebo dvoupohlavné, okvětí mají zpravidla trojčetné. Můžeme vám nabídnout palmu Phoenix Canariensis, neboli palmu datlovou. Zajímá-li Vás to, tak mojí favoritkou je palma Buta Capitata, ovšem nepohrdnu též palmou Trachycarpus Wagnerianus. Suma sumárum, pane umělče, jak vidno, nejde o žádné lupení, ale o seriózní produkty z říše rostlin a ty vám samozřejmě ku zkrášlení fotografií poskytneme.“
Dohovořil, otočil se k paní ředitelce a oba souhlasně zakývali hlavou.
„Teď necháme rostlinopis rostlinopisem a vrhneme se do díla,“ opáčil fotograf, když se z té přednášky vzpamatoval a dal se do organizování exteriéru.
Starší žáci nanosili na dvůr květináče s palmami, tchýninými jazyky i fíkusy a rozestavěli je kolem laviček. Umělec ty květináče přehlédl a zatleskal, čímž fotografování odstartoval. Z amplionu do tříd přicházely pokyny, žáci se pod dohledem třídního učitele řadili do dvojstupů, aby v těchto šicích odcházeli ke schodišti, spořádaně sešli na dvůr a tam zůstali stát, dokud je fotograf nezaranžoval do příslušné skrumáže. Když přišla řada na naši třídu, nepozorovaně jsem pláchl do blízkého keře a tu šou vesele sledoval.
Většinu děvčat fotograf posadil na lavičku (Kamila seděla uprostřed), ty zbývající postavil za ně a vtěsnal mezi ně i pár menších kluků jako Bukáčka a Rajského, ostatní kluci si stoupli na lavičku vzadu. Paní učitelku postavil na kraj.
„Mistře, támhle v křoví je ještě jeden kluk z naší třídy!“ žalovala jedna holka v okamžiku, kdy si fotograf lebedil, jak se mu ta skrumáž zdařila, a chystal se stisknout spoušť fotoaparátu.
„Kam teď s tebou, zatrolený mrňousi,“ huboval, když mě vyhmátl v křoví. „Tak pěknou diagonálu už podruhé nepostavím…. Dopředu mezi děvčata tě nedám a vzadu nebudeš vidět.“
„Sem s ním!“ ozvalo se z poslední lavičky. Byl to Čejka.
„Tak upaluj, kluku zatrolená,“ pustil mě Mistr a já pelášil k Čejkovi.
Vzadu jsem ale nebyl vidět. Kluci kabrňáci to ale vyřešili. Hamša s Čejkou udělali z rukou sedačku, Barvínek mě zezadu chytil za kalhoty a vyzdvihl, abych si na ni mohl kleknout. Takhle jsem poprvé v životě všechny převyšoval!
Když nám za pár dní paní učitelka fotografie rozdala, díval jsem se na lidičky, které jako bych neznal. Až na kluky ze zadní lavičky všichni vypadali vyjeveně. Někteří výtečníci se dokonce šklebili. Kamila Kloboučníková seděla strnule s kabelkou na klíně a její snaha tvářit se slavnostně vyzněla jako škleb. Na mně by nikdo nepoznal, že se strachuju, aby mi ten balance na rukou kamarádů vydržel, dokud fotograf necvakne spoušť. Kromě paní učitelky se nejsprávněji tvářil světlovlasý Zdenda Aulický; hlavu měl vystrčenou z ramen, srdečně se smál a ukazoval své zdravé zuby.
Takže se mi díky fotografickému spektáklu poštěstilo pobýt s klukama v zadní lavici.
Inu, jak se říká, odříkaného chleba největší krajíc.<