literární časopis založený v roce 1964

Milan Nakonečný

HILSKÝ MARTIN: SHAKESPEARE A JEVIŠTĚ SVĚT

(Praha Academia 2019, 861 s.).

Nemohl být zvolen vhodnější název pro toto obrovské dílo světově významného znalce Shakespearova díla, jímž je prof. pražské FF-UK. Je to nejen obsáhlý přehled Shakespearových děl, postav, okolností vzniku a dalších literárně vědních aspektů gigantického díla tohoto největšího dramatika všech dob. Hilský (s. 28 n.) k této jedinečnosti právem poznamenává, že: „Shakespeare je zcela bezkonkurenčně nejhranějším dramatikem světa… a texty jeho her se citují v rozsahu, že s nimi může soutěžit jen Bible“. Kromě obrovské práce analytické, srovnávací a teoreticko literární, zde Hilský (s. 26-29) podal podstatnou a originální charakteristiku a výklad univerzálnosti Shakespearových děl. Vyjímáme z toho nyní to nejdůležitější. Shakespearovské divadlo „nebylo realistické divadlo, ale divadlo imaginace“; jeho podstatou byl „herec hrající na prázdném jevišti“ a „diváci si museli představit to, co na jevišti slyšeli“. „Metafora světa jako jeviště nebo divadla („theatrum mundi“) byla známa od starověku, ale Shakespeare jí dal nový význam… vstoupit do shakespearovského divadla znamenalo – a dodnes znamená – vstoupit do metafory“. V tom, dodejme, je skryta poesie jeho her i jejich filosofie, vyjádřená, námi jeho poněkud upraveným výrokem: „Je člověk jenom putující stín, jen herec ubohý, jenž chvíli svou si vykračuje, řádní na prknech, pak o něm neslyší se víc, jen hluk a vřava neznačící nic“. V Shakespearových hrách může divák najít mnoho psychologie, esoteriky, filosofie, poesie a mnoho dalšího co život přináší.
Omezíme-li se jen na shakespearskou psychologii lidských typů, tak obdivuhodně zdařilou, jak tomu bylo ve starověkých typologiích a charakterologiích, jaké vytvořili Hippokrates a Theofrastos. Je to charakterologická galerie, v níž vystupují typy ušlechtilého, ale vášnivě žárlivého muže (Othello), ničemného intrikána (Jago), rozhodného činu neschopného váhajícího intelektuála (Hamleta), z něhož moderní psychologie osobnosti odvodila koncept „hamletovský komplex“, ale patří sem i slovy nesdělitelný, jen vizuálně dramaticky působící král Lear, který je mnoha znalci považován spolu s Hamletem za druhé nejvýznamnější Shakespearovo dílo a který je předmětem řady ostrých polemik. Významný český znalec psychologických charakterů literárních postav Hugo Siebenschein (Kdo jsou, 1946) v Hamletově povaze rozpoznal i prvky, které objevila až psychoanalýza: je to člověk, který „nejedná, vnitřní napětí se u něho nikdy neprojeví činem… osobnost složitá, duchovní, jenž intenzivně zaměstnává kreslíře, myslitele, herce i čtenáře. U Hamleta není zcela jasné, pochází-li jeho vnitřní stav spíš z charakteru či z osudu“, neboť je to „osobnost tak duchovní, tak složitě kulturní, že se nám její charakter a osud beze zbytků kryjí“, racionalizuje odkládání své pomsty a „zavraždiv v svém srdci lásku (rozumí se Ofelii), staví se princ šíleným, aby najisto došel cíle… Shakespeare tu svítí do skrytých hlubin lidské bytosti“. Avšak Shakespeare není jen velkým psychologem charakterů: „Podíváme-li se zblízka na jeho dramatické prostředky, zjistíme, co na zauzlení děje vyplýval geniality, ducha, vynalézavosti“. Shakespearovu psychologickou tezi, že lidé jsou herci a život je divadlo, propracoval sociologicky a sociálně psychologicky Erving Goffman (Všichni hrajeme divadlo. Sebeprezentace v každodenním životě, 2018; angl. orig. 1959).
Prof. Hilský (s. 26 n., v předml. díla) si klade otázku, proč je Shakespeare universální; proč dánský princ Hamlet, který mluvil anglicky, dnes mluví všemi jazyky.
A soudí, že se to dá vysvětlit, částečně tak, že k tomu přispěla universálnost anglického jazyka, „podmíněná existencí britského impéria… byla to univerzální dorozumívací řeč“ (jíž je zejména v dnešní době). Dalším činitelem je skutečnost, že Shakespeare a jeho současníci vytvářeli „první dramatické texty v moderním slova smyslu“. Jinak řečeno, vytvářeli texty, které oslovovaly lidi mnoha demografických kategorií a všech kultur svými tématy. Avšak to tkví, píše Hilský, také v tom, že „aby Shakespearova divadelní společnost mohla přežít, musely její inscenace oslovovat co největší publikum od tovaryšů řemeslnických cechů až po aristokraty… univerzálnost Shakespearových her, alespoň částečně, souvisí s univerzálností divadelního publika veřejných divadel“. Posléze pak Hilský (s. 28 n.) shledává tři důvody této universality Shakespearových her: (1) „Během času se staly archetypy, které po staletí oslovují diváky“; (2) To byla Shakespearova řeč, neboť „to co Shakespeare dělá s řečí, nemá v anglickém dramatu obdobu“, např. „komedie Marná lásky snaha je jakýmsi sumářem renesanční rétoriky a poetiky… V Romeovi a Julii a v Sonetech vytvořil Shakespeare zcela jedinečný jazyk lásky… Umí stejně dobře řeč hospod jako řeč královských síní… předvádí zcela jedinečné a strhující shakespearovské divadlo řeči“. (3) Shakespeare „není básníkem idejí, ale básníkem konkrétních lidských situací. Tím nemá být řečeno, že není myslitel. Pravý opak je pravdou: Shakespeare je jeden z největších myslitelů anglické renesance. Jeho myšlení je pozoruhodné právě tím, že je to myšlení konkrétního“.