na další stranu
Vladimír Stibor
VZPOMÍNKY MOŘSKÝCH VLKŮ
Jsou tu jen lodě
seřazené podle utržených šrámů
a bouří,
z nichž si odnesly
z boku vyčnívající bórtové latě,
zvon do mlhy dávno ztratily
v korálové deltě
a v podpalubí dosud
u stolku popíjejí hráči karet -
rozhoupávají tmu,
přou se do krve
a pak poslední vstane a řekne:
Nechce toho,
měsíc ještě nevyšel.
DOBROZDÁNÍ
Nakonec zůstaneme sami
jako trsy jeřabin,
než si pro ně přiletí ptáci.
A ještě ve větru se budou rvát
o kořist,
o slavnostní výzdobu chrámových lodí,
kde ve strážním koši
věčné světlo skomírá,
ale přitom neustále hoří.
Nakonec zůstaneme sami
se svou pravdou,
když se pro nás přes nehostinné stráně vrací
a vytýká nám v ústrety,
že jsme si nedali říct,
ani poradit,
že jsme vzdorovali
pro ten kousek hlíny za plotem.
SNÍMÁNÍ VIN
A řekne-li:
Na té bouři něco je,
zavede odsouzence k ochozům Stromboli.
V prošedivělém moři uhrane
nejštíhlejší hejna štíhlých barakud,
dravých mraků i dlaň plnou svítání;
jako kousky melounu rozkrájí stud.
Promění lidské vrásnění
v mozaiku ticha na pláži,
kde stínohra s nebeskou metráží
zašlapává důtky do země.
Bolest posléze dolévá kuráží,
nemůže-li roztavit zpětné závaží.
Pohledem zavadí o tebe.
|
