na další stranu
Vladimír Stibor
UŽ SLYŠÍM
Už slyším rány tesařů;
bolí mě les.
V kotlíku vaří bylinky,
liánový most,
z něhož vzniká thé
vyzrálejší než čaj z Indie.
Slyším sekery
zabroušené,
ale jen po jedné straně samotnou oblohou.
A tesaři,
ta tlupa zbloudilců a popíječů
těch nejlepších vykvašených vín,
stojí proti sobě,
moc toho nenamluví.
Vysekávají člun z jednoho kusu dřeva.
Řekl bych,
že se občas mezi nimi zablýskne,
přiblíží-li se k sobě.
CO MI ŘEKL FRANTIŠEK Z VYSOKÉHO CHLUMCE
Nikdo neví,
odkud pochází;
kam jde, kdo za ní stojí,
a jestli jí vůbec někdo poponese batoh do kopce.
Ještě přitom si setře hřbetem ruky
pot z čela.
Je neklidná,
má-li mít nad sebou most.
Křižuje převozníky,
ale pak jí to dojde;
vystrčí hlavu z bahna,
cosi zachrčí,
věčně se jim omlouvá.
Je nebezpečná, svéhlavá, chtivá a lačná,
nepojistitelná u všech bankovních ústavů
i ve všech krčmách světa;
nelze ji směnit,
možná jen darovat
a na miskách vah vidět pouze její dobrodiní.
Je neukojitelná
jako uprostřed noci,
když nemůže vyjít sama se sebou.
Pak se v ní něco zlomí,
vykřikne
Tudy vlak nejede!
Jestli si nás ale nechá,
bude nás obden lynčovat
a chtít po nás,
co jsme nikdy neměli a ani neuměli popsat
ani v barvách podzimu.
Poté přebrodí řeku Úhlavu,
nasedne do člunu.
Nemůže být s nikým jiným;
zpívá si u vesel.
|
