na další stranu
Jiří Žáček
KRÁSY PLANETY
Na Tádž Mahal
jsem nikdy nepřísahal
a pyramidy v Gíze
se hodí leda k psychoanalýze,
neobdivuji raply,
co blouzní o Sixtinské kapli,
a kvůli Machu Picchu v Peru
se na mou věru nepo….
Mám radši jiné krásy planety:
Alžběty, Blanky, Cilky, Dagmary,
Evy, Františky, Gábiny, Heleny, Ivety,
Johany, Kristýny, Libuše, Markéty, Natálky,
Oliny, Petry, Radky, Simony, Šárky, Terezy,
Vlasty, Xenie, Zuzky, Žanety…
ZTRÁTY
Všecko se nám nenávratně ztrácí.
Z kapes. Z domu. Z očí. Z paměti.
Otec. Matka. Žena. Dávní spolužáci.
Pes a kočka. Hračky pro děti.
Ztrácím tvář a stud. A sny a ideály.
Idol z dětství: bůhví kdo to byl.
Lásky nelásky, co nikdy nedozrály,
vyhořelé jako Černobyl.
Ztrácím vlasy. Zuby. Buňky v mozku.
Pořád ztrácím všechny, co mám rád.
Pomalu se měním v mátohu a trosku.
Co je život, když ne součet ztrát?
MŮJ STRÁŽNÝ ANDĚLI
Můj strážný anděli, buď ke mně laskavý,
usměj se, polib mě, připij mi na zdraví.
Ochraň mě přede mnou, před pýchou, před běsy,
nauč mě milovat, máš na to profesi.
Můj strážný anděli, začneme od nuly,
abychom rozkvetli, abychom splynuli.
Můj strážný anděli ženského pohlaví,
jedno tvé objetí mě rázem uzdraví.
(Anebo roztaví…?)
|
