na další stranu
Jiří Žáček
OKÁČI ŠVESTKOVÍ
V zahradě po ránu je slyšet velké ááách –
okáči švestkoví se pasou na švestkách.
A když se napijí sladkého nektaru,
zdá se jim o slunci, zdá se jim o jaru.
Nektar je slaďoučký, život je růžový,
myslí si radostně okáči švestkoví.
Ubozí motýlci – bojím se pomyslet,
kampak se ukryjí, až přijde sníh a led.
Pustím je do domu, schovám je v almaře,
ať prospí zimní čas, a nashle na jaře!
BLUES O PŘEHÁNĚNÍ
Přehnal jsem to s pitím v jedný putyce,
málem jsem tam zůstal viset na klice.
Moře whisky, moře rumu, moře rakije,
někdo zkolabuje, někdo přežije.
Čistě mezi námi, měl jsem jen pár káv,
díky tomu jsem dnes jakž takž zdráv.
Kdybych nepřeháněl, umřu na nudu,
a já chci být pánem svého osudu.
Zkuste si to, vašnostové, bavte se,
přehánění, to je skvělá profese.
A jak tvrdí vrchní kápo z boží režie,
ten, kdo nepřehání, ani nežije.
JEŠTĚ NAPOSLED
S tátou jsem kdysi pouštěl draka -
kolik mi bylo? Čtyři nebo pět.
Vyškubl se nám, letěl nad oblaka,
možná chtěl vidět nekonečný svět.
A mně se dodnes o tom draku zdává,
jak letím s ním a vidím zvysoka
svět, kde mě čeká štěstí, láska, sláva,
a vítr burácí jak eF O Ká.
Leť, draku, ale vem to pěkně zpátky,
ať je mi zas těch nádherných pět let!
Mí kamarádi, moje kamarádky,
poleťte se mnou, ještě naposled!
|
