Daniel Šimáček

***

uprostřed probdělých nocí
pátrám v dětství
kdy nuda nebyla ve slovníku
kdy smutek byl zaměněn za –
divný
pocit

pročpak pojmenovávat
když pak nemůžu spát?

***

vysnil jsem si povolání
sběratele vzpomínek
chci porovnávat životy
hlavně svůj
a těch ostatních

nejsem na to ale stavěnej
v cizí minulosti
je mi příliš horko
a v té své
zase zima

***

zdivočelé paprsky
je útvar výhradně se vyskytující
v údolí, kde jsem si hráli jako děti

někteří z nás zešíleli
a vydali se na dráhu
posměvačů vesmíru

alespoň zmizeli
z téhle výhně

někteří se zamilovali
do odpornosti
nehybných činností

a zkameněli

já zůstal nohama na zemi
mlčící chodící
s trýzněným nutkáním
se vracet do údolí
se snahou
se zamilovat nebo zešílet

***

jako gilotina
se snese čas
poledního oběda

hluboký nádech
ponořte se
čekají nás velké věci

nebo jen
jedno velké nic

proto pečlivě sledujeme
okno protějšího věžáku
výbuch světla
voyeurismus
ale to nás nezajímá

už dávno jsme v lesích
a s otazníky tiše přemýšlíme

***

za plátnem politým
černým kafem
vegetuje úzkost

cítím toho dost
na zalknutí
jako chudá rybička
bez žáber a naruby

mnoho očí v nichž se ztrácím
ustavičně hledí na podnos
z masa a kostí
tělo jiné – předmětem minulosti
předmětem multimediálních
artefaktů

bylo to větší
daleko větší
teď to vidím
tehdy jsem se mýlil

***

z nočního objetí se jeví
sluneční erupce
plná letních ptáků
pod nimi se loučí
ostrůvky párů
vnímajíce jen a jen
onen jev
na jejich srdcích

***

rozdrcen na pomezí
dní tak jemně plynoucích
se záhony zatopenými
semeny co se rozpustí
pod náporem panenského pohledu

plním si dětské touhy
a svá bosá chodidla
nořím do bahna
stávám se stromem
kytkou rostlinou
bez starostí a strastí

zapouštím kořeny
šlachy mizí ven skrz póry
tisíce hlasů mě táhnou zpět
ale tady je jasně

nikdy tak nebylo
a už nebude

***

láskou mezi řádky
jsme zahodili to podstatné

a tak volím procházky
metaforické i faktické
nořím se do historických faktografií
s našimi tvářemi na přebalu
některá slova
nejsou ani ve slovníku
dumám nad nimi
dokonce s nimi spím
jsou schované pod polštářem

vyčerpán tou obrazotvorností
se opět shledáváme
já vše zapomínám
zanedlouho ale vzpomínám