|
na další stranu
Jiří Žáček
SONETY BEZ KONCE
RŮŽOVÁ ZNĚLKA
(z dávného tisíciletí)
Jakej div, žes mi padla do voka;
jen slepejš by tě přehlíd v davu.
Máš nohy z gotiky a prsa z baroka
a archandělsky renezanční hlavu.
Ale máš smůlu: Kápnout na cvoka
a bejt s nim v požehnaným stavu!
A já se učim vejt svý písně votroka,
já, kterej v domě platim za nemravu.
A já se učim fungl novou roli,
repetent z noční Rómeovy školy,
a jak to skončí, gdegdo ví -
namísto abych štrikoval tu znělku,
pudu tě rači líbnout na prdelku.
Do práce, mý sny růžový!
NOČNÍ JÍZDA ČESKÝM STŘEDOHOŘÍM
Plavím se nocí s nohou na plynu,
jak loď, jež opustila pevninu.
Hlubinné ryby světélkují tmou,
hlubinné ryby všude přede mnou,
hlubinné ryby letmých souznění,
hlubinné ryby věčných blouznění,
hlubinné ryby bludných osudů
všech dobrodruhů, rváčů, pobudů.
Odysseové hledající břeh
putují temným oceánem Čech,
kde Penelopa s něhou ve zraku
zvolna se mění v rodnou Ithaku,
tvůj ráj, tvé peklo, dům i hrad,
a v její náruči je sladko umírat.
ZDA BÝT ČI NEBÝT
Zda být či nebýt - to je, oč tu běží…
Že to je Hamlet, dávno kdekdo ví.
Staletý slogan, ale stále svěží.
Tož buďme hrdí, že jsme světoví.
Zda být či nebýt - to be, or not to be…
Hle, vrchol poznání. Toť věta vět.
Armáda Hamletů se moudře zubí
na prknech, která znamenají svět.
Efektní slogan královského cvoka
citlivkám vyloudí pár slzí z oka.
Ach ano, ovšem - slzy, krev a pot…
Z té věty zmoudříš opravdu jen stěží.
Tvůj psychiatr dobře ví, oč běží -
zda být či nebýt idiot.
SONET O IDEÁLNÍM ČTENÁŘI
Spřízněná duše, kde jsi? Zde je:
Má něžný úsměv na tváři,
Pánbůh ji stvořil pro eseje
o ideálním čtenáři.
Nejlepší přítel v těle krásky,
domácí model Venuše;
je věčně mladá, žádné vrásky;
horoucí, moudrá, oduše-
vnělá - a přesto promíjí mi
naivní nápady a rýmy,
mé sebeklamy, zlozvyky,
a miluje mě věrně, němě -
výstřední duše, která čte mě,
zatímco svět čte klasiky.
František Valouch
Třetí poločas a Červené paraplíčko Jiřího Žáčka
TŘETÍ POLOČAS (2009)
Ve sbírce Třetí poločas repertoár Žáčkových oblíbených témat se ve srovnání s předchozími lyrickými knížkami příliš nezměnil, stále má vysoký kredit motiv ženy a lásky (explicitně je slovo láska zmíněno celkem patnáctkrát, přičemž v okruhu tohoto motivu se konotují další příbuzné významy, např. milování, žárlivost, polibky, touha, něha). Láska vyměřená člověku v "třetím poločase" života už samozřejmě zmoudřela, oprostila se od nezkrotných vášní, ale stále je to živel, který může kdykoli přesvědčit o své vitalitě i samotnou moudrost. Láska - to je trvalá priorita, neskončila však ani autorova vleklá pře se slovy a s básnickou Múzou: "Ach vy slova vrtošivá, chtivá, lstivá, žádostivá… Ach, vy slova vyzývavá, žhavá, lhavá, tvrdohlavá"( báseň Slova), a je to, jak jinak, zase víc obžaloba než obhajoba, víc trápení než spontánní radost. A tak se to má i s poezií: "Psát báseň, to je hrát / šachovou partii sám proti sobě. / Nemohu nevyhrát. / Nemohu neprohrát."
Většina veršů má v Třetím poločase vysloveně vyznavačský charakter (naznačuje to už úvodní báseň s názvem Mám rád), básník chválí zejména úrodnou všednost každodennosti, protože "zázraky se nikdy nestávají v neděli ani ve svátek", a tato každodennost není pro něj jen světem, v kterém osudově fyzicky žije, ale i duchovně zvoleným místem a nejbližším intimním prostředím. A není bez významu, že se do tohoto světa mnohem naléhavěji než dříve vtínají emblémy země, vlasti a rodného kraje. Ze třpytivé mlhy vzpomínek vystupují rysy důvěrně známé krajiny, krajiny, "kde místo révy rostou brambory / a na dně řek se zlatá zrnka třpytí, / kraj, kde se žije všemu navzdory, / kde z lesů slyšíš vlkodlačí vytí, / kde ze svatby se chodí zvesela / a ze hřbitova pokorně a zticha". I když oproti předchozím sbírkám přibývá básní, které mají bilancující charakter, básní s podzimními rekvizitami, s pochmurným křikem havranů a padáním listí ("list padající z oblohy, to je má celá gáže"), není to bolestínské vypichování životních ztrát, které by ve výsledném součtu měly znamenat rezignaci, právě naopak - nezměnitelný verdikt času velí básníkovi žít všemu navzdory, žít život i s jeho kolizemi, dobývat se do jeho vnitřních struktur, ne plynout pouze po jeho povrchu. Tento noetický aspekt má nesporně vliv i na celkové utváření básně, na její lexikální a tvárnou podobu, poezie tu cíleně přestává být pouhou lyrickou sugescí a směřuje k strohé konfesijní výpovědi, přičemž básnický obraz je pořád jedním z hlavních prostředků hodnocení a výkladu skutečnosti. V této souvislosti je třeba vyzvednout i autorovu mimořádnou schopnost rozvinout výchozí dojem či prožitek tak, aby jako zrcadlová plocha odrážel co nejvíc emocionální a poznávací zkušenosti. U Žáčka se maximálně dovršil styl, vykrystalizoval v pevná jádra soustředěných významů uzavřených do písňově jednoduché formy, z tohoto hlediska je nejkompaktnější částí celé sbírky (co do tvaru i kompozice) oddíl Texty, do něhož jsou soustředěny básně označené jako blues, texty se zasmušilým, melancholickým laděním.
Už název sbírky Třetí poločas skrývá v sobě sebeironicky popichující akcent, což samozřejmě není v Žáčkově poezii nic nového, humorně ironizující a parodizující polohy jsou přítomny v menší či větší míře v rozloze celé jeho dosavadní tvorby. Žáček je mistrem aforistické zkratky, osvěživých aluzí a břitké satiry ("Kolik obelhaných je zapotřebí pro vítězství pravdy?" "V šedesáti i změna k lepšímu je změnou k horšímu." "Čím větší doba, tím je člověk menší"). "Třetí poločas"je originální oxymóron, je to vlastně čas navíc, všechno důležité bylo prožito a běží jenom nastavené minuty, a právě v tomto ostře limitovaném čase je potřebí jít do duelu naplno, vyždímat ze života poslední opojné šťávy. Byla nabídnuta jedinečná šance a nelze ji promarnit!
ČERVENÉ PARAPLÍČKO (2010)
Zatímco básně Třetího poločasu se tvarově i formálně rozbíhají do několika stran, v Červeném paraplíčku jsou koncentrovány k pevné sonetové formě. A právě na tomto klasickém útvaru čtrnácti veršů se ukazuje, jak virtuózně Žáček dovede uchopit jakékoli téma a rozpustit ho v jednotné melodické linii, a to se týká i činitelů rytmizačních. I když dva tucty básní jsou staršího data, vypůjčené např. z Anonymní múzy nebo z Českého moře, vůbec není poznat nějaký zásadní rozdíl mezi sonety staršími a současnými. U obou vrstev dovede autor vypointovat myšlenku do čisté a lehké linie, tam i zde je přítomen prvek hravosti, vtipu a situační komiky.
Zdánlivě to vypadá, jako by autor všechna svá slova zkombinovaná do rýmových dvojic sypal z rukávu, ale ve skutečnosti je do této vynalézavé práce se slovem a rýmem vložena spousta přemýšlivé energie - nejde totiž jen o to vytvořit dokonalý rým (málokde se objeví asonance), ale zároveň umět rozkloubit tradiční slova a sestavit z nich jiný smysl, než jaký se nabízí prvnímu pohledu, případně vložit ještě do kratičkého lyrického sdělení nějakou hlubší myšlenku. Např. v básni Sluneční sonet vytvořil autor originální paralelu lidského života a sluneční energie a hned v následující básni připodobnil míjení života k opadávání plátků z růže - ty verše jsou nejen hluboce pravdivé, ale jsou jedinečné i ve svém koncizním tvaru a v podmanivém melodickém plynutí: "Každá růže, marná sláva, /vadne, chřadne, opadává, /zvolna, plátek po plátku. // Opadají všechny plátky; / život nejde vrátit zpátky / k zázračnému počátku." Jiří Žáček žije svůj lyrický život v divokém toku času jako osudový příběh, umí ho však nahlížet i jako anekdotu, plnou ostrých hran a výbušné energie; i do vznešeného námětu dovede vnést prvek sebeironického nadhledu a dokonce i familiárně humorný tón, jako třeba v básni Sen o Mistrovi: "Dnes ráno cestou z jarmarku / potkal jsem Fráňu Petrarku." Časté jsou verše různě expresivně zabarvené a zároveň prezentované v úrovni hovorové češtiny: "Jsem grogy z toho práskaného světa." "Co je pro vás dobrodruhy skvělý džob, z toho bych byl nadosmrti trop." To, čím byly v oblasti lexika specifické a svérázné už první Žáčkovy sbírky, to má své pokračování i v tvorbě současné, autor s oblibou sahá k ustáleným frazeologickým spojením, k slovům slangovým, interdialektovým a k řadě dalších výrazů podporujících především dialogický a sociativní ráz lyrické výpovědi: bere roha, jděte k čertu, čutal fotbálek, jsem grogy, začal do mě hučet, přifrčela včela, exnout (skonat), depka (deprese), schíza (schizofrenie) aj.
Ale ještě zpět k sonetové formě. Není zřejmě bez hlubší příčiny, že si autor zvolil jako optimální způsob spontánního sebevyjádření právě sonet (a možná to platí i naopak: sonet si vybral pro stvrzení své stálé životnosti právě Jiřího Žáčka). Sonet není pro Žáčka v žádném případě poezií magického zaříkávání, je to ideální naplnění konkrétní potřeby spojit obraz a zážitek do jediného tvůrčího ohniska. Sám k tomu básník v jedné poznámce na okraj své poezie dodává: "Pro slavného autora gregerií Gómeze de la Sernu byl sonet sametovou vestou poezie, ale doba sametových vest je dávno pryč. Pro mě je sonet daleko spíš barevným tričkem s veselým, něžným, praštěným a třeba i neuctivým nápisem, plandavým tričkem, které nesvírá ani netísní, ve kterém se cítím volně a přirozeně…Rozhodně jsem tuhle knížku psal nejsvobodněji ze všech, hlavně jsem se oprostil od podvědomého pocitu, že poezie je cosi jako rytířský turnaj, kde slávu sklidí vítězové, kdežto poražení odejdou s hanbou. Svět patří všem, nejen vítězům."
V Červeném paraplíčku jsou básně uzavřené do třpytivého fluida vzpomínky, ale převažují verše z reálu života, z jeho krizových stavů i z okamžiků, kdy bolest byla vystřídána novou nadějí (např. v básni Strakapoud napsané po operaci rakoviny hlasivek). I když se někdy zdá, že autor se nechává stále víc unášet tokem minulého času, hlavním hybatelem básně je pořád zneklidňující současnost a taky - touha po kráse a lidském dorozumění: lidské, přírodní a lyrické tu stále prorůstá a navzájem násobí své síly, reflexivní složka je trvale polarizována složkou emocionální. Žáčkova tvorba, jakkoli vnitřně složitě diferencovaná, je ve svém celku obdivuhodně jednolitá, má svůj specifický "dějový" prostor, který je i z kontextového hlediska nezaměnitelný. Tím, že básník mnoho věcí vnímá optikou humoru a ironie, dává jim nový rozměr, nehledě k tomu, že se tak úspěšně vyhýbá i pokušení uzavřít plynoucí svět do lyricky jímavé melodie a rozpustit ho v obrazech s tradičním nádechem nostalgie a sentimentu. Při skvělých nápadech, sentencích a vtipných glosách ke všem možným problémům života si to čtenář s básníkem určitě bezvadně užije.
|
