Martin Müller

Český film první poloviny devadesátých let
"Neměla konec, ani začátek, ne pro mě."
M. Müller


Na pódium se vyškrábe mladý chlapec s rozcuchanými vlasy, nadechne se a... taky se ozve cupitání po dřevěných prknech, na kterých se pódium tyčí.
Přeruší ho mladá... blond a úsměvavá.
"Podle mě jsi milý chlapec."
A chlapec odpoví: "Ale podle mě jsem hovno."
Blondýnka se skácí jako podťatá. Nikdo ji však nevynáší.
Na pódium se snaží dostat chlapcova matka, nikdo ji však nevynáší.
Chlapcův otec stojí v zástupech pod pódiem a myslí si svoje. Vynášejí ho.

Kolem projde literární kritik z Tvaru a říká: "Tato povídka je metaforou." Vynášejí ho.

Na pódium vstoupí básník se zvrásněnými tvářemi posetými myriádami vousů.
"Podle mě jsi..."
A chlapec ho přeruší: "Ale podle mě jsem hovno."
Básník se ale nedá, poplácá chlapce po rameni a bodře se usměje. Vynášejí ho.

Pod pódiem se objevil další básník. To už je ale moc a tak ho vynášejí hned.

Chlapec si za zpěvu vlaštovek pomyslí, že nakonec mu nejmilejší byla ta blondýnka.

Konec se - jako vždy - odehrává ve veliké posteli pod tapisérií s tygrem. A zní trumpety. Nikoli andělské, všechny anděly už vynesli.

DLOUHÁ MODRÁ ČÁRA

Dlouhá modrá čára přeťala můj proud vědomí. Nejprve jsem myslel, že jen sním, že přílišně fantazíruji nebo že jsem snad v kómatu a vidím, jak se mé srdce zastavuje, ale tohle?
Čára se vinula ven z okna. Pulzovala a obarvovala pokoj do červena. Všechno bylo červené, i já byl náhle červený - anebo bylo možná červené jen to zrcadlo, kdoví. Modrá čára s tím vším kontrastovala a dál plynně pulzovala ven z okna. Neměla konec, ani začátek, ne pro mě. Viděl jsem jen, že začíná pode dveřmi od pokoje a končí někde v dáli. Když jsem se do té dále zadíval, spatřil jsem ji, jak protíná kukaččí hnízdo a v něm kukačku jak sprostě nadává, kdo že jí to kazí její krásný pelech.
"Když už se zbavím parchantů, přiletí si ňáká modrá čára, hergot!" řekla kukačka, ale čára jako by to ani neslyšela.
Venku všechno zhnědlo. Připadal jsem si jako v černobílém filmu s barevnými filtry. Oxymorón, ale to nevadí. Vyskočil jsem z okna a dům se za mnou zbořil. Z trosek proudil červený prach do všech stran a poprášil modrou čáru, takže v místě zbořeniště byla jaksi…fialová. Zatřásla sebou, aby z ní prach opadal a zbořila tak kukačce hnízdo. Kukačka si odplivla a proklela modrou čáru tak sprostě, až sama zrudla a proměnila se v rubín. Plivanec se za letu proměnil v čedič a málem mě oslepil.
Stromy se třásly a měnily barvy. Vypadalo to, jako by se nemohly rozhodnout a tak se nakonec propadly do země a z jejich korun se staly prachobyčejné nahnědlé keře.
Hnědé slunce ozařovalo hnědavou trávu a kolem hnědoucí řeka se hnědě hnědla. Všechno bylo hnědé, jen ta čára ne a taky ruiny mého domu nebyly hnědé.
Potom jsem uslyšel několik sprostých nadávek za sebou a do oka mi spadl čedič.

NEMUSÍTE SI NIC KOUPIT

Pakliže vstoupíte do obchodního domu v centru města, nemusíte si nic koupit, pokud nechcete. Můžete se volně procházet, obdivovat zboží a nízké ceny, zastavovat a mluvit s lidmi, zkoušet si oblečení a tak podobně. Když odcházíte bez nákupního košíku přes pokladnu, pokladní si vás všimne, vlídně se usměje a nasměruje vás k východu pro lidi, kteří nic nekoupili. To aby nemuseli zbytečně stát a čekat ve frontě, když stejně nic nemají.
U vašeho východu vás přivítá dobře oblečený muž menší než vy, který se neustále usmívá. Říká se tomu prý rutinní kontrola. Musejí vás zkontrolovat, jestli jste něco neukradl. Samosebou, že jít do obchodu a nic nekoupit není zločinem, je to však podezřelé a oni jsou solidní firma, musí na ně tedy být spolehnutí.
Malý usmívající se muž vás předá o mnoho vyššímu a vážnějšímu muži-gorile, ten vás za ruku odvádí dveřmi přes jakýsi tunel až do malé místnosti, na jejímž začátku (tedy místě, kudy do ní vstoupíte) a konci jsou stejné bílé dveře, splývající s leskle bílými zdmi. Podél pravé stěny se od jedněch dveří ke druhým táhne nablýskaná kovová lavička, na které sedí další lidé. Připomínají frontu u pokladny, jenže sedící.
Dveře se za vámi zavřou, leknete se, posadíte se na konec řady. Lidé v místnosti mlčí. Čekáte, zda někdo nepromluví. Po chvíli vám to nedá a zeptáte se muže před vámi (fyzicky vedle vás), jestli je zde také proto, že nic nekoupil. Muž přikývne. Zeptáte se ho, jak dlouho už zde sedí, a čekáte, že se podívá na hodinky, on se vás však místo toho zeptá, kolikátého dnes je.
Zblednete a raději mlčíte.