na další stranu
Vladimír Stibor
POTÁPKA
Vášnivě se potápí,
padá hluboko ke dnu.
Zadrží dech,
křídla vyplétá ze snu.
Ohřívá mezi koleny
modlitebnu Vesuvu;
políbí hrdlo maríny
z mlžného útesu.
Pak zahrozí zpětná vlna.
vyčeše z vlčího rouna
příběhy plachetnic;
dřely si boky o kamenná mola,
než odprosily přístavního boha;
zmizely s čluny neřestnic.
POUTA
V básni
jsme pavlačový chrám-
chvíli se modlíš ty,
pak zase já
tě postrádám.
Milence pouštím přednostně,
smyji sůl z tvého ramene,
zametu schodiště,
uvařím ocúnové thé
provoněné puškvorcem.
Jedu přidám jen hrst,
poběžím na konec zahrady,
uschlý trs
obložím kameny,
přikryji jemně vlhkými polibky.
V noci jsem plaval přes řeku;
na břehu hořely pouštní světničky.
NEODOLATELNÁ
Báseň,
co odolává času,
je mrzká, plná slizu;
chapadel se zpětnými háčky
na konci utrpení.
Trhne jimi znovu.
Převrhne misku s jedem.
Kamkoliv chodívá pozdě;
z křížků po funuse
vyřezává párátka
na malém ručním strojku.
Kdybych to neviděl,
také bych nevěřil.
Hlavou dolů křižuje preláty;
je celá naměkko,
z rozeřvaných novin,
buldočků mediálního impéria
a louská nevěřícně titulky:
Preventivní humánní bombardování
je očekáváno
a patří na prkna,
co znamenají slávu,
mrkající kamery i pot v přímém přenosu.
Taková báseň
má hroší kůži;
stahuje do hlubin
kosti z Macochy,
zdrsnělou kostru bubnu
ještě včera potaženého
lidskou kůží.
Chvěje se,
má-li přepsat dějiny jediného dne
a připustit,
že zraněných bude více
než nejmodřejších chrp mezi obilím.
Lék proti bolesti
jsem ti vložil pod jazyk.
VÝČET ZAMĚSTNÁNÍ
Větší část svého života
jsem patřil mezi nosiče beznohých;
tahal se s nákupními taškami,
vyzvedával léky i šamanské lektvary,
tahal měsíční lodě
stejně jak Burlaci na Volze,
nezasvěcení do tajných zpráv
o převáženém nákladu.
Nakonec jsem nevidomé vodil za loket
zámeckým parkem
hraběte Tleska u Neveklova
a povídal si s nimi,
třebaže jsem měl nakázáno mlčet
o krajině v plamenech
i o všech ostatních.
Psím vínem zakrývá dodnes,
svůj stud i pískovcové baroko.
Mezitím mě přistihli
v motlitbách,
jak nešikovně vymývám
drobný štěrk i trsy hlíny
ze svých ran,
horizontálních odřenin.
Větší část svého života
jsem o tom nevěděl.
ŘÍKALI JSME SI PASTÝŘI
Nenajdeš-li básním domov,
utratí je.
Rozšíří výběh o soukromou písečnou poušť
s náběžnou hranou.
Posléze také noc.
Poetry ghetto ověsí řetězy
z náprstníků velkých.
Má nevlastní sestra
si mě přivedla domů
ZEĎ
Tisíce slov
voní tabákovým listím,
tvými stehny
při pozdvihování,
neboť převyšují
všechny dosud známé krajiny
o zeď navršenou z kamenů,
i když pod klenbou náletových stromů
není vidět.
Cihlové slunce
na každé cestě s námi zametá.
|
