na další stranu
Vladimír Stibor
ŘEKNĚTE, JAK TO BYLO
Už jsou tu všichni,
co tu měli být;
žádné volné místo u ohně,
kde by ses dotkla mého ramene.
Už jsou tu všichni.
A já mám strach.
Modlitba není ztišení,
jak jsme si vždycky přáli,
a bili se do hrudi
a pak bolestí padali do kolen.
Modlitba je smlouva,
vroucí krev,
vytékající z mého i z tvého zápěstí;
mísí se
a ty se jen tak díváš
a žasneš
a pak řekneš svému synovi: Nechápu to,
ale asi jsem se zamilovala
do toho,
kdo kácí stromy;
může z nich postavit loď,
ale také ho mohou zabít.
Už jsou tu všichni,
ty můj nejvyšší.
Nepřikazuješ:
Tak už pojďte ke mně,
holenkové moji;
toho hlasu si nevšímejte,
odráží se od zdí,
v slzách u nich pokleká.
Už jsou tu všichni,
v nichž jsem se probouzel.
O SLOVECH, CO SE VRACÍ
Něco na nich je
a něco na nich studí.
Řekl bych Něco tady nehraje,
když se náhle budí
a předhazují loutny
svým lvicím úsvitu;
těm šelmám, co rozdávají sny,
sotva na ně pohlédnu.
Bojím se říct, vy mršky překrásné,
žhavější než rty bohyně Kalisté,
také plné hořkého medu.
Jak by se pranic nestalo, jsou z nich evangelisté;
svázáni za ruce sestupují až k řece nečisté.
Neklidná srdce posílají k ledu.
PŘIZNÁNÍ
Vždycky jsem chtěl vědět,
co si bere na sebe
a na cestu,
zda režnou sukni
a pod ní zhola nic,
nebo smrtí vyšívanou sutanu,
pásek s ebenovou perletí,
slova,
co jiní nemohou zaslechnout.
A bůh ji minul,
když seděla na lavičce onkologie,
neřekl:
Má milá, co pro vás mohu ještě udělat?
Jsem přece vševědoucí,
měla by to být pro mne hračka.
Dívala se za mnou
a já se styděl za sebe
i za ty všechno dobré anděly,
kteří v tu chvíli
byli daleko.
Nedokázal jsem je přivolat.
|
