na další stranu
Miroslav Václavek
DÍVÁM
Slunce se opírá do stínů
jakoby policejní reflektor vyhledával zbytky tmy
bolí to v očích, když se mne ptá, kde jsem byl včera v noci ve snu
a prý, že nemám lhát
a tak mu řeknu, že jsem byl s tebou
že jsme se dívali, jak shořela hvězda a pak koukali lidem do bytů
v jednom blázen slepoval loď a mělo to stejný význam jakoby z muších křídel
chtěl slepit ta andělská
ale bylo to krásné a strašně jsem mu přál, aby až bude příliv zdvihl kotvy
a v dalším se smutně díval pes do nebe, i když prý zvířata nemají duši
o čemž já silně pochybuji, protože bychom si jinak nepovídali očima
a v tom posledním v přízemí nebylo nic
jen zářivka osvětlovala kuchyni se dvěma lidmi
kteří byli mrtví, i když to nevěděli
pak jsme se milovali takovými způsoby, že by i figuríny ve výkladech měly nohy křížem
a všechno kolem hořelo a měl jsem ho prý horké jako roztavený kámen
a zanechávali jsme v čase prázdné odlitky těl jako ti v Pompejích
pak se rozbřesklo
a bylo to vidět
jako ženské tělo v punčochách a krajkoví
které ukazuje, ale zase jen tolik, aby tajemství zůstalo skryto až do večera
tak jsme se spolu s kočkami dívali do korun stromů
odkud se začal ozývat ptačí zpěv
ale nikoliv snad, že bychom chtěli tomu krásnému zpěváčkovi prokousnout krk a napít se jeho krve
jako ten kocour se zelenýma očima, který se krutě díval i po nás
ale jen tak
v očekávání listů, ptačích hnízd a jemného proplétání větví
jako když se držíme za ruce a cítíme své neviditelné kořeny hluboko pod zemí viditelného
jako když ti v restauraci zajedu pod stolem na stehno a mířím dál a dál a ty rudneš a chceš i nechceš, abych pokračoval
protože se to nesluší, abych jednou rukou pil a druhou měl na druhé straně
až v zahradách božích
a tak jen brzy ráno, kdy město voní kávou těch, co mají ranní, voňavkou holek a kolínskou pasáků, kdy obloha je podobna rtům se slíbanou růží a květy roní opatrně rosu jako hosté na pohřbu starého člověka, se opravdu dívám
JARO
Jakoby nemělo přijíti jaro
venku tma mrazivá a lidská pára
a všechno k vidění je co se zdálo
březen si po vlacích srdíčka čmárá
Protéká kolem nás času jen řeka
dny jak mé myšlenky mizí kdes v dáli
a světlo neonů po domech stéká
tam kde snad před válkou ještě tu stály
A dětské myšlenky jak stopy ve sněhu
se stopou od krve prvního strachu
v mé mysli putují ve věčném oběhu
jak tělo míří mé k ohni a prachu.
Polib mne na ústa jak mráz tam v ulicích
vezmi si jazyk můj se slovy ticha
mé srdce za tebe odbíjí v zvonicích
po tuto vteřinu za tebe dýchám
SVĚTLEM
Nebe tak modré je, že chci jen snít
a zavřít oči teď na raz dva tři
vteřinu noc míti s malíři pít
zazvonit na zvonky cizích dveří
Za chrámy bez zvonů ulétlých do Říma
za šaty přibité za poutka k věšákům
za pohled šeptaný očima jejíma
jakým se díváme dolů ke psům
A to nebe zašumí v korunách alejí
stačí jen nastoupit na první loď
tak je dnes hluboké moře nad trolejí
že k břehu druhému čeká mne pouť
Tam písčin bělavých ňader a stín
rackové na vlnách víček se pnou
a kde je úžina boků a klín
sám sebe nalézám světlem a tmou
PRVNÍMU
Z popelu noci mé povstává den
rozsvěcí světlo dne kdosi zas nám
stínítkem oblaků dívám se ven
jak se na nebesích uklízí krám
Z výlohy zmizely hvězdy i pulsary
přívěsky na ruce ty z černých děr
mlhovin zasněných zalité jantary
řetízky ze stínů a jiných sfér
A čaj ten točí se ve směru hodinek
zamyšlen nad čímsi mlčím jak hrob
a pára na tváři jak tisíc vzpomínek
stéká mi kolem úst namísto slov
Uzavřen do čtyř stěn v kleci jak pták
dívám se očima okenních skel
prvnímu slepému daruji zrak
a nevím jen, co ještě chtíti bych chtěl
OBRAZ
Je půlnoc
a půlměsíc jako háček na ryby
visí z hladiny oblohy do tůní měst
a chytají se na něj pohledy a dělají se oka na punčochách
však my na odvrácené straně bdění
spíme i za ty, kdož bloudí na ostří žiletek
opilí a příliš mrtví než aby snili
a tak ještě než ráno sejmeme těla kabátů z popravčích vrchů předsíní a pohřbíme je na sebe
ještě než zabolí v očích nenadálý paprsek slunce
bodající do koutku oka jako Svatý Jiří draka do temnot
jen potajmu zas zbude utřít slzu bloudící po věky ve všech mých tělech
minulých i budoucích i v tom které ti je právě ohněm
v soukromý impresionismus bolesti ze svítání
ve vídeňskou obrazárnu s vrzavou podlahou a tichem v obrazech
a začít den
však dnes by přibili Krista na hákový kříž a zveřejnili pitevní zprávu
v níž by stálo, že se vyhlašuje pátrání po světle
a pachateli lásky s děrami v zápěstích
s odměnou třicet stříbrných v dluzích a úvěrech
za živého i mrtvého a nejlépe za oboje
a pak by si nechali probodnout srdce sichrhajskou od metálu za odměnu
vyzvraceli by se a nazvali to pokorou
a autodafé z antidepresiv by nazvali štěstím
čehož jsou schopni
ti z Boschova obrazu
začne však den kdy bude vidět jediná hvězda
kterou jsme nazvali sluncem
a zahrady budou rodit listí a stíny okamžiků
pak probudím tě a vezmu do dlaní
abych vyvážil misky prachem tohoto okamžiku
a přidal
i sebe
PLÁČU
A pokaždé se má duše
vtělí do ptáků nad námi
a rozletí se na milion smrtí
to chci ti pokaždé říci
ale ta věčnost je příliš krátká
zdá se mi
v ten okamžik zapomenutého dechu
který padá mezi poli
kde je blízko ke kořenům stromů z druhé strany země
kde déšť voní zoranou hlínou ženy
a mlhu svlékají nedočkavé ruce milencovy ze stínů, až v nahotu s níž splyneme ve věčnost
a v klín Andromedy, jenž mi dáváš jako Siriovi se smutnýma očima psích hvězd
spálit se o jazyk ohně který mi hoří v ústech budoucích slov
i pravdou i lží když nechci zatížit duši hříchem ticha
pak vrátí mi andělé v drobných
ač pokaždé jim ponechám haléř zpropitného
z tvého jmění Bože
a až na mizině duše budu
vím, že nebudu litovat
neboť jediné co si smíme s sebou vzít
je to, co jsme darovali
a smrtí se rodíme v život věčný
nad jehož propastí se nám tají dech když ruce bloudí ve světle našich těl
a rozpíná se vesmír a mrtvá kočka u cesty se dívá do jesenického nebe
vítr žene beránky do nebeského ovčince a vítr potěžkává můj prach
a my se těžce milujeme
jako bychom již nikdy nechtěli najít cestu zpět
kousl bych tě krku jako vlk
tak hladový jsem po něze a mrdání
že pláču
NĚKDO
Dívám se očima kterými sním
ač den již bílý je jak písek tvůj
na chvíli pohledem svlékat tě smím
i když zde nazí jsme podobni sklům
A krásné krajiny spatřuji v tobě
zahrady hluboké s ohýnky růží
svítání, kterým vše povstává v hrobě
jež nám noc pokaždé za cosi dluží
Teď padá ze slunce vosk křídel Ikarů
a stíny létavic mizejí v trávě
ukryti před časem po věčnost jantarů
které v tvém pobřeží nalézám právě
Dojíme k snídani z poslední večeře
půl ryby mlčení zvětralý chléb
pak někdo zaklepe pomalu na dveře
jak kdyby zatloukal do dlaní hřeb
|
