na další stranu
Martin Honzák
PRAVDA Z NITRA
Bouchá mě to do čelisti,
škrábe přímo na zubech,
kůži suší jako listí,
na rovině bere dech,
hledět nutí pokřiveně
i na vše, co jasné je,
a do brady buší denně,
v pěsti svírá naděje,
to, co „Pravda z nitra“ zve se:
Velmi silný hlas i ruka
touží mě tu formovat…
Vše se ve mně před ní třese,
přináší mi krutá muka!
Snad že váhám na ni dát.
ULIČKY
Velmi často
Zmizím v uličkách
Temných úzkých
A provlhlých
To jak je olizují
Mlžná oblaka
Podivného smutku
Proplétám se rychle
Pohmatu
Znám pár cest
Navštívím hostince
Potěším známé
Radujeme se spolu
Ze shledání
Mnohdy až do rána
A když se pak
Opilý štěstím
Vymotám na širokou
Hlavní třídu
Nesoucí velké jméno
Ještě většího muže
Převléknu kabát
A zkouším strávit den
V jakési symbióze
S něčím
Co mě přestalo těšit
Ale i tam jsou
Hezké chvíle
A známé prostředí
Jenom ti bubáci
Jsou takoví okoukaní
Opelichané kreatury
Vzbuzující už jen
Rozpačitý údiv
Nad trapností dramatu
A prázdnotou slov
V projevech
Už ani neskrývané
Suverenity
A přitom
To práskání bičem
Ani ty úkony
Které to vyvolá
Nevedou k ničemu jinému
Než že se vůz
Dá do pohybu
A kůň jede dál
Jako poslušný
Prodloužený sval
Světa iluzí
A s udidlem v tlamě
Hluboko zařízlým
Dívá se toužebně
A skoro provinile
Jak mizím
V postranní uličce
STROM ŽIVOTA
Jen tak se houpu tu
na Stromu žití,
nohy se kymácí sem a tam,
jsem z toho na větvi
a provaz škrtí,
těžko však volněji si jej dám,
když sám v tom dramatu
pomoct si neumím!
Dopředu, dozadu, do všech stran
vše se tu rozvětví…
Houpačka vrhá stín
a já než sám sebou nepoznán.
NESMĚLÉ JARO
Přichází
Nesměle a nebýt
Data v kalendáři
A zpěvu ptáků
Strhujícího bezprostředností
Všiml bych si jej
Stěží
V duši závěje
Špinavého sněhu
Vlastního pokrytectví
A citové zmrazky
Obehnané ostnatým drátem
Za keřem tu číhá ras
S kudlou a pytlem
Flekatým krví
Toulavých psů
A v posedu na čekané
Už léta v háji
Zpustlý hajný
Srká z lahve
Po kapkách líh
Po nocích souloží
S jezinkami
Z posedu pošuk
Sotvakdy zaostří
Za hory za doly
Na zlaté parohy
V mlází se chvějí
Hledí se houpá
Kohoutek cvakl
Třeba však rasovi
Je žena věrná…
Jen prstíček strč
Už budu už budu
Budulínek
Je z toho zmatený
A jako Smolíček
Zcela unesen
Stihne ho příroda
Vrátit včas
Nežli jej pohltí
Šílenství světa?
DOKOLA
V pondělí ráno
Nasedne do kombajnu
Zabouchne dvířka
Nahodí motor
Rozjede to
A už seká hlavy
Jednu po druhé
Celý týden
Drsná dřina
V krutých podmínkách
Lidí je tolik
Kdekdo nepřítel
I ti nejbližší
Každý z nich cítí
Ostré čepele za hlavou
Krev stříká v kabině
A ona je úplně
Vyděšená
Uši zaléhají
Za zvuků hrůzy
Z některých výkřiků
Drnčí sklo
A tak se večer
Podívá na horor
Báječnou oddychovku
Vzbuzující úsměv
Oproti tomu
Co vidí ona
V šílených denních
afektech
Kdy přes hluk kabiny
Přes ty cákance krve
Neslyší
Nevidí
A nebo nechce vidět
Lásku ve svém srdci
A touhu s ní splynout
OTUŽILEC
Někdy pobývám
ve zbytečných úvahách
a v některé ze zvyku
o chvíli déle
abych ji poznal
o čem mluví
jak se chová
co způsobuje
mému tělu
Bruslím na jejím
tenkém ledě
až se často
prolomí
a ona mě pohltí!
Prudce se ochladí
obestře mě hrůza
jak se zalknu
divoce se zmítám
a dusím se
Toužím vyplavat
na hladinu
nad hlavou ale
nerozbitnou krustu
to jak mě zavedla
až bůhví kam
a plíce bez kyslíku
těsně před nádechem
Buším pěstmi
v panice zmatkuju
a urputně hledám
kde se ukrývá
díra
skrz kterou
jsem sem pronikl
Úplný porod!
Najednou ji nahmatám
a když se jí procpu
a pak se nadechnu
pocítím život
s rozkoší pulzující
v každé buňce
a obrovskou radost
že se to povedlo
Přece by bylo smutné
kdyby mě polkla
kdejaká skulinka
A že jich na světě
je!
|
