na další stranu
Martin Honzák
KROK DO NEZNÁMA
Ukrytý ve stínu za bludným kamenem
lžu si, že vidím směr, kudy dál jít.
Trčím tam roky už v postoji zkrouceném
a čekám na lásku, štěstí a klid.
Cestou jsem ztratil je a značně posmutněl,
do nitra vkradly se splíny a tma,
hrana tam zvoní a Charón své drobné chtěl.
Cos chřestí na dlani. Zřejmě je má…
Láska je hluboko ve mně kdes ukryta
tak dobře, že o ní málokdy vím,
mapu však nevlastním či k sobě klíč…
Srdce tak otevřít, mít rád se dosyta!
Ze stínu na světlo vyjít snad smím…
Zvládnu to, či loďka vezme mě pryč?
ÓDA NA KAŠMÍR
Voda teď bublá si
v konvici tajemně,
nežli je nalita
na lístky čajové:
Rozkvetou do krásy
a zbarví ji jemně,
odhalí ukrytá
tajemství. Takové
jedno je výrazné
a další trpké je,
nasládlé najdeš též
a spolu chutnají
v explozi svérázné!
Hroty dne ukryje,
odhalí klid, jejž chceš
znát nejen potají.
ILUZE
Snídám je, svačím i obědvám
(o tajném mlsání nemluvě),
v noci mě za víčky zvou k svým hrám,
přes den pak prožívám nic, než je:
Jdu s nimi za ruku po cestách,
necestou vedou mne ony zas.
Společně neznáme, co je strach,
ač pravda budí v nás vnitřní třas...
Ale což, skryta je v dálavách
a brány uzoučké vedou k ní!
Někdy však do těch míst zabloudím,
kde schovat nelze nic v známých tmách.
Hlas její jak sirén zpěv tam zní.
Zláká mě, ať už se probudím?
AUTENTICKÉ BYTÍ
Jsem už nějak unavený
ze všech řečí, které vedu
a z nichž stavím mnohostěny…
V čin je změnit nedovedu
či si s nimi protiřečí.
V prázdných pózách uvězněn
stojím po kolena, s křečí,
v hrachu padlém vedle stěn.
O čem duše asi sní,
že se celý třesu strachy?
Rozhlížím se, v srdci plachý…
Spí a smutný se jí zdám?
Probudím se vždy však sám,
němý volám: „Být tak s ní!“
ČIN
Výhry jsou vítězství
ukrytá v pochybách,
na povrch vyplují
jen když čin vykonáš:
Opustíš království,
ač uvnitř cítíš strach;
lži jeho svazují,
nežli jej překonáš.
Půjdeš dál cestou svou
tušenou potají
v náznacích vibrací?
Múzy tě k sobě zvou
a slova šeptají,
jež sílu navrací.
|
