na další stranu
Martin Honzák
NA MOLU
Zatímco jiní tak jak víno zrají
a slova den co den znějí jim líp,
tak má, ač po léta s nimi si hraji,
drhnou a chrčí jen jak suchý zip,
jenž pojí než jednu frázi s tou druhou:
obě se na vlnách povrchu houpají…
tlumená šeď – kéž by zářila duhou!
Alespoň zazářit, když nic neříkají…
Ač hledím zvídavě na krásy světa
a hledám, co vlastně je ono „vědomí“,
vnímám jen útržky jakýchsi symbolů.
Vlasy mi touž šedou skreslují léta
a běsy sílí v nich skoro k bezvědomí…
Kamsi plout chtěl jsem – však plácám se na molu.
TELEFONÁT
Telefon vyzváněl, nestihl jsem ho vzít;
ten den byl divoký, marně jsem hledal klid,
ostatně tak jako každičký jiný čas,
co se mi rozpíjí a málo je v něm krás…
Kamsi se rozbíhám a volám tedy zpět,
dost to tam chrastilo, útržky slov a vět…
Přesto tam cosi tak známého znělo!
Zastavím… sluchátko však oněmělo.
Pak ovšem ožilo mrazivou větou tou,
z níž v hlavě blikala shora i zdola
červeně kontrolka jak pominutá:
„Chci se moc vrátit zpět, zpět do života!“
Sedám si, šokován podivnou jistotou:
Z hlubiny má vlastní duše mi volá.
MOUDRÁ RADA
Potáhl si trochu trávy:
„Zkus víc dělat, co tě baví!“
řekl moudrý muž – a zmizel
v dýmu hustém jako svízel,
co mě kdesi uvnitř svírá,
až má duše jaksi zmírá –
aspoň myslím, že to cítím…
hrozny zmatků dál se sytím.
Leštím kompas, kreslím mapy,
lezu z deště pod okapy,
až mi z toho v hlavě šplouchá.
Vzývám v sobě vesmír, Boha,
ale asi mi vzal roha,
nebo – jak já – nenaslouchá.
BILANCE
Už to bude ňáký pátek,
co mě chytl do lopatek
větrný mlýn obraznosti.
Semlel toho zatím dosti!
Často báseň – jako dneska,
mezi nimi občas hezká,
jindy mírně depresivní
(zrnko štěstí najdeš i v ní).
Málokdy však píšu rýmy –
– nerozuměl jsem si s nimi.
Teď však v týdnu je už třetí…
…asi jak jsem je psal zřídka
a už klepe čtyřicítka.
Je fakt možné, jak to letí?
PANÍ MYSL
Jsme jí tak posedlí, oddaně věrní!
Leč její ledové prsty se noří
zezadu do očí – zbarví je černí –,
láska to nebude, co v nich pak hoří…
Jen ústa otevře, děsivě křičí,
anebo šeptá – až zuby mi trnou –
ty svoje příběhy, v nichž všechno ničí,
kterými z temnot se démoni hrnou…
Houpavým rýmem tu však z nitra prýští
cosi, co přerůstá obvyklé stavy
a zklidní, potěší, rozzáří zas!
Jenom to nenechat na chvíle příští
a radost procítit teď, kdy tě baví
život a každá ze všech jeho krás.
KOLOTOČ
V lunaparku uvnitř hlav
srocuje se zvláštní dav:
Smyšlenky a pravdy polo,
k tomu ještě iluze…
Horská dráha, ruské kolo!
A všechno to – inu – lze…
Mocné, vlivné, trapné drama;
v tom mumraji duše sama
šeptá: „Nevědomé pryč.“
Mysl, ten shluk silných hlasů,
jen se směje, drží basu
se světem, jenž za sladkosti
rozdrtí ti sny i kosti:
Mnoho cukru skrývá bič.
VLASTIZRADA
Zvolíme si ze svých daní
tlupu krutých, lačných saní.
Platíme jim tučnou rentu!
Schovají se v parlamentu
a když je někdo osloví,
hned vypouštějí proslovy,
v nich chytré řeči citují…
„Vše v potu tváře, pro vás!“
Těch chudých lidí litují,
a tak jim zlevní provaz,
když z rozpočtu si tiše kradou.
Do očí nám v klidu lžou,
mnohé lidu zakážou,
ten nenazve to vlastizradou.
SONETY
Mám zrovna období sonetů,
každý verš mi v rýmech tone tu.
Dřív jsem byl jimi jak svázaný:
Namísto moře skok do vany!
Tam loktem do strany nepohnu,
přespříliš snadná je pouť ke dnu –
které mě však drží nad vodou!
Do svého světa mě rytmy zvou…
Narazím, jen co se rozmáchnu!
Jenže ten prostor mi bere dech
a značně mě vůní láká:
Voda tam tak málo cáká
a mnoho skryto je ve slovech,
kterými zbavím se těžkých snů.
PŘÍTOMNOST
Houpavým rytmem, jejž nazvat lze pouhou hrou,
nesou se poselství stojící nad námi;
někdo cos zachytí, jiní však nenajdou
tajemství zamčená vzdušnými slokami.
Kdo z nás je vnímavý vůči těm signálům
a kdo se neztratí v chuchvalcích znamení?
Chceme moc věřit, že blýská se lepším dnům,
až z představ budoucích zcela jsme zmámení.
Žití si v proměnách libuje nejvíce
a my se urputně držíme „jistot“ svých:
Jenže co včera tak, dneska už není!
Přítomnost je třeba políbit na líce,
nečekat vůbec nic, rozpustit loňský sníh
a přijmout, že se jak den a noc mění.
VĚZENÍ
Můj přítel miluje vězení,
které si vytvořil ze svých slov;
tu a tam hledá mé souznění,
občas jej nalezne uvnitř strof
a jindy nese dost nelibě,
když naše vhledy se nesejdou:
našel si bič a v té zálibě
jej někdy zrazuji, jak dny jdou…
On je však svištěním zmámený
a vytvořil si i dozorce,
který jej představou trestá.
Často pak je jí tak znavený,
že se mu to hezké těžko chce…
Snadná je do pekel cesta.
HRA DOOPRAVDY
Furt mi ruší moje kruhy,
i když hraju křížky!
On si kreslí letokruhy
pěkně zostra, z výšky,
z těch svých nadoblačných výšin
jeden střídá druhým,
blokuje tak každý můj čin,
než se stanu tuhým:
Aspoň tedy schránka těla,
která nese ten svůj kříž.
Duše tančí věčně dále
na úchvatném, božském bále,
láskyplná, něžná, smělá…
Během žití lze to již!
CHMURY
Obestřen chmurami náhlými jako blesk
z nebe snad čistšího než v letní podvečer,
sedím a nechápu: Mísí se zlost a stesk
tam kdesi uvnitř, kde dlouho jsem nebrečel,
kde znějí dokola ty samé písničky:
i tohle téma tu mockrát už bylo,
kruhy a spirály – slzy, kapesníčky…
Mám prostě vše, o čem kdy se mi snilo!
Sarkasmus? Marný je, stejně to nevyzní,
a verše plačtivé drásají mi nervy,
leč asi ne tak moc – když je teď vytvářím…
Semletý v prejtu slov, o němž jen němí sní,
obestřen mlčením bohyně Minervy,
ztracen jsem na cestách… kde že je slavný Řím?
|
