literární časopis založený v roce 1964

Martin Honzák

IV. (VYPRAVĚČ. ČAJOVNA. AYLA. VZPOMÍNKA. POŽEHNÁNÍ. KHAR.)

Kdo jsem? A co ve mně dřímá
ukryté za hradbou slov?
Cest je plno, žádná přímá,
na vlastní „já“ vedu lov.

Schovává se, zranitelné,
s něhou chci jej odhalit.
Jako zvuky zbraně střelné
snahy mé jsou, chybí cit.

Pouze v tichu hlas ten slyším,
krásný je a vážně můj,
říká mnohé, když se ztiším
a nechci nic, než být svůj.


Kapitola čtvrtá

SETKÁNÍ S AYLOU

Do Klánie jsem dorazil a trh už byl v plném proudu; bylo časné ráno, vystoupení Vypravěče bylo plánováno až navečer, a tak jsem měl spoustu času. Celé dopoledne jsem se tedy procházel po vesnici, která za těch dvacet let povyrostla v menší městečko. Těšilo mě, že se tu lidem daří dobře, alespoň podle udržovaných domů to tak vypadalo. A skoro jsem zapomněl, jaké to je, když potkáváte plno draků a trolů. Ono je to takovým místním zvykem, že v deseti letech dostanete buďto dračí, nebo trolí vejce. Jak už jsem říkal, o několik desítek kilometrů dál je to spíše výjimkou a v jiných zemích se na draky i troly pohlíží velmi rozdílně, málokdy však úplně vlídně, zvlášť nehraje-li se v té zemi klání.
Jakubův dar, tedy Bragův spis, jsem si četl každý večer a pokoušel se v těch poněkud chaotických větách plných spíše náznaků najít smysl, jenž hýbal celým Západem, který by pohnul mnou. Chápejte, o změně jsem četl poprvé, a přestože jsem už nějakou dobu změnu zažíval, cítil jsem, že to chce propojit více s nitrem, jak o tom píše. Bylo mi jasné, že mám jen určitý fragment jeho myšlenek, tematicky možná podružný, protože toto asi nebylo jeho hlavní dílo, a byl jsem dost zvědavý na další pojednání. Vzpomínal jsem na ty kdysi přečtené. Doufal jsem, že na ně narazím dříve než v Titlánu, ale pravděpodobnost byla malá. Kvůli té Cestě probuzení duše cosi ve mně hořelo zvědavostí. Kde ji ale najít?
Také se mi vybavil Bragův náhled na draky z pojednání, které jsem před dvaceti lety našel mezi otcovými knihami. Vynořilo se to z ničeho nic: Draci tam byli popisováni jako mágové! Ovšem pohlížet na svou dračici jako na tvora, jenž zná magii či dokáže uvažovat, pochopitelně po lidském způsobu, mi připadlo příliš fantaskní. Trochu ale také lákavé, přiznám.

Došel jsem až do míst, kde stával můj rodný dům, který byl současně otcův obchod s knihami. Jako dítě mě to místo docela fascinovalo. Časem jsem přečetl všechny knihy, které tam byly, pochopitelně tajně a opatrně tak, abych je nezamazal a nezohýbal, byly určeny pro zákazníky a otec na jejich nepoškozenost velmi dbal.
V osmnácti jsem si myslel, kolik toho mám přečteno a že mě nic už nemůže překvapit, než jsem tedy poprvé vešel do univerzitní knihovny. Ta mnohapatrová rozlehlá budova s labyrinty podzemních chodeb doslova nahuštěná knihami mi způsobila v první chvíli doslova závrať. Snad ani nebylo v silách jednoho člověka všechno tohle přečíst, byl můj první dojem, a druhý, že školu asi nevystuduju, jestliže bych měl všechno tohle zvládnout...
Dnes jsem se ale s odstupem těch mnoha let díval na otcův krámek s jakýmsi odcizením, byl tak podivně maličký; pamatoval jsem si jej jinak: Místo něj tu vlastně stála jen zchátralá a opuštěná chalupa, vývěsní štít označující knihkupectví vybledlý a zprohýbaný. Tak tohle byl dům mého dětství?
Moc jsem se nezamýšlel nad tím, co udělám, až sem dojdu, ale to, že by tu otec nebyl, by mě bývalo ani nenapadlo. A podle všeho už je to hezkých pár let. Zemřel? Odešel? Kdoví. Nikdo z místních nic nevěděl nebo nechtěl nic říct. Vlastně jsem čekal trochu větší citovou odezvu. Nenastala, a tak jsem jen chvíli pietně postál před tím domem jako před hrobkou a pak zamířil na trh.

Od domu se vzápětí odlepil muž, jenž se dosud skrýval ve stínu. Jeho vysoká postava v tmavém plášti a širokém klobouku, pod nímž vykukovaly bílé vlasy, se pohybovala ladně, tiše a nenápadně. Dlouze se díval na to, jak odcházím, aniž bych jej zpozoroval, a pak se vyptával po vesnici. Zajímalo jej všechno o mně, o mém dětství, o otci, o Umě, i na maminku se ptal. A rozhodně nepůsobil přívětivě. Vím to, protože mi to řekl Pepé, syn mého kamaráda, u kterého jsem nocoval. Když mi ho však popisoval, moc moudrý jsem z toho nebyl – nikoho takového neznám a vážně netuším, proč by jej měl zajímat bývalý učitel. Měl jsem ho nicméně zanedlouho sám spatřit, třebaže jen na moment, ale ty jeho oči! Chladné a zlé a jakoby provokující...

Proplétal jsem se mezi hloučky lidí, které tu a tam vybuchovaly bujarými záchvaty smíchu. Příjemné letní odpoledne prozařovalo slunko a modrá obloha z něj dělala moc pěkný den. Vzbudily se ve mně vzpomínky, neboť jsem tu každý rok prožil právě takovýto mumraj s Elem a Šílou, mými nejlepšími přáteli. A s Umou, pochopitelně.
Podíval jsem se na ni a dračice zase na mě. Bylo na ní znát, že jí tolik lidí pohromadě nedělá úplně dobře – každou chvíli do ní někdo strčil či jí šlápl na ocas, což neudělal schválně, to by si k drakovi nikdo nedovolil, jenže vzhledem k okolnostem to nešlo jinak. Nadšená z toho však nebyla.
Každoročně pořádaný trh trvá dva týdny. Je vskutku velkolepý, přichází sem stovky lidí a koná se při příležitosti velké události, kterou je klání – souboj tří týmů, divoký zápas mezi troly a draky, přehlídka odvážných kousků jejich jezdců.
Trochu jsem už nastínil pravidla, ale má i svou mytologickou podstatu, tradici a jeho vznik je spojený právě s tímto místem. Ten, kdo vyhraje v tomto zápase, stane se váženým a uznávaným hráčem, týmem, trenérem... něco to prostě znamená. Klání bylo velmi rozšířenou hrou, mnoho zemí si ji ale přizpůsobovalo svým možnostem, proto existovaly řady variant. Zde se ale hrála jen ta původní, o to to měly mnohé týmy těžší. A o to cennější případné vítězství bylo.
Večer se blížil. Domotali jsme se s Umou před letní divadlo, kde jsem Vypravěče kdysi prvně slyšel. Zamířil jsem dovnitř zadem, což bylo vlastně úplně poprvé. Čekalo mě završení mé vypravěčské kariéry! Byla to vlastně má zdejší premiéra i derniéra současně a měl bych asi cítit jakési zadostiučinění, že jsem tím, jenž mě před lety nadchnul, ale nic takového jsem nepociťoval. Dokonce budu vyprávět podobný příběh; snad tím donutím symboliku k nějaké větší emoci...
Herci právě dokončili veselý kus a strhl se potlesk a jásot. A já se chystal na svou derniéru.
Vstoupil jsem na scénu a kývl hlavou na pozdrav odcházejícím mužům. V hledišti sedělo nějakých dvě stě lidí. Ztichli a napjatě čekali. Nadechl jsem se a začal mluvit.
Já, dnes naposledy Vypravěč.

DRAČÍ NADVLÁDA

Milé dámy, vážení pánové! Poslyšte nyní podivný příběh o tvorech, kteří na této planetě žili před námi! Uslyšíte, z čeho vychází naše mytologie o andělech a démonech, uslyšíte o dobru a zlu, o lásce, ale i o nenávisti, která byla tak zničující, že z celé slávy draků zůstala jen němá a nelétavá dračí jízda! Ovšem sláva jí! Zde jsem se dramaticky odmlčel a dav začal provolávat slávu všem drakům a dračicím, na nichž místní i přespolní odehrávali klání. A že jich nebylo málo!
Nadšený ryk navodil výbornou atmosféru a já po dlouhé době pocítil opět skvělý pocit z veřejného vystoupení. Za zdmi univerzity jsem se schovával příliš dlouho, přednáškové haly něco takového rozhodně nedokázaly.
Obecenstvo ztichlo a já pokračoval: Draci se vyvíjeli postupně a pomalu a trvalo téměř milion let, než mohli létat. I my se tedy můžeme dočkat, když budeme dost trpěliví – jsme tu pouhých sto tisíc let! Zde byl čas na smích publika, který se opravdu odehrál. Bylo to trochu jako druhořadé estrádní vystoupení s lehce lacinými triky, avšak fungovalo a lidi to chtěli. Mnozí to zkoušeli jinak, neuspěli.
Mluvil jsem tedy dál: Jakmile však ovládli vzdušný prostor – jak se říká, narostla jim křídla, což by mnozí dnešní útočníci potřebovali – (i zde se rozezněl smích, tentokrát škodolibý) – začala mezi nimi krutá válka. Vyhrávali ti, kteří byli největší a nejsilnější, v tom se od nich tedy příliš nelišíme! Nastala dramatická pauza pro mé mocné gesto. Všechno vycházelo krásně, snad až moc! Užíval jsem si poslední okamžiky svého oficiálního působení v roli Vypravěče a na zlomek okamžiku si říkal, že jsem možná mohl vyrazit do světa jako potulný učitel. Jenže jsem cítil, že to prostě není moje cesta.
Ke konci dračí éry byste mohli vidět kolosy větší než celé klánské hřiště! Zabíjeli se navzájem a každý den byl jen holým bojem o přežití. Ti silnější napadali ty slabší a zůstat naživu rozhodně nebylo snadné! Dařilo se to jen díky tomu, že spolu byli ve smečkách. A právě proto potřebovali hlavního draka, vůdce té smečky. Sami můžete vidět, že i lidé to tak mají, Bůh si to zkrátka takto přeje! Musím přiznat, že tohle se mi říkalo nesnadno. Už jsem tomu totiž nevěřil, byly to takové nutné bláboly, oficiální text, jenž nesmíte vynechat, a mně tam vpadl spíše ze zvyku. Tušil jsem za tím podporu monarchistického uskupení (nejen) našeho krále. Inu, dějiny a učebnice dějin píší vítězové. Vlastně mě těšilo, že už toho učitelování nechám.
Samotný soumrak dračí éry pak píší zlý a krutý drak větší než celá Klánie, jemuž říkali Ďábel, a neméně veliký, leč nikoli krutý drak a především všemocný, moudrý vládce celé dračí říše, slovutný Anděl, posel Boží.
Oba pocházeli z téhož královského rodu, Ďábel se ale odklonil od cesty řádu, smečky a hierarchie a toužil vše zničit. Hlásal anarchii a neuznával nic než sebe a bezvládí. Shromáždil armádu odpadlíků a zaútočil na hlavní sídlo draků, pověstnou Dragonii.
Strhla se bitva, která postupně zachvátila celou tehdejší planetu, souš, vodu i vzduch! Draci umírali po desítkách mocnými údery ocasů, roztrháni drápy, zardoušeni zuby i upáleni plameny. Ano, mocný Ďábel chrlil plamen, v jehož žáru zmírali ostatní po desítkách.
Celá ta děsivá a trýznivá válka trvala po mnoho měsíců a byla vysilující a zdánlivě nekonečná. Říká se, že někdy v tuto dobu Anděl ukryl několik vajec se svými potomky kdesi v tajemných Dračích horách, aby se jednou mohli vrátit a obnovit dračí říši.
Drama se blížilo k vrcholu a lidé vypadali napjatí, jak to celé dopadne, přestože výsledek již jistě mnohokrát slyšeli a navíc to, že tu jsou oni a ne jen draci, bylo více než vypovídající. Lidé milují příběhy, žijí v nich a jimi, to jako Vypravěč opravdu vím.
Zvlášť když to člověk umí podat... pomáhal mi v tom jeden dar z dětství, ale o tom snad později. A navíc je ten konec vlastně docela poutavý: Soudný den se ale blížil! Ďábel a Anděl se utkali v krutém souboji, v němž chvíli vítězil ten, chvíli onen, ale výsledku se ne a ne dobrat. Země vřela a nebe bouřilo, vály kruté vichry a pohoří se hroutila. Všude se linul zápach rozkládajících se těl, zmaru a spáleniny.
Vše se však mělo rozhodnout zásahem shůry! Náš Bůh už se na zkázu nemohl dívat. Všechny stromy byly vyvráceny a upáleny, veškerá půda rozryta a všechna květena udupána.
Bůh tedy seslal na naši planetu obrovský kámen z nebe a všichni draci zahynuli. To aby nemohli dále ničit vše živé.
Planetu zastřel obrovský, hustý dým, který když se usadil, vytvořil spolu s mrtvými těly draků půdu bohatou na živiny a mohl začít nový život. Šanci dostali lidé, jako jsme my, stvořeni k jeho obrazu! Bůh nás miluje a věří, že jsme ti praví, kteří naši planetu dovedou k hojnosti.
Ponechal nám několik druhů draků z dob dávno minulých jako připomínku dřívějších časů, abychom neopakovali stejné chyby. Naštěstí jim nenechal jejich původní schopnosti ani velikost a my tak můžeme spokojeně žít. Poučme se tedy z minulosti a žijme s Bohem i naším mocným vládcem v míru!

Strhl se potlesk a já byl rád, že to skončilo. Už jsem zapomněl, jaké to je, když říkám tuhle verzi pro široké publikum bez všech těch jmen a rodů draků a navíc s tou prorežimní báchorkou na konci.
Byly to lži? Kdoví. Ale pravda stěží. Vždyť nikdo neví, v jakém uskupení draci žili, a když se to podávalo takhle, až moc okatě to podporovalo krále a odrazovalo od vzpoury. Viděl jsem to ale až teď.
Když aplaus dozněl, mezi lidmi to šumělo a postupně se začali rozcházet. Byl jsem posledním vystupujícím, příhodnější symboliku bych si ani nedokázal vymyslet; očekávaná lítost byla jen nevýrazná.
Vyšel jsem před divadlo překvapivě lehký a zvědavý, co se bude dít. Tímto jsem totiž definitivně přestal být zaměstnancem univerzity a Vypravěčem.
Byl čas žít vlastní příběh.

Druhý den ráno slunce zářilo, po sytě modré obloze se tu a tam prohnal načechraný obláček a kolem mě to doslova pulsovalo životem, hlasy, hlukem, pokřikováním a smíchem.
Na trh se sjížděly mimo obchodníků i desítky menších či větších divadelních kočovných společností, někdy i čarodějek, potulných vypravěčů, iluzionistů a umělců všeho druhu. Byla to velkolepá a rozmanitá podívaná, na níž se všichni těšili řadu měsíců.
A vrcholila kláním, které umožňovalo prožít ty mocné, velké fanouškovské emoce a dát je patřičně najevo. Vzato kolem a kolem to do sebe hezky zapadalo… má to zkrátka svůj půvab.
Vyrazil jsem směrem k aréně a Umu vedl vedle sebe, měl jsem ale ještě dost času, než zápas začne. Zajímalo mě, jaké bude dívat se na klání z hlediště. Byly to sice jen vyřazovací zápasy, ten rozhodující začne až za týden, ale bude to velkolepé. Týmy sem přijížděly natrénované a nabuzené.
Tlačenice lidí ale houstla a Uma začala být podrážděná a nevrlá. Celá ztmavla a bylo slyšet, jak vrčí. Byl by to takový vlastně pěkný zvuk, silná vibrace procházející skrz sedlo, něco jako hodně silné kocouří předení, kdyby to nebylo tak děsivé.
Lidé se znepokojeně otáčeli a zmatečně uhýbali z našeho dosahu. Potřebovali jsme přestávku. Pokynul jsem tedy Umě k úhybnému manévru.

A odbočil jsem na skvělé místo!
Jako oáza klidu uprostřed všeho toho zmatku se pod velikým bílým stanem rozkládala čajovna. Lidé tu posedávali na polštářích, popíjeli čaj z kalíšků položených na nízkých dřevěných stolečcích a pokuřovali vodní dýmky, jejichž vůně se opojně nesla vzduchem. Čajovna patřila odnepaměti k mým oblíbeným místům, a tak se ve mně rozlil krásný pocit, že jsem po těch dlouhých letech opět tady – byla prostě neodmyslitelnou součástí trhu.
„Nádhera! Co říkáš, Umo?“ zajásal jsem a podíval se na ni. Nic by za to nedal, že na mě mrkla.
Každý volný kousek byl ovšem obsazený. Náhle jsem uslyšel silné zavrčení – otočím se a vidím svou dračici, jak cení zuby na jednoho kluka, který jí zřejmě přišlápl nohu.
„Umo, stačí!“ Bylo to na poslední chvíli. Chlapec se vzpamatovával z šoku, a když si uvědomil, čemu právě unikl, rychle zmizel. Bylo jasné, že odpočinek je zapotřebí a sednout si někam musíme stůj co stůj.
Na kraji blízko mě seděla u stolečku jen jedna slečna. Zdálo se to být ideální místo, protože hned vedle mohla ležet Uma, a tak jsem se osmělil a rusovlásku oslovil:
„Ahoj! Mohl bych si prosím přisednout? Potřebovali bychom si na chvíli odpočinout od toho ruchu kolem,“ ukázal jsem rukou směrem, kudy jsme přišli.
Dívka ke mně zvedla nádherné, sytě zelené oči. Pohlédl jsem se do nich a málem zapomněl dýchat, jak mě ohromilo cosi úchvatného, co z nich vyzařovalo. Ještě že jsem si toho nevšiml dřív, to bych se ani neodvážil na ni promluvit. Byl jsem svým založením totiž dost plachý.
„Nečekala jsem společnost… když je to ale nutné, klidně se posaď,“ ukázala i ona rukou.
Usadil jsem se a objednal si u pikolíka svůj oblíbený kašmír. Nejlepší čaj na světě. Vlastně spíš taková směs tří druhů čajů s trochou vybraného koření, mám-li být přesnější, avšak o to je to pozoruhodnější zážitek. Jak jsem mohl celé ty roky být bez něj?
Cítil jsem se ve společnosti té slečny trochu nesvůj. Mohlo jí být mezi dvaceti a třiceti a úplně z ní sálala jakási zvláštní energie; bylo to, jako být ve společnosti hurikánu. A to ještě ani nic pořádně neřekla. Tedy uznávám, že to mohlo být i měsíci odloučení od lidské společnosti a od žen konkrétněji, ale i tak to bylo mocnější než kdykoli jindy…
Náhle se mnou rozlila určitá rozpačitost, že jí narušuji klid, a tak jsem se chtěl trochu revanšovat: „Poslyš, kterou příchuť vodní dýmky máš ráda?“
Údivem zvedla obočí a její výraz nepřístupnosti se změnil – bylo patrné, že toto nečekala: „Nevím – dosud jsem to nezkusila,“ začala opatrně.
„A máš ráda chuť třešní? A máty?“ Přikývla. „Tak to ti bude určitě chutnat třešeň s mátou! Dáš si se mnou?“ vrhl jsem na ni úsměv a říkal si, že jsem mohl být i vtipnější.
Zelené oči si upřeně prohlížely můj – jak jsem doufal – bezelstný výraz a po chvíli jejich nositelka kývla. Díval jsem se teď na ni pozorněji. Zaujalo mě, jak je hezká. Takovým tím nenápadným způsobem.
„Skvělé! Jen s jedním šlauchem prosím,“ dokončil jsem objednávku. „Zdá se mi to lepší,“ pokyvoval jsem, když obsluha odcházela.
„Jmenuju se Uru, tohle je moje dračice Uma,“ představoval jsem vzápětí sebe a svou společnici.
„Ayla,“ zazněla odpověď. Její hlas měl půvabnou melodii a krásnou barvu. Není mnoho lidí, kteří dokážou vyslovit své jméno s takovou zvučností. Páni, už bych s tou fascinací mohl ubrat! Zkusím se více ovládat.
„Ayla,“ opakoval jsem si pro sebe a prohlížel si ji. Její drobounkou postavu halil černý oděv, což ji dělalo velmi nevýraznou. V půvabném obličeji však zářily její oči jako vltavíny, až téměř jiskřily. Líbila se mi.
„Máš nádherné oči, moc se mi líbí,“ usmál jsem se na ni znovu, narůstal ve mně příjemný pocit, bylo to jako dívat se na nějakou nádhernou bytost z jiné planety, na jiný živočišný druh.
„Asi to říkáš každé, že?“ nedala se.
Pokrčil jsem rameny: „Jen říkám, co mě zaujalo. Chápu, že to může působit všelijak, ale to nic nemění na tom, jaké se mi zdají…“
„Tak děkuji,“ pokrčila rameny i ona. „Vypadá to, že přeci jenom umíš zacházet se slovy,“ dodala vzápětí.
„Slova jsou mocná,“ pokýval jsem hlavou a neušla mi ta mírná ironie. „Někdy si říkám, jestli ona sama nejsou magií. Vždyť dokáží popsat vnímání reality, a tedy ji dokonce vytvářet a měnit.“
„Používáme je denně,“ namítla, „takže denně čarujeme?“
Přikývl jsem velmi přesvědčeně: „Jenže mnohdy tím špatným způsobem: Kolikrát lidi slyším říkat ‚Jsem hloupý, zlý, tlustý, ošklivý, líný‘… jako by si neuvědomovali, že tím vytváří silnou magii. Mozek uvěří tomu, co mu opakujeme, přijme to jako fakt.“
Zasmála se: „Takže si mám říkat, že jsem krásná a chytrá, jo?“
„To nemusíš. Jsi taková.“
Podívala se na mě velmi podezřívavě: „Jak to můžeš vědět?“
„Většina lidí je takových. Problém je právě v tom, že jsou chytří. A tak se dokážou porovnávat s ostatními, čímž vznikají ta slova, o nichž jsem mluvil. A ta jim pak neumožní rozvinout jejich slibný potenciál.“ Její pohled se změnil a přestal být nepřátelský.
„A krom toho,“ dodal jsem, „si nemusíš opakovat to, co je, jen proto, aby to bylo. Prostě to je, čili svou energii můžeš směrovat do potřebnějších směrů – tam, kde chceš něčeho dosáhnout.“ Uvědomil jsem si, že mluvím možná až zbytečně moc. Ani nevím, proč tak plácám. Co když jí to nezajímá?
„Nemusím si opakovat to, co je?“ zeptala se.
Oddechl jsem si – zjevně jí toto téma nevadilo.
„No – ano. Nemusíš si říkat, že jsi krásná, protože jsi.“
Uvědomil jsem si, že tato slova říkám téměř neznámé dívce, že je myslím vážně a že vůbec nerozumím tomu, kde se ve mně vzala ta odvaha, ta touha a možná i drzost je vyslovovat. Rozpaky na mě asi byly vidět, pak jsem ale usoudil, že není důvod se za to stydět. Snad mě nebude mít za trapného loudila.
„Víš, líbí se mi tvoje otevřenost. Jen nerozumím, kam tím míříš, pokud to nemá ten nejzjevnější důvod...“ dívala se na mě tázavě a trochu mi tím mé podezření potvrdila.
„Neříkávám věci s jiným záměrem než s tím, který vyslovím… Jen jsem ti chtěl složit poklonu. A reakce lidí na lichotky bývají různé, málokdo je umí přijmout,“ dodával jsem tedy přesvědčeně.
Vtom se objevila obsluha čajovny a přinesla čaj s dýmkou. Rozzářil jsem se: „Chladivé potěšení!“
Ayla se na dýmku zvědavě dívala. Na chvíli se řeč stočila na ni, nadšeně jsem vyprávěl o tom, jak to celé funguje a co existuje za příchutě, které jsou nejlepší uhlíky, jak s nimi zacházet, aby se tabák hned nespálil, jak je důležitá chladná voda v karafě… Během vyprávění mi chvílemi z úst šla oblaka dýmu a vzduch se jimi zcela provoněl.
Pak jsem předal šlauch Ayle. Ta zprvu nedůvěřivě a opatrně, na mé pobízení pak s větší vervou dýmala. Po deseti minutách pochvalně pronesla: „Zajímavý zážitek! Je to takové voňavé a uvolňující!“ říkala a oči jí zářily tak, až mi z toho bylo trochu slabo. ‚Jsou tak krásné!‘ pomyslel jsem si znovu.
Pak se zeptala: „No a co tebe přivádí na zdejší trh? Krom toho, abys odvyprávěl příběh, který zná každý, ačkoli to pravé poselství uniká všem?“
Zasmál jsem se: „Tys to slyšela? Kdysi ve mně tenhle příběh vzbudil zájem o mytologii a vypravěčství...“
Pousmála se: „I mně se líbí, jenže lidé jsou, jak se zdá, nepoučitelní. A to navzdory moralismu, jenž zazněl na konci,“ pokrčila rameny. „Takže Vypravěč? A docela se s tebou dá mluvit, to mě překvapuje. Většinou jsou Vypravěči lidé povýšení z toho, kolik toho znají. Ani u tebe jsem nečekala nic jiného, víš? Mám ti říkat Mistře?“
To formální oslovení mi léty poněkud ztrpklo, a tak jsem rozhodně zavrtěl hlavou: „Určitě jen Uru. A asi jsem také trochu povýšený byl. Možná je to tím, kolik je lidí, kteří chtějí toto také vědět, a tím, jak si jich cení společnost... Vždyť kolem toho vybudovala celé univerzity,“ zamyslel jsem se nahlas.
„Co znamená ten minulý čas? Byl jsi povýšený? A už ses tedy snížil k nám?“ podivila se a neodpustila si další ironii.
Zdálo se, že hovor se bude točit kolem mě a kolem toho, o čem mluvím. Nevadilo mi to, tedy dříve bych si ani neuměl přestavit něco jiného. Dlouhé roky umí člověka poznamenat... Ale teď mi to nepřipadalo nijak důležité. Vlastně byla má minulost paradoxně už hodně vzdálená, ačkoli oficiálně skončila až dnes; nejspíš skončila už výrazně dřív, jen jsem to neviděl.
Náhle se mi chtělo poznávat něco jiného, zejména tedy Aylu. Možná nebyla nejpřístupnější, ovšem vzbuzovala ve mně důvěru. Trochu mě to překvapilo, protože tento pocit jsem znal jedině s Elem či Šílou, mými přáteli, a to už je nějakých let... Nicméně když už tu byl, rozhodl jsem se na něj dát.
Jestliže mě však chce trochu poznat, bude mi ctí: „Víš, dnes jsem Vypravěčem naposledy. Vrátil jsem se sem, kde to začalo, abych to tu ukončil. Já sám jsem odsud, z Klánie, třebaže otec přicestoval odjinud a nikdy mi vlastně nevysvětlil, odkud.“
Až jsem se divil, jaká slova se mi to derou na jazyk. A proč zmiňuju svého otce? „Zajímaly mě příběhy – pohled lidí na to, jak funguje svět… zasvětil jsem jim velkou část svého života, učil je na univerzitě, ale nějak se v nich ztratil, přestaly mě těšit...“ vysvětloval jsem.
Zasmála se: „Výkladů je tolik, že jsi měl o zábavu postaráno na dlouhá léta!“
Přikývl jsem a náhle sršel energií: „To rozhodně! A dobře jsem se tím nějakou dobu bavil,“ přiznával jsem a naléval si z kovové konvice.
„Mimochodem, tohle je naprosto úžasný čaj – ochutnáš?“ podával jsem jí právě nalitý šálek.
„Ne, děkuji. Vychutnávám si ten svůj a nerada bych to narušila,“ odmítla.
„Dračí oko,“ pokýval jsem znalecky. „K dýmce se hodí víc ten můj – zvýrazní chuť kouře.“ Zdálo se, že jsem v ní vzbudil zvědavost, protože si nakonec o šálek řekla.
„Dýmej a pak se napij,“ mrkl jsem na ni. Poté, co spolkla první doušek, se jí rozjasnily oči a já v nich zahlédl překvapení.
Usmál jsem se: „Kašmír je prostě fascinující čaj! Je o něm i báseň, smím ti ji přednést?“ usmál jsem se a na její pokývnutí spustil:

ÓDA NA KAŠMÍR

Voda teď bublá si
v konvici tajemně,
nežli je nalita
na lístky čajové:

Rozkvetou do krásy
a zbarví ji jemně,
odhalí ukrytá
tajemství. Takové

jedno je výrazné
a další trpké je,
nasládlé najdeš též
a spolu chutnají

v explozi svérázné!
Hroty dne ukryje,
odhalí klid, jejž chceš
znát nejen potají.

„Chvíle s tebou jsou plné nových zážitků i netradičních postřehů,“ řekla uznale a v očích jí zazářilo něco, na co jsem pak myslel v mnoha osamocených chvílích. Její energie byla prudká a silná jako přírodní živel; kdybych mohl mluvit v barvách třeba jako u Umy, řekl bych, že mírně zmodrala. Cítil jsem, že mnou onen zmíněný hurikán dost trhl a že bych v jeho víru chtěl být déle.
„A co tebe přivádí na trh?“ optal jsem se po chvíli a uklidňoval se tím, že jsem se nechával unášet bohatou chutí.
„Hledám tu jisté… lidi,“ odpovídala neurčitě.
„Hm – možná bych ti mohl pomoci. Znám tu kdekoho. S mnoha z nich jsem dříve dost bojoval, skoro až na krev, dá se říci, ačkoli už to nějaký ten pátek bude...“ Dočkal jsem se pohledu, jenž si říkal o vysvětlení.
„No – hrál jsem místní zápas – klání. Tadyhle na Umě,“ ukázal jsem. Uma zdvihla hlavu a zadívala se na Aylu. A zase mrkla.
„Aha, tak to jo,“ pokyvovala rusovláska a s nezvyklým zájmem si dračici prohlížela.
„Všiml jsem si, jak ses teď dívala na mou dračici. Je krásná, že?“
Draci byli v Klánii obvyklá zvířata, přesněji společníci; místní děti dostaly v den svých desátých narozenin dračí vejce a vylíhlý drak dorůstal velikosti statnějšího koně, někdy téměř dvou. Uma byla ještě o něco větší. Děti z bohatších rodin dostávaly trola, který byl v dospělosti větší a mohutnější než draci, ale zase ne tak hbitý. V obou případech každou dvojici, dítě a zvíře, čekalo oddané přátelství až do smrti.
„To ano. A docela… jiná než ostatní draci, které jsem tu viděla – a že jich tu je,“ podivovala se. „Škoda, že nemají křídla, že?“
Navzdory některým příběhům o jednom druhu v Dračích horách okolo Titlánu, které jsem četl, byla toto pravda, jíž jsem vnímal také jako trochu smutnou věc.
A tak jsem přikývl a vrátil se k vysvětlení její odlišnosti oproti ostatním drakům v Klánii: „Je to snad jediná zajímavá věc, co pro mě můj otec udělal, totiž že mi ji, tehdy ještě jako vejce, sehnal od jakéhosi svého přítele.“
„Pak to můžeš brát jako známku toho, že mu na tobě záleží,“ začala, ovšem já se hořce zasmál a mávl rukou: „Jeden signál je trochu málo!“
Pak jsem se podíval na Aylu. Ta pokrčila rameny: „Uru, každá věc má svůj smysl. Mnohdy není patrný ihned. Někdy se stane, že nejsme dost pozorní a určitá znamení ignorujeme, nebo nejsme dostatečně vyzrálí na to, abychom k nim našli klíč a pochopili je nebo si jich vůbec všimli. To nic nemění na tom, že tu jsou.“
Sílil ve mně pocit souznění. Líbilo se mi, jak o znameních mluví, třebaže v případě takového extrému, jako je můj otec, se asi stěží shodneme. Také už jsem jej léta neviděl a nijak zvlášť se mi k jeho osobě nechtělo stáčet řeč. Asi to vycítila, protože změnila téma:
„Měls pravdu, cítím se taková povznesená a je to dobré,“ pochvalovala si vodnici a předala mi šlauch. „A omlouvám se, nechtěla jsem jitřit staré rány. Já jen, že jsi svého otce za krátkou dobu zmínil několikrát.“
Překvapilo mě, jaká je pozorná posluchačka. Potáhl jsem a vychutnával chlad máty. Dumal jsem nad svým výrazem, který ji asi zaskočil – a svitlo mi, že to, co jsem nakousl, je pro mě vážné téma. Vlastně vůbec nešlo o něj – spíše mi to připomnělo jiné, daleko vážnější. Možná až příliš, ale nevěděl jsem si rady, jak si jej užívat víc, abych nebyl uvnitř tak podivně svázaný.
Pak jsem se podíval na Aylu. Její pohled byl plný zájmu. Poklidně čekala, co řeknu.
„Pravdou je, že vlastně asi poprvé nevím, co bude dál. Ne snad že by si tím člověk mohl být vlastně někdy jistý: Budoucnost je iluze, že, protože vlastně není,“ zamotával jsem se do vyčtených informací z některých moudrých knih. Aylin úsměv se nezměnil. Překvapilo mě to: „Tobě to nepřipadá podivné?“
„Proč by mělo? Ale především: Proč si myslíš, že záleží na tom, co o té věci soudím já?“ překvapila mě, vzala si ode mě šlauch zpět a podívala se mi do očí: „nebo kdokoli jiný?“
Pozoroval jsem, jak střídavě mizí a vzápětí se objevuje v obláčcích dýmu.
Přemýšlel jsem nad tím, co mi řekla: „Možná mám jenom slabší chvíli, to se mi občas stává… Pochopitelně jde o to, co vnímám já – a na ničem jiném nezáleží, protože je to můj život. Jen nějak nevím, co to přesně je, co se to vůbec děje... Cítím se jakoby v mlze.“
Když se z ní však vynořila Aylina tvář, zklidnil jsem se.
„Někdy je třeba udělat něco pro sebe, abys pak vůbec mohl dělat něco pro druhé, nemyslíš?“ usmívala se ještě předchozímu příměru a podávala šlauch. S díky jsem si jej vzal a chvíli nebylo slyšet nic než tiché bublání a šum okolí. Hluk z trhu sem kupodivu doléhal jen nezřetelně.
Věděl jsem, že není jiná cesta, jak si splnit svá přání, než pro ně něco udělat, přesněji v těch činnostech vytrvat tak dlouho, než se splní. A od přečtení Bragova pojednání jsem chtěl vědět, co jsou opravdu má přání. Přeci jen, zanedlouho vyrazím odsud – a kam vlastně?
Maminka mi zemřela po porodu a s otcem nemám dobrý vztah, mohu-li to, co mezi námi probíhá či spíše probíhalo, vůbec tímhle slovem označit. Aylina slova o něm ve mně vzbuzovala větší citovou odezvu než rodný dům.
Připisoval jsem to tomuto místu a svému rozpoložení v této životní situaci, když tu Ayla převzala šlauch i celý hovor, který nejspíš intuitivně stočila k tomu, co se ve mně zrovna odehrávalo: „Povídej mi, jak jsi odsud odešel. Byl jsi Vypravěč – a tuším, že dokážeš vyprávět poutavější příběhy, než jsem od tebe dneska slyšela v tom divadle. I když jsi k tomu použil kouzlo. Řekni mi něco ze svého života,“ podívala se na mě a její oči byly plné zájmu.
Vyčkávala.
Byl jsem překvapený, že si toho kouzla všimla. Za těch třicet let jsem se naučil takové opatrnosti, že bylo jen velmi nezřetelné, spíše podpůrné... Rozhodl jsem se to ale nerozviřovat. A něco vám k tomu řeknu později.
Také jsem se chvilku cítil nepříjemně, než mi došlo, že je to kvůli hodnocení mé role Vypravěče. Málokdy jsem se setkal s něčím jiným než s nadšením, což z Ayliny strany nenastalo. Pohyboval jsem se na univerzitě už tak dlouho, že přijetí také mohla být od studentů jen formalita, jen další z iluzí, v nichž jsem dosud žil. V duchu jsem se tomu zasmál, ba nechybělo mnoho, a stalo se to nahlas. Ale celou tu divnou myšlenku jsem raději vypustil a začal se soustředit na to, jak vlastně probíhal odchod z Klánie. Když jí to zajímalo, má to mít.
Opět jsem, pravda, mluvil já, ovšem nyní mi to nijak nevadilo, ačkoli jsem si nebyl moc jistý, zda to bude zajímavé. Bylo to přeci o mně...

BUBLÁNÍ DÝMKY

Bylo mi právě osmnáct, odehrál jsem svůj poslední zápas za Klánii a večer přišel za otcem do jeho pracovny. Seděl ve svém tmavém, velkém a pohodlném křesle a pokuřoval vodní dýmku, což je krom lásky ke knihám jediná další věc, kterou máme společnou. Byl zahloubaný do četby a tvářil se nepřístupně. Můj příchod proto ani nezaregistroval.
Odkašlal jsem si. Podíval se na mně a spatřil můj vážný obličej. Chvíli jsem byl nervózní, jak s tou věcí začít, ale pak si řekl, že nejlepší je přímo.
Než jsem však stihl cokoli říct, překvapil mě tím, že začal on: „Dneska jsi hrál dobře. Ne že by záleželo na mém hodnocení, zápasu moc nerozumím, ale líbilo se mi, jaké emoce v lidech tvá hra způsobovala. Dokážeš strhnout dav.“
Překvapením jsem chvíli nemohl najít slova – bylo to poprvé, kdy se vyjádřil k tomu, co mě baví. Vlastně jsem léta toužil něco takového slyšet, a když to teď přišlo, bylo mi jen líto, že až tak pozdě.
„Zítra ráno odcházím z domu.“
Čekal jsem, že se bude zlobit. Třeba proto, že to vůbec chci, nebo že mu to říkám až teď, jenže tohle nepřišlo.
Usmál se a jeho šedavě modré oči měly podivně smutný výraz. Ten kontrast mi v paměti utkvěl snad napořád a je zasazený do zajímavého obrazu: Dřevem a knihami obložená pracovna, lehoučký, bílý, nádherně voňavý dým a pohled mého otce, prošedivělého, statného muže, který náhle postrádal tu auru neprůhledné autority.
Věděl jsem, že ho možná vidím naposledy. A třeba i proto si to v hlavě dramatizoval…
„Posaď se na chvíli,“ ukázal rukou na křeslo naproti němu. Bylo veliké, starodávné, ovšem pečlivě udržované a příjemně pohodlné. Sedávaly v něm výhradně jeho vzácné návštěvy a já cítil, že mým krokem se mezi námi odehrává nějaká změna.
Podal mi šlauch. Bylo to rovněž poprvé, leč bez rozpaků jsem přijal. Voda v modravé, skleněné karafě se rozbublala a v plicích jsem ucítil příjemně chladivou mátu. Míchal ji s borůvkou a musím přiznat, že namíchat to tak, aby měla tuhle skvělou chuť, se mi ještě nepodařilo. Dobrých pět minut jsem se jí opájel a během té doby jsme nepromluvili. To nebylo neobvyklé, snad až na pokuřování, a tak jsem nabýval dojmu, že je vše při starém.
Pak se ale zeptal: „Která místa tě zlákala?“
Máta s borůvkou zřejmě pomohla k dobrému rozpoložení a ani otcova přítomnost tedy nezastavila má slova: „Univerzity plné knih. Snil jsem o nich roky – a jistě chápeš, jak konkrétní sny to byly,“ odpověděl jsem a dotkl se svého přívěšku. Nebo alespoň část z těch představ se k univerzitě vztahovala, dodal jsem si pro sebe.
Pozvedl překvapeně obočí, potom přikývl: „Umím si to představit. Asi bych jej využil rozdílně, nicméně je to tvá volba… Co když to tam ale vypadá jinak?“
Zasmál jsem se: „Doufám, že ano! Jsem zvědavý – toužím po poznání všeho, o čem jsem si udělal nějaké obrázky, právě proto, že to bude jiné. A zajímavé, vždyť se jedná o centrum příběhů, jsou tam lidé, jež tyto věci natolik zaujaly, že jim zasvětili svůj život!“
Pokrčil rameny: „Máloco je důležitější, než dělat to, co tě baví a naplňuje, případně to hledat. Ale už jsi zjistil, co tě dělá spokojeným? Po čem opravdu toužíš?“
Vůbec jsem netušil, kam míří. Začínal jsem ale chápat, proč si nerozumíme – vždyť jsme promarnili léta, kdy jsme se mohli pokoušet porozumět, naslouchat jeden druhému. A teď mu na něco odpovím, nevím ale vlastně ani, na co se ptá a zda má slova tedy budou k něčemu jinému než k množení nedorozumění, což bylo mezi námi více než obvyklé, když už nějaká komunikace nastala. A to mě nikdy nebavilo dlouho.
„Je to zvláštní otázka a možná vlastně nevím, na co se ptáš…“ začal jsem vyjádřením svých emocí. Zmatek k nim tedy patřil určitě. „Jsou to knihy a příběhy v nich, přátelé, má dračice, klání, odvážné nápady, magie…“ zabořil jsem se do křesla a pocítil nával dalších. „Je trochu smutné, že se na to ptáš, tedy že to nevíš… Jsem tvůj syn!“ zakončil jsem dramaticky, jak je v tomto věku obvyklé. Byl jsem tehdy opravdu rozčarovaný – a zklamaný.
Otcovou oduševnělou tváří proběhl podivný záchvěv bolesti. Podobný jsem viděl snad jen jednou, v den mých desátých narozenin. Vzpomínám si na něj dobře, a proto mě veškerá zlost okamžitě přešla. Ale o tom snad někdy jindy.
Kolik toho je, co o něm nevím? A jak jej tedy mohu jakkoli posuzovat? A není snad hodnocení a očekávání cestou ke konfliktům a zbytečným dramatům? A bylo možné, aby otcova nesrozumitelná otázka vedla někam sem? Šla mi z toho trochu hlava kolem a nesoustředil jsem se tedy příliš na to, co se před mýma očima odehrávalo. A až potom jsem si všiml, že se s otcem něco děje.
„Tohle jsem si asi zasloužil,“ řekl pak nezvykle tiše. „Nebylo snadné tě vychovávat bez Elen… Tvá matka byla mimořádná žena. Miloval jsem ji tak, jak je člověk schopen milovat. Když zemřela, byl jsi krom vzpomínek její jediný a nádherný odkaz,“ pokračoval otec svým obvyklým hlubokým hlasem, ale tak zvláštně rozechvělým, až mě to dojalo. Zíral jsem na něj s očima doširoka otevřenýma údivem, protože toho nového začínalo být nějak moc.
Myšlenka na maminku mě ovšem nenechala tak docela klidným. Pozoroval jsem otce a pokoušel se přijít na to, jak mohla jejich láska vypadat, jak se projevovala. Jak se k sobě chovali? Byl otec vždycky tak nemluvný a nepřístupný? A jaká asi byla ona? Co spolu všechno prožili? Jaký je za tím vším příběh?
Příběhy mě zajímaly vždycky, a tenhle pochopitelně velmi. Jenže otec mě zaskočil tím, čím pokračoval, čímž mou zvědavost přehlušil.
„Vím, že se nechovám jako nejlepší táta. Věř mi, že bych byl rád, kdyby to celé probíhalo jinak… nešlo to.“
Chtěl mě rozčílit? Co mají ta jeho slova vůbec znamenat? Proč mi to říká? A jak tomu mám rozumět?
„Mně se zdá, že ani nechceš, aby to šlo. Mohu tě však uklidnit, že to není důvodem mého odchodu, tedy rozhodně ne tím hlavním,“ pokládal jsem šlauch, nádherně zdobený ornamenty a vykládaný drahými kameny, na stůl a nalil si čaj. Žlutohnědá barva a výrazná chuť jeho oblíbeného yogi v černém kalíšku ve mně budila pocit jistoty.
A byl jsem rád, že mohu vyjádřit přesně to, co jsem mu chtěl sdělit. Myslel jsem, že to bude výrazně stručnější a typicky jednostranné, nicméně tahle varianta se mi líbila víc. A když už jsem zmínil, co důvodem není, bylo férové říci, co jím je.
Otec si vzal šlauch a pokoj, který osvětlovalo několik svící a krb, se zaplňoval dýmem. A já pokračoval: „Půjdu na univerzitu studovat příběhy a snad se dostanu i k Bragovu učení. Našel jsem dvě jeho knihy u tebe a ty myšlenky jsou fascinující.“ Vida, večer plný otevřenosti, překvapil jsem sám sebe. Bragovy spisy měl otec totiž schované na tajném místě – a před kým by je ukrýval, když ne přede mnou?
Dnes lituji snad jen toho, že jsem se k Bragovu učení nedostal – příběhy mě pohltily víc a až na univerzitě jsem přišel na to, že jsou to zakázané knihy. V téhle části světa tedy, což asi vysvětlovalo jejich ukrytí.
Přiznám, že jsem velmi rád nasměroval rozhovor jinam. Nevyjasněný vztah s ním se podle mého nedal napravit během jednoho, přesněji jediného rozhovoru. Myslím, že jsem se o to přestal pokoušet už dávno – on nikdy neposlouchal, co jsem mu sděloval. A to po nějaké době prostě člověka přestane bavit. Vždyť jaký to má smysl?
Otec pokyvoval hlavou: „Jeho pohled na svět jím hýbal před nějakými dvaceti lety… obrovský ohlas získal právě na Západě, jenž je dodnes jeho následovatelem,“ pronesl, zřejmě také vděčný za změnu tématu. A ani náznak rozčilení po zmínce o objevených spisech.
Pochopil jsem, že když budeme mluvit o Bragovi, zřejmě už nepadne nic závratně nového. A to mi vlastně bylo v tuto chvíli milé, a tak jsem u něj chtěl zůstat: „Říká se, že to byl mág, ale v jeho spisech mnoho o opravdové magii není, nebo jsem tam toho moc neobjevil,“ nadhodil jsem tedy.
„A co považuješ za opravdovou magii?“ položil mi podivnou otázku.
„No, to je přeci jasné!“ ožil jsem. „Kouzla, po nichž se mění realita, jedna věc v jinou… a taky levitace, objevování a mizení věcí a tak,“ podíval jsem se na něj s plnou silou pohledu zapáleného mladého muže toužícího také něco takového umět.
„Pouťové efekty,“ mávl rukou a rozbublal vodnici. „Jako bys o jejich povaze nic nevěděl,“ a podíval se na můj přívěšek.
Vzbudil tím ve mně značnou nevoli. Pokusil jsem se ale odložit ji stranou, protože tím možná nechtěl shodit to, co mě fascinovalo, a kupodivu jsem chtěl slyšet víc o tom, jak ji vnímá on.
„Myslíš, že to není smyslem kouzel?“ zkusil jsem to vyslovit bez zášti a rozčilení, že mě nechápe, že nechápe mé nadšení, ba mou osobu celkově.
Beztak jsem tyto emoce ale v sobě asi příliš neudržel, protože se na mě zadíval takovým zvláštním pohledem: „Něco z toho snad ano, jen v jiném projevu… to, o čem mluvíš, jsou iluze; magie skutečně dokáže proměnit některé věci, nemusí jít ale o změnu tvaru… může jít o něco závažnějšího, jako je změna myšlení, vymanění se ze stereotypů, ze zajetí moci symbolů. Může jít o změnu společenského systému, jestliže se ukazuje jako predátorský a ničivý,“ pokoušel se mi přiblížit Bragův pohled.
Když jsem ho tak poslouchal, uvědomil si, že Brag o tom se v těch knihách skutečně mluví. Já ale vnímal především pasáže o artefaktech a magických tricích… k moudrosti člověk prostě musí dospět, že.
Nedokázal bych to tehdy takhle pojmenovat, ovšem faktem bylo, že jsem o magii četl řadu knih, které mi při druhém či třetím čtení nepřišly už tak zajímavé, zatímco ty Bragovy ano. Tohle pojetí magie jako cesty opravdových změn bylo v pozadí a mě to fascinovalo, protože to vypadalo jako skutečná změna, ne ta iluzivní.
Nerad jsem otci dával za pravdu. Že mě k tomuto poznání dovede právě on, to by mě ani ve snu nenapadlo… Chci studovat Bragovy spisy, ale vlastně o nich nic moc nedokážu říct, pociťoval jsem trochu zklamání. Sám ze sebe.
Otec si můj výraz vyložil po svém. Není divu, protože jsem mu k tomu, co se děje ve mně, nic neřekl. „Jsi zklamaný, že ty efekty u Braga nenajdeš?“
„Spíš z toho, jak málo o magii vím. Ani nevím, proč mě láká se to dozvědět nebo se tomu alespoň přiblížit. Cítím jen, že je to někde daleko, a chci se tam vypravit. Pro tu šanci to zkusit, která tady prostě není.“
„Rozumím té touze. Sám jsem jí byl zamlada plný.“
„A co se s ní stalo?“ vyklouzlo mi.
Díval jsem se na svého otce a on náhle nebyl zahalený v oné auře neprostupnosti. Udivilo mě to: Viděl jsem starého muže, důstojného, ale takového, který nedošel, kam chtěl. Rozhodně mi tak připadal.
Říkal jsem si, zda jsem to nepřehnal. Jenže když nepoznáš, kde jsou hranice, prostě pokračuješ. A já je neznal, protože dosud byla jen jedna, základní, přes ni mě nikdy nepustil. Ta padla a já byl na neprozkoumaném území. Připadalo mi docela zajímavé a chtěl jsem vědět, co se tu dá dělat.
Zasmál se, hlasitě a vesele.
Úplně mě to překvapilo. Přiznám, že tuto reakci jsem nečekal. Pak řekl: „Jsi bystrý, Uru, a nebojíš se jít přímo k věci. To se ti bude tam, kam míříš, hodit. Není to snadná cesta,“ pokývl hlavou. „Až po ní půjdeš nějakou dobu, zjistíš spoustu věcí. A možná budeš muset přehodnotit priority… Přeju ti tedy, ať ti nepřekáží v tom, čeho chceš skutečně dosáhnout.“
Moc moudrý jsem z toho nebyl. Vlastně jsem se nic konkrétního nedozvěděl a říkal si, že se to vrací do starých kolejí. Zase nějaké hranice?
Otec pokračoval: „V určité etapě svého života jsem se musel rozhodnout. Jedna věc vylučovala uskutečnění té druhé a já si vybral. Bylo to v souladu s tím, jak jsem to cítil, a toho rozhodnutí nelituju. Vzniklo něco krásného – a o to v životě jde. Vytvářet něco opravdu krásného.“
Vzhledem k tomu, že jsem o jeho životě nevěděl nic a mnoho krásného také nevypozoroval, nemohl jsem reagovat. Musel bych se doptávat a vyslechnout si celý příběh, ale otec na mé otázky reagoval i dnes vyhýbavě a pak se pobaveně zasmál: „Nějakým způsobem se stalo, že se náš rozhovor točí kolem mě! A přitom jsi to ty, kdo je na začátku něčeho nového. Tady máš trochu peněz, s těmi to jde ve světě lépe,“ a podal mi měšec.
Byl černý s vyobrazenou dračí hlavou v kruhu. Prohlížel jsem si ji. Měla spoustu zajímavých detailů, až jsem se podivoval, že si lze dát práci i s takovou drobností. Kdo ji vykonával, dělal to, jak nejlépe uměl, a to já odmala oceňoval.
„Nádherný ornament,“ opominul jsem fakt, že mi otec právě věnoval zřejmě poměrně slušný obnos.
Viditelně mu to nevadilo. Pokyvoval hlavou: „Dal mi jej můj přítel.“ V hlase mu zněla radost, že se mi líbí.
Uvědomil jsem si, že mě dar potěšil. Nešlo ani tak o peníze, protože jsem byl připravený si je na cestě vydělávat, jako spíše o tu osobní povahu daru.
„Děkuji,“ přijal jsem jej tedy s úsměvem.
„Když jsme u darů… některé můžeš i odmítnout. Čí bude dar, který nepřijmeš?“
Zamýšlel jsem se. Pak jsem pokrčil rameny: „Nevím, čí bude, jisté je, že můj ne.“
Kam tímhle míří?
Podíval se mi do očí: „Někteří ti darují svůj názor. Svou interpretaci toho, jak vidí tebe, skutečnost, hodnoty, víru, lásku, svět, vesmír… Ale dokud to nepřijmeš, není to tvoje. Proč by ses měl znepokojovat nebo řídit něčím, co není tvoje?“
„Asi by mě to ani nenapadlo… dokud bych to nepřijal,“ docházelo mi. „Je to ale skutečně tak snadné – něco nepřijmout?“
„Je to třeba cvičit. Jsme naučení věřit – všemu a všem, odmalička přijímat názory a pohledy druhých, protože nám tvrdí, že to je pravda. A nějak nám nepřipadne důležité odlišit, že je to jejich pravda. A navíc dary přijímáme automaticky, bez uvážení.“
Unikalo mi celý život něco zajímavého? Jako třeba to, že se otcem dá mluvit?
„Proč jsme se takhle nikdy dřív nebavili? Ledacos mohlo být snazší…“ nadhodil jsem.
„Zřejmě má všechno svůj čas… možná bychom si dřív nerozuměli,“ pokrčil otec rameny a já se pokoušel uvěřit, že je to jediný, nebo alespoň hlavní důvod. Připadal mi poněkud slabý.
Cítil jsem ale, že už poněkolikáté tlačím otce někam, kde mu není příjemné být. Ano, chtěl jsem odpovědi, protože jsem tomu nerozuměl a chtěl porozumět, avšak mnohem důležitější je respekt k němu. Jakkoli mi totiž připadala komunikace s ním do včerejška nemožná, vážil jsem si ho.
„Asi ano,“ dával jsem mu tedy prostor pro případné jiné téma.
„Můžeš si rozmyslet, které dary přijmeš,“ vracel se tedy k tomu nedávnému. Pravděpodobně mu připadal důležitý, na což já přišel a o mnoho, mnoho let později.
„Pravda je jednoduchá,“ pobaveně jsem přikývl. „A nepotřebuje nikoho, kdo by v ní věřil. Prostě je a nepřestane se svou existencí jen proto, že věříš lži.“
Tentokrát měl údiv v očích otec: „Jenže lež vyžaduje úsilí. Musíš ji podporovat řadou dalších lží, abys ji udržel. A to vysiluje. Dost lidí mrhá svou energií právě na tohle, a pak mají pocit, že snad už ani žádnou energii nemají. Je to ale optický klam: Nemají ji, protože ji neustále vydávají.“
„Kdyby s tím přestali a věřili pravdě, získají ji zpátky,“ mrkl jsem na něj. Přeci jen ve mně Bragova inspirace zanechala stopu. „A já jsem připravený hledat pravdu. Objevovat ji krůček po krůčku a nenechat se oklamat lží. Pochybovat o čemkoli, abych ji spatřil, ale naslouchat tomu, co říkají druzí. Abych porozuměl, jak ji vidí oni. A teď navíc vím, že jejich dary nemusím přijímat, že mohu pochybovat i o nich. Děkuji.“
Myslel jsem to tehdy vážně, byl i odhodlaný. S odstupem let musím přiznat, že tohle se mi tedy příliš nepovedlo. Alespoň dosud ne.
Usmál se na mě: „Přeju ti, ať se ti to daří. A mám radost, že víš, za čím jdeš. Pokoušel jsem se na to zeptat na začátku, ačkoli chápu, že dost nešikovně. Podstatné je také to, že víš, co nechceš. A jestli to, co nechceš, jsou lži, pak jsi udělal první krok, abys k pravdě došel.“
A tím se vlastně tento pozoruhodný večer nachýlil ke konci. Chvíli jsme ještě dýmali, pak dopili čaj a rozloučili se. A mně bylo snad poprvé trochu líto, že už jej neuvidím… že už v takovém duchu nebudeme v rozhovoru pokračovat.
Cesty čekaly a já byl plný touhy objevovat, co přináší za možnosti.

Když jsem skončil, podala mi Ayla šlauch a řekla milým, potěšeným hlasem: „Děkuji.“
„Rádo se stalo. Sám jsem překvapený, co tu všechno ožívá... Je to snad tím návratem sem? Nebo oním velkým neznámem přede mnou?“ nedalo mi to, abych se nezeptal.
„Možná je to jedno s druhým. Jsem ráda, zajímá mě to. Jak už jsem říkala, nečekala bych, že by se s někým jako ty dalo vůbec mluvit,“ mrkla na mě.
Už druhá bytost na mě mrkla během poměrně krátké chvíle, pomyslel jsem si. „S někým jako já?“ podivil jsem se.
Ayla přikývla: „No ano, s někým z univerzity... Většinou jsou docela mimo.“ Díval jsem se na ni a navzdory určitému vnitřnímu pobouření mi docházelo, že vím přesně, o čem mluví.
Pocítil jsem silnou touhu dozvědět se něco o ní. „A jaké máš plány ty? Krom toho, že tu chceš někoho najít?“ zajímal se tedy.
„Víš, Uru, to je komplikované a na delší vyprávění. Těší mě tvůj zájem, jenže asi tak za hodinu musím být na docela jiném místě,“ odpověděla.
Vyplašil jsem se: „Už za hodinu? To to letí!“ a vzápětí mě přepadl smutek, že se blíží konec našeho setkání.
„Uvidíme se ještě?“ zeptal jsem se.
Pokrčila rameny: „Těžko říct. Mám své plány a ty jsi směle vkročil do neznáma, takže je to možné, třebaže do těch mých nepatříš,“ pronesla tajuplně, ale pevně. Neprozradila o sobě nic, pomyslel jsem si. Proč asi?
Nadechla se a pohleděla mi přímo do očí: „Pravděpodobně ale nejsi typický Vypravěč. Používáš určité magické prvky... tím je to zajímavější. Jak je ale možné, že ti to v těch univerzitních kruzích prochází?“
Dosud nikdo neodhalil to, co jsem se naučil po léta her dětství a dospívání dokonale skrýt za nejrůznější kulisy. Ayle to neuniklo. Díval jsem se na ni s nepředstíraným údivem, ale vlastně i s úlevou. Konečně další člověk, před kterým nemusím nic předstírat!
Usmála se: „Jsem čarodějka, Uru, víš?“
Natahoval jsem se pro šlauch a uprostřed pohybu zkoprněl. Zíral jsem na ni s vyvalenýma očima: „Oh. Nepůsobíš na mě jako ony,“ blekotal jsem a můj výraz prozrazoval asi příliš vnitřních konfliktů.
Cítil jsem se náhle jako slon v porcelánu.„A jaká specializace? Vúdú?“ pokoušel se zachránit, co se dalo.
Moc jsem tomu ale nepomohl, protože se na mě podívala jako na někoho, kdo vůbec nic nechápe: „Nezajímá mě způsob, jak ovládat druhé. Myslím, že v tomto ohledu nejsem typická žena,“ odpověděla. V tu chvíli mi došlo, proč jsem ji od začátku na čarodějku netipoval – byl jsem s ní v neuvěřitelném klidu a pohodě; uměla se na svět dívat s humorem, nebo přinejmenším s nadhledem.
Rozpačitě jsem pokrčil rameny: „Hezký vtípek, nečekaně drsný…“
Pak prostor zaplnilo ticho.
Ještě chvíli jsme dýmali. Nakonec promluvila Ayla: „Děkuji ti za společnost – a za vodnici. Myslím, že se stane mou oblíbenou kratochvílí. Ten závěr se nám moc nepovedl… proto bych ráda vylepšila naše setkání takovým malým… požehnáním, dovolíš-li.“
Překvapeně jsem se na ni podíval: „Já – jsem poctěn. Ovšem rozhodně by to byla příliš velká odměna!“
„Možná bys měl nechat posuzovat druhé, co je pro ně hodně a co málo, žilo by se ti snáz,“ pronesla tajemně.
Její slova ve mně vyvolala ohromení a další silný pocit porozumění. Toužil jsem setrvat v její společnosti – a přitom mi bylo jasné, že to není možné. Začínal jsem propadat nepříjemným myšlenkám.
Pak jsem zvedl hlavu a naše oči se střetly. Padal jsem hluboko do jejich zeleně, až jsem měl dojem, že se zvětšují, protože jsem viděl každý detail droboučkých kreseb v nich. Během toho se rozezněl její zpěvný hlas, zatímco svět kolem jako by ztichl, zpomalil a ustoupil kamsi do pozadí:

Na svých cestách za poznáním
kéž neuhneš a jdeš za ním
s myslí světlu otevřenou
v žití – tanci se štěstěnou.

Nevím, kolikrát zpívala ta slova. Rezonovala mi však v hlavě a skládala se do fascinujících melodií. Tu a tam se otevřely další, netušené souvislosti v obrazech, jež ta slova v pozoruhodných tónech jejího zpěvu vyvolávala. Imaginace v ostrých barvách a zvucích jako by trvala dlouhé minuty či desítky minut, nebylo to možné určit – až náhle skončila.
Zbyl velmi užaslý dojem a nesmírný pocit klidu a vnitřní síly. V důsledku silného prožitku jsem se poměrně dlouho nemohl zbavit pocitu nezakotvenosti v realitě, až jsem náhle ucítil pohlazení po ruce a pak letmý polibek na tváři.
„Ráda jsem tě poznala, Uru, a přeji ti hodně štěstí!“ slyšel jsem pak její hlas jakoby vzdáleně.
Podívala se mi znovu do očí. Jejich jasně zelená záře mi náhle vyvolala vzpomínku na dívku ze snu! Bylo to vůbec možné? Je to ona? Ale jako bych byl nyní v nějakém úplně jiném snu, nemohl jsem dělat vůbec nic, ani se pohnout, jen jsem viděl, jak se zvedá a odchází.
Pokoušel jsem se přijít k sobě, abych mohl alespoň zareagovat na pozdrav, podařilo se mi to však až dobrých dvacet minut po jejím odchodu. Uhlíky na vodní dýmce docela zhasly, čaj vystydl.
„Na shledanou, Aylo,“ řekl jsem pak prázdnému místu naproti sobě, „doufám, že na shledanou!“

A pak se mě úplně zmocnil takový hodně zvláštní pocit slabosti. Dosud jsem byl unášen energií, kterou jsem nemohl ovlivnit, ale žádná mi nechyběla, jen jsem byl zkrátka nesen jakýmsi proudem. Ten však ustal – a mně jako by energie ubývala!
Úplně jsem cítil, jak ji mám méně a méně, jak slábnu... šlo to rychle, z prstů, dlaní, z hrudi i z nohou se ztrácela síla, srdce divoce bušilo a před očima se mi začaly tvořit rudooranžové mapy. Náhle jsem věděl, že přichází smrt. Byla tak blízko!
Rozhlížel jsem se divoce kolem, lapal po vzduchu a snažil se pohnout. I Uma vypadala neklidně a vrčela.
Dívala se na jednoho člověka o několik stolů dál.
Podíval jsem se na něj také. Ty oči! Chladné a zlé a jakoby provokující. Patřily muži s dlouhými bílými vlasy, mezi nimiž zářily dva pruhy sytě rudé. Rysy jeho úzké, bledé tváře byly přísné, autoritativní, postavu měl mohutnou, samý sval, jistě byl i dost vysoký; oblečení černé jako noc a na tváři drzý, vyzývavý úšklebek plný pohrdání. Díval se mi přímo do očí. Pak jedním okem mrkl, opovržlivě se ušklíbl, odplivl si, vstal, nasadil klobouk a odešel.
S úlevou jsem pocítil, jak mé slábnutí přestalo, jak se i srdce uklidňuje a nebuší tak zběsile. Po čase mi dokonce oschl i studený pot na čele.
Pak do mě Uma šťouchla čumákem a já byl rád, že odcházíme.

V. (Výstřel. Úkol. Uma divočí. Mlýn. Hůlka. Výzva.)
Snahy ty mě drtí na prach,
pobývám než v rozporech,
bojím se a myslím na strach,
celý skrytý ve stínech.

Pak však slunce nadechnu se
a dál dýchám zhluboka,
mizí mysli věty kusé...
Kde jsi, duše hluboká?

Najít svoji sílu vnitřní
a jistý si sebou být,
požádal bych hvězdu jitřní,
abys mohla promluvit!


Kapitola pátá

NEOBVYKLÝ ÚKOL

U večeře jsem ještě vyprávěl Bernovi, tomu kamarádovi, u něhož jsem nocoval, o setkání s Aylou a tím podivným mužem. O té krásné čarodějce nevěděli nic, onen bělovlasý podivín ale zaujal jeho syna, Pepého, jak jsem již zmiňoval, a tak jsem se ještě dozvěděl, jak jej s kamarády sledovali. Prý měl i nějaké komplice, kteří ho oslovovali Khare, a všichni do jednoho byli hodně divní. Když vám tohle řekne chlapec, který zde vídá různá individua, je to na zamyšlenou. Proč by se však zajímali zrovna o mě? A mohl mě na hranici smrti dostat právě on? Co byl tedy zač? Mám se jej bát? Podle Pepého rozhodně ano. Jednoho jeho kamaráda prý odhalili, když se plížil kolem, a jemu z Kharova pouhého pohledu zbělel pruh vlasů.
Můj úkol zde byl hotov, Ayla byla pryč a o Kharovu společnost, ať už to byl kdokoli, jsem nestál. Brzy ráno jsem se tedy raději rozloučil a vyrazil směrem na západ. Ani jsem nad tím příliš nepřemýšlel, prostě mě to tam táhlo – poznat Titlán, setkat se s Bragovými přívrženci, dozvědět se něco o sobě... kdoví? Cokoli z toho, nebo něco úplně jiného.
Pociťoval jsem naprostou volnost a cítil se skvěle. Rozhodl se žít co nevíce v přítomnosti a v ní myšlenky na něco, co už neexistuje, nemají místo. Ayla, trh, klání, univerzita i ten hrůzu budící týpek – nic z toho tu nebylo.
Záměrně jsem zvolil cestu nejméně obydlenými oblastmi. Měl jsem s tím už dvouměsíční zkušenosti a šlo mi to dobře. Vlhký vzduch voněl po nočním dešti, hustým pralesem, jenž se táhl dobrých dvě stě kilometrů od Klánie až téměř k moři a z něhož se tu a tam vynořovala pohoří, zněl zpěv ptáků a zvuky jiných zvířat a já pociťoval podivně příjemnou energii. Titlán byl jen jakýsi ukazatel, nikoli hlavní nebo nutný cíl. Hodlal jsem si užít každý den, který cestou prožiju. A to se mi dařilo.
Když jsem odcházel z Klánie v osmnácti, hnal jsem se s Umou zběsile za jasným cílem, na univerzitu. Na nic jiného nemyslel, nevnímal z přírody nic. Teď, po dvaceti letech, jsem jí však projížděl pozorně a rozhodně nemínil zopakovat tehdejší bezhlavý úprk. Ani nebylo za čím chvátat, což byl nový pocit, jejž jsem si chtěl užít. Jet tak dlouho, jak se mi chtělo, být pozorný k potřebám Umy, ke svým, k přírodě...
Postupovali jsme tedy co možná nejpomaleji; prohlížel jsem si kdekterý strom, rozmanité květy, pozoroval zvířata – od dravců po papoušky. Tu a tam jsem si to, co mě zaujalo hodně, kreslil. Jen hmyz jsem se pokoušel ignorovat, ten mě vždycky trochu děsil.
Lezl jsem do korun mohutných stromových velikánů, proplétal se mezi větvemi, spouštěl se dolů po liánách... užíval si plnými doušky fascinujícího, vlhkého vzduchu vonícího životem samým. Nějak mi ani nepřipadalo možné, že jsem nic z toho ještě celkem nedávno nevnímal.
Uma v časech mých průzkumnických činů běhala kolem a lovila drobná zvířata, která jsme pak pojídali, k tomu ovoce a různé jedlé květy a kořínky; večer jsem u ohně Umě vyprávěl, asi ze zvyku, nejrůznější příběhy, jež se zkrátka draly ven, asi jak jsem se jimi soustavně léta plnil. Nebránil jsem jim. Jenom je vnímal více jako vymyšlené a umělecky zpracované záležitosti, kterými ostatně opravdu jsou, nepokoušel se žít a prožívat svůj život skrze ně.
Uma byla vděčná posluchačka, velmi pozorná a mně se vždycky zdálo, jako by věděla, o čem mluvím. Zejména čím jsem byl starší, tím můj dojem sílil. „Až si budu jistý tím, že víš, o čem mluvím, budu už opravdu starý,“ zasmál jsem se trochu bláznivě a poplácal ji po zádech, neboť jsem si vzpomněl na některé pomatené staříky na lavičkách univerzitních zahrad, kterak si povídali se svými psy.
Narostly mi vlasy a vousy, ovšem šedivé dosud nebyly, alespoň z větší části ne.
Těžko jsem mohl soudit, kam přesně jsme se za tu dobu dostali. Mapu jsem si záměrně nevzal, mířil na severozápad podle stařičkého kompasu a hodně si zpíval. Nejprve všechny písně, jež jsem znal, pak si vymýšlel vlastní.
Proudila mnou energie, kterou jsem donedávna znal jen v náznacích – a poslední léta jsem zapomněl i na ně.

Jednoho večera tak po třech, čtyřech týdnech, jsem se díval na hvězdy zářící skrz větve stromů, ležel na Umě a kochal se tou fascinující podívanou, vodnice tiše bublala.
Náhle se z hlubin lesa ozval křik.
Okamžitě jsem uhasil oheň a rychle sbalil všechny věci. Pokoušel jsem se nevydávat téměř žádný hluk a byl připravený okamžitě vyrazit.
Znovu zazněl křik a výstřel, pak ještě další dva. A bylo ticho. Označil jsem strom v místech, odkud zdálky zvuky zazněly, abychom se tam mohli ráno vydat. S Umou jsme se přesunuli do křoví a tiše vyčkávali. Po nějaké době jsem zaslechl kroky. Přibližovaly se, až jsem rozeznal jednotlivé hlasy i to, co si sdělovaly:
„Já prostě pořád nemůžu uvěřit, žes to mohl nechat bez dozoru!“ rozčiloval se jeden hluboký. O něco tenčí mu oponoval: „Nebyl jsem sám, kdo byl pověřený hlídat to jako vlastní oko! Teď o něj zřejmě oba přijdeme,“ dodal po chvíli zcela vážně. Ten hlubší jej uklidňoval: „Nemohl s tím utéct daleko! Neviděl jsem ho zřetelně, nicméně na čaroděje nevypadal. Určitě nešel po cestě – pojďme se porozhlédnout v lese!“
Ztuhl jsem.
Ať hledají cokoli a kohokoli, tak pokud najdou mě, jistě jim nevysvětlím, že nejsem, koho hledají. Uslyšel jsem zapraskání větviček a pak tupou ránu a zaklení. Po chvíli jsem si oddechl: Šli na druhou stranu.
Noc byla pro mě velmi neklidná, avšak bezesná.
Ráno jsme opatrným, pomalým tempem vyrazili směrem, jejž určila má značka na stromě.
Uma asi po dvaceti minutách zpomalila a přikrčila se, což byl jasný signál, že je připravena k útoku. Těch dvacet minut odpovídalo době, po které se od výstřelu nedaleko nás objevili ti dva, a tak jsem vytáhl kuš a opatrně se rozhlížel, abych zjistil, co se děje.
Neviděl jsem nic nápadného. Stromy, křoviny, na zemi listí i jehličí, vůně pralesa byla opojná, ale ničím zvláštní… O to víc jsem se nutil k bystrosti.
Vtom jsem to spatřil – špičku boty trčící zpod křoví. Sesedl jsem a obezřetně keř obešel. Rozhlížel se při tom na všechny strany, hledal další známky další lidské přítomnosti. Když mě nic neznepokojilo, rozhrnul jsem větve.
Ležel tam nějaký muž a slabě dýchal. Byl to svalnatý chlapík, košili měl celou od krve. Díval se na mě a jeho pohled byl plný bolesti, přesto však nesmírně tvrdý a autoritativní. ‚Takové mám nejradši,‘ pomyslel jsem si a poněkud neochotně se k němu sklonil, aniž bych pustil zbraň.
„Ukaž mi tu ránu,“ oplatil jsem mu pohled.
„Ty nejsi od nich, co?“ vysoukal ze sebe muž a odložil nůž. Odkopl jsem jej dostatečně daleko. Dýchal trhavě a těžce.
„Myslíš ty mágy, co tě hledají po celém lese?“ zkusil jsem z něho nenápadně dostat nějaké informace.
Prohlížel jsem si střelnou ránu: Průstřel byl čistý, jenže jsem měl obavu, že protrhl plíci. Pro potvrzení mých domněnek chlapík vykašlal krev.
„Ti? To nejsou mágové. Chtěli by k nim patřit, ale jsou to spíš takoví poskoci… nějak jsem je podcenil,“ ušklíbl se.
Vzhlédl jsem od zranění celý zamračený: „Poslyš, je to špatný. K nějaké pomoci je to pěkně daleko, můžu tady tak akorát zastavit krvácení, jenomže by to chtělo víc. Víc, než zvládnu…“
Chlapík mávl rukou: „To je fuk. Vím, že je konec. Mám však kliku: Jsi tu ty, takže moje smrt nebude zbytečná. Přijmeš závazek dokončit můj úkol?“ zahleděl se na mě a čekal.
„Cože?“ zhrozil jsem se toho nehorázného požadavku. „Jak to vidím já, něco jsi jim ukradl. A teď čekáš, že ti kývnu na něco, o čem nemám ani tušení, snad kromě toho, že se jedná o krádež?“ odstoupil jsem od něj. Podvědomě jsem přitom pozvedl kuš, jež zamířila na něj.
„No dobře, tak nejsi důvěřivej hlupák, jak vypadáš, hned se nejež,“ usmál se křečovitě a vychrchlal další krev. „Udělal jsi na mě dojem. Umírajícímu se obvykle neklade odpor, víš. Poslední přání a tak. Mně říkají Goo,“ dodal po chvíli a významně se odmlčel.
Něco se mi na tom umírajícím pořád nezdálo. Dodal jsem nicméně své jméno; beztak nemám co ztratit, pomyslel si při tom a podivil se, kde se ve mně bere ten cynismus.
„Podívej, fakt jsem těm šulínům něco ukrad,“ pokračoval Goo a strčil ruku pod kabát. Instinktivně jsem pohnul prstem na spoušti.
Po okamžiku váhání z něj vytáhl asi třicet centimetrů dlouhou úzkou olověnou tubu. Třímal ji významně v ruce a pozvednul ji směrem ke mně. Ležel přitom v kaluži krve a pochrchlával. Vypadal v tu chvíli jako karikatura štafetového běžce, který nezvládl trať.
Tvářil se slavnostně: „Tohle chtějí. Jenže to nesmějí dostat zpět, je to nebezpečná věcička.“ Zasípal, zatřásl s ní a pokračoval: „Před dvěma měsíci to rezijští ukradli z MaAgalu. Tam to bylo předmětem zkoumání v přísných podmínkách – to, co je uvnitř, nesmí přijít do styku se vzduchem, jinak by to vybuchlo a smetlo s sebou půlku země!“ Z rozčilení se zakuckal ještě víc než dosud.
Koukal jsem na něj a dumal, co na tom může být pravdy. „To tedy nebyly zas až tak přísné podmínky, když to ukradli,“ odtušil jsem pak, abych se dozvěděl víc.
Goo se nenechal přemlouvat: „Netušíme, jak to udělali, ale víme, že to má ohromnou sílu. V rukou nepovolaných se to může změnit ve strašlivou zbraň!“ zamával tubou ve vzduchu a tvář se mu zkřivila bolestí. „Odvez to zpátky do MaAgalu. Uděláš to?“ hleděl na mě přísným pohledem a očekával můj závazek.
Chtěl jsem mu položit desítky otázek a vyložit nejednu teorii, přičemž v mnoha z nich hrála roli pochybnost o možnosti věřit Goovi, ten mi však vrazil olověnou tubu do ruky a z posledních sil hekl: „Uděláš?!“ a zemřel.
Chvíli jsme tubu drželi spolu, jeho ruka však svůj stisk ztrácela a zanedlouho se svezla k zemi spolu s celým tělem. Stál jsem strnule nad mrtvolou, Uma mě pozorovala zpovzdálí. V hlavě se mi vynořila otcova slova o přijetí daru.
„Uvidím, co se dá dělat,“ dodal jsem po chvíli, už docela zbytečně.
Pak jsem se vzpamatoval, odložil tubu do brašny sedla, vytáhl zálesáckou lopatku a několik hodin strávil kopáním hrobu. Šlo to ztěžka, hlína byla mokrá a lepkavá, narážel na kořeny a kameny a nelibě nesl, jak se můj pobyt v lese zkomplikoval. Po dokončení práce jsem celý zpocený pocítil radost z dokončené práce, což bylo trochu v rozporu s účelem jámy.
Goo za tu dobu zbledl a ostře tak kontrastoval s okolím. Zahrabal jsem ho a vysbírané kameny navršil nad jeho hlavu.
Mezitím se setmělo. Rozdělal jsem oheň a opekl maso divočáka, kterého Uma ulovila. Celý zmožený jsem okamžitě po jídle usnul; do řeči mi rozhodně nebylo.

K ránu mě probudil nezvykle živý sen. Skláněla se ke mně Uma, naléhavě mi cosi sdělovala a nenechávala se odbýt. Něco na tom ale bylo divného – Uma ke mně na konci snu promluvila, srozumitelně a živým, ohnivým hlasem, jenž rozechvíval každou buňku v mém těle: „Už je čas.“
Už zase?
S trhnutím jsem se probudil a zíral přímo do Uminých očí. „Tys mě vylekala! Zrovna se mi o tobě zdálo, věřila bys?“ usmál se na ni po chvíli a pohladil ji po čenichu. Její oči zůstávaly však upřené do mých a já vycítil, že je rozčilená. Docela ztmavla a třásla se.
Zcela jsem se probral a zvážněl. Opětoval jí pohled a snažil se z něj vyčíst něco, čemu bych porozuměl.
„Umo, co se děje?“ ptal jsem se jí neklidně. Když se ani po notné chvíli nic v jejím chování nezměnilo, opatrně jsem pronesl: „Počkej, podívám se po okolí, co by tě mohlo tak rozrušit.“ Pak jsem vstal, sevřel kuš a vytratil se.
Pátral jsem dlouho; nevynechal žádný nápadnější detail a i ty méně nápadné pečlivě zkoumal. Šplhal do korun stromů jako pohádkový Jeníček, rozhlížel se bedlivě po sebemenší stopě čehosi podivného. Nepřišel však na nic – o to neklidněji jsem se vrátil do tábořiště.
Umin stav se nezměnil. Podivně se chvěla a dívala se na mě s nezvyklou naléhavostí. Rychle jsem sbalil, co bylo zapotřebí, naskočil na ni a ona tryskem vyrazila.
Takhle divokou jízdu jsem už dlouho nepamatoval. Cítil jsem, že si ji Uma ani v nejmenším neužívá. Před čím prchala? Co může drakovi nahnat strach? Nebo to nebyl strach o ni samotnou? Říkalo se, že draci za svého partnera položí i život…
Kmeny stromů nás rychle míjely, občas jsem měl co dělat, abych uhnul větvi, jež hrozila, že mě shodí ze sedla, roztrhne tvář či mi vyrazí oko. Dlouholetý výcvik v klání se všemi úhybnými manévry se tu náhle ukázal velmi užitečný. Po dvou hodinách, když tempo neustávalo a moje reakce se zpomalovaly, takže nebezpečí větví bylo stále reálnější, už jsem se neudržel a vztekle Umu okřikl.
Zastavila. Zprudka dýchala, syčela a vydávala ještě další zvuky, které jsem neznal. Doslova jsem z ní spadl a dlouhé minuty jen ležel, aby mě přestala pálit stehna.
Pak jsem vyskočil na blízký strom, s obtížemi vyšplhal co nejvýš a zjišťoval, zda nás někdo nesledoval. Pořád jsem měl v paměti ty dva, kteří šli po Goovi. Koneckonců, byl jsem nyní v jeho roli – měl to, co oni chtěli, neměl v plánu jim to vrátit a zřejmě to povezu do MaAgalu…
Když jsem nic neobjevil, slezl jsem dolů a otevřel sedlovou brašnu, abych se podíval na onu olověnou tubu, ta záhadnou výbušninu. Vytáhl ji opatrně ven, abych ji náhodou neotevřel. Uma s sebou trhla.
Konečně mi to došlo: „Tohle ti vadí?“ zadíval jsem se na ni.
Přikrčila se a nepřestávala syčet. „Neboj, neotevřu to,“ chlácholil jsem ji, „takže jsme v bezpečí.“ Je to ale skutečně tak? Vždyť co o té věci vím? Něco, co mi nabulíkoval Goo, jestli se tak vůbec jmenoval.
Padl na mě podivný pocit. Jsem mimo pracovní závazky na univerzitě na cestě snad jen tři měsíce a už se zapletl do čehosi, co jsem nechtěl – neměl jsem v plánu jít do MaAgalu, něco někam převážet a před kýmsi utíkat; potřeboval bych si svoje další kroky v klidu rozmyslet, uvažoval jsem.
Vyndané věci jsem tedy zase zaklidil, objal Umu a promluvil k ní: „Umo, vím, že jsi z té věci neklidná, a já zase neklidný z toho, jak je tobě a jak se situace vyvíjí. Před námi je nějaké stavení, půjdeme tam požádat o nocleh a jídlo, možná se tam den dva zdržíme, abychom promysleli, co dál. Ano?“
Uma přestala syčet a sklonila hlavu na znamení souhlasu.
Byl to nečekaně snadný obrat situace, avšak byl jsem unavený a nepokládal za nutné se nad tím příliš pozastavovat, takže mi ani nedošlo, jak je divné, že mi rozumí: „Hodná holka. Tak jedeme.“

Před námi byla veliká, rozlehlá budova mlýna se spoustou menších staveb a stodol, podél ní protékal prudký, divoký potok. Mlýn vypadal udržovaně, ačkoli několik úprav by jistě neškodilo. Zahlédl jsem na dvorku pět dětí s veselým smíchem se honících mezi drůbeží. Uma už postupovala klidněji, a tak jsem se nebál tam s ní zamířit.
Když jsme se přiblížili, děti si přestaly hrát a zvědavě na nás koukaly. Zanedlouho se objevila jejich matka, žena kolem čtyřicítky, která se na nás dívala spíše podezřívavě. Sotva jsme dorazili na dvorek, ze stodoly dokráčel i muž, pravděpodobně její manžel, a začal si zapalovat dýmku.
„Dobrý den vám přeju!“ začal jsem přátelsky, ale výraz panímámy se nezměnil; utrousila cosi, co zrovna tak to mohlo znamenat něco úplně jiného než pozdrav.
To muž byl přátelštější, ačkoli bylo vidět, že si není jistý, s jakými úmysly přicházíme. „Inu, tak tedy dobrý den,“ napřáhl ke mně nakonec ruku.
Svižně jsem seskočil ze sedla a přátelsky ji stiskl. Jeho mozolnaté dlaně mi taktak nerozdrtily ruku. S úsměvem jsem dodal: „Taková pustina kolem – a vy tu máte tak krásný mlýn!“
„Co Vás nemá, pane! Tři kilometry odsud je to do Erchlu, já, Mýl mi říkají, celé to městečko zásobuju moukou a tady moje žena, Mýla, pro ně zase peče.“
Mýl se chvíli kochal mým zmatením ze jmen, a vzápětí dodal něco, o čem se domníval, že je dobrý vtip: „No to víš, žena si vzala moje jméno,“ a smál se, jistě ne poprvé.
Také jsem se zasmál, ačkoli si nebyl úplně jistý, zda je to vlastně vtip; nicméně jsem nechtěl vypadat nezdvořile.
„Odkud jste, pane? A co Vás k nám přivádí?“ zeptal se po chvíli vážně.
„Jmenuju Uru a tohle je moje dračice Uma. Jdeme z Klánie a chtěli bychom tu přenocovat, možná dostat i nějaké jídlo – celé dny jím jen maso, co uloví. Pochopitelně si to rád odpracuju – jestli byste tu měl něco, s čím bych mohl pomoct…“ dokončil jsem s nadějí v hlase.
Mýl pookřál a i jeho žena ztratila nepřátelský výraz. Zasmála se na mě: „Tak z Klánie? To musíš jít hned dál a vyprávět, jak se má moje milovaná Gala, znáš ji? Ale jakpak bys ji neznal, nejhezčí děvče široko daleko! Je to dcera mé sestry,“ a už mě děti táhly do chalupy, kde bylo připraveno tolik jídla k večeři, až se mi ani nechtělo věřit, že je možné, aby to těchto pár lidí všechno snědlo.
Nenechal jsem se pobízet a vyprávěl, co je v Klánii nového, všechno, co jsem si pamatoval z rozhovorů s lidmi – a paměť mám dobrou –, jak se daří klání a vůbec všechno možné. Byl jsem rád, že si můžu zase s někým popovídat. Přeci jen mi chyběly rozhovory s lidmi.
Během svých slov jsem si všiml, že i mlynář, jenž vypadal poněkud ustaraně, působil nyní klidněji; děti se vyptávaly jedno přes druhé zejména na klání, taktiky, draky a troly. Působily dojmem, že o klání dosud jen slyšely, že ho neviděly. Slíbil jsem jim, že jestli bude zítra volná chvíle, ukážu jim nějaké postupy s Umou. Během hovoru se najedl dosyta, jako už dlouho ne.
Po večeři mě s Umou odvedl Mýl do seníku, kde jsme mohli přespat. „Vzbudím tě ráno, opravdu je tu co dělat,“ řekl s úsměvem a dodal: „Jsme rádi, že jsme se dozvěděli něco z dění v Klánii. Přeci jen je mezi námi hustý prales... Zítra se vrátí můj nejstarší syn z Erchlu, prozatím zastaneš práci za něj, když ses nabídl.“
„Rád pomůžu. Snad svou nešikovností Vaši práci spíše neponičím,“ opáčil jsem.
Konečně zase v suchu a teple. Uma vypadala klidněji, ale beztak bylo vidět, že se chová jinak než obvykle. Uvelebili jsme se v seníku a připravili si nocleh.

Mlynářova chalupa ztichla a zhasla a já vyndal ze sedlové brašny tubu a prohlížel si ji. Uma, sedící naproti mně, k ní sklonila hlavu také. Předmět nebyl nijak těžký, ba dalo se usuzovat, že převážnou tíhu tvoří onen olověný obal.
Nevypadal nijak zvláštně.
Lehce jsem tím zatřásl, uvnitř se ozval zvuk čehosi narážejícího na obal. Uma se přikrčila a zasyčela, v hnědých očích jakýsi neznámý výraz přebíjející běžnou zvědavost, ba troufl bych si tvrdit, že byla až dychtivá. Potom pootevřela ústa a chtěla do nich tubu sevřít.
Poplašeně jsem vyskočil a okřikl ji: „Co to děláš? Vždyť můžeme zemřít!“ a zprudka přitom dýchal.
Dračice na mě hleděla velmi klidně a téměř pobaveně.
„Nebo ne?“ znejistěl jsem. „A vůbec, co ty o tom víš! Vždyť jsi jen zvíře…“ Umin výraz se nezměnil.
„Ty myslíš, že ten Goo kecal? Aj…“ docházelo mi zvolna, „a já mu nalítl, co? Chtěl jenom, abych se bál to otevřít a abych to odvezl, kam on chtěl,“ dokončil jsem vzrušeně.
Ve vážných chvílích mi Uma dodávala pocit jistoty, nebo lépe řečeno mě ujišťovala v tom, o čem jsem si myslel, že je správné.
Zvykl jsem si k ní promlouvat, když jsem měl nějaké starosti, které jsem nechtěl svěřit ani Elovi či Šíle a později vůbec nikomu. Domníval jsem se dokonce, že mi rozumí, což je, jak už jsem zmínil, blud hodný spíše stařenek a staříků s psíky či kočkami. V posledních hodinách byl ten dojem podivně silný; vybavil jsem si, jak jsem jí říkal o mlýnu a ona jako by rozuměla. Až teď mě to zarazilo a já se na ni dlouze díval.
Nyní jsem s ní byl v situaci, jež vyžadovala rozhodnutí nečekaně vážné: Otevřít, nebo ne? Bylo možné, aby měl Goo pravdu?
O magii ani mázích jsem toho mnoho nevěděl, snad jen něco z knih, jenže máločemu z toho jsem věřil. Kdysi jsem zvažoval i studium magie, avšak iluze jsem znal velmi dobře a pochyboval, že bych se naučil něco nového – navíc příběhy mě zkrátka zlákaly víc.
O něco reálnější než zvěsti o mázích se mi zdál popis Bragův, ale ani on nepsal, že by mágové mohli mít v držení takovouto superzbraň. Koneckonců – i kdyby měli, zřejmě by to bylo tajné a nikde bych se o tom nedočetl. Takže vlastně to, že se o tom nedočetl, mohlo znamenat i to, že by onen předmět mohl mít takové účinky!
Uma se na mě dál upřeně dívala a já tonul v nerozhodnosti.
„Umo, když se mýlíš, oba zemřeme! A prý i všichni v okolí! Obrovským výbuchem! Pomysli si, jaký by to byl vděk vůči Mýlovi a jeho rodině!“ nechával jsem vyznít paniku naplno a ani se za ty čtyři vykřičníky nestyděl.
Uma se ani nepohnula, jen se na mě zvědavě dívala.
Podivil jsem se svým emocím. Že by strach? Do určité míry je důležitý pro přežití, ovšem jinou úlohu mít nemá. Pak jen brzdí v rozletu a v tom, co člověk chce. O tom jsem věděl své.

Začínal jsem navíc být velice zvědavý. A bylo mi jasné, že k tomu dojde. Opatrně jsem tedy pouzdro otvíral. Když už má být konec, chci koukat, co mě to vlastně zabije, vtipkoval jsem už na svůj účet. Cítil jsem se lépe; odvaha je povznášející.
Ruka se mi však trochu třásla a víčko mi vypadlo z ruky. Vtom se ozvala rána, při níž jsem doslova nadskočil leknutím.
Uma zvedla tlapu, která ránu způsobila, a v očích měla podivnou jiskru potutelnosti.
„Umo, to jsou tedy blbé vtipy!“ zasmál jsem se úlevou a divil se, kde se v ní bere ten smysl pro humor. Vážně výbušný fórek... Tak to bychom měli. Žádná exploze nenastala.
Uvnitř byl smotaný kus látky. Vyndal jsem jej a rozbalil. Před námi se objevila bílá hůlka. Byla zdánlivě hladká, silná asi pět centimetrů a necelých třicet dlouhá.
Umin výraz se změnil na velmi žádostivý a nedočkavý.
Zasmál jsem se: „Co chceš, abych s ní dělal? Chceš ji snad sníst?“ Vzal jsem ji do ruky a prohlížel si ji: „Ten Goo byl ale ulhanej prevít, copak by hůlka mohla vybuchnout?“
Nebylo na ní však nic moc oslnivě působivého. Snad jen… ano, to jemné chvění! Hůlka jako by téměř neznatelně vibrovala, zcela beze zvuku. Ten zvláštní pohyb jsem cítil ve chvíli, kdy jsem rukou vůbec nehýbal. A když jsem byl zcela v klidu, začala mnou ta zvláštní energie tak jako procházet, jako by se každá buňka v mém těle naladila na stejnou frekvenci. Bylo mi nezvykle hezky, uklidňovalo to.
Při bližším zkoumání jsem viděl, že hůlka byla pokryta pravidelnými, zvláštně mřížkovanými škvírkami s drobounkými prohlubněmi po celém povrchu.
Na obou koncích byla pěticentimetrová zakončení vyrobená z neznámého černého kovu. Ten pohlcoval světlo svíčky tak podivným způsobem, že se v něm ani neodráželo.
„No je to pozoruhodná věc. Ale co s tím? Pro někoho to jistě cenu má…“
Uma ke mně vzhlédla. Její výraz byl nečekaně blažený, ba až slavnostní.
Vyprskl jsem smíchy: „Tak moje holčička touží po hračce! Budeš mi aportovat?“ přiblížil jsem ruku s hůlkou k ní.
Uma natáhla krk, její konec sevřela v ústech a sundala černý kov. Pod ním se objevil nápis v jazyce, ve kterém už jsem mnoho let nic nečetl. Luštil jsem to poměrně dlouho, pak jsem vítězoslavně přeložil:

Skryté v dračích pamětech
probudí jen jejich dech.

Přečetl jsem to znovu nahlas a nechápavě se na Umu zadíval. Ta vyplivla černé víčko a znovu na mě mrkla.
Omámený z podivného vývoje situace jsem promluvil: „Umo, vypadá to, že se děje něco, čemu vůbec nerozumím. A naopak to působí tak, že tomu rozumíš ty. Ještě před měsícem, ba před týdnem bych se tomu zasmál. Jenomže teď… Připadám si trochu ztracený,“ dokončil jsem téměř smutně.
A vlastně jsem i trochu smutný byl. Ještě nedávno jsem se těšil z poznávací cesty pralesem a nyní na mě pomrkává moje dračice a tváří se, že ví víc než já.
Tiše jsem si povzdechl a s hůlkou v ruce se natáhl do sena.
Jak jsem tak ležel a prohlížel si ji, vybavila se mi dětská říkanka, jíž jsem zaslechl na dvoře. A protože mě její rytmus uklidňoval a myšlenka v ní obsažená by ledacos usnadnila, pronesl ji nahlas. Tichou stodolou tak zněla tato slova:

Dráčku můj poklidný,
co mlčíš celý dny,
promluv teď na chvíli,
než čas se nachýlí...

Už jsem se bála, že si to snad ani nebudeš přát, ozval se nádherný, zpěvný hlas.

Zachvátila mě nepopsatelná hrůza, protože jsem tu nikoho dalšího nečekal. Vyskočil jsem na nohy, popadl kuš a divoce se rozhlížel kolem. Toho napětí na mě bylo nějak moc, do toho všechny ty emoce posledních hodin… a teď slyším hlasy!
Tedy hlas. Úplně neznámý a jakoby ani nešel přes moje uši, jako by se mi tvořil přímo v hlavě, přitom ovšem nebyl můj! Cítil jsem se všelijak, ale především v panice.
Nelekej se, vždyť tu nikdo krom nás dvou není, zazněl ten hlas znovu.
Mám halucinace, pomyslel jsem si, asi z únavy. Krčil jsem se za hromadou sena, třímal zbraň a nedůvěřivě se díval do šera. Připadal si jako bláznivý indián z dětských her. Výhled mi zastoupila Uma.
„Počkej, nevidím přes tebe! Buďto jsme v nějakém nebezpečí, nebo začínám šílet, asi cestovní horečka nebo ta hůlka či co,“ blábolil jsem.
Sklonila ke mně svou krásnou hlavu a podívala se mi přímo do očí: Uru, to k tobě mluvím já, Uma!
Zíral jsem na ni v úplném šoku: Její rohovité rty se ani nepohnuly, co to tedy je? A proč je to tak silně znepokojující?
Přišlo něco, čeho jsem se bál celá ta léta na univerzitě – že se prostě zblázním? Věděl jsem, že ze zvuku toho hlasu, z onoho děsivého neznáma, opět propadám hysterii.
V hlavě mi však doznívalo poslední slovo jako ozvěna ze světa příčetnosti.
Mluví na mě Uma? „Uma?“ zeptal jsem se pak nejapně a nahlas. Podíval se na ni a rezignovaně si sedl.
Je to tady! Bál jsem se toho celý život, a přišlo to. Nechám tedy šílenství prostě proudit…
Skláněla se nade mnou a tvářila se velice sebevědomě, zároveň i ustaraně, třebaže drobounké rozdíly ve výrazu tváře draka dokáže vnímat jen jeho pán.
Jsi v pořádku?
Nebyl jsem. Tedy rozhodně jsem se tak vůbec necítil. Pak jsem se trochu vzchopil: „Umo, opravdu mluvíš ty? Jak to děláš? Vždyť není možné, abys něco říkala! Nemáš rty, nemáš hlasivky, umíš jen syčet, navíc jsi zvíře! Třicet let mlčíš! Asi jsem chytl nějakou nemoc… nebo už jsem starý?“ dokončil jsem zmateně a nevěřícně.
Slib mi, že se uklidníš. Postupně ti to vysvětlím, dodala chlácholivě a zase na mě mrkla.
To bude teda dlouhá noc, pomyslel jsem si. Já, dračice a šílenství.
Připraven? zeptala se Uma.
„No – nevím,“ odpověděl jsem po pravdě. „Podívej, já s tebou mluvím už od svých deseti, takže máš co dohánět,“ hleděl na ni a dumal, zda a jak to vůbec dělá.

Ze všeho toho náhle zářilo to hlavní: Uma mluví!
Probouzela se ve mně zvědavost a navíc to bylo nejlepší možné vysvětlení oněch podivných hlasů v hlavě. Znamenalo by to, že jsem přeci jen ještě příčetný.
Začal jsem být klidnější a trochu jasněji uvažovat.
Kývl jsem na ni: „No tak začni tím, jak to vůbec děláš, a pak mi zkus osvětlit, proč až teď. Má to něco společného s tou hůlkou?“
Uminy oči doslova zářily: Správně. Draci mají mnoho netušených schopností – o nichž netuší zřejmě ani draci samotní. Promlouvám s tebou tak, že ti tvořím slova v hlavě, která slyšíš, asi jako když si v duchu mluvíš pro sebe. Vaše řeč je velmi snadná, významy nesou zejména slova.

Zarazil jsem se.
Neboj, to, co si ty myslíš, číst neumím, zasmála se pobaveně, ale příliš mě nepřesvědčilo, protože jsem myslel zrovna na tohle.
To jsem spíš poznala, na co myslíš. Vy lidé nejste kdovíjak komplikovaní, slyšel jsem dále.
„Nevěřil bych, jaký mají draci smysl pro humor,“ odtušil jsem.
Inu, myslím, že to ještě bude docela zajímavá noc, avšak neboj, dneska ti řeknu jen to nejdůležitější. Zítra budeš muset být fit, slíbil jsi pomoc Mýlovi a pak dětem ukážeme nějaké fígle z klání.
Přikývl jsem: „Tak už mi prozraď, co je zač ta hůlka. Může za tohle všechno, ne?“ mávl jsem neurčitě rukou po seníku. „A proč jsi byla tak vyděšená, když jsme ji převzali?“
Uma se usadila a upřeně se na mě zadívala: Uru, také nevím všechno. Pochopila jsem, že ta hůlka umožňuje drakovi uvolnit nějaké kouzelné schopnosti. Prozatím jsem přišla na to, jak s tebou komunikovat, ačkoli bez tebe by to nešlo.
Vyděšená jsem byla ovšem proto, že zatímco olovo tlumí kouzelné schopnosti hůlky natolik, že člověk je zřejmě nepociťuje, drak je vnímá i přes něj.
Jako všechno, co je neznámé, co nás nutí myslet jinak, než jsme zvyklí, co nás nutí připustit zcela nové souvislosti a opustit staré jistoty omezeného myšlení, i mě tato nová schopnost myslet jinak vyděsila. Odmítala jsem si připustit dávné dědictví draků, což právě ta hůlka umožňuje. Přesně jak je na ní psáno.
„Chceš říct, že bez té hůlky bys tyhle schopnosti neměla?“ podivil jsem se.
Měla bych je. Každý drak je do určité míry má, jak jsem zatím pochopila. Jenže neuměla bych je použít, vlastně jsem o nich dosud nevěděla. Čili vzato do důsledků, jako bych je neměla. Protože koneckonců není žádný rozdíl v tom mít schopnosti a neumět je využívat – a v tom je nemít, že? mrkla na mě, což mě trochu zmátlo, protože jsem nevěděl, na co narážela. Nechal jsem to však být.
„Aha. Ta hůlka je tedy v tobě probudila, uvědomila sis je. A kdybychom teď hůlku třeba ztratili, co pak? Zůstanou ti tvoje nové schopnosti?“
Dobrá otázka. To nevím.
„Hůlku si tedy necháme a radši to zkoušet nebudeme,“ řekl jsem rázně. Tuhle novou dimenzi jsem si rozhodně nemínil nechat vzít. „Asi se po ní někdo bude shánět, co? Četl jsem si Bragovo pojednání o artefaktech – jak moc je asi vzácný tento?“
Ó, velmi. Zamotali jsme se do značně vysoké hry, řekla bych, reagovala Uma. Je třeba mít se na pozoru a být nenápadní, alespoň do té doby, než zjistíme, co všechno díky hůlce dokážeme, pronesla pak vážným hlasem.
„Dokážeme? Co mají ty kouzelné schopnosti společného se mnou? Vždyť ten nápis mluvil o dracích, ne o lidech!“
Na druhou stranu, rozjížděly se mi myšlenky z rozrušení, copak se dá věřit nějakému nápisu? Vždyť mohl jen opěvovat to, co díky hůlce dokáže drak; co dokáže člověk, to prostě nemuselo být napsáno…
Ano, dokážeme. My oba. Ty jsi také získal přístup k určitým svým schopnostem, o nichž ještě nevíš. Bylo by spíše dílem náhody, kdybys přišel na to, které vlastně máš… ačkoli – paradoxně právě to se stalo, když jsi mi umožnil s tebou mluvit. Já o těch svých tuším prozatím velmi, velmi málo, a o těch tvých prakticky nic.
Vím však jistě, že díky určitému tvému nadání či tvé vůli či možná magickým předpokladům spolu teď mluvíme, dokončila se Uma s nadšením v hlase. Její rozpoložení bych však poznal i bez toho – celé její tělo se jí chvělo jako po skórování v klání a její kůže stříbřitě tmavě modře zářila.
I já cítil divoké nadšení. Slyšet Umu mluvit byl velký zážitek. Vždycky jsem si s ní rozuměl a teď se ukazovalo, že toto porozumění nabývá docela nových, nečekaných rozměrů.

„Je to naprosto úžasné!“ doznal jsem; jenže v tom celém byl i nějaký podivný háček…
Vidím, že se děje i něco jiného než to příjemné. Zkus mi to popsat, dívala se na mě zvědavě.
„Je divné, že se to vynořilo. Snad je to tím, jak se to všechno odehrává rychle a je toho tolik…“ zkoušel jsem nejprve cosi obecného. Nepřerušila mě však a dávala mi trpělivě tolik času, kolik jsem potřeboval.
A tak jsem po chvíli pokračoval: „Prostě jsem si myslel, že se podíváme do jiných krajů, poznáme to tam, pobavíme se… a pak v lese potkáme umírajícího, získáme jakýsi mocný artefakt, po němž jde zřejmě dost lidí – a musíme před nimi utíkat, než se jim budeme moci postavit. Nebráním se tomu, jen… přistoupíme tím na jejich hru. A nebudeme hrát tu naši.“
Uma mlčela a dívala se na mě. Pak řekla: Cítíš se zaskočený vším tím novým. Možná se to, o čem mluvíš, nevylučuje. Třeba díky svým schopnostem poznáme daleko víc, než bychom poznali bez nich…
Pořád se jedná o náš život, o náš příběh a o to, jak zvládneme všechny zkoušky, úkoly a nebezpečí, které jsou před námi.
Je to začátek velkého příběhu, protože život je velký příběh. Každé naše rozhodnutí ho vyšle nějakým směrem. Bylo by tomu tak i bez hůlky, nicméně s ní jej můžeme prožít docela jinak. Jak občas říkáš i ty: Život nám přináší nikoli to, co chceme, ale co potřebujeme.
Chvíli bylo zamyšlené ticho. Dozněly ve mně ty negativní myšlenky, protože jsem je vyslovil. Navíc na ně Uma reagovala velmi rozumně a s velikým pochopením. Dokonce i mými slovy, proti nim bych těžko mohl něco namítat… A tak jsem si konečně byl schopný uvědomit všechno to krásné, co to přinášelo. Úplně mě to uklidnilo.
Usmál jsem se na ni: „Líbí se mi tvůj pohled na věc. A to, že spolu mluvíme.“

A jak jsem se tak nechal unášet tím hezkým, došlo mi, že něco z toho, o čem dračice mluvila, mi není jasné: „Říkala jsi něco o tom, že díky mně spolu mluvíme. Tomu nerozumím. Udělal jsem snad něco? Nepamatuju si, že bych snad nějak čaroval či tak…“ nejistě jsem poposedl.
Uma chvíli přemýšlela: V určité chvíli jsem zkrátka cítila jasný signál, na nějž jsem mohla reagovat… držel jsi hůlku… vlastně to bylo po té říkance! uvědomila si pak.
Vyvalil jsem na ni oči: „Chceš říct, že to kouzlo bylo dětská říkanka?“
Tak jednoduché to asi není. Kouzlo bylo pomocí té říkanky nebo skrze ni, ne ona samotná… jakési jasné sdělení, silný impuls… těžko se mi to definuje, avšak zdá se, že lidská magie je založená na slovech. Možná na jejich poskládání, rytmu, procítěnosti, záměru, vážnosti sdělení; tohle však nevím, jen uvažuju nahlas. Je možné, že je to něco z toho, ovšem třeba je to jinak. Nějak to ale souvisí se slovy.
Vzpomněl jsem si na svůj první rozhovor s Aylou. Tam jsem mluvil zrovna tak…
„Dračí magie není o slovech?“ byl jsem zvědavý.
Zavrtěla hlavou: Není. Vlastně v ní slova nehrají žádnou roli. Víc ti říct nemohu, protože víc nevím. Na žádné kouzlo jsem v pamětech zatím nenarazila. Nebo jsem ho nepoznala, protože prostě nevím, jak vypadá. Jisté je, že slova to nejsou.
Neznám ani způsob, jak hůlka funguje.
Drakům viditelně umožňuje uvědomění, a díky tomu i nahlížení do dávných zkušeností, do jejich vzpomínek; čerpaní z jejich zkušeností, nejspíš i dozvědět se o jejich historii. Všichni draci to v sobě mají jako dědictví někde v buňkách, něco jako genetickou informaci. Dnes jsem tam jen nahlédla – je toho ohromující množství.
Spoustě věcem ovšem v tom dědictví nerozumím; vlastně drtivé většině věcí.
Užasle jsem naslouchal. Ta její slova o dědictví ukrytém uvnitř každé z buněk! Bylo vůbec možné, aby měla Uma náhle přístup k takové hromadě informací? Bez knihoven, studia?
Jenomže tak to přeci není: Ona stála v knihovně! V nekonečné knihovně, v níž se neorientovala a většinu spisů neuměla přečíst, protože k nim neměla patřičný stupeň rozvoje, schopnost to přečíst; klíč, chcete-li.
Připomnělo mi to sebe, když jsem stál u otcových utajených knih, ba víc: Když jsem stál v univerzitní knihovně a zíral na všechny ty přetékající regály plné knih. Náhle jsem chápal její jistou rozpačitost, s níž o své schopnosti mluvila. Někdo ji bude muset naučit tyto knihy číst a porozumět jim… vyjádřil jsem tuto myšlenku slovy a dočkal se z její strany jakési úlevy, že vím, o čem mluví. Potěšilo nás, že jsme naladěni podobně.

Uma se odmlčela; zdálo se, že to hlavní má teprve přijít. Pak na mě opět mrkla a řekla:
Musíme každý zjistit své možnosti. Tobě zřejmě hůlka umocnila schopnost prosadit nějaká tvá přání. Možná to máš snazší díky svému amuletu a létům praxe, kdoví. Já dostala z tvé strany silný impuls k tomu, abych s tebou mluvila. Mohla jsem odmítnout – a rozhodla se, že tu výzvu přijmu. Měl bys vědět, že jsi jedním z mála lidí, ne-li jediný, ke kterému kdy draci mluvili.
Její slova mě ohromila. „Jsem rád, že jsi mou žádost vyslyšela!“ Opravdu jsem byl.
Teď už pojďme spát.
Uma zívla a lehla si. Zaplavil mě příjemný pocit z rozhovoru a vůbec z celého vývoje situace a hlavu jsem měl plnou otázek, leč vyčerpání si brzy řeklo o spánek – a já vyhověl.

I. INTERMEZZO

EL V BAŽINÁCH

El utíkal. Byl vyděšený. Běžel, padal, brodil se bahnem, zakopával o kořeny tlejících stromů, vytrvale však vstával a pokračoval, pronikal hlouběji do temna tohoto nehostinného místa v naději, že unikne svým pronásledovatelům. Netušil, že bude čelit nepříteli daleko horšímu. Kdesi hluboko uvnitř se už věci daly do pohybu…
Přítmí a pahýly stromů zakrývaly možnost rozhledu. V nažloutlé, studené mlze, která houstla každým uběhnutým kilometrem, nebylo vidět více než na pět metrů. Vtom se nečekaně vynořila větev, jež jej praštila tak silně, že musel zastavit. Postával kvůli bolesti chvíli na místě a začalo jej pohlcovat bahno, nenápadně, zvolna; po delší chvíli už neviděl boty.
Nevěřícně zíral na místo, kde ještě před chviličkou byly, a zmocňoval se ho neblahý pocit, že něco není v pořádku. Tak především vlastně všechno: Utíkal lidem, kteří v něm z nějakého jemu nepochopitelného důvodu viděli nepřítele, nebo mu v něčem chtěli zabránit, o čem ani nevěděl, že by snad uměl; byl daleko od domova, od přátel, ztracený na nějakém podivném místě plném poměrně hrůzných scenérií. Cítil se osamělý; začínal chápat, že dostat se odsud nebude nic snadného. Zatím si ještě nepřipouštěl možnost, že to třeba vůbec nepůjde. Byl unavený, špinavý a zoufalý. Ovšem současně ještě odhodlaný najít odsud cestu.
Velmi pracně zvedl nohu z bahna a pochopil, že už stojí zbytečně dlouho. Věděl, že jediná možnost je překonat svou lenost a útlum, vytáhnout i druhou a rozběhnout se. Přestávalo se mu ale chtít. Na jedné straně cítil zděšení z pomyšlení, že by to neudělal, na straně druhé určitou úlevu: Tak jenom chviličku… odpočinu si, posadím se… běžím přes tři hodiny, musím nabrat trochu sil…
Zděšení ovšem přeci jen zvítězilo a El se dal do pohybu. Jenže zastavovat musel postupem dalších hodin stále častěji, únava sílila. Věděl, že brzy bude muset někde najít místo, kde by se dalo přespat. Dokud však byl v pohybu, nemusel myslet na to, jak teskně tohle místo působí, jaké to podivné myšlenky ho napadají a do jakých souvislostí se mu skládají. Nebylo mu to ani v nejmenším příjemné. Jenže současně při každém dalším zastavení byl onen prvotní pocit zděšení slabší a slabší, nebo lépe: Už jej tolik vnitřně nepopoháněl, zvykl si na něj a přestával jej považovat za ten nejdůležitější, za hybný. Vládu přebíraly zcela jiné myšlenky, především na spánek. Vše mu začínalo být lhostejné.
Rozhodl se dát si cíl: Musí vylézt na tu pitomou horu před ním. Snad to nebyla ani hora, jen kopec, tady nic nebylo v extrému, naopak, jako by se zde vše nivelizovalo, propadalo do podprůměrnosti, slévalo se se zemí. Stromy nebyly tak úplně stromy, to houští s mrtvými holátky v polorozpadlých hnízdech také postrádalo ostrost tvarů i ostnů, vzduch se dal sotva dýchat, jak byl tíživý a zasmrádlý. Omezoval se tedy jen na krátké vdechy a o něco delší výdechy, na což se dalo až příliš snadno zvyknout.
Právě ta schopnost si zvyknout na ráz téhle krajiny ho zpočátku znervózňovala. Zpočátku – jenže jako u všeho i tady začala převládat lhostejnost. Snad to byla ona sama zhmotněná, vydestilovaná, jež se lepila na všechno kolem.
Přesto se ještě pokusil o pár kroků. Zákon bažiny ho stáhl hlouběji, než mu bylo milé. Třpytivě žlutá oblaka nezdravé mlhy se povalovala nízko nad zemí, ale vlastně už v takové výši, že viděl jen je. Vnímal, jak jej udivilo, když se do nich nořil. Proč to neudělal už dávno?
Únava zkrátka zvítězila. Podařilo se mu dostat se do polohy vleže, aniž by si nějak ublížil, to ho potěšilo. Hleděl do žluté mlhy a vnímal sirný zápach stále méně zřetelně. Pocítil touhu naslouchat hlasům, které mu cosi našeptávaly už od chvíle, kdy do téhle bažiny vběhl.
Nejprve byly velmi slabé, postupně však sílily. Posledních několik hodin cítil jejich přítomnost v hlavě tak silně, že už je nešlo přeslechnout. Stále dokola cosi vysilujícího, únavného plkaly, mlely páté přes deváté a hledaly, kde by zasáhly nejcitlivěji, aby získaly pozornost. Když začaly, nestačil se divit, co se to děje, ba by se zasmál absurditě jejich sdělení, kdyby mu tedy bylo do smíchu. Jenže od té doby, co jej mlha polkla, nějak necítil sebemenší touhu se zasmát. A přitom se vždycky smál tak rád! Uměl brát věci s nadhledem, neutápět se v detailech ani v minulosti, bavilo jej žít. Několik hodin tady a bez smíchu – a nastala proměna. Ani se pro ni nemohl rozhodnout, prostě tu byla. Svět začal fungovat v určitém vzorci, na jehož výstavbě se nepodílel a jehož dopady ani nedokázal dohlédnout. Jenomže upřímně, bylo mu to právě teď docela jedno. Na ničem nezáleželo, jen na spánku. A na těch hlasech.
Jako by byly rády, že se jim dostalo pozornosti, tak jen co si lehl, zesílily a rozprostřely se do prostoru. Vzaly Ela na procházku touto nehostinnou krajinou, jako by mu ji promítly do mysli: „O co se vlastně snažíš?“ divily se, „Vždyť nic z toho nemá smysl! Pořád ses za něčím hnal, dělal jsi, co chtěli druzí, až jsi zapomněl na sebe. A teď už je pozdě! Jsi vysílený, bezmocný muž, spíše už stařec, jenž ani není schopný s tím něco udělat – tvoje slabost a naivita ti brání udělat nějaký konkrétní krok! A co bys taky chtěl dělat? Vždyť nic neumíš, nevěříš si, léta jsi nedělal nic, co by tě jakkoli posílilo, jen jsi ze sebe nechával vycucávat energii! A teď jsi vyždímaný, skoro mrtvý. A dost ošklivý, obtloustlý, s hlasem skřípavým a třesoucím se, člověk bez energie a bez opravdového zájmu o svět kolem. Léta samé masky a přetvářky! Věnoval jsi pozornost samým podružnostem, samým iluzím, ta nejlepší léta svého života! Jen jsi marnil čas, a teď už je pozdě na cokoli,“ valily do něj hlasy svá slova.
„Vždyť se podívej!“ dovedly jej v představách na onen kopec, kam nedošel. „Všude to vypadá stejně bezútěšně! Je to odraz tvého nitra! Takhle rozložený a mrtvý jsi uvnitř. To způsobila tvoje ignorace k hlasům duše! Opustila tě, nebo spíš ty ji, a teď tady zůstaneš napořád. Za všechny tvoje útěky, za tu toleranci, kterou jsi projevoval vůči všem kolem, jen ne vůči sobě. Tolik jsi chtěl vypadat jako ostatní, tolik jsi chtěl zapadnout! A teď jsi skutečně zapadl,“ zaznělo dvojsmyslně a cynicky.
El se toužil pohnout, dokázat těm hlasům, jak moc se mýlí! Kdesi hluboko věděl, že chce žít, že tohle není konec. Ucítil pohyb v noze, současně ale mokro na tváři. Propadal se ještě hlouběji! Nechal toho a poněkud odevzdaně znehybněl.
„Komu tady chceš něco dokazovat?“ smály se hlasy neveselým smíchem. „My, to jsi ty. Všechno tohle jsi ty. Nikdy ses nedokázal přijmout takový, jaký jsi. Dal jsi na druhé, když ti kdysi řekli všechny ty hnusné věci, které se tě osobně dotkly. Byl jsi malý a nemohl ses bránit, nevěděl jsi, že si na tebe vylévají frustraci ze svého neutěšeného bytí, uvěřil jsi všemu. Jenže takhle to má s traumaty každý. A vidíš tu někoho dalšího? Ne, nikdo tu není. Tedy krom těch, o něž nestojíš.
Ovšem stejně se s nimi setkáš. Žalobce. Soudce. Kat. Postavy z tvého dětství, tví rodiče, když jsi neodpovídal jejich představám, tví spolužáci, když jsi jim připadal příliš divný a přecitlivělý, tví příbuzní i učitelé, všichni ti, kteří tě někdy něčím zranili. Nejlepší na tom je,“ zasmály se hlasy opět velmi pochmurně, „že to nejspíš ani nemysleli tak, jak sis to přeložil. Domněnky jsou mocné a mění realitu.
Jenže teď už je to jedno, protože to všechno už bylo. Po čase jsi je totiž přestal potřebovat, začal jsi hrát roli dospělého, který všechny tyhle náhledy ostatních zvnitřní do řvoucích bestií, jež podrážejí nohy a zastřihávají křídla. Protože tyhle bestie milují tvůj strach. Jedině díky němu žijí. Buď však opatrný, aby ses jim nedíval příliš dlouho do očí. Milují vítězství a jsou jako rakovina – klidně zahubí svého hostitele, i když tím pak zahynou samy.“
Elovi bylo úzko a obtížně se mu dýchalo. Už se ale nepotápěl, to jej trochu uklidňovalo. Co měla znamenat všechna ta slova? Kdesi hluboko cítil, že mají pravdu. V určitém úhlu pohledu, v některých raných vzpomínkách… vynořovala se mu jedna křivda za druhou, z dětství, dospívání, dospělosti… Když takhle naplno uzřel, jakou je parodií na lidskou bytost, jak moc je nedostatečný a zbytečný, dost to otřáslo jeho touhou žít. Jenže co měl znamenat ten závěr? To měla být naděje? Hlasy přeci jen chtějí, aby žil? Proč jinak by mu radily, aby se bestiím nedíval dlouho do očí? A co asi tyhle potvory žerou? Ukoušou mu třeba ruku zaživa? Instinktivně ji zanořil hlouběji do bahna.
Hlasy na chvíli zmlkly, třebaže chápal, že měl za sebou jen úvod k něčemu, co je rozsáhlé. Ležel a těžce se mu dýchalo. Přemýšlel, proč by vlastně dýchat měl. Cítil se jako v hrobě, jako by jej jen lpění na tom tepajícím, skomírajícím pulsu žití drželo těsně na hranici mezi životem a smrtí. A současně ležení považoval za nejlepší možnou polohu pro tuhle krajinu. „Přizpůsobuju se krajině? Co to má znamenat?“ pronesl těžce, přerývavě.
„Nic. Tady nic znamená všechno.“
Uvědomil si, že zřejmě mluvil nahlas. Ne, to ho nezaskočilo. Ostatně když si člověk chce promluvit s někým stejně inteligentním, co mu zbývá. Ne, ne, to nebylo ono. Co jen to… Aha! Někdo mu odpověděl! A byl to jiný zvuk než předchozí hlasy v hlavě. To bylo něco, co tady opravdu nečekal. Jenomže současně to bylo něco, co se sem tak moc nehodilo, že to tu vlastně ani nechtěl. Možná, že ten, kdo mu odpověděl, taky nechtěl mluvit, jen chtěl umlčet ten jeho žalozpěv. „Cože?“ zeptal se tmy.
„Nevím, co jsi tady čekal. Mlč už.“ Pravdou bylo, že po jakékoli, natož po téhle odpovědi toužil jen velmi málo. „To bahno tě sotva pohltilo. Za chvíli tě nebude zajímat už vůbec nic,“ ozvalo se dále hlasem plným přemáhání. Výborně, průvodce po krajince, hotový Mámil, zazoufal si. Jenže poutník nakonec prohlédne, říkal si, mně musí někdo vysvětlit i to, co vlastně vidím skrz ty brýle, natož když je sundám…
Raději to celé tedy považoval za podivné sluchové halucinace a připisoval je únavě. Zavřel oči. V mysli se mu vynořily verše jakéhosi básníka, jehož jméno zapomněl:

Ve snu
zesnu.

Příliš povzbudivé „dobrou noc“ to tedy nebylo…
Spal dlouho. Zdály se mu podivné sny, až přestával být schopen rozlišovat, zda ještě sní, nebo to kolem je zhmotněná noční můra, jež má tu drzost mu namlouvat, že je realitou. V duchu se natahoval po jakémsi světle; ve skutečnosti ležel docela nehybně. Začíná to být trochu nuda, pomyslel si v nastálé hrůze překvapeně. Ani oddělení LDN se nemůže chlubit takovým exemplářem, ušklíbl se.
Co je to za stoku, v níž leží? Doposud kromě lepkavosti necítil nic. Jenže když v tom byl namočený celý, ucítil odporný zápach. Jako by tu cosi hnilo, pomyslel si. Snad ne já, dodal sarkasticky. „Ty ne…“ Zase ten otravný zvuk! Mluvil snad zase nahlas?
Neměl chuť do konverzace, jakkoli byla situace bizarní. Nadto ho začal znepokojovat hluk, jenž dosud nevnímal, protože tam byl celou dobu, jenže teď se změnila jeho kvalita. Pokoušel se pochopit, co je to za zvuky, přiřadit je kamkoli ale bylo nemožné. Samou námahou jako by mu povyrostly uši a na tváři se mu rozlil výraz idiota.
Cosi, co doutnalo uvnitř, mělo na výběr. Buďto mohlo zhasnout a v tomhle hrobě zůstat ležet a koneckonců splynout s okolím; za špatný nápad to nepovažoval. Také to mohlo vzplanout, přinutit ho vstát a jít za těmi zvuky – a barvami. Připadal si najednou jako malé dítě okouzlené barevností hraček kolem něj. Jenže tyhle barvy, dosud nezřetelné, osvětlovaly oblohu tam za tím kopcem.
A k tomu nový, neodbytný pocit, že je pozorován. Něco jako orwellovská noční můra, pozorován a hodnocen, netušil však, co všechno bylo hodnoceno a podle kterých měřítek, jaká byla očekávání a co je správné dělat a co nikoli. Jako by někdo sledoval v teráriu nový druh živočicha a změnou životních podmínek se snažil pochopit, co je pro něj dobré a co už ne. Jako by na něj dokonce i mluvil v domnění, že mu snad porozumí. To by přinejmenším vysvětlovalo ty zvuky.
„Jsi tu sám,“ sdělil mu hlas, jenž svým výrokem popíral samotné sdělení. Nechtělo se mu do rozhovoru s někým, kdo sám sebe nepočítá. Pokoušel se křičet; nic se neozvalo. Nakonec přeci jen vydal nějaký zvuk. Znělo to jako vzdech, rezignovaný a smířený. Nepoznával sám sebe – ačkoli když se nad tím zamyslel, spíš jen objevil nějakou skrytou část sebe sama. Nebylo to nic milého, jenže alespoň to byl on.
Otevřel oči. Opět na něj čekala šedožlutá mlha. Okupuju cizí území, doufám, že si na to někdo bude stěžovat a vyhostí mě, pomyslil si. „Vždyť je to tady tvoje,“ ozval se unavený hlas. Doufal, že ne v jeho hlavě, další podobné radosti života by snášel jen těžce. Pokusil se rozhlédnout se. „Táhne tě to sem. Tady jsi doma.“ Už měl toho ufňukaného tónu plné zuby, podobně jako bláta. Přestal tedy civět s otevřenou pusou a tu odpornou, skřípavou hmotu vyplivl.
Když se ozval jeho vlastní hlas, až se styděl za ten písklavý tón. „Neznám to tu a je mi to tady protivný!“ Bylo dobré, že se ještě zmohl na vykřičník na konci věty. „Paměť se ti brzy vrátí,“ ozvalo se od země z míst, kam neviděl. Snaha natočit hlavu i celé tělo ho dost vyčerpávala a vlastně překvapivě začala dávat za pravdu tomu, co zaznělo. Jakoby se mu vracely vzpomínky na ty hluboké, táhlé pocity marnosti. A lhostejnosti (snad jako obrany před marností?); ty pohyby už kdysi dělal. Tady už kdysi byl... Našel jsem sám sebe, ušklíbl se, už jen se vytáhnout za vlasy z bažiny jako baron Prášil.
Nicméně neměl dojem, že by mu fungovaly všechny smysly. Tak například nic necítil zcela ostře, opravdově, žádný zápach ani vůni, žádný pocit; navíc to vypadalo, že čas tu pracuje trochu jinak, než to obvykle dělává. Například neměl potřebu jíst ani pít. Samotné otočení se za tím hlasem trvalo celou věčnost, vyvolalo nepříjemné pocity a vzpomínky. Současně ale netrvalo nikterak dlouho a zíral do žlutých očí fantaskního tvora.
Škoda, že nemám talent popisovat anomálie, pomyslil si, hned bych měl co psát do Deníku zajímavých událostí, který si vedu od svých pěti let a už jsem v něm popsal půl stránky. Uvědomoval si, že dokud si udržuje sarkasmus na vyšší úrovni, líp se mu dýchá.
Mrtvolnost toho pohledu ho hypnotizovala. A stejně nebylo na co jiného koukat. „V čem to ležíme? Na lázně to nevypadá.“ Ani kdo jsi, ani kde to opravdu jsem, napadlo ho poté. „Protože to víš.“ Tak snad to přeci jen řekl nahlas? Tahle konverzace ho začala unavovat. Vybavovaly se postupně další známé pocity. Tak především obrovský, přezíravý nezájem. Už se mu ani nechtělo pátrat po tom, kdo co řekl či neřekl.
Ty se mi snad zdáš, pomyslel si, chtěje si udržet sarkasmus. Jenže veselé to nebylo; spíše znepokojující. Ani ne tak ty upřeně, přesto bez zájmu zírající oči, ani ne tak ta mlha a vlhko – cítil znepokojení, protože si uvědomoval, jak se mu tady líbí. Jako by sem patřil. Jako by byl znovu dospívajícím chlapcem s dědečkem na zahradě a pomocí klínů a sekyry čtvrtil obrovské klády na zimní otop – to mu byl poprvé svěřený náročný úkol; pálil listí či česal ořechy. Vykonával práci, jejíž výsledky byly vidět a jež byla prospěšná a smysluplná. Jen k cirkulárce ho dědeček nikdy nepustil. Ztracený pocit domova znovu ožíval. Znepokojující na tom bylo to, že vzrůstal zrovna tady.

Kolem jen tma nedohledná,
těžko tady vstávat ze dna.

V jeden okamžik zíral do žlutých očí a v druhý už viděl žlutýma očima. Proměnil se v onoho podivného tvora! Pocítil uspokojení. Pozoroval chuchvalce mlhy prostupující křovinami, chápal radost žab a měl nutkavý pocit nějak ten nový, a přece důvěrně známý pocit vyjádřit. Nejenže tady byl doma, tady byl pánem, tady mu to patřilo. Konečně něco vlastnil! A šlo se hýbat. V návalu energie začal hopsat; leč svět kolem rázem zhasnul, když se propadl do jedné z bažin.
Padal, křičel – a vtom se probudil. Tma, jíž kolem viděl, byla však překvapivě uklidňující. Celé to místo mu připadalo mírumilovné a bezkonfliktní. Báječný svět. Není tu s kým se hádat. Nikdo nechce nic jiného než on, protože tu zkrátka nikdo jiný není. Žlutá barva jeho pohledu dávala věcem kolem poněkud magický nádech. Snění pokračuje, pochopil, stále jsem ještě tím tvorem.
Měl by mít ruce. Prohlížel si je tedy. Je to jeho sen, ovšem jak to bývá, nějak tu ne zcela všechno bylo tak, jak by si přál. A postupně docházelo k tomu, čemu on sám říkal kompromis života: Totiž že si nakonec přál to, co měl. Takže ty neforemné pařáty, na které zkoumavě zíral, se zdály být z jen o něco tužšího bahna – a připadaly mu ideální. Jsem to, co je kolem. Pomalými, línými pohyby se rochnil a lebedil si. Nevšímal si detailů. Bahno bylo tou nejzajímavější věcí na světě; bahno bylo svět. Cokoli jiného mu připadalo čím dál nereálnější; vážně existují louky? Města? Lidé? Podobné otázky se jen mihly jeho mozkem zaujatým jinou činností a nezanechaly prakticky žádnou stopu. Zapomněl na ně a byl šťastný.
Žluté vidění ustalo. Rozhodl se pootočit se, aby viděl víc než bahno, ačkoli vlastně ani nic jiného vidět moc nechtěl. Ten pohyb nebyl jednoduchý. Nakonec se mu podařilo se tou hustou hmotou prohrabat na povrch. „Jak symbolické, vůbec nerad lezeš do hloubky, řekl bych.“ Tentokrát to vypadalo, že to cosi vedle něj bude chtít konverzovat. Na to tak měl náladu. Obzvlášť po tom, co bylo řečeno. Zalapal po vzduchu. „Jo jo, dochází ti dech. To je tady normální, jestli ti to pomůže.“
Nepomohlo. Slovo normální se k jeho stavu nehodilo. Celé jeho tělo bylo po krk v bažině a na něj zřejmě mluvil uštěpačný kus kmene: „Taky jsem ještě nedávno zkoušel bojovat. Hýbat se. Je to marné. A vysiluje to. Když se nehýbáš, vysiluje tě to sice taky, jenže ne tak moc.“
Bóže, zrovna jeho si musel ten kdosi vybrat jako někoho, komu chce předat své rady do života! Pch!
„Do života… tak bych tomu neřekl.“ Prázdnota a nesmyslnost těch slov mu chvilku dala zapomenout na to, kde a v čem je, a tiše se rozzuřil. „Tady je to vždycky tiché. Jakoby soukromé. Zkus to vyslovit nahlas.“ Z úst se mu vydral neurčitý zvuk. Do tónu zloby měl daleko. Uměl vůbec mluvit? „Asi ne, jsi tu novej. Chvíli to trvá, než se přeladíš na jinou frekvenci.“ Bublala v něm zlost. Vycházely z něj však jen bláboly a zvuky jako při odfláknutém rétorickém cvičení: „Pho pů méé múú.“
Paráda. Je po krk v bažině, vedle něj brblá kmen a on sám je asi dementní. V první chvíli chtěl ještě zvednout ruku. V druhé už ji nejenže nezvedl, ale udivilo ho, že by to vůbec měl chtít. Zlost vyprchala. „Tady není místo pro žádnou emoci. Je to něco jako převádění na společného jmenovatele, tady prostě není černá a bílá, nejsou kontrasty. Tady černá znamená totéž co bílá.“
„N..ne-mluv,“ vydralo se mu z úst. Mozek ho zřejmě taky obelhával. Byl by přísahal, že chtěl říct něco jiného. V čem se to zase plácal…
„To je ti podobné: Když se ti někdo pokouší pomoct, ignoruješ ho. Reaguješ na svět tak zvláštně, že si vytvoříš spoustu nepřátel a odcizíš se s kdekým. Vždyť víš sám – matka, otec, sourozenci, kamarádi – všechny jsi je odložil. Uzavřel ses do snění, protože ti připadali divní, protože ti nerozuměli, neměl sis s nimi co říct. O to víc jsi kamarádil s Uru a s Šílou – a kde je jim dnes konec? Kdo ti vlastně zůstal? Odstřihl ses od každého, s nikým si nejsi blízký. I tvá žena raději zemřela, než by byla s tebou!“
To poslední zabolelo asi nejvíc. Vnímal, jak mu tečou po tvářích slzy. Jako by ovšem neměl vůbec žádnou sílu se bránit, ohradit se. Jako by na tom, co řekne nebo neřekne, co udělá nebo neudělá, nezáleželo. Bylo to lhostejné, výsledek byl stejný. Nic by se tím nezměnilo. Cítil však o něco silnější emoci, což bylo na tomto místě nečekané. Hlasy v hlavě nicméně neustávaly a střílely do něj další zásobník. Kdesi hluboko uvnitř věděl, že se nemá rád, ale až tak moc? Oč mu byl náhle milejší ten málomluvný společník, jehož před chvílí nemohl vystát.
„Došel jsi sem, protože jsi ani jinam dojít nemohl. Vždycky jsi sem tíhl, do míst, kde se nic neděje a na ničem nezáleží. Do pochmurných bažin mysli, líné a paralyzované všemi těmi úspěšnějšími. To máš za to, že ses pořád s někým srovnával! Pokaždé se přeci najde někdo talentovanější, usilovnější, větší, silnější, krásnější, víc okouzlující, drsnější, razantnější, vtipnější! Nechal ses tím semlít, až jsi uvěřil, že takoví jsou všichni.
A teď už takoví všichni opravdu jsou. Nezvedneš přeci ani nohu, jsi troska, která se jen lituje a na níž nikomu nezáleží. Ani tobě! Vždyť si to přiznej, považuješ se za boží omyl, za nedopatření, za nejtrapnější a nejzbytečnější bytost v kosmu.“ Obviňování, to by těm hlasům šlo. Pokusil se o hluboký nádech, během nějž hlasy na chvíli ztratily svou dominanci. Uvědomil si, že nejspíš mluví Žalobce. Je-li to tedy tak, jak říkaly – že se objeví. Také mohly lhát. A to ony dělaly ze všeho nejraději, řekl by. Je-li tedy lhaním vyzdvihování droboučkých částeček uplynulé skutečnosti, jejich zveličování a vystavění zcela nového, velmi smutného vesmíru zdrcujících kulis.
„Jenže ono nakonec na ničem vlastně nezáleží. Jsi tady, protože jsi sem došel. Z nějakého důvodu. Možná jsi všechno to, o čem jsme mluvily předtím. Možná je to ještě horší, než si dokážeš přiznat.
Ty si totiž o sobě jen něco myslíš. A to může být prostě jen silný, mocný klam. Většina lidí posedlých egem v takovém sebeklamu žije. Nevidí to – a ani nemohou. Kdyby to totiž uzřeli, zbortila by se jim jejich představa o nich samých. A to znamená smrt ega. Alespoň takhle to ego vnímá.
Je těžké s tím hnout, změnit to, když chybí vůle a potřeba to změnit. Protože by ji muselo pocítit samotné ego, což se nestane. Ono je silné, vyprofilované, sebejisté – třebaže se za zdánlivou sebejistotou schovává hluboký, existenciální strach ze smrti. Jenže k té nedojde, jak jsme si řekli.
Vedle ega má duše velmi slabý hlas. Vlastně ona nemluví obvyklým hlasem, jako jsme zvyklí u mysli. Hovoří skrz znamení, intuici, sny, tušení, tělesné stavy, vnitřní chvění, lásku, vesmír, skrz proudění energie, její vlnění. Mysl by musela zmlknout a ponořit se do ticha.“
El byl udivený, kam se to s oněmi hlasy dostal. Jsou tohle slova oné naděje? Nevěděl proč, avšak rád by slyšel víc.
„Už je pozdě. Málo ses hnal za svým srdcem, málo jsi dělal, co tě baví, málo jsi chtěl něco víc – všechny tvoje snahy byly jen exploze povrchního zájmu, u ničeho jsi nevydržel. Vždyť si přiznej, že tě nic nebaví!“
Tohle směrování Elovi ale nedělalo dobře. Opravdu totiž měl pocit, že jej nic nebaví. Ať pomyslel na cokoli, čím se kdy zabýval nebo s kým byl a co dělal, bylo to jen jako vzpomínka někoho jiného, krátký, nicneříkající film o cizích lidech a zbytečných, marných činnostech.
Nikoho to nezajímalo, ani jej ne. Všechny ty roky práce pro Síť – a mohl ji stejně tak dělat kdokoli jiný a stejně dobře. Nebo stejně špatně, ani tím si nebyl jistý. Jen marnil čas. Zahodil svou životní energii, svá nejlepší léta, kdy život mohl být dobrodružný a zajímavý, a proč vlastně? Kvůli stereotypní, nudné činnosti za přiměřený peníz, za nějž mohl přežít do další výplaty a tu a tam si koupit cosi, co vyráběli a prodávali druzí. Pro Síť byl jen zaměstnanecké číslo, nahraditelné a nezajímavé.
„Život jako každý další v téhle podivné době,“ ozval se hlas, jenž mluvil před chvílí. A znělo to, jako by se jej zastával! El zbystřil. „Jenže ty jsi věděl, že máš na víc. Že můžeš cokoli – a neodvážil ses nic. Roky plynuly a sny se rozplývaly. Sny? Kdepak, udusil jsi v sobě všechno, co by s nimi mohlo souviset! Tohle místo je přesně pro tebe, tohle jsi ty – bezútěšný zoufalec, zbabělec a budižkničemu!“
Hlas soudce.
A pak přišel kat. Jedním máchnutím sekyry jej odstřihl od všech vzpomínek, od všeho dřívějšího bytí, které mu během posledních chvil připadalo tak neskutečné a absurdní. Jenže přesto pocítil obrovskou, nekonečnou bolest. Byl to přeci jeho život! Jeho vzpomínky! Jeho náhled na svět! Vypadá takhle smrt?
Všechno bylo pryč, jen bolest zůstala. Rozlila se po celé krajině a El si připadal, jako by jej odvážel jakýsi podivný, neosobní vlak do pekla vlastního vězení. Díval se na svět v šoku skrz umaštěné sklo…

Za oknem
ubíhá krajina
studený déšť
ji bezútěšně zkrápí
ve žluté mlze
nebe šedé
jako má nálada
od obzoru k obzoru

a vlak drobným cukáním
zatlouká smutek
hloubš a hloubš