|
na další stranu
Olga Nytrová a Františka Vrbenská
ELEGIE O KONÍCH
Soubory: wikimedia.commons.org + archiv autorek
MYTICKÝ KŮŇ ENBARR
Divocí koně v Idaho
Běloskvoucí koni
nepřekonatelný Enbarre
tvá bohatá hříva střeží prastaré příběhy
přinášíš mytické báje
Tvá kopyta tepou do skal
zdolávají mořské vlny rychlostí
která předčí nejsilnější vítr
Jsi hrdinou
keltských irských a skotských pověstí
tvé zaržání povzbuzuje
odvážné mladíky
Hrdí na své předky
chtějí se zapsat do srdcí
budoucím potomkům
Sny odvaha a nezdolnost září
v šepotu u táborových ohňů
a dech mytologie přichází
z dávných věků
Olga Nytrová
CO PRO NÁS ZNAMENÁ MYTOLOGIE A JEJÍ OTAZNÍKY?
„Stavební kameny, z nichž je vystavěn mýtus, jsou stavebními kameny našeho života, našeho těla i našeho prostředí,“ konstatuje Joseph Campbell, který se stal světovým klasikem ve výzkumu mytologie. „Živá a pro život důležitá mytologie se jimi zabývá ve smyslu, jenž odpovídá povaze znalostí doby.“
Campbell uvažuje, že pokud člověk dokáže cítit svůj vztah k vesmíru stejně úplným a přirozeným způsobem, jakým dítě prožívá vztah k matce, je s ním v dokonalém souladu. Základní funkcí mytologie je právě uvedení se do souladu s vesmírem a udržení se v něm. S rozvojem společnosti z její prehistorické úrovně nastává problém, jak udržet jedince ve stavu mystického spojení se společností. Rozhlédneme-li se kolem sebe, zjistíme, jak nepatrné naděje máme v tomto ohledu, zejména žijeme-li ve velkém městě.
Setkáváme se také s problémem různého vztahu ženy a muže k mytologickému prožitku. Navzdory všemu, co prohlašují stoupenci hnutí unisex, mezi oběma pohlavími existují od samého počátku až do konce naprosto zásadní rozdíly.
Henri Regnault: Automedon krotící Achilleovy koně – 1868
„Definitivní systém interpretace mýtů neexistuje a nikdy existovat nebude,“ prohlašuje také zmiňovaný klasik a cituje z Homérovy Odyssey: „Mytologie je jako bůh Próteus,‚ ten podmořský stařec neznalý mýlky‘. Bůh ‚ve vše se pokusí měnit, co na této zemi se hýbe, ve vodu, jakož i v oheň tak strašlivě plápolající‘. Poutník, který chce od Prótea čerpat poučení jej musí ‚přepevně držet a tisknout stále tím více‘; nakonec se bůh objeví ve své pravé podobě. Ani tomu nejobratnějšímu tazateli však lstivý bůh nikdy neodhalí celou svou moudrost. Odpoví pouze na položenou otázku a jeho odpověď je nicotná či hlubokomyslná podle toho, jak zněla otázka.“
„V článku časopisu Foreign Affairs, nazvaném Péče o veřejné mýty a jejich náprava, se píše, že společnost, která nemá mýty, jež by ji podpíraly a dodávaly soudržnost, spěje k rozkladu,“ uvažuje jinde Campbell. „Autor článku definuje mýtus neúplně jako posloupnost přijatelných myšlenek pojednávajících o vesmíru, jeho částech, národech a jiných lidských skupinách. Mýtus však také pojednává o mystickém rozměru, který proniká vším. Pokud chybí, nejedná se o mytologii, ale o ideologii. Mýtus souvisí rovněž s výchovou jedince – nabízí člověku vodítko. Uvádí v soulad žijícího člověka a jeho životní cyklus, jeho životní prostředí i společnost, která je součástí onoho prostředí.“
Joseph Heintz starší: Únos Proserpiny – 1595
Podle německého filosofa Ernsta Cassirera dlouho předtím, než je vědomí dán svět jakožto celek empirických „věcí“ a jako komplex empirických „vlastností“, je mu dán jako celek mytických sil a působení. Ani filosofický náhled a vlastní filosofické zaměření se nemohly bezprostředně vymanit z tohoto svého duševního prazákladu a mateřské půdy. I pro Platóna ukrývá mýtus určitý pojmový obsah: totiž tou pojmovou řečí, v níž se dá jedině vyjádřit svět dění. A o tom, co nikdy není, nýbrž se vždy „stává“, o tom, co nesetrvává v identické určitosti jako útvary logického a matematického poznání, nýbrž okamžik po okamžiku se jeví jako něco jiného, o tom nemůže existovat žádné jiné podání než mytické. Nechť je tedy jakkoli ostře oddělena pouhá „pravděpodobnost“ mýtu od „pravdivosti“ přísné vědy – přece jen díky tomuto oddělení na druhé straně existuje těsná metodická souvislost mezi světem mýtu a oním světem, který nazýváme empirickou „skutečností“ jevů, skutečností „přírody“. Zde současně přerůstá mýtus přes každý pouze látkový význam; zde je myšlen jako určitá a na svém místě nezbytná funkce chápání světa. A tak se dokázal v jednotlivostech prosadit při výstavbě platónské filosofie jako skutečně tvůrčí, produktivní a utvářející motiv. Hlubší náhled, který zde byl získán, se ovšem v dalším vývoji řeckého myšlení nemohl natrvalo uplatnit a prosadit. Jak stoa, tak novoplatonismus se vrátily na staré cesty spekulativně alegorického výkladu mýtů a jejich prostřednictvím zdědily tento výklad rovněž středověk a také renesance.
Peter Paul Rubens: Faetonův pád
Je ovšem pravda, že se na první pohled nejeví nic disparátnějšího než pravda a mytologie. „Avšak v samotném tomto protikladu spočívá určitá výzva a úkol, aby se v onom zdánlivém nerozumu odhalil rozum, ve zdánlivě nesmyslném smysl, a sice nikoli tak, jak se to doposud jedině dálo v pokusech pomocí nějakého libovolného rozlišení, totiž tak, aby se něco, čemu se důvěřuje jako rozumnému a smysluplnému, vysvětlilo jako bytostné, kdežto všechno ostatní jako nahodilé, aby bylo připočteno k zastírání a překrucování. Naším úmyslem musí spíše být, aby se forma projevila jako něco nutného, a tedy rozumového,“ zmiňuje k problematice F. W. J. Schelling.
Cassirer dále uvažuje o tom, že vlastní fenomén, který má být pochopen, není přece mytický obsah představy jako takové, nýbrž význam, jaký má pro lidské vědomí a duševní moc, jakou nad ním vykonává. Nikoli látkový obsah mytologie, nýbrž intenzita, s jakou ji vědomí prožívá, s jakou jí – jako cokoli jiného objektivně jsoucího a skutečného – věří, představuje problém. Každý pokus – ať básnický, ať filosofický – vidět poslední příčiny v nějakém výmyslu, ztroskotává tváří v tvář zmíněnému základnímu faktu mytologického vědomí. I kdybychom připustili, že je možné tímto způsobem pochopit čistě teoretický, čistě intelektuální obsah mytického, pak přece jen zůstává zcela nevysvětlena dynamika mytického vědomí, jeho nesrovnatelná síla, jakou stále a stále dokazuje v dějinách lidského ducha. V poměru mýtu a dějin se mýtus prokazuje jako prvotní, dějiny jako sekundární a odvozené.
Gérard de Lairesse: Apollo a Aurora
Ruský křesťanský filosof a publicista Nikolaj Berďajev konstatuje, že existuje nejen církevní tradice, ale i posvátná historická tradice, posvátná kulturní tradice a niterné zakoušení a sdílení posvátného.
„A tak jenom tehdy, když poznávající subjekt nezpřetrhá pouta s tímto niterným žitím, může se účastnit jeho niterné podstaty. Je tu dilema: buď být zasvěcen do tajemství nebytí, ponořit se do jeho bezedných hlubin, nebo se vrátit k nejvlastnějšímu tajemství lidské dějinnosti, projít výhní těch nejhorších zkoušek, největších pokušení, přes všechna bořitelská, kritická a zamítavá období a znovu splynout s niternou tradicí a niternou posvátností,“ zamýšlí se Berďajev.
Na základě podnětných myšlenek výše uvedených myslitelů si shrňme, že jako lidé zvídaví a tvůrčí máme přirozenou potřebu poznávat mytologii, nechat ji na sebe působit. Snažíme se literárně i jinými uměleckými či vědeckými metodami zkoumat naše mytické zázemí a způsoby hledání a uchopování pravdy. Uvědomujeme si další souvislosti tak, jak se jeví člověku ve smyslu chápání vlastního bytí.
Malba ze stěn Chauvetovy jeskyně, 30 tis. let p. n. l.
SOUPUTNÍCI S HŘÍVOU A KOPYTY
Tímto článkem uzavřeme vyprávění o fenoménu koní ve světové mytologii a folkloru. Kůň provází lidstvo nejméně 5 tisíc let, podle některých hypotéz možná dvojnásobek této doby. Spolu se psem a kočkou tvoří trojici nejoblíbenějších domestikovaných zvířat nejen v minulosti, ale rovněž v moderním prostředí. Stal se součástí mýtů, pozdních neomýtů (americký Západ, ale také Rudá jízda) i skutečných dějinných událostí (statečný boj majora Hubala). Oproti psu, společníku patnácti, možná až třiceti tisíc let, s námi kůň sdílí osudy zhruba třetinu času, přesto velmi rychle vstoupil do umění, příběhů a náboženství.
John Flaxman: Skica k Iliadě, 1793
Divoký Susanoo, kami (božstvo) moře a bouří, se zmocňuje nebeského skvrnitého koně
Kůň zosobňoval moc, vojenskou sílu, bohatství. Vládcům, králům a náčelníkům vkládali jejich obětované oře do honosných hrobů: nejen spřežení válečného vozu, ale leckdy celá stáda v počtech desítek a stovek, které dnes vyrážejí dech. Bez koní by se neobešly hrdinské archetypy od rytíře přes stepního válečníka, bohatýra, barokního kavalíra ke kovbojovi. V některých kulturách znamenal termín „jezdec“ synonymum pro mladého muže a bojovníka, případně (např. ve starém Římě) špičkového, často urozeného bojovníka – rytíře.
Farao Tutanchamon na svém válečném voze v bitvě; podle nových objevů byli egyptští koně předchůdci arabů
Středověký rytíř v bitvě
Komanči ve válečném střetnutí; byli nejlepšími chovateli koní a dosáhli v jejich ovládání mimořádné zručnosti; kresba od George Catlina
Co poněkud zarazí, je utilitární vztah, který četní muži-válečníci měli ke svým komoňům. Kultivovaný arabský šlechtic Usáma ibn Ward chválil svého hřebce, který byl schopen nést svého pána do bitevní vřavy, ačkoli mu rozsáhlé zranění otevřelo břišní dutinu. Nebyl ve své době jediný. Je zajímavé, že stejnou vazbu mají dnešní zapálení automobilisté ke svým vozům (viz četné díly Top Gear) – objekt, na který jsou pyšní, reprezentují se jím, a zároveň ho testují za hranici únosnosti. Připomeňme si, že jen v 1. světové válce zahynulo přes 8 milionů koní…
Bitva na Lehnickém poli, kde slezské, moravské a malopolské rytířstvo podlehlo Mongolům
I. světová válka
I. světová válka
Díky koním se parthská vojska úspěšně střetla s Římem, Arabové šířili islám a křesťanští křižáci dobývali Palestinu, Mongolové ovládli podstatnou část tehdejšího světa, kavalerie novodobé éry postupovaly proti nepřátelským armádám, kryté vozy křižovaly svobodná území Ameriky. Povšechně představovali koně převratnou technologii nejen dopravní a komunikační, jak ji představoval systém přípřežních poštovních stanic či kultovní pony express.
Texaská domobrana proti indiánským nájezdům
Dostavníky byly proti středověkému cestování velikým pokrokem
Pomník jezdcům Pony Expressu
V méně rozvinutých oblastech se i v postmoderní době pro přepravu a v zemědělství využívá na 100 milionů koní, oslů a mezků. Úloha koní kromě vojenské a ekonomické, včetně koňské síly pracovní, ale také jako zdroj potravy – mléka a masa, spočívala a stále je užívána v oblasti rekreace, sportu… a lovu, který byl obojím. Bez koně se neobejdou býčí zápasy (pozdrav běloušům z Camarque), turnaje, boj o kozla známý také jako buzkaši, ryze britské polo, rodea, hon na lišku (s omluvou kmotrám zrzkám) nebo jízda sv. Huberta.
Středověcí lovci
Utkání rytířů
Franc Alexejevič Rubo: Hra o kozla – buzkaši
Corida – býčí zápasy – patřila k oblíbeným námětům Francisca de Goya
OŘI POHÁDKOVÍ
Značná část historických osobností si držela svého oblíbeného koně, výjimečně schopného, rychlého, silného, chytrého (!), věrného a vytrvalého, dokonce s nadpřirozenými schopnostmi. Za početný houf těchto mimořádných bytostí jmenujme alespoň Bukefala Alexandra Velikého, Rudého zajíce, který patřil starověkému čínskému generálu Kuan Ti, pozdějšímu bohu války, Marenga – hřebce Napoleona Bonaparte, nebo dříve zmíněného mluvícího koně Šarace makedonského panovníka „kralevice“ Marka Mrnjavčeviće.
Alexander krotí Bukefala
Napoleon překonává Alpy v sedle Marenga – olej vytvořil Jacques–Louis David
Socha Karla Velikého od Agostina Cornacchiniho, 1725 – bazilika svatého Petra, Vatikán
Markův Šarac, Strakáč, byl darem víly
Koně patří neodmyslitelně k pověstem, legendám, pohádkám. Létající tátošové ze slovenských rozprávek, Bajajův bílý oř, Buruška Kosmatuška – bohatýrský hřebec Ilji Muromce, kůň Zlatohřívák. Bělouš artušovského rytíře Ywaina, jehož příběh je prakticky totožný s erbovní pověstí o pánech z Pardubic. Dokonce Horymírův Šemík a bělouš, který tak dobře znal cestu od panenské kněžny Libuše do Stadic k Přemyslovi…
Ruští bohatýři na slavném obraze Viktora Michajloviče Vasněcova; uprostřed Ilja Muromec na vraníku Buruškovi
Josef Mathauser: Libuše vítá Přemysla, bělouš v pozadí
O. Cihelka: Horymýr
Také mohutný bílý kůň Truhlík, který vozí vysokánského (v podstatě nesmírně lidského) kostlivce Smrtě v knihách Terryho Pratchetta. V počátcích Smrť údajně zkoušel jezdit na koňské kostře, aby byl stylový, ale ukázalo se to jako nepraktické, protože za jízdy koni upadávaly nohy a podobné části těla. Poté zkoušel ohnivého oře, který měl bohužel tendenci ve stáji pod sebou zapalovat podestýlku. Živý Truhlík, byť stále při chuti, se osvědčil nejlépe. Ostatně bretonský smrťák Ankou vlastní také koně, jen se šedivou srstí.
Personifikovaná a velmi sympatická Smrt – či vlastně Smrť z díla Terryho Pratchetta, na smrtelném bělouši Truhlíkovi
Bretonský Smrťák, zvaný Ankou – neobejde se bez vozíku, na které nakládá duše zemřelých
V mýty moderní doby se proměnili dostihoví a překážkoví koně – Phar Lap či Seabiscuit. Kdybychom chtěli připomenout texty a filmy, jejichž duší se stali koně, nedopočítali bychom se! Možná za všechny kdysi milovanou, dnes poněkud zapomenutou novelu Alana Marshalla Už zase skáču přes kaluže, vynikající román Josepha Kessela Jezdci (obě knihy se dočkaly filmových adaptací), povídkovou sbírku velmistra fantastiky Rogera Zelaznyho Prokletý Dilvish – v němž protagonistu provází Black, mluvící kůň-robot, nebo moderní, vtipně napsanou historickou fantasy Věry Mertlíkové Tři bábiny kobyly.
Proslulý dostihový ryzák Phar Lap na archivním snímku
TEMNÉ PRVOPOČÁTKY
Zastavme se jen ještě na chvilku při zrodu koňských mýtů. Nikdo neví – a zřejmě to ani nikdy nezjistíme – koho vlastně napadlo prvního naskočit na koňský hřbet, jak zvíře zkrotil a ochočil. Metod, jak ovládnout koně, existuje povícero a přesahují téma našeho povídání. Podotkněme jen, že skýtají představu, jak došlo k domestikaci jednoho z nejvýznamnějších živočichů v lidských dějinách.
Gentile da Fabriano: Koně
Jízdní šarvátka – pro národy střední Asie a Mongolska byli koně životně důležití i praktických důvodů
Těžce pracující honáci dobytka, v pop–kultuře oblíbení kovbojové
Co je však skutečně zahaleno mlhou mystiky – ať už v ni věříme, či nikoliv – je tajemství, proč jsou koně spojováni se sluncem a jeho kultem, se s/Smrtí a podsvětím, s vodním živlem. Někteří badatelé jsou přesvědčeni, že Baba Jaga, od níž si v nejedné pohádce jde hrdina vyprosit či vydobýt zázračné koně, představuje dávné sluneční božstvo. O vodnících a vodních démonech v podobě koní už řeč padla.
Baba Jaga, jedna z nejtajuplnějších nadpřirozených bytostí, a její stádo
Skotský vodní duch each–uisge, obdoba kelpie z keltských mýtů
V kontextu smrti rozhodně stojí za zmínku velmi invenční testrálové, které si paní Rowlingová vymyslela do cyklu o Harry Potterovi. Černí, kostnatí koně s netopýřími křídly jsou neviditelní pro každého, koho se „nedotkla smrt“. Jsou sice masožraví, ale jinak mírní, přátelští a vděční. Nejsou ani znamením smůly, ani nejsou nebezpeční, i když vyhlížejí strašidelně. Ale schopnost vidět testrála je znamením, že daný člověk spatřil smrt a byl schopen na emocionální úrovni porozumět, co smrt znamená. Symbolizují cestu do jiné dimenze či jiné formy bytí – což může souviset jak s duchovním vyzráním, tak i šamanským přerodem.
Terestriál
Ilustrace zachycující Harryho a Lunu v lese s terestriály; zdroj Pottermore.com
Do základů kolektivního podvědomí patří skutečnost, že koně spojení se smrtí jsou bílí, černí nebo šedí – nikdy však zvířata s jinak zbarvenou srstí. Ohnivý kůň přináší v různých kulturách zkázu a zoufalství. Tomu odpovídá také obraz, který podává Apokalypsa, Zjevení sv. Jana. „A hle, bílý kůň, a na něm jezdec s lukem; byl mu dán věnec dobyvatele, aby vyjel a dobýval. A vyjel druhý kůň, ohnivý, a jeho jezdec obdržel moc odejmout zemi pokoj, aby se všichni navzájem vraždili; byl mu dán veliký meč. A hle, kůň černý, a jezdec měl v ruce váhy. A hle, kůň sinavý, a jméno jeho jezdce Smrt, a svět mrtvých zůstával za ním.“
Viktor Michajlovič Vasněcov: Čtyři jezdci Apokalypsy, 1887
Je zajímavé, že tento obraz smrti se opakuje v tarotu. Karta smrti je obvykle zobrazována jako příchod na hřbetu bledého koně. Je však důležité si uvědomit, že tato karta ve skutečnosti neznamená fyzickou smrt. Místo toho je personifikací symbolické proměny a znovuzrození. V této souvislosti by se dalo na koně téměř pohlížet jako na průvodce na pouti k novému začátku. Pokud jsou koně kouzelní a dokážou chodit nebo létat mezi světy – jak se objevuje v množství starých příběhů, možná přítomnost koně naznačuje poznání, že tato změna není jen hmotná nebo fyzická, ale že jde až do naší duše.
Tarotová karta Smrti
Tarotová karta Smrti
KONĚ A ŠAMANISMUS
V každém případě bílý kůň od nepaměti působí jako prostředník mezi pozemským a oním světem, o čemž svědčí i obrysy koní vyryté do křídového podloží, tzv. geoglyfy, s nimiž se v Británii setkáváme. Různých interpretací se barvám koní dostalo v symbolice. V lidovém křesťanském podání je bílý kůň symbolem samotného Krista, černý kůň naopak symbolizuje kataklyzma přinášející zkázu a utrpení. Jinak jsou většinou bělouši spojováni s válečnými hrdiny, plodností a koncem času. Je fakt, že lidé kolem koní – koňáci – připisují určité charakteristické rysy jednotlivým zvířatům podle barvy srsti, umístění bílých skvrn i tvaru hlavy. Vnější fyziologické rysy koně mohou ovlivnit i to, zda bude, či nebude mít jeho jezdec štěstí, a jak dopadne poslání, které právě plní.
Bílý kůň z Uffingtonu nedaleko Oxfordu pochází z 1. tisíciletí před. n. l.
Náznaky propojení mezi pradávnými duchovními kulty a koňmi se dají postřehnout v mýtech o okřídlených koních. Další nepřímý prvek nacházíme v zázračně rychlém osminohém koni jménem Sleipnir, na němž v severské mytologii jezdí Odin, otec a vládce všech bohů – a unikl na něm i z Hellheimu, mrazivého pekla. Mocné a magické stvoření, zrozené Lokim v podobě klisny, se objevuje v Poetické Eddě i mladší Prozaické Eddě. Rytiny Sleipnira byly nalezeny na kamenných reliéfech, které se datují až do osmého století. Mnoho vědců věří, že Sleipnir se svýma osmi nohama místo obvyklých čtyř je představitelem šamanské cesty. Původ tohoto koně zřejmě sahá daleko do protoindoevropského náboženství.
Odin jedoucí na osminohém, zázračně hbitém Sleipnirovi
Emil Doepler: Wodan (Odin) magicky uzdravuje Baldrova koně
Další z aspektů koňské mystiky spočívá v touze, sexu, plodnosti – kůň je zde zcela reprezentativní, vznešenou, ale i nespoutanou bytostí. Hřebec symbolizoval mužskou, samčí energii, klisna dar zrození. Tato prehistorická představa z časů, kdy člověk žil vedle koní a zachycoval jejich obraz na stěnách jeskyní či vyrýval je do kostí, se promítla do mýtu kentaurů. Jedna ze severských ság líčí usedlost, na níž byl po generace uctíván sušený koňský úd, zajištění prosperity, zdraví a štěstí.
Rituální buben altajského šamana s obrázky koní
Koně patřili k bujarým oslavám Beltine (noc na 1. květen), při nichž se také odehrávaly v době bronzové zásnuby. Víru v koně jako ztělesnění plodnosti sdíleli s Kelty také Římané. Každý rok na podzim obětovali koně Martovi, bohu války i zemědělství, aby si poprosili o bohatou sklizeň. Ocas koně byl přes zimu držen na čestném místě, aby byla zajištěna plodnost příštího jara. Jedna z teorií míní, že kůň se později vyvinul ze symbolu plodnosti do role posla z duchovního světa, jak ostatně dokládají role některých podsvětních, chtonických božstev, která zasahovala současně do zrození i smrti. Ostatně odezvu najdeme v „kobylách“ a klisnách maškarních průvodů.
Mikoláš Aleš: skica masopustní klisny
MAGIE KONÍ
Na domě vyobrazený koník ochraňuje obyvatele od temných sil podsvětí a Mléčná dráha je podle starověkých mýtů mlékem nebeské kobyly. Staročínská astrologie zařadila symbol koně do svého známého zvěrokruhu, kde představuje energii a mládí. Rané západoslovanské kmeny používaly koně k věštbám. Metoda zvaná hippomancie zahrnovala chov posvátných koní, kteří se používali k předvídání budoucnosti. Kůň přešel přes dva oštěpy nebo kopí ležící na zemi před chrámem. Způsob, jakým zvíře překročilo zbraně – včetně toho, zda se jich dotklo kopytem, nebo ne – to vše pomohlo šamanům předurčit výsledek dané záležitosti.
Xu Bei Hong: Koně uprostřed jara
Věštilo se také z chování koní podobně jako z letu ptáků
Nejrozšířenější pověra radí, abyste zavěsili železnou podkovu otevřeným koncem dolů, a tím zabránili zlým duchům ve vašem domě. Podkova nalezená podél silnice byla obzvláště silná a bylo známo, že poskytuje ochranu před chorobami. Údajně zde hraje roli podoba s tvarem dělohy (ženské genitálie patří mezi nejmocnější magické ochrany).
Barokní rytina z anglické knihy o koňské magii
Kromě podkovy se v lidové magii často vyskytuje i lebka koně. Koňské hlavy patřily k rituálním trofejím. Po porážce Varrových legií germánským náčelníkem Arminem, v r. 9 našeho letopočtu poblíž řeky Wesery, viděli svědci množství koňských lebek připevněných ke kmenům stromů. To byly hlavy římských koní, které Němci obětovali svým bohům. Při dobývání centra aztécké říše Tenochtitlanu vystavili Aztékové uťaté hlavy koní společně s lebkami obětovaných Španělů na posvátných stojanech tzompatli.
Vánoční strašidlená klisna Mari Lwyd z Walesu je pozůstatkem dávných obřadů
Tzompatli na kresbě z počátku 16. stol.
V některých zemích se věří, že kůň dokáže detekovat zlovolné duchy. Vždyť také pozná, že na místě, kolem kterého kráčí, se kdysi událo neštěstí. Uchování lebky koně a její umístění do blízkosti domu má proto smysl. Koňské lebky byly nalezeny pod kameny a dveřmi na několika místech v Anglii a Walesu. V Elsdonu v Rothbury došlo v roce 1877 během renovace městského kostela k zajímavému objevu. V malé dutině těsně nad zvony byly objeveny tři koňské lebky. Dobový záznam uvažuje, že tam byly umístěny jako pohanská ochrana před bleskem, pro zlepšení akustiky nebo dokonce jako akt posvěcení.
Saxo Grammaticus: Danmarks Kronike (Gesta Danorum) – popis kouzelné kletby
Nithing v současné rekonstrukci
Jacob Grimm ve své práci o mytologii Germánů vysvětluje některá kouzla s hlavou koně. Zaznamenává příběh skandinávského barda, kterého z království vyhnali král Eirek a královna Gunhilda. Jako pomstu vytvořil něco, čemu se říkalo nithing: cílem bylo proklít nepřítele. Vetkl kůl do země, narazil na něj koňskou hlavu a otočil ji nozdrami proti království, čímž Eirekovi a Gunhildě poslal zlé kouzlo.
Francouzská jeskyně Pech Merle, malby dokládající rituál, který se týkal magie koní
VLÁDKYNĚ KONÍ
Vycházely jsme z antické mytologie, byť jsme často překročily hranice Evropy. Zastavme se alespoň na chvilku v keltské kultuře, pro niž byl kůň významným prvkem. Koním je zasvěcena bohyně Epona, která snad měla v Čechách svatyni u Koněprus. Mnoho soch představuje Eponu se symboly plodnosti a hojnosti spolu s mladými hříbaty, někdy zase jako krotitelku divokých koní. Patronkami koní byly však i mytické Rhiannon (obdoba Epony z Walesu) a Macha, božské či polobožské dámy z časů, kdy královny mohly vést své bojovníky do válek.
Charlotte Guest: Rhiannon
Enbarr
V irské mytologii se potkáme s nadpřirozeným ořem jménem Enbarr, což znamená „představivost“, podle jiných (mořská) pěna. Vlastnictví tohoto bílého (nebo šedého) hřebce není snadné určit. Někteří soudí, že patřil Niamh, královně Tir na nOg (Země mládí). Jiná verze tvrdí, že hřebec byl darem od jejího otce Manannana (boha moře). Enbarr „s vlající / hustou hřívou“ mohl běžet přes moře a stanout na pevné zemi, aniž by se dotkla vody nebo země. Nemohl být zabit člověkem ani bohem. Předpokládá se, že J. R. R Tolkien vytvořil Gandalfova koně jménem Stínovlas z Pána prstenů podle příběhu o Enbarrovi. Říká se, že bílý kůň vychází z jezera v opatství Kylemore každých 7 let; naposledy jej zahlédli jednoho větrného dne v roce 2011.
Mramorový reliéf galorománské bohyně Epony, Saint–Beat
František Kupka: Balada o Eponě, 1900
Epona byla jedním z mála keltských božstev, které Římané oslavovali – každoročně v den 18. prosince. Svátek Epony byl časem, kdy věřící vzdávali hold koním a ve stájích stavěli svatyně a oltáře, u nichž bohyni obětovali zvířata. Vědci říkají, že důvodem, proč si Eponu adoptovali Římané, byla láska equites, jezdců (příslušníci druhého římského stavu) ke koním. Členové římské kavalérie ji poctili vlastními chrámy. Mnoho domácností, zejména ty, které chovaly koně nebo osly, umístily do svatyní v domácnosti sochy Epony.
Norská varianta vodního koňského ducha – Theodor Kittelsen: Nokken
Kelpie – lidožravý démon, který se mohl proměnit v krásného koně nebo přitažlivého člověka
Ze všech zvířat, která vstoupila do lidské mytologie, jsou koně snad jedinými, u nichž fascinující historická realita ještě předstihuje bájnou imaginaci. Rozlučme se proto s naším tématem uměleckým dílem, které spojuje dějiny a moderní současnost, folklór a tvrdou realitu. Jsou to Kelpie – původně nebezpeční vodní duchové, střídající lidskou se svou pravou koňskou a lidožravou podobou. Představují je ocelové, 30 metrů vysoké a 300 tun vážící sochy dvou koňských hlav, které stojí vedle nového přístavu ve Falkirku (Skotsko). Sochy, k jejichž vytvoření byly třeba progresivní technologie, navrhl sochař Andy Scott; slavnostně je zpřístupnili v dubnu roku 2014. Byly vztyčeny na památku těžkých chladnokrevníků, kteří tahali lodě přes kanály spojující říční cesty. Celá staletí, až do průmyslové revoluce, byli jedinou hnací silou lidského pokroku.
Monument Kelpií ve Falkirku
Monument Kelpií ve Falkirku
|
