na další stranu
Věra Kopecká
UBÝVÁNÍ
Ubývá mě i tebe
rok od roku
je nás míň
jak měsíce
když od úplňku couvá
do domku za tratí
A je nás míň
o polibek jiné
o cizí doteky
že každý jinde spíme
a sníme jiné sny
A je nás míň
o sliby co utopily samy sebe
o nedopsané dopisy
Mráz bolestivě vodu zebe
a prázdný šálek stýská si
A je nás míň
jen drobek zbývá
v rýze stolu ukrytý
rozlitá kapka vína
a stesk nám zbyl
a neubývá
MÁCHOVSKÁ
Ticho
jak na dně
svědomí
jenom netrpělivé
z nohy na nohu
přešlapování
hodin
Ticho na kolenou
v noční tmě
modlí se za mrtvé
Na snítce břízy
měsíc visí
Vybledlý obraz čísi
OPUŠTĚNÁ
Na rtech jí
utkvěla touha
Nerozvinutý květ
V očích zapomenuté
světlo hvězd
problikává tmou
Ruce modeluje
vítr vzpomínek
AŽ TAM
Tak plná neklidu
Krajina před bouří
Zahoří výčitkou
Zahřmí a poblouzní
Větrem zprohýbaná
Padá do studny
beznaděje nahá
svědectví pomíjivosti
trny a kosti zrad
nadechuje se
ve stopách bloudí
loudí
rozdává prodává
zimu a chlad
křikem zavátá
zůstane stát
Socha
Na prahu ticha
Už nepospíchá
odnikud
nikam
Tulí se k rukám
Do mříže V lukách
U kříže V mukách
Zůstane stát
Neklid ten tam
bezradná
nekonečná
brána rozevřená
Tichem sténá
Až tam
Žena
ŽENA V ČERNÉM
Zastavila se
Jako vykřičník
v šeru nádraží
Žena
celá v černém
černé vlasy rozpuštěné
rána otevřená
A lidé proudili
rozvodněná řeka
kolem ní
Stála sama
Skála nedotčená
s kyticí
Úzkost bolest strach
V očích na rtech
v lícních kostech
na rukách
Růže povadlá
Stála tam
A čekala
Jak smutek
Jako smrt
Jak ostrov
v řece pěnící
tekoucí do všech stran
Stála tam
v šeru nádraží
černý vykřičník
Nikdo se nezastavil
nepřistoupil
ruku nepodal
Stála tam
A řeka tekla dál
|
