na další stranu
Martin Honzák
VLAK DO NIKAM
Slova se vkrádají
nezvaná, kulhavá,
o pusté nicotě
za nehty biřiců,
ve mně se hádají
pravdivá i lhavá,
v podivné němotě
týdnů a měsíců,
ve kterých nic než prach
usedá za okna
prastarých vagónů
do morku prorezlých,
za nimi hledí strach,
dívá se přímo k nám
beze všech pardónů
s předtuchou věcí zlých.
Větry tu od pólů
studeně líbají
za krk a na tváře;
mráz běhá po zádech!
Zvládneme snad spolu
ukrýt se potají
do bárky rybáře,
nežli nám dojde dech
a vše se rozdrolí
v masky a pózy jen,
nezbytné k přežití
k výzvám všem hluchých let?
Líbáš se s pistolí
vprostřed čtyř holých stěn.
Kdo jen tě zachytí,
až přijde hrůzný let?
Výdaje sečteny:
Žiješ nad poměry
a v měšci povadlém
nehet dře o kůži;
jak román nečtený
liché jsou ty směry,
jimiž jdeš v kroku mdlém
a dech se ti úží.
Klopýtáš po svahu
dolů spíš, ne vzhůru,
ač by rád viděl ses
zasnouben s radostí,
chce to však odvahu
porazit nestvůru
ne zítra, ale dnes!
Ticho se rozhostí,
když lapáš po dechu
pokřiven strachem svým.
Vážně chceš živořit
v koutě a bez vizí?
Bráníš se povzdechu
umlčen zoufalstvím.
Najít chceš vnitřní klid,
běsy však nemizí
a léta přeběhnou
jak myši po polích;
podzim je za humny,
prázdnota v nitru žhne.
Těžko se ledy hnou:
hlas lásky složen z tich,
falešný, neumný,
sám ničím nepohne.
Co vlastně vskutku chceš?
Za okny vidíš tmu
ve vlaku do Nikam.
Slzy si utíráš.
Odpověď zní jak lež.
Na brzdu pokradmu
saháš, ač není kam
odejít? Nač čekáš?
HLADOVÝ
Útržky hovorů cinkot skla
a porcelánu
slon mých zátěží
vydává se nevyšlapanou
cestou
jako každý den
střepy řežou
a probodávají
když už jsem si myslel
že jsem imunní
jaká naivita
nebo prostě jen hloupost:
Někdy dvě a dvě
nesečtu
a očividné
se pokouším
s úsměvem idiota
nahmatat
Silné energie
násobí prožitek
vnímám je
zcela ponořen
ale ty ladné tvary
mi nedají spát
touhy si nevybírají
hladový skučím
rukáv pokrytý
třemi vrstvami
slin
Rukou v něm
odřezávám větev
na níž visím
ačkoli nevím
zda na oprátce
nebo na druhé ruce
Čeká mě pád
ale kdesi uvnitř
řítím se temnotou
už celkem dlouho
Tváří v tvář hlubinám
a rozměrům vesmíru
přestává mi záležet
na spoustě drobností
a tu a tam
i na čemkoli jiném
ZTRACENÝ
Ve verších pozbýt tah
snad jako svědomí
a zázrak stvoření
s úšklebkem odsoudit.
V póze hned vzdát se snah
o rozkvět vědomí:
Namísto tvoření
blekotat, ztratit nit!
Pak s jehlou po očku
hledat ji v seníku,
že třeba navlíkneš
tu nouzi s bídou!
Tu loňskou vánočku
smotanou v uzlíku,
jenž chutná jako lež
protkaná slídou.
V odlescích hledáš cos.
Kapesník zmaštěný
uzly má letité,
paměť však selhala.
Otrhán, chudý, bos
čmáráš cos na stěny,
štěstí už propité
i lahev dolhala.
Hlavu však pozvedáš,
tvář druhou nastavíš;
políček přiletí
z lebečních temných stěn.
Snu svému dnes se zdáš
a všechno dávno víš.
Toužíš po objetí,
obětí budeš jen.
Tvůrce dál dřímá tam,
kde bdělost je třeba.
A roky za vlastním
točí se ocasem.
V umění sebeklam
pozvednout netřeba!
Postupně stal se jím,
když dospěl jsi až sem…
Tajně však doufáš přec
že múzou políben
ze snu se probudíš.
V mohutném nádechu
že přeci nakonec
mír najdeš uvnitř stěn
lebky své, ne jen tíž
a stovky povzdechů.
HROB
Slzami plýtval jsem na špatném hrobě.
O správném po léta tiše sním!
Nedávno prozřením přišel jsem k sobě
a pláču konečně na vlastním.
KLAUN
Nepřišla!
Denně tu čekávám
za rohem
skrčený
s očima na stopkách
měřím svůj čas
a její absenci
přepadlý
zviklaný
s vadnoucí nadějí
že ji spatřím:
Zářící kometu
letící vesmírem
mých přesně uspořádaných
planet a hvězd
Vše se otáčí
jak má
a já se honím
za svým ocasem
jako král masturbantů
vyspím se
najím a napiju
pak rozsvítím v hlavě
dům hrůzy
a křičím na náměstích
cirkusácká pozvání
Z poplašného zvonečku
lodní zvon!
Sotva jej unesu
jeho zvuk
jako jeden z mála
na chvíli přehluší
ten proud slov
řinoucí se na odraz
výlohy světa:
Červený nos
namalovaný úsměv
v podivném tanci
u papírové krabice
Cítím se nesvůj
a přitom možná
jsem to já
UVOLNĚNĚ
Volným
veršem
vstoupit
do prostoru
svázaného
křečí
z usilovného
stažení
sebe sama
z projevů
v hmotném světě
Bolí tu dásně
ze zatnutých zubů
a především
záda
to jak jsem celý
ustrnulý
Za hranice
těchto stavů
nesen jsem
nejčastěji hudbou:
Rozmanitost
jejích podob
je ohromující
jako přísný systém
metrické prozódie:
Po léta se s oblibou
veselím s daktylem
ponocuju s trochejem
tajně se scházím
s jambem
a opájím se jejich
báječnou rytmikou!
Tu a tam však cítím
že v pravidelných formách
ztrácí se radostná
melodie
a v pózách
zjevnějších ostrými rýmy
svěrací kazajky metra
sedí jen vyšumělá
maska
zatímco v zákulisí
hraje se docela
jiná hra
jiskřící energií
a životem
TEMNÝ STÍN
Přílišný sebezpyt
síly mi ubírá!
Vyčerpám je zcela?
Budu se moci hnout?
Nemám jich už nazbyt
a slova dusivá
tísní mě jak cela
stvořená z vnitřních pout.
Vichry tu plachty rvou,
útesy tříští kýl,
vír táhne do hlubin!
Marně zem hledám svou,
kde bych se vylodil:
Vše halí temný stín!
MEZI NÁDECHEM A VÝDECHEM
Skládám sám sebe
do bodu nula
v němž nikam
nemířím
ani se nesnažím
předstírat
že jo
nebo že jsem si
vědomý toho
že bych měl
a ani nikde neulpívám
zbytečně dlouho
abych si nestihl
zprotivit
každý nepěkný zvuk
který svým tónem
rozechvívá těžké
trýznivé
a bolestivé struny
kdesi uvnitř
jež vylamují zuby
sebevědomí
jak jsem si navykl
prožívat bytí
Ticho
po výdechu
se rozlévá
skrz oči
po řasách
a mozkových
záhybech
v mohutné vlně
Smeten její drtivou
silou
cítím se otřesen
a pochroumán
dotčen
bezohledností
ohledně mě samého:
Hrubost
vtlouká hřeby
do rakve
nesu věnec
a cítím
že bych měl plakat
jak se sluší
Pak se však nadechnu
a ohromí mě radost
z přílivu kyslíku
před letem
vesmírem:
V dimenzích zvuků
a proudech energie
přírody
skrz dutý kmen stromu
ožívá hlas duše
zahalený v alikvótách
tajemna
ODLOŽENO NA ZÍTRA
Odložil jsem
falešné masky
i ty pravé
a své sny
i naděje
svršky spodky
před koupelí
v téhle etapě
odkládání
zásadních rozhodnutí
skoku střemhlav
přiznání si
co vidím
a kam to vede
což je však příliš
silná káva
na mou slabou
povahu
a tak to raději
odložím
stejně jako
nějaký směr
poslání
vizi
nebo smysluplný
počin
jenž by mě vrátil
alespoň na oběžnou
dráhu
kolem mé duše
neboť dosud jen
padám nicotou
mezi hvězdami
ačkoli kolem je
všechno
co potřebuju
a tento vesmír
je úplně dojemně
nádherný
a přátelský
|
