Karel Ševčík

HRY

Mlhy klesly na moji zem;
studí jak psí čumák.

Na šatech třepí se lem
a po stole sype mák.

Ven běhat mě vem;
jsem bez křídel pták.

PÁDY A POKLESKY

Je tu tma
u toho dna.

A tak se rozhlížím,
komu ještě ublížím.

MATCE

Lavičky vryly si tvoje jméno
do desek dřevěných.
Šrouby stáhly všechny vzpomínky.
-
Zbyl tu jen kapesník.

PROVINĚN

Jak kapky deště
na skle lomozí,
jak slunce polední
ke spánku je nevhod.
-
Tu hoď něčím po mě,
ať klid je v domě.

ZPOVĚĎ

V doměnkách mlhy nerozfoukané
opírají se o chlad cest.
Cest bez směrovek,
jichž bojí se osobně každé slunce.
Ruce zavřené v pěst,
žes ztratil cos vídal.
Vídal v okenicích vysklených,
kde pavoučí sítě dávno strhal led.

CO BYLO, NENÍ...

Slunce píše do mraků,
že mlhy padnou zítra k zemi.
K zemi té, co hýčkala.

Ze dnů už je jen pár vraků.
Vraků, na které rád si vzpomenu,
kdyby ses mě na ně zeptala.

KONEC (PODZIMU)

z barevného listí
zbyla jen hnědá a šeď
ničím si nejsme jistí
když vykročíme právě teď

svěží vzduch
nahradilo sychravo a led
kde není vzruch
tam neosladí ani med

KDYŽ ODEJDOU

To ticho, když odjedou.
Srny v polích ani nehlesnou.
-
Slábnou hlasy, když plotny dovoní.
Ustal i vánek.
Rozbil se u dveří zámek.

To ticho, když odejdou.
Rána pominou.
-
Kroky přehluší i hodinky, když tikají.
I srny v polích ulehly.
I hodné děti se zaběhly.

S NOVÝM ROKEM ZAS...

Když se směješ do očí
slunce rozžhavené,
kus za kus vyměníš
šaty zpocené.

My tu na pospas
dušní v prachu cest,
když díváš se zpoza mlhy
vlhké jak oči smutné.

Měl jsem asi jít
po břiše jak plaz,
vždyť tykáš mi a nemáš
vlasy dlouhé.

Konce brzké zas
ženichům nevěst daly,
protože pohádek dosti bylo
pro tvé uši bláhové.

SOUZNĚNÍ

Za každou vášní!
Všechen můj soucit plyne,
jak voda tichá.

HOLUBÍ

Pro pírka na zemi -
Vy z prvních řad
odpusťte mi -
ten potlesk měl hřát.

Do vlasů květy -
Na nohou holubích
vyslovím ty věty -
zalknul se i smích.

NA HRANĚ

Na hraně když stojíš,
přemýšlíš, kde pojíš.
Stává se ti
přání jedno z pěti.

Na hraně když stojíš,
že k oslavě se strojíš.
Půjdou za tebou
smetí že zametou.

Prostě se posvětí
minulé i to příští objetí.

BLÁZEN JSEM...

Blázen jsem,

když se ptám
proč ptáci letí

že šum lesa
mě ruší ve spánku

a vlhka strnisk
v letním žáru kde jsou

Blázen jsem
a zůstanu jím.

POZDNÍ VEČER

Koktejl si dám poslední s ránem
odraz porovnám s originálem.`
Než zhasnou lampy v ulici,
trefit přesně zkouším čáru půlící.
Ze tmy světlo nevykřesám.
Boty o podlahu jiný dře sám.
Já se směju za loučení,
hledat cestu ráno je mučení.

SIRKY DO TRÁVY

Svět a my s ním
na ulici spí zveřejněn
všem na očích.

Psi a kočky
zaběhlé jak slova lží
plouží se stínem.

Suchá louka, pole po sklizni
sirku zapal a hoď,
už čekají.

MÁJ UŽ BYL

(vzpomínka na Jiřího Grossmanna a jeho text "Závidím")
Já chci jen žít,
jak žít se má.
Poutat se ke stromům.
Ležet tam, kde skončil háj.

Je to jen má touha šílená
a té chci říct.
Foukej a prš.
Zpívej a hraj.

Máj už byl,
teď bude v barvách kraj.

SVĚTLO

Ty vzepjaté ruce máš,
k nebi zrak.
Mraků se ptáš
až odplují, co pak.

Nohy zkřížené
ty vzýváš klid.
Po úbočích skal se žene,
my, tvůj věrný lid.

BOJOVNÍK

(inspirováno písní od Tiché lodi)
Jednou budu bojovník.
Do očí se ti podívám,
když promluvíš.

A půjdu vstříc
zítřkům,
o kterých ty víš.

Nohy strnulé,
rysy měkčené
od strachu.

Zítra bude líp.
Bude ze mě bojovník
nádech od výdechu.

***

K záři letíš
-
dřív než vosk se roztopí.
Dřív než laně do želez se chytí,
jejich krev na keři už cítíš.

Když den se do tmy topí
a podzim s listím zatřepal.
Skelné oči
-
a v srdci oheň někdo udupal.

Tak dívej jak plují.
Vyskoč a vzleť!
Ty trávy do kotníků šlehají,
když tě chytají a slunce krčí pleť.

Padáš a nosem do hlíny.
Jak ty laně čicháš
ve větru nebezpečí.
Kdo je bez viny?